Bouře od jihu – 4. část (Alfa a omega ff)

Fan-fikce / 18.6.2013 /

Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

4. kapitola

Vstala ještě za tmy, aby Terrymu připravila další dávku bílkovin.
„Tohle nemusíš,“ vypotácel se se zíváním z menší ze dvou ložnic. Věděla, že nemusí. Vlkodlaci – aspoň ti, kteří přežili první rok po proměně – se o sebe většinou uměli postarat. Její mladší bratr – inženýr a génius přes počítače – se nechal pokousat před dvěma lety. Poté co mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu. O ničem z toho neměla ani tušení. Za poslední tři měsíce ji už poněkolikáté napadlo, jestli se oba museli dostat až na hranici smrti, aby si na sebe znovu našli čas.
Jedli, aniž by rozsvítili. Trvalo dlouho, než se konečně odhodlala promluvit.
„Ještě jsem se neomluvila.“
Zůstal na Beccu zírat s pootevřenou pusou. Pak si ukrojil další obrovský kus krvavého steaku, zašklebil se na ni a pěstí ji šťouchl do ramene. Tohle byl odjakživa jeho způsob jak říct: To je v pohodě.
„Héj!“ ohradila se naoko naštvaně. „Budu mít modřinu!“
„Jo, možná i celých pět minut,“ zahuhlal s plnou pusou.
„Takže na mě nejsi nakrknutej?“ Automaticky přešla ke slovní zásobě, kterou používali jako děti.
„Momentálně ne, ale za pět minut možná podlehnu potřebě tu modřinu obnovit.“ Zazubila se na něj a pořádně si lokla kafe. Ulevilo se jí, že se v tom nebude vrtat.
Po pěti minutách se ale opravdu ozval. „Byla to i moje vina. Už je mi jasný, že mezi vlky není pro nějaký chození kolem horký kaše místo.“ Znovu si nacpal plnou pusu a zadíval se z okna. Teď to byla i pro něj uzavřená záležitost.

Smečka se scházela u Brana.
Adamův dům byl velký, přizpůsobený tomu, že musí pojmout spoustu ne vždy dobře naladěných monster, ale marokovo sídlo jí vyrazilo dech. Byla to ta budova, kterou míjeli cestou k jejich srubu a kterou považovala za hotel. Na její stavbu museli spotřebovat dva akry lesa, napadlo ji, ale stálo to za to. Dům i přes svou velikost dokonale zapadal do okolní divoké přírody. Dřevo navíc automaticky vyvolávalo pocit bezpečí a domova. A v Branově smečce bylo vždycky dost těch, kteří právě tohle postrádali nejvíc.
Uvnitř si stavba nezadala se svým impozantním zevnějškem. Těžké kusy masivního nábytku, kvalitní koberce, lampy a lustry s ručně foukanými stínítky a umělecky tepanými kovovými částmi a několik jistě cenných obrazů. Přesto – nebyla si úplně jistá, jestli zařízení ladí i se samotným marokem. Možná to tu takhle upravila jeho družka a on to – snad z piety – neměnil. Becca věděla, že marok žije už mnoho let sám a že o svou poslední družku přišel za nějakých blíže neurčených tragických okolností. Bylo divné, že nezjistila víc. Život většiny vlkodlaků byl dost dlouhý na to, aby se občas nudili, a shánění drbů představovalo vítané zpestření.
Minutu před osmou sedělo třicet dva vlkodlaků po celém prostoru rozlehlého obývacího pokoje. Zabrali všechny sedačky, klubovky, židle i křesla – ze stoličky u piána na ni s úsměvem zamávala Sage. Někteří přesto skončili v tureckém sedu na podlaze. Becca odhadovala, že jsou to submisivní členové smečky, ale napoprvé se to rozhodla neřešit a i s Terrym se k nim přidali.
Bran vstoupil v okamžiku, kdy starožitné hodiny v hale odbily osmou. Měl na sobě tmavé džíny, ze kterých mu tentokrát nelezla kolena, a tričko vyměnil za bílou košili. Nechal ji vytaženou z kalhot a neobtěžoval se ani s několika horními knoflíčky. Becca zaregistrovala, že kromě ní se i dvě další ženy po jeho příchodu zhluboka nadechly. Odhadovala, že Bran jen před pár minutami vyšel ze sprchy. Zastavil se u pohovky, na níž seděl Charles se svou těhotnou ženou, a zlehka se dotkl napjaté pokožky na její lícní kosti. Zrzka se na něj něžně usmála. Pak přelétl pohledem ostatní a posadil se bokem na malý stolek vedle krbu. Jednou nohou se opíral o zem, druhou pohupoval ve vzduchu. Vyzařoval z něj klid a autorita.
„Dobré ráno,“ začal a mluvil tak tiše, že všichni rázem ztišili i vlastní dech, jen aby jim nic neuteklo.
„Terry Carlborn a jeho sestra doktorka Carlbornová. Jsou od Adama Hauptmana a chvilku si u nás odpočinou.“ Otočilo se k nim najednou třicet hlav, jako by si je neprohlédli už před Branovým příchodem. Oba se rozpačitě usmáli a Becca si byla vědomá, že jsou si v tu chvíli s Terrym trapně podobní. Dav přátelsky zamručel. Trochu ji to překvapilo, čekala víc ostražitosti, ale pohled jí zalétl k Anně. Hladila si břicho a vyzařoval z ní absolutní mír. Jinak se to nedalo nazvat. Takže zřejmě vše, co se říkalo o omegách, byla pravda.
Přesto se na zázračný vliv omegy na smečku nedokázala dost dobře soustředit. V ústech ucítila hořkou pachuť. Musela si přiznat, že se od chvíle, kdy před svítáním otevřela oči, těšila jen na to, až uslyší Brana vyslovit její jméno. On se tomu právě vyhnul.

