Petra Neomillnerová: Amélie a tma

Amélii je dvanáct… a to už dlouhých 122 let. Má černé vlasy, nosí černé šaty, dokonce i kolo má černé. Její ruce jsou chladné a z temného starého domu, kde žije se svou maminkou, vychází jen v noci. Nemá žádné kamarádky, je prostě jiná a z toho všeho čím dál tím smutnější. Už 122 let… Až nečekané setkání s Markétou ji opět rozveselí, najednou si má s kým hrát, s kým se smát a povídat si. Markéta také řeší své trable – kamarádi ji nechápou a maminka má taktak peníze na to, aby se uživili. Své přátelství drží obě dívky v tajnosti až do chvíle, kdy Amélie zachrání Markétu před utonutím. Pak se jim oběma úplně změní život… (anotace)

Dostaly jsme s osmiletou dcerou Eliškou za úkol, coby osoby nejpovolanější, napsat recenzi na autorčinu první dětskou knihu. Trochu jsem se jako rodič i čtenář upířin a čarodějin Petry Neomillnerové bála, jak bude vypadat styl psaného slova bez jadrného slovníku, na který jsem si u již vydaných fantasy knih zvykla a stal se neodmyslitelnou součástí děje. Obavy však byly zbytečné. Po přečtení první části jsme se těšily, až se před spaním pustíme do pokračování.

Jak už anotace naznačila, příběh se točí kolem dvou hlavních hrdinek, Markéty a Amélie.

Markéta, dvanáctiletá slečna, žije se svou rozvedenou mamkou, redaktorkou novin, která pro práci a starosti s financemi nemá na svou dceru moc času. Chodí do školy, dohaduje se s kamarádkami ze třídy, co až takové kamarádky nejsou, a pokukuje po pohledném spolužákovi.

Amélie obdobného věku dlí se svojí matkou, operní pěvkyní, a se spoustou koček již 122 let ve starém zapomenutém domě za Stromovkou. Obě zemřely při velké povodni a od té doby se jako duchové uzavírají před světem. To se změní po setkání obou děvčat u řeky, kam Amélie občas v noci přes lávku zajede na kole. Z holek se i přes bytostní rozdíl stanou kamarádky a v mnohém si pomohou. Markéta zjistí, že to nejděsivější na světě nejsou duchové, a Amélie zas přijde na způsob, jak pomáhat živým.

Oběma se nám příběh Amélie a tma velmi zamlouval, ale během jeho vyhrocení se Eliška docela bála. Proto by bylo vhodnější zohlednit věk čtenářek z osmi alespoň na deset let. Styl psaní je velmi poutavý, s přívětivým humorem. Dcerka velmi ocenila obrázky slovy:

„Vypadají opravdu jako duchové a jsou takové pěkně zabarvené.“

Doufáme, že se dočkáme dalšího pokračování. Na první knize pro děti se dá určitě dobře stavět.

Ukázka

Nakladatelství: ALBATROS
Datum vydání: 28.11.2012
Počet stran: 92 stran
Formát: 163×238 mm

Koupit knihu

 

komentářů 8

  • Renča 24.1.2013na9.08

    Pěkně, Czist, jsem ráda, že se líbilo i Elišce :)
    Vyhrocením myslíš asi přepadení Markéty v parku, co? Když by knihu menší dítě asi četlo samo, tak je to děsivé, když mu to čte rodič, tak to rodič asi vezme jako příležitost k varování, ať nechodí na opuštěná místa a dává si pozor na cizí lidi, ne?
    Pamatuju, že v osmi letech jsem začala číst už indiánky, to bych řekla, že bylo děsivější – mučení u kůlu, zabíjení. A i klasické pohádky jsou místama dost tvrdé – vlk sežere babičku, děti hodí čarodějnici do pece… ale tak každé dítě je jiné a vnímá to jinak.

    • finka 24.1.2013na10.08

      Přesně. Každé dítě je jiné a snese něco jiného.
      Také jsem v tom věku četla indiánky :-)))
      Jsem strašně zvědavá, jak na tyto věci bude reagovat můj malý vnouček, až mu budu číst – na což si ještě počkám. Stejně se na to strašně těším. Moje děti nečtou a u vnuka se postarám, aby se to nestalo. Nadchnu ho, snad. Nebo také ne. Nicméně až uvidí, CO babička čte…:-)))

      • Czistoslava 24.1.2013na13.41

        Jo přesně tak, jak došlo na přepadení už nechtěla Eli číst před spaním :-).
        Ono je to o fantazii každého z nás, taky jsem hltala indiánky a neměla žádný problém. Jenže čím je prostředí známější a děj uvěřitelnější tak se bojim víc, natož dcera :-D

  • Poutníček 24.1.2013na13.58

    Vnímání strachu je dáno nejen osobní „otrlostí“ dítěte, ale především kontextem. U příběhů z prostředí Apačů není problém, protože pravděpodobnost, že vás cestou do školy přepadnou Supové pouště limituje k nule. Ale čím je příběh blíže reálnému prostředí dítěte, tím více se dotýká emocí dítěte.

    Tedy bych asi tyto dvě příběhové prostředí nebral jako srovnatelné.

    • Renča 24.1.2013na14.10

      jo, to je fakt, taky spíš snesu horory, které jsou hodně fantastické, než ty co jsou velmi reálné

  • darkwitch 24.1.2013na21.13

    Mě se to líbilo moc, jsem zvědavá co na to bude říkat neteř :)

  • Renča 25.1.2013na10.10
  • Petra Neomi 29.1.2013na15.07

    Testovala jsem to na osmileté dceři, ale ona holt není běžné dítě :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít