Nightwish: Showtime, Storytime

V roce 2012 Nightwish oznámili podivnou zprávu. Uprostřed turné je opouští zpěvačka Anette Olzon, po „vzájemné dohodě“. Anette nahradila Floor Jansen (Nizozemsko) a skupina přibrala ještě Troye Donockleye, vše vyvrcholilo novým live albem a DVD Showtime, Storytime.

Floor, která se do skupiny oficiálně přidala 9. října, se tak musela poprat s jedním velkým problémem. Uchopit písničky po dvou rozdílných zpěvačkách (Tarja Turunen, Anette Olzon) a nemohla se chopit berličky v podobě písní psaných přímo pro ni.

Vše se natáčelo na německém Wacken Open Air festivalu. Jedna z věcí, kterou místo konání nabízí, je dobré ozvučení. Sice se vše upravovalo ve studiu, i tak ale byl důležitý základ toho všeho.

Celý koncert začíná energickou Dark Chest of Wonders. Nová zpěvačka přeplouvá se svým zpěvem někdy mezi Anette a Tarjou. Operní rejstříky střídá poněkud klidnější styl zpěvu.

Wish I Had an Angel je další věc z alba Once. Floor písničky tohoto typu sednou, a dokonce jí to i s Marcem jde skvěle dohromady.

Za hodnocení třetí písně mě většina fanoušků zlaté éry Nightwish ukamenuje, ale She Is My Sin se mi zamlouvá více než originál. Zde se ukáže i jeden nedostatek celého alba a to je utopení kláves na úkor kytary. Předešlé písně tak získaly tvrdší podobu, zde to ale působí spíše protivně.

Ghost River je naopak první přešlap. Floor někdy sklouzává do podivného stylu zpěvu. Vše ale dožene v réfrenu.

Tempo koncertu zpomalí Ever Dream. Floor tato píseň sedne, ale rozhodně nejde o perlu celého alba.

Storytime opět přidá energii. Opět si můžeme všimnout nazvučení kytary, která většinu jiných zvuků převálcuje. Lidem se tak dostane „heavy mix“ songu.

I Want My Tears Back je naopak bez větších chyb. Marco a Floor se k sobě hlasově skvěle hodí.

Další zářez z CD Once je Nemo. Fanoušci Nightwish jí už znají rozhodně více než dobře. Ani tady nezapadla

Slabším místem je Last of the Wilds v prodloužené verzi. Chápu, že si Floor musela na pár minut odpočinout, ale takový způsob je trošku nepovedený.

Dalším podivným pokusem je Bless the Child z alba Century Child. Některé části písně se nepovedly.

Rozporuplné dvě části ale střídá velmi povedená Romanticide. Energie této písně vydrží až do jejího vygradovaného konce.

Amaranth je typická rádiovka, která ale v live provedení trochu zapadá. Kapela jí sice pro potřeby koncertů upravila, ale ani to ji nezachrání.

Ghost Love Score je se svou stopáží nejdelší věcí na Showtime, Storytime. Floor ukáže téměž celé své hlasové umění a přetáhne ještě více lidí na svou stranu.

Vše se blíží ke konci a k lidem se dostává koncertní verze Song of Myself. Fanoušci jsou ochuzení o básnickou vsuvku mistra Tuomase, naštěstí.

Last Ride of the Day je poslední písní na albu. Jedno velké rozloučení s povedeným koncertem. Poslední zamáčknutí slzy a další živák této skupiny skončí. Za zvuků outra Imaginaerum Nightwish odchází.

Nové live CD se dá rozhodně hodnotit jako velmi povedené. End of An Era mělo hořkou příchuť díky vyhození Tarji Turunen. Zde má vše příchuť něčeho nového. První album s novou zpěvačkou Floor Jansen.

Tracklist:
CD1
01. Dark Chest Of Wonders
02. Wish I Had An Angel
03. She Is My Sin
04. Ghost River
05. Ever Dream
06. Storytime
07. I Want My Tears Back
08. Nemo
09. Last Of The Wilds

CD2:
01. Bless The Child
02. Romanticide
03. Amaranth
04. Ghost Love Score
05. Song Of Myself
06. Last Ride Of The Day
07. Outro (Imaginaerum)