Christopher Buehlman: Ti za řekou

Ukázky z knih / 19.6.2013 /

Ospalé městečko na jihu Spojených států s keříky čajových růží na náměstí, kudy jen málokdy projede automobil: ideální útočiště, chce-li člověk zahájit nový život s novou partnerkou a pustit se do psaní románu. Za poklidem venkovského života s jeho letitými zvyky a pověrami se ale skrývá zlo, se kterým žijí místní už po generace. Zlo, které vyžaduje oběti, nezastaví se před ničím a mstí se na nevinných. Zlo, které vychází z temného lesa na druhé straně řeky…

Román Ti za řekou se odehrává v Americe mezi dvěma světovými válkami, v Americe sužované hospodářskou krizí, na americkém jihu, který ještě tak docela nezapomněl na otroctví. Navzdory varování se Frank Nichols s přítelkyní usadí v domě svých předků v malebném městečku Whitbrow. Poklidem venkova chce léčit své traumatické vzpomínky z války a profesní problémy a napsat román – historii pohnutých událostí na otrokářské plantáži svého praděda, dnes zarostlé kdesi v lesích na druhé straně řeky. Den po dni se Frank seznamuje s mozaikou svérázných postaviček, propletených vztahů a úsměvných venkovských tradic. Malebný obrázek ale postupně dostává trhliny a na světlo vychází strach, se kterým místní lidé žijí po celé generace. Napůl zapomenuté zlo si žádá oběti a číhá na svou příležitost. Číhá na Franka Nicholse…

Buehlman_Ti_Za_RekouUkázka z knihy:

ÚVOD

Vyšel ven, aby si mě v kleci prohlédl, neboť jsem mu patřil.

Byl jsem jako nový závodní kůň, jenž ho pořád zajímá natolik, že ho navštěvuje v noci, zatímco ostatní spí. Seděl tam se zkříženýma nohama na vlhké zemi, nedbal na lehký déšť, který ho skrápěl. Nestačil mu uhasit doutník, ale dokázal mi promáčet zbitá záda; dost na to, aby mě kosti v těle zábly jako chladný cín.

Upadal jsem do dřímoty a zase se probíral. Možná tam byl už hodinu předtím, než jsem si ho všiml.

„Ty tady venku umřeš,“ ozval se.

Neřekl to proto, aby mě vylekal. Prostě to jen tak řekl.

„Ano,“ přisvědčil jsem.

Poprvé mě napadlo, že mě možná snědí. Pak jsem tu myšlenku zamítl; kdyby mě chtěli sníst, nenechali by si mé maso takhle kazit. Nedávali by mi tak málo jídla. Nebyl jsem pro ně k snědku dost dobrý.

„Nejsem pro vás k snědku dost dobrý,“ zamumlal jsem do deště, příliš unavený na to, abych volil mezi myšlením a mluvením. Vy ani já bychom to neslyšeli.

Ale oni měli výtečný sluch.

„Možná jen srdce,“ pravil bez ironie či dvojsmyslu.

Nebylo to jako mluvit s člověkem. Působil jen jako stín na pozadí jiných stínů.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Představa, že mi sní srdce, mi připadala správná a konečná. Chtělo se mi odebrat se k mrtvým. Chtělo se mi otupět a oslepnout a zbavit se paměti. Ale to se nestalo.

Vzpomínky mi zůstaly.

Zvlášť ty, o něž jsem nestál.

 

PRVNÍ KAPITOLA

Začalo to takhle.

Zastavili jsme s Eudorou na příjezdové cestě, až štěrk pod koly zarachotil. Jakmile se před námi objevil dům, vyjekla.

„Ten je náš, Frankie? Vážně je celý náš?“

„Podle papírů ano.“

„Je tak žluťoučký. Asi mu budu říkat Kanárkový domek. Jsi pro, nebo ti to připadá pitomé?“

„Kanárkový domek, to se mi líbí.“

Zašklebila se a bleskla po mně svýma dvoubarevnýma očima: jedno měla šedé jako jezero, druhé zelené jak mělké vody. Nejčarovnější oči, jaké jsem kdy viděl nebo uvidím.

„Pojďme chvilku jen tak sedět a koukat. Zažijeme v tom domě báječné časy, ale ještě nevíme jaké, tak prostě zůstaňme u toho. Myslím u těch možností.“

„Dobře.“

„Nebo ještě líp: budeme si malovat všechno, co tu chceme zažít. Umíš si představit, že se pomilujeme na schodišti? Do hodiny?“

„Klidně.“

„A přeneseš mě přes práh?“

„To si nechme na svatbu. A pokud se nikdo nebude dívat. Jsme už přece manželé, zapomněla jsi? Aspoň před sousedy.“

„Sousedi. Uvažuju, za jak dlouho se s nimi spřátelíme. Dovedeš si představit, že si zveme přátele na večeři?“

„Jistě.“

„A co tohle: my dva jako staří manželé, jak sedíme na verandě. Držíme se za ruku a tou druhou odháníme mouchy. Tohle si umíš představit?“

„Vůbec ne.“ Zasmál jsem se.

„No, taky mě asi neláká odhánět s tebou mouchy.“

A pak mě políbila tak lačně, že jsme se ke schodům ani nedostali.

Stěhováci nepřijeli za největšího denního parna, ale asi tak hodinu po něm, když horko převzalo definitivně vládu, usadilo se pod okapy a verandami a ze země pod nohama se vypařovala vlhkost. Obitý a rezavý náklaďák s promáčknutým předním blatníkem zastavil hned za mým vozem. Kdysi býval bílý. To proto na něm krev vystupovala tak nápadně. Nebylo jí moc, jen jako tah štětcem, ale čerstvý.

A ta promáčklina tam v Chicagu nebyla.

Řidič, vlídný černoch rozložité postavy s širokou pohlednou tváří, si všiml, na co se dívám, když vypínal motor. Za stěhovacím vozem páchl černý kouř.

Řidič slezl z kabiny. Za ním i jeho menší parťák. Držel se u něj.

„Srazili jsme nějakýho čokla. Vyrazil zpod jednoho domu jako blesk. A pak se tam zas vodplížil zpátky.“

„Jinak se jelo dobře?“

„No, už sem zažil horší věci, to teda musím říct. Ale ty cesty tady vokolo sou pěkně hrbatý.“

Poznal jsem mu na očích, že zaznamenal Eudoru, jak vyšla z domu. Každý se na Eudoru díval o chvíli déle, než by se slušelo. Dokonce ještě předtím, než si všiml jejích očí.

Došla ke mně a nabídla mužům kávové hrnky plné vody.

„Lednička tu není, jinak bych vám přinesla studenou,“ omlouvala se.

Vypili ji rychle a poděkovali.

Vzala si hrnky zpátky a vrátila se do domu. Ten hromotluk si spodkem dlaně otřel z očí pot, jen aby se udržel a nemusel za ní civět, jak se vzdaluje. Mrňous tak rafinovaný nebyl.

„Pustíme se do toho?“ zeptal jsem se a sundal jsem si košili a brýle.

„To ne, pane Nichols. Zacáloval ste si to. Tak nám akorát ukažte, kam chcete ty krabice.“

„Nesmysl. Tři s tím budou hotovi dřív než dva. A pak se můžeme najíst.“

Stěhování bylo náročné, zvlášť kvůli tomu ohybu nahoře na schodišti. Nejhorší byl můj psací stůl s roletkou.

Mohl jsem to nechat na těch najatých mužích, ale připadal jsem si provinile. Člověk má pykat za své výstřelky. Ale málem jsem na tom schodišti a na tom stole nechal prsty. Možná je to povinná oběť za všechno to skvělé, co se tu chystám napsat. Přistihl jsem toho velkého černocha, jak se kouše zevnitř do tváře a snaží se nesmát při pohledu na můj bolestný škleb. Legrační obličeje mi jdou. Pak se mi podíval na ruku a poprvé si všiml chybějícího prstu. Uhnul očima.

Vyšel jsem ven, třepal rukou a objevil Doru, jak leží na kapotě fordu. Rozložila se tam ladně hlavou dolů a nechala si rozpáleným kovem hřát záda skrz tenké šaty. Oči upírala někam tam, kde v korunách stromů vězelo slunce. Klobouk se suchou růží ji sjel z hlavy a ve vlasech se jí v tom světle rozhořelo zlato.

„Ještě tady usneš a dostaneš se do limbu,“ varoval jsem ji. Dobře věděla, že limbus znamená v jednom starém, už skoro zapomenutém jazyce předpeklí.

„Za to můžeš ty, Orville Francisi Nicholsi. Kdybys mi nezakázal pomáhat s krabicemi, měla bych na práci něco lepšího, než se tu povalovat a koukat, zajímavější. To je fakt.“

Došel jsem k ní.

„Kromě toho, mám přes šedesát kilo, a pokud tě mám poslechnout a nezvedat nic těžkého, nesmím zvedat ani sama sebe.“

„Já tě zvednu.“

„Těma upocenýma udřenýma rukama prosím ne.“

Stejně jsem ji zvedl. Hýkal jsem přitom jako Klubko ze Sna noci svatojánské a ona se smála a rozpustile mě plácala.

„Ty zplavený krasavečku. Sundá si košili a hraje si na proletáře.“

Namířil jsem si to zpátky do domu.

„A ty tvoje jemné italské botičky,“ zavolala za mnou. „Kdo odtahá nahoru všechny ty tvé špičaté botky, profesůrku?“

Než jsem vešel dovnitř, zaťal jsem ještě biceps a předvedl jí svaly.