I na ta nejméně podstatná hlášení se soustředil mnohem víc než obvykle. Cokoliv, jen se neustále nedívat směrem, odkud jej nepřetržitě sledovaly ty obrovské tmavé oči. Byly plné zájmu, i když podrobné informace o tom, jak se daří jednotlivým smečkám v Severní Americe, jak postupuje řešení problémů, které byly zmíněny při poslední schůzce, a jestli je dobré zrovna teď investovat do rekonstrukce školy a hlavní příjezdové silnice, pro ni musely být nedůležité a nezáživné.
Za hodinu a půl bylo po všem. Bran rozdal úkoly – úkol pro Sage byla Becca – a rozloučil se, aniž by počkal, až se rozejdou. Snažil se připomenout si, že tohle je opravdu jen jeden z běžných pracovních dnů, ale nedokázal nemyslet na zaujaté a občas i bezostyšné pohledy všech volných vlkodlaků v místnosti. Děsilo ho, že je Becca očividně nevnímala. Bude jí muset vysvětlit, jak na muže působí. Vzápětí se v duchu okřikl. On nemusí. Vysvětlil Sage dost jasně, jaký je Rebečin problém, a ona se o ni zvládne postarat. Když na to přijde, nemusí s ní až do jejich odjezdu mluvit. Při pomyšlení na to, že už by neslyšel její hlas, se mu ale žaludek změnil v kus ledu.
Tohle bylo špatně. Naprosto a totálně.
Chyběl mu Samuel. Pokud existoval někdo, komu se mohl aspoň trochu otevřít, byl to jeho starší syn. Samuel se narodil ještě v době, kdy byl Bran člověk. Po staletích, která oba strávili na tomto světě, se zhruba dvacetiletý rozdíl mezi nimi změnil v nepodstatnou drobnost. Jistě, dál byl jeho otcem i marokem, ale především byl jeho nejbližším člověkem a skutečným přítelem.
Jenže Samuel žil ve Washingtonu, a i když Bran využíval a oceňoval moderní vymoženosti, některé záležitosti přes telefon řešit nedokázal.
Nakonec se rozhodl, že se až do večera zavře v pracovně a vyřídí i ty nejodpudivější papírové resty, které se mu na stole nahromadily za poslední týdny. Noční lov bude zaslouženou odměnou za dobrovolné mučení.
Z téměř dorostlého měsíce se mu vzadu na krku ježily vlasy. Pravděpodobně by nedokázal spočítat, kolikátý úplněk to pro něj bude. Po dlouhé době se na něj ale těšil. Jak dlouho trvalo tohle těšení, by ovšem spočítat dokázal.
Vlk se neklidně zavrtěl. I on se na dnešní noc těšil.

Nemohla se smířit s tím, že to je všechno. Z předešlého večera byla zmatená, ale něco bylo přeci jen zřejmé. Celou její bytostí vibrovalo očekávání. Přesněji řečeno – radostné a dychtivé očekávání. Možná si to celé vyložila špatně, možná fakt, že ji marok nezabil po tom, co ho tak nečekaně odhalila a vzápětí ponížila, vůbec nic neznamená. Ani to, že okamžitě neodešel a že se mu očividně nechtělo odejít. Možná jen přehnaně spoléhala na své instinkty. Vždyť si právě s Richardem dost jasně ověřila, že by teď mnohem víc měla sázet na svůj rozum. Doktorka Carlbornová své instinkty milovala. Vlkodlačice Rebecca by si je nejraději nechala amputovat.
Sage jí slíbila, že se pro ni za dvě hodiny staví. Pak odběhla. Terry ještě potřeboval odpočívat. Poslala ho napřed. Pokud si někdo z odcházejících členů smečky všiml, že se loudá poslední, nedal to najevo.
Nakonec zůstala před hlavními dveřmi sama. Rozhlédla se a opatrně couvla zpátky do domu. Nepřemýšlela o tom, co dělá. Nechtěla o tom přemýšlet. Přijela sem kvůli tomu, aby se právě tohle odnaučila, koneckonců ale dorazila teprve včera, ne?
Vrátila se zpátky do obývacího pokoje a zamířila ke dveřím, jimiž Bran před chvílí odešel. Ocitla se v další malé hale. Kuchyň poznala po čichu, nahoru po schodech si netroufala. Zbývaly jediné dveře. Pokud je tam, pravděpodobně ji stejně slyšel přijít. Pokud ne, prostě se vypaří.
„Pojď dál.“ Řekl to dřív, než stihla zaklepat. Klikou otočila odvážněji, než se cítila. Ocitla se v pracovně. V jeho pracovně, protože místnost byla prosycená jeho pachem. Vůní, opravila se automaticky. Trvalo jí dvě vteřiny, než zatlačila do pozadí vlčici, která znovu prudce vyrazila.
Většinu stěn obklopovaly dost obyčejné regály s nudně vypadajícími svazky a dlouhou řadou k prasknutí plných šanonů. Jediné zpestření představoval velký starožitný stůl s trochu odřeným, ale na první pohled drahým koženým křeslem.
Bran stál u jediného okna a lehce se opíral o parapet. Upřeně ji sledoval a jeho záměr byl zřejmý. Skoro na něj nestihla pohlédnout a už klopila oči.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj, Becco.“ Rozbušilo se jí srdce. Tohle byl důvod, proč její jméno nevyslovil před ostatními? Ani před nimi by ho nedokázal říct normálně?
„Můžu ti nějak pomoci?“ Rychle se vrátil ke komisnímu tónu, který používal při právě skončené schůzce, ale Becca se to snažila nevnímat. I přes trvající tlak jeho moci pomalu zvedla hlavu a vedla svoje oči, aby se k němu vrátily. Začala na jeho rameni a se zatajeným dechem postupovala přes krk, napjatou čelist a lícní kost až k očím.
„Chtěla jsem jen poděkovat za minulý večer. Vážím si toho. Vím, že tohle nemusíš dělat.“ Duhovkami mu prokmitl jantarový záblesk jeho vlka a ještě něco, ale tentokrát to nedokázala dešifrovat.
„Udělal jsem to rád.“ Jeho hlas byl najednou hlubší a nebezpečnější. Právě teď dostávala to, pro co si k němu doopravdy přišla. Vzápětí se ostře nadechl. „Sama už za mnou ale nikdy nechoď. Ani moje smečka si teď nemůže dovolit žádné další problémy.“
Jak se jí předtím v obýváku mohl zdát odtažitý? Právě se přímo před jejíma očima dokázal změnit v kus ledu. Jeho oči byly znovu oříškově hnědé, prázdné a kruté.
Dokázala se ovládnout a z domu vyšla téměř normální rychlostí, ale v očích ji pálily slzy ponížení.

Sage byla poklad. Za nějakých pět šest hodin jí dokázala dát víc užitečných informací než Terry za tři měsíce. Bude si muset promluvit s Adamem. To, že v posledních pár letech neměl potíže, neznamená, že dělá všechno perfektně.
Zašly společně na oběd a na nákup několika chybějících věcí – hlavně teplejšího oblečení a obutí. Sage celou dobu kladla Becce nevtíravé, ale velmi přesné otázky, aby zjistila, v čem tápe. Informace jí pak poskytovala tak, že se Rebecca ani jednou necítila trapně – jako zbrklý nedouk, který zavařil marokovu blízkému příteli.
Na odpolední kávu je pozvala Anna, Charlesova těhotná žena a omega. Jejich dům by Becca našla snad i poslepu. Štěstí, klid a radost se od něj šířily v měkkých vlnách. Byl jako epicentrum sopky, která chrlí lásku.
„Od té doby, co se dostala přes pátý měsíc, je to mnohem intenzivnější,“ zareagovala Sage na Rebečin blažený výraz, když šlapaly proházenou cestičkou od auta ke schodům na přední verandu.
„Stejně je to zvláštní, vlkodlačice a dítě… Tys nikdy…“ Becca nedořekla. Kousla se do rtu. Už v Tri-Cities vycítila, že tohle téma je pro vlkodlačice tabu.
Ale Sage jen lehce pokrčila rameny. „Jsem s tím už nějakou dobu vyrovnaná. Odhadem takových padesát let.“ Becca chvíli váhala, ale nakonec se obě rozesmály.
„Ach, to je příjemný zvuk,“ vítala je Anna. „Jeden by neřekl, že je mezi věčně nabroušenými vlkodlaky.“ Ležela na gauči před krbem a vypadala o dost hůř než ráno. Charles jí dřepěl u hlavy a opíral si čelo o její rameno. Zdálo se, že příchozí ani nevnímá.
„Běž už, lásko,“ pošeptala mu Anna. Po několika vteřinách konečně zvedl hlavu. Becca netušila, jak se obvykle tváří, ale sázela by spíš na vražedně klidný výraz, kterým ji předešlý den uvítal, než na tuhle tvář zdeptaného chlapce.
„Slib mi, že na ni dohlédneš, než budeš muset taky ven,“ obrátil se k Sage a znělo to, jako by mu za dodržení slibu měla ručit vlastním životem. Pravděpodobně to tak i bylo.
„Neboj se, Charlie,“ pohladila ho po rameni. „Schovali jsme ji před tím pitomým měsícem šestkrát, tak to snad zvládneme i posedmé.“
Bez ohlédnutí vyrazil ke dveřím, nejspíš tušil, že kdyby zaváhal, už by ho odsud nedostaly.
„Při úplňku se teď mění ještě dřív než ostatní,“ vysvětlovala Anna tiše. „Přenesl na sebe část tlaku, kterému musím odolávat. Kdyby tušil, že už dva dny před úplňkem ho vedle sebe skoro nemůžu snést, asi by neměl radost,“ usmála se smutně.
„Už jen dva měsíce, miláčku,“ objala ji Sage.
„Dost tragických řečí, neměla jsem tu samotný ženský ani nepamatuju,“ odstrčila ji Anna po chvíli a překvapivě mrštně se vytáhla do sedu. Becca v sobě nedokázala potlačit lékařku a se znepokojením zaregistrovala, jak jí ten jediný pohyb zrychlil tep a jak zbledla.
Odpoledne bylo ale nakonec mnohem lepší, než čekala. A to nejen proto, že se bez vyptávání dozvěděla leccos o marokovi. Při zmínce o tom, jak osudově kdysi miloval Charlesovu matku, ji zabolelo u srdce. Ten otravný ochranitelský komplex si ještě nedal pokoj. O Leah, jeho poslední družce, ale ani Anna ani Sage mluvit nechtěly. Z jejich výrazu ji mrazilo až v kostech.
Venku se setmělo příliš rychle.
„Musím jít před proměnou nakrmit Terryho,“ zvedla se nakonec. Sama už cítila neklid, který se chvěl ve vlnách v proudu stříbrného měsíčního světla za oknem. Všichni jí říkali, že je lepší proměnu při úplňku neodkládat, ale bolest při ní byla tak hrozná, že většinou vydržela až do půlnoci.
„Ještě tohle,“ zadržela ji Anna a natáhla se ke stolku pro malý diář. Rychle něco napsala na jeden z listů, vytrhla ho a přeložený podala Becce.
„Můj telefon,“ řekla a ukázala na nemoderní přístroj vedle diáře. „Sedím tu většinu dne. Kdyby sis chtěla jen tak popovídat…“ Rebecce se zdálo, že jí Branova snacha vidí až do žaludku. Nejen že ji to neděsilo – cítila neuvěřitelnou úlevu. Zavolá Anně. Musí se někoho zeptat, co se to včera stalo ve srubu. A jestli si jen ona myslí, že s marokem není všechno v pořádku. A jestli je normální, že… Ne, s dalšími otázkami raději počká. Aspoň do doby, než…
Měla chuť zavýt. Spousta vět zůstala nedokončených. Spousta otázek nezodpovězených. Vyšla na zasněžený chodník a zvedla tvář k měsíci.
Dnes se s ním ještě uvidí. Bestie v nich to možná nebudou vnímat tak složitě. Svou vlčicí si byla téměř jistá. Chtěla ho pravděpodobně dřív než ona sama. Ale co když…
Ne, speciálně tuhle větu zatím nemínila dokončovat.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít