Čarodějnictví

Čarodějnictví je o víře, praktikování rituálů a zaříkávání, výrobě lektvarů, okultismu a druhu magie. S tímto pojmem se čtenář setkává ve filmech, seriálech i knihách, kde vystupují jasnovidky, nekromantky, šarlatánky, temné i světlé čarodějnice, šamani nebo nadpřirozené osoby disponující kouzelnou mocí.

Čarodějnictví má v různých dobách a kulturách odlišné významy, ale nejčastěji je spojováno s užívání magických sil. Na čarodějnice se dokonce pořádaly hony, které hraničily s fanatismem. Stačila přílišná znalost bylinek, a lékárník hořel. Označena za čarodějnici často bývala i pohledná dívka, která obvykle měla na výběr mezi hranicí a sexuální povolností pro toho, kdo si ji vyhlédl. Mnohdy mezi nimi byli inkvizitoři a muži na vyšších místech. Stačilo být někomu na obtíž a hned dotyčného označil za čaroděje. Život tehdy opravdu nebyl lehký. Stačí si vzpomenout na Salem.

Víra v čarodějnictví přežívá dokonce i v dnešní době, a to jak ve vyspělých, tak v primitivních kulturách. Velice obtížně se stanovuje přesné období, kdy se výraz čarodějnictví užil poprvé, a totéž platí i o objevení samotného fenoménu, který je s touto činností spjatý, jako kouzlení, schopnost létat na koštěti, smlouva s temnými silami, jež byla často spojena se sexuálním chováním, nebo halucinace. Hodně tady také hraje roli psychologie, masová hysterie nebo omamné látky, které mohly způsobit přeludy.

Nejznámějším kultem je Wicca (Kult velké Bohyně stvořitelky), okultní čarodějnická společenství pořádající sabaty, druidové, mágové, začínající čarodějky a čarodějové, kteří magii praktikují, ať už tajně či veřejně (vykládání tarotových karet, z ruky či čajových lístků, věštění z koule, bylinkářství, horoskopy), ale i šamani. Z těch temnějších a děsivých stojí za zmínku voodoo či hoodoo, jelikož bývá často spojeno s rituální obětí – mnohdy lidskou.

Kouzla jsou dobrá i zlá, stejně jako mágové. Traduje se, že ti temní se poznají podle černé aury, a někteří ji dokonce ani nemají, protože zaprodali duši ďáblu. Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho (babylonský) zákoník. Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři. Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, pročež jim často hodili na hrb různé katastrofy a náhlá neštěstí (úmrtí dobytka a lidí, požáry ad.).

V pramenech se dají najít návody, jak čaroděje poznat a jak se mu bránit. Mnoho zmínek o čarodějnictví obsahuje Bible, mezi jinými např. čarodějnici v Endoru nebo zmínka o čarodějích v Egyptě. Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně; jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt: „Čarodějnici nenecháš naživu“. Kdyby se takhle snažili při zatýkání a likvidování vrahů a sexuálních delikventů, na světě by bylo líp.

O čarodějnictví panovaly dva rozporuplné názory:
1. Čarodějnictví je klam a pověra, víra v čarodějnictví je nekřesťanská.
2. Čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je třeba bojovat.

Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský ve stěžejním díle Summa theologia dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony. Postupně převládl názor, že čarodějnictví je spojeno se službou ďábelským silám, posedlostí ďáblem a odmítáním boha. Církev se obrátila ke druhému stanovisku, a čarodějnictví se dostalo do zájmu inkvizice.

V 15. století pak byli čarodějnice a čarodějové označováni jako kněžky a kněží, služebníci Satana. Předpokládá se, že mu slouží na „černých mších“ apod., a magické síly jsou jim odměnou za tuto službu. Výborně popsáno je to v knize Kladivo na čarodějnice, která se přes přímé odmítnutí ze strany církve stala velmi populární a podněcovala představy o čarodějnicích po několik staletí. Ve filmu Devátá brána, který se odehrává v současnosti, je patrná ochota udělat cokoliv, aby člověk získal větší moc.

V pozdním středověku pak vypukly hony na čarodějnice, které se datují někdy kolem 17. století v Evropě. Tyto hony přerostly v čarodějnické procesy, což znamená, že když byl někdo označen za čarodějnici, byl uvrhnut do žaláře, mučen, dokud se nepřiznal, že obcuje s ďáblem, nebo že je čaroděj či čarodějka. Pak měl na výběr mezi oběšením, upálením či popravou dle zvyku v daném státu. Trest smrti byl jasný každému už v momentě, kdy byl dotyčný označen. Mnohdy se ani popravy nedožili, protože je po cestě na hranici ukamenovali nebo zabili při mučení.

K poslední známé popravě došlo v roce 1792 ve Švýcarsku, ale jestli to byla opravdu poslední poprava, to nikdo neví, protože několik fanatiků i poté lovilo čarodějnice. Možnost dokázat svou nevinu však pouze vedla ke smrti, např. utopením (čarodějnice by přece přežila!). A protože dotyčný nepřežil, je jasné, že byl nevinný. Tomu říkám spravedlnost.

Původně vydáno na webu kavka.clanweb.eu