Bouře od jihu – 9. část (Alfa a omega ff)
Pokec a to potom.
Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.
9. kapitola
Probudilo ji uklidňující šumění sprchy. Ne dost uklidňující – proměna jí trvala déle než jindy. Když se vrátil do ložnice, ještě lapala po dechu.
„Dobré ráno,“ řekl tiše a sklonil se nad ní, aby zakryl její nahotu. „A děkuju,“ dodal a lehce ji políbil na rameno těsně předtím, než i přes ně přetáhl přikrývku. Zachvěla se. Nic neříkala, jen ho pozorně sledovala a snažila se cokoliv vyčíst z jeho výrazu. Jenže marok měl příliš mnoho let na to, aby se naučil dokonale ukrýt všechny své myšlenky a pocity. Ten jasnozřivý okamžik, který prožila při jejich prvním setkání, byl zřejmě vzácnou výjimkou. S povzdechem svou snahu vzdala.
Její povzdech si vyložil po svém: „Já vím, měl jsem začít omluvou. Vědělas, že bych se nikdy neměl omlouvat? I když udělám chybu?“ Zasmál se, ale cítila z něj napětí. Tak přeci. Není úplně neproniknutelný.
„Omluvil ses mi už včera. Těsně předtím, než jsi mi řekl, že si chceš vzít Sage.“ Byla na sebe pyšná. Dokázala to říct s ledovým klidem, který byl příznačný spíš pro něho.
Posadil se k ní. Vypadal zamyšleně a ani trochu provinile.
„Když jsem tě poprvé uviděl… Vyděsila jsi mě. Už jsem to jednou zažil a myslel jsem, že jakkoliv dlouhý život je příliš krátký na to, aby mě něco takového potkalo dvakrát. Charlesovu matku jsem miloval od první vteřiny. Vlastně to ani není dostatečný popis toho, co jsem k ní cítil, osudová láska ve vlkodlačím provedení je mnohem intenzivnější a silnější než ta, kterou může prožít naše lidská část.“ Becca se bála i dýchat. Lapala každé jeho slovo. Tentokrát doufala, že se v tom neztratí, že pochopí, co se jí snaží říct.
„Jenže v těch dlouhých letech po smrti Modré sojky jsem v sobě dokonale zburcoval všechny ochranné mechanismy. Takže si nejsem úplně jistý, jestli jsem s tebou opravdu nepoznal, co se děje, nebo jsem si to jen zoufale nechtěl připustit.“ Zvedl ruku a opatrně jí zapletl prsty do vlasů. Upřeně se jí zadíval do očí, ale v těch jeho nebylo nic z přikazující tíže marokových pohledů. „Miluju tě, Rebecco Carlbornová. A nemůžu s tím vůbec nic dělat.“
Nedokázala přemýšlet, vnímala jen šílený úprk svého srdce. „Tak s tím nic nedělej,“ zašeptala roztřeseně. „Já přeci neprotestuju, já tě…“ Nenechal ji domluvit. Rychle jí zakryl ústa.
„Neříkej to, vůbec nic o mně nevíš.“
Trhla hlavou, aby se vysvobodila zpod jeho dlaně. „A co jsi o mně věděl ty, když se ti to stalo? Že jsem lehkomyslná ženská, která si to rozdá s prvním chlapem ve smečce, který projeví zájem?“
Prohrábl si mokré vlasy a zavrtěl hlavou. „Neměla jsi všechny informace. A navíc ti není patnáct, můžeš mít sex s kým chceš a kdy chceš.“ Viděla na něm, že si uvědomil, jak to vyznělo. Nespokojeně zavrtěl hlavou. „I když samozřejmě mezi vlkodlaky se to někdy může zkomplikovat.“
„To jsem si všimla,“ ušklíbla se.
„Víš, jak zemřela moje poslední družka?“ Zřejmě nehodlal uhnout od tématu.
„Nevím a nejsem si jistá, jestli to chci vědět.“ Myslela to vážně. Znala se. Všechny příběhy se jí příliš snadno přetavily do živých představ. Netoužila nosit v hlavě oživlou scénu smrti Branovy družky.
„Trvám na tom, že tohle a pár dalších věcí musíš vědět. Pokud bychom…“ Nedopověděl, znovu potřásl hlavou a pokračoval tam, kde ho přerušila. „Moje a Leažino pouto druhů bylo překvapivě silné. Překvapivě vzhledem k tomu, že jsem ji nemiloval. Teď už vím, že jsem podcenil její lásku. Díky našemu poutu mohla využívat mou moc. I přes omezení, která jsem stanovil, to dělala ráda a často. A pak… Tu zimu jsme do smečky získali dvě mladé vlčice. Těm dívkám bylo sotva osmnáct, když se nechaly proměnit. Asi už víš, že vlkodlačic je o tolik méně proto, že proměnu přežije víc mužů než žen.“
Becca kývla, ale tentokrát ho nehodlala přerušit. Pokud se opravdu rozhodl jí to vyprávět, jen by ho svými protesty rozzlobila.
Ztišil hlas a zároveň z něj odstranil jakýkoliv náznak emocí. „Leah měla pocit, že by ty dívky mohly ohrozit její pozici. Že bych se do některé z nich mohl doopravdy zamilovat. Vždycky žárlila, ale tehdy to prostě nezvládla. Věděl jsem, že je to horší než jindy, její výčitky nebraly konce, přesto jsem to nechal být. Spoléhal jsem na to, že se to časem uklidní – jako vždycky. Jenže ona se to rozhodla řešit. Vylákala je do vzdáleného kaňonu a s pomocí mé vůle je přinutila, aby spolu bojovaly. Ve vlčí podobě. Ucítil jsem, co se děje, ale než jsem tam dorazil, zemřely. Rozsápaly si hrdla.“ Jeho očima prokmitl vlk a pokoj se naplnil pachem jeho smutku. Becce se sevřelo srdce. Žije už tak dlouho, viděl tolik smrti; pokud přesto želí každého zmařeného života, musí být tíže smutku, který v sobě nosí, nesnesitelná.
„Musel jsi to udělat,“ řekla tiše a konejšivě, aniž by vyslovil, co vlastně udělal. Bylo to víc než jasné. „Přinutil jsem ji, aby mi pomohla naložit jejich těla do auta. Celou zpáteční cestu plakala a prosila mě, ať ji nechám žít. Neustále opakovala, jak mě miluje. Nelhala, víš?“ dodal hořce a znovu se na Beccu zadíval. „Všichni chápali, že to musím udělat. Nikdo se jí nahlas nezastal. Ohrozila mou autoritu a tím i celou smečku. Byl to nejjasnější případ za posledních sto let. Stejně ale nikdo dodnes nepochybuje o tom, že to byla moje vina. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme i lidé. Nemůžeme uspokojit svého vlka a lidskou část nechat stranou. Ne pokud se jedná o naše druhy a družky. A já se nikdy netajil tím, že jsem si Leah vybral právě proto, že ji nedokážu milovat. Zneužíval jsem její city. Já jsem skutečný vrah. Nejen Leah, ale i těch dívek.“
Becca se zamračila. Nelíbil se jí závěr, který z toho pro sebe vyvodil. A taky nechápala všechno, co řekl.
„Vybral sis ji, protože jsi ji nedokázal milovat? A ze stejného důvodu sis chtěl vzít Sage?“ Byla zmatená, ale paradoxně cítila úlevu. Ať už má pro tenhle ujetý způsob výběru družky jakýkoliv důvod, neznamená to, že by ji, Beccu, nechtěl. Je to spíš další důkaz toho, že na všechny je tvrdý, ale na sebe nejvíc.
„A to je ta další věc, kterou musíš vědět.“ Sice to řekl, ale tentokrát se jí zdálo, že s dalším vyprávěním váhá.
„Můžeš mi to říct, pokud si myslíš, že je to potřeba. Počítej ale s tím, že se mě tak snadno nezbavíš.“ Sebrala všechnu odvahu a vzala ho za ruku. Nejdřív lehce, ale rychle zesílila stisk. Nedokázala si představit, co by se musela dozvědět, aby ji to skutečně donutilo opustit ho. Překvapeně se zadíval na jejich spojené ruce. Trochu zdráhavě jí oplatil stisk; měla z toho pocit, jako by nemohl uvěřit síle tak prostého gesta. Nepochybovala, že to proudění v místech, kde se jejich kůže dotýká, vnímá také.
„Znáš jen mě a mého vlka,“ začal tiše. „Nestal jsem se vlkodlakem dobrovolně; v časech, z nichž pocházím, to tak skoro nikdy nebylo. Samuela a mě nechala stvořit moje matka. Byla čarodějnice. Skutečně mocná a skutečně zlá. Ovládala nás a pod jejím vlivem jsme dělali strašlivé věci. Pak ale udělala chybu. Chtěla mě definitivně zlomit. Poručila mi, abych zabil Samuela.“ Odmlčel se a Becca vnímala, jak je vzdálený. Vrátil se do té doby. Pamatoval si to, jako by se to všechno stalo před týdnem, ne před staletími.
„Vzepřel jsem se jí a zabil ji. Cena byla vysoká. Probudil jsem v sobě skutečnou zrůdu. Něco, co mělo sílu odolat jejím kouzlům. A když zemřela, berserk zůstal se mnou.“
Becca polkla. Znala historky o berserkovi. Znali je všichni vlkodlaci. Příběh o nemilosrdně vraždícím monstru byl dost děsivý na to, aby zaujal i tak děsivá stvoření, jakými vlkodlaci beze sporu jsou.
„Nebýt Samuela, nedokázal bych ho ovládnout a spoutat. Když se to podařilo, uvěřil jsem, že to mám pod kontrolou, dokud…“
„Dokud jsi nepřišel o Modrou sojku.“ Beccu nenapadla jiná dost traumatizující zkušenost, která by mohla narušit marokovo dokonalé sebeovládání.
Přikývl. „Stál jsem tehdy na samém okraji propasti, do níž jsem s sebou mohl strhnout všechny své blízké a po nich zřejmě opět stovky cizích nevinných lidí. Dodnes pořádně nevím, jak jsem se z toho tehdy dostal. A to je ten problém. Neznám způsob. Klíč, jak šílenou část svého já ovládnout definitivně. Samozřejmě bych se mohl zabít nebo se nechat zabít. Kdybys včera nepřišla…“ Zesílila stisk, až jí zapraskalo v kloubech.
„Až do včerejška se mi zdálo jednodušší vyhnout se jednou provždy lásce. Pokud se k nikomu nepřipoutám tak těsně, nemůže mě ohrozit další ztráta. Jenže včera jsem pochopil, že se tě nedokážu vzdát. Jsem zbabělec. Po tom, co o mně teď víš, doufám, že to vyřešíš za mě. Nemůžeš přeci…“
„Nemůžu co? Milovat tě nedokonalého a děsivého? Jsem rozhodně nedokonalejší než ty a rozhodně míň děsivá, takže se to hezky vyrovnává, nemyslíš?“
„To není legrace, Rebecco,“ řekl chladně.
„Souhlasím. Taky mi nepřipadá vtipné, že si o mně myslíš tohle.“ Zvedl obočí v němé otázce.
„Že jsem na tom tak špatně, že tě nedokážu milovat celého. Tvůj vlk i ta… věc jsou tvou součástí. Nechci tě bez nich. Nebyl bys to ty. Což neznamená, že neocením, když někteří zůstanou dál hezky spát.“ Zíral na ni a ona zase netušila, co se mu honí hlavou. Trvalo to příliš dlouho. Nervózně se zavrtěla.
Nebyl bys to ty. Modrá sojka to kdysi řekla stejně. Tehdy pochopil, že v její blízkosti se ovládne v jakékoliv situaci. Že neztratí sám sebe – to lepší ze sebe. Díval se do Bečiných očí a teprve teď, po dvou staletích, dokázal dát své první lásce skutečné sbohem. Udělal to a jeho srdce bylo najednou tak lehké, že si s ním chvíli nevěděl rady.
„Becco, já tě miluju,“ zašeptal vroucně.
„To už jsi říkal,“ usmála se. Vlastně ne – celá se rozzářila štěstím a jeho nezaměnitelná vůně naplnila desetiletí studenou a opuštěnou ložnici. „Ale nebudu se zlobit, když se budeš opakovat.“
Pustil její ruku, ale jen proto, aby se nad ní mohl sklonit. Její horký dech mu ovanul tvář. Poznal, že na tuhle chvíli čekala. Blázínek – kdyby věděla, kolik přemáhání ho stálo zůstat vedle ní tak dlouho jen sedět.
„Co tvé zranění?“ zašeptala udýchaně. Neodpověděl. Už nechtěl ztratit ani vteřinu. Přesto se ještě chvíli dokázal ovládat. Tentokrát její rty nejdřív něžně polaskal. Ulehčovala mu to, držela se zpátky. Jen ho hladila ve vlasech a na krku a trochu se pod ním vrtěla, aby se konečně zbavila té hloupé přikrývky, ale zatím dusila dravost, z níž mu dala ochutnat to ráno pod stromem. Konečně ucítil její kůži. Už věděl, jak je krásná, ale když měl teď její nahé tělo pod sebou a mohl se k němu tisknout, zasténal.
Jako by to pro ni byl signál. Přitáhla si jeho hlavu blíž a pootevřela ústa. Téhle výzvě nedokázal odolat. A jakmile ucítil její horký sladký jazyk, všechno sebeovládání bylo pryč.
Zapomněl na to, že se ještě před chvílí děsil toho, že ji zklame – tak dlouho neměl ženu. Jeho ruce si pamatovaly všechna citlivá místa, jeho boky přirozeně našly své místo mezi rozevřenými zvoucími stehny, jeho jazyk neomylně laskal živoucí a reagující body. Přesto – jako by se miloval poprvé. Každá buňka jeho těla křičela, že je s Beccou, že je to její tělo a její duše, které se teď prolínají s jeho tělem a jeho srdcem.
Slyšel ji nejdřív šeptat, potom sténat své jméno. Chvíli se s ním zkoušela prát – i její ruce pálily touhou dotýkat se ho všude a udělat ho šťastným, ale poprvé na to neměl dost trpělivosti. Příliš dlouho na ni čekal, příliš dlouho si ji odpíral.
Přesto se těsně předtím, než si ji konečně vzal, zarazil. Jen se na ni díval a vychutnával tu chvíli, ten pocit, že nikdo a nic už nezmění to, co se teď stane. A když se jí konečně nechal obejmout a sevřít, znovu se zastavil a nekonečných deset vteřin se pokoušel najít slova pro to, jak se cítí a co cítí.
Nenašel je, a přitom to bylo tak prosté. Byl její a ona jeho. Naprosto. Úplně a dokonale.
Když skončili, nenechal ji vydechnout. Po uvolnění největšího napětí už ale dokázal aspoň na chvíli potlačit tu část své dominance, která jí nedovolila, aby ho i ona mohla dlouhé minuty laskat a ochutnávat. Nikdy nezažila nic podobného. Každý sval na jeho těle se přizpůsoboval jejím dotekům, ožíval jí pod konečky prstů a pod příliš brzy rozbolavělými rty a na oplátku všechno v ní znovu vibrovalo další vlnou touhy. Jako by byli propojení, jako by… Je snad tohle rodící se pouto? napadlo ji. Nebo se to stane ve zlomku vteřiny a je to naprosto jasné a nepřehlédnutelné? Nechtěla se tím zabývat. Ne když jí právě znovu šeptal, že ji miluje, a když se pak překvapivě chvíli bránil jejím ústům ve svém klíně a ona si uvědomila, že je jako starodávný rytíř, odhodlaný a statečný, když má bojovat a chránit slabé a bezmocné, ale tak bezbranný a čistý, když sundá brnění a padne jí k nohám. Ta zvláštní cudnost v kombinaci s jeho živočišnou dravostí v ní probouzela touhy, o jejichž existenci doteď neměla tušení. Jako by teprve s ním byla úplná, jako by teprve teď poznala, kým doopravdy je. Pořád ho ale neměla dost. Zoufala si, že se ho nikdy nedokáže nabažit. Že ho nikdy nepustí ze své náruče.
Její dilema za ni vyřešila únava a hlad. Zapomněla, že Bran se ještě pořád hojí a potřebuje pořádnou dávku masa.
A pak se ukázalo, že společné vaření a jídlo mohou být skoro stejně dokonalé jako jejich milování – zvlášť když se k ní celou dobu tiskl a líbal ji na krk a hladil její stále připravené a volající tělo. A pak se navzájem nakrmili a spěchali, protože jídlo nebylo jen jídlo – byl to prostředek, který jim dodá novu sílu pokračovat tam, kde předtím skončili.
Becca nikdy moc nemyslela na to, jak si představuje svůj život. Jaký by měl být, aby byla doopravdy šťastná. Teď byla ráda. Realita byla tisíckrát lepší, než by kdy mohla být její sebeodvážnější fantazie.
Milovala Brana. A láska a oddanost v jeho očích jí říkaly, že právě pro tuto chvíli se narodila.
Pokračování příště
Původně publikováno na webu bez-hranic.cz