Když jsem ji našel o něco později, klečela v kuchyni a pokoušela se nehtem palce přeříznout pásku na lepenkové krabici. Vytáhla sadu stříbrných příborů z roku 1871, svatební dar své babičky. V tom stříbře byly uloženy peníze z Benton Harboru, z rozlehlých dědových ovocných sadů v Michiganu. Všechny kousky zdobily vyryté růže a zuby vidliček byly tak jemné, až se zdálo, že je vyrobili pro děti. Podívala se na svůj odraz v kávové lžičce, zase obrácený. Rozpálila mě ještě dřív, než poznala, že ji pozoruji. Dobrý bože, byl jsem to ale zamilovaný. A to od samého začátku, když jsem ji před těmi lety poprvé uviděl ve třídě. Vdaná dívka, sedávala vpředu. Tvrdohlavá a zábavná studentka, budoucí učitelka. Bohatá dceruška, která nestála o tatíčkovy peníze, pokud se s nimi pojila pravidla.

Nechal jsem ji v kuchyni a v obývacím pokoji jsem málem vrazil do toho mohutného stěhováka s mým dělem v náruči. Nebylo to pravé dělo, spíš něco jako přerostlá brokovnice, prvně použitá na palubě nějaké lodi v osmnáctém století, a za občanské války pak proměněná na hrubou konfederační polní zbraň. Ládovala se broky a kosila muže a koně nablízko. Nějaký šikovný tesař ji dokonce namontoval na malý vozík, aby ji mohla táhnout mula. Občas jsem z ní střílel na Den nezávislosti. Rachot mi nevadil, pokud jsem ho vydával sám.

„…válčit, pane Nichols?“ uslyšel jsem konec otázky stěhováka. Jak jsem měl ve zvyku, odpověděl jsem na to nejpravděpodobnější, na co se mohl ptát. Když člověku neslouží sluch, naučí se podobné triky.

„Ano, byl jsem,“ odpověděl jsem. „Pěchota. Třiatřicátá divize.“

„Ne, pane. Já se ptal, jestli chcete s tímhletím dělem válčit. Ale já taky sloužil. Ke zbraním mě nepustili, ale napadlo je, že bych moh tahat náklady v docích. No jo, jenom jedinkrát za život sem si dáchl, když se vykládala zátěž, a to tehdá, když sem se narodil.“

Zasmál jsem se s ním, i když to nejspíš říkal už potisící. Dokař. Nejspíš byl v Brestu, když jsem tam připlul na Mount Vernonu. Jedna z černých tváří, ze kterých Strýček Sam udělal stádo mul a které jsme na své cestě ke slávě ignorovali. Mizerný úděl, pomyslel jsem si tehdy.

„Kam to chcete? A co ten soudek prachu?“

„Do pracovny nahoře, prosím.“

Všechny darebné mužské věci putovaly do pracovny. Cokoli vybuchovalo, střílelo, bylo ostré nebo obsahovalo víc alkoholu než víno, patřilo do pracovny. Bylo-li to vyrobeno ze dřeva nebo kůže, pamatovalo víc než padesát let a nemělo kraječky ani květinový vzor, směřovalo to do pracovny. Psací stroj. Glóbus. Knihy. Dalekohled. Likér Drambuie. Hodlal jsem si ten zatracený pokoj zamilovat.

Naši hosté na večeři nebyli zvyklí sedávat u bíle prostřeného stolu. Nejdřív se zdráhali, zvlášť ten menší mužík, ale bylo vidět, že mají hlad. Ten obr – jmenoval se John? James? Myslím, že to byl James – slupl dva talíře masa a fazolí z konzervy a vypil nám poslední pivo. Ochotně jsem ho podstoupil člověku, kterého tolik potěšilo. Jedl jsem fazolky, ale maso jsem jen honil po talíři.

„Odkdy nemáš rád maso?“ zeptala se Dora.

„Fazolky mi chutnají víc.“

Nechtěl jsem jí to říkat, ale maso z konzervy jsem nedokázal pozřít po tom, co jsem ho spolykal takovou spoustu ve Francii. Říkali jsme mu „starý Charley“; stejně mizerný žvanec každý den a pak hvizd a bláto a bláto a zas bláto. Všechno spojené s tou dobou pro mě neslo nepříjemný cejch i po sedmnácti letech.

Když muži odjeli – po vřelých díky, madam a hodně štěstí a nemotorném couvání ze štěrkové příjezdové cesty zpátky do Chicaga (Nebyl jsem malinko smutný, že nejedu taky? Už tehdy, ještě než na nás dopadly všechny ty neuvěřitelné a strašlivé věci? Nesvrběla mě po těle touha po mém městě na jezeře?) –, popadla mě Dora za paži a odvlekla mě nahoru zasvětit postel.

Byla to stará, chatrná, rozvrzaná sloupková postel, ale nikdo nás nemohl slyšet. Naši nejbližší sousedi zaznamenají nanejvýš výkřik. V půlce mě odstrčila, aby mohla otevřít okno a vypustit nashromážděné horko z pokoje, ale vzal jsem si ji tam na místě, jak klečela, a můj pot jí kapal na záda a ona funěla z toho okna ven jak háravá čuba, jak říkají Francouzi. A potom si vykouřila cigaretu, vyfukovala kouř do listů jilmu hned za oknem a nedbala na to, že jí prostěradlo, které si kolem sebe omotala, zakrývá jenom jedno malé ňadro s naběhlou bradavkou.

Vydal: Baronet; 2012

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít