Kathy Reichs, Brendan Reichs: Poklad

Ukázky z knih / 21.10.2012 /

Tory a její přátelé narazí v Charlestonu na stopu po dávném pirátském pokladu. Viráti se ocitají na nebezpečné cestě plné zákeřných pastí, bezhlavých mrtvol a tunelů zalitých vodou. Poklad ale nehledají jen kvůli dobrodružství… v sázce je osud ostrova Loggerhead. Jejich nadpřirozené vlčí schopnosti mohou být jedinou šancí, jak překonat všechny nástrahy. Po pokladu totiž pátrá i někdo další…

Zároveň se nepříjemně blíží i Toryino uvedení do charlestonské společnosti. Napětí mezi Tory a otcovou přítelkyní Whitney stále stoupá a Tory se musí ovládat, aby nevybuchla.
Ale mnohem důležitější je udržet smečku pohromadě. Tory a její přátelé se musí spojit, aby zachránili svůj ostrov, práci svých rodičů i svou budoucnost.
Kathy Reichs dokonale vykreslila postavu Tory, takže si jistě najde oblibu mezi současnou dospívající mládeží.
Série „Virus“ by nikdy nevznikla bez neúnavného úsilí a kreativity syna Brendana Reichse, který oživil svět Tory Brennanové. (anotace)

Prolog

Jamajka, u ostrova Gun Cay – 1720

V dálce duněla děla.
Bum! Bum!
Poslední zoufalé salvy, které utichaly s denním světlem.
Vítr skučel a po modrofialové obloze se honily blesky. Zahřmělo. Do kajut na přídi bubnoval déšť.
Všude se rozléhal nervózní křik, jak se posádka pokoušela skasat hlavní plachtu. Rozkazy. Nadávky. Modlitby.
Odplata se ocitla na vrcholku obrovské vlny. Vzápětí ji odhodil prudký poryv a naklonila se na levobok. Dřevo zaskřípalo. Do ječících hlasů se vkradla panika.
Na pirátské lodi vypukla zběsilá činnost. Hrozilo, že se každou chvílí převrátí.
Ubíhaly vteřiny. Věčnost.
Pak Odplata díkybohu dopadla do hluboké brázdy, která ji na chvíli ochránila před divokou vichřicí. Pomalu se začala zvedat.
Paluba se narovnala.
Křik vystřídal divoký smích, opojné veselí těch, kteří se právě vymanili z náruče jisté smrti. Poplácávali se po zádech. Úsměv přeskakoval z jedné tváře na druhou.
Až na jednu.
Drobná postava se krčila v zadní části paluby vyhrazené pro velení a svírala zábradlí. Byla promočená. Vítr jí tančil ve vlasech, nadouval jí košili, strhával šátek a sametovou vestu.
Ženě to nevadilo. Hrozivá bouře unášela Odplatu do bezpečí.
Pohledem sledovala obzor. Úzkostlivě. Hledala nepřátelské plachty. A doufala, že je nespatří.
Byly tam. Tři černé trojúhelníky a za nimi těžké tmavé mraky.
Dvě šalupy podobné Odplatě. S těmi si poradí. S tou třetí to bude horší.
Anglická.
Fregata.
Vyzbrojená třiceti děly.
U sta hromů!
Muži Kaliko Jacka jsou dobří bojovníci, piráti, jak se patří. Jenže proti téhle válečné lodi nemají šanci.
Odplata prchala jako o život.
Po chvíli si žena všimla, že po palubách pronásledujících lodí pobíhají námořníci a zběsile kasají plachty.
Všechny tři začaly zaostávat, nakonec se otočily a změnily kurz.
Obří fregata vypálila poslední ránu. Zbytečné gesto. Vzdálenost byla příliš velká.
Žena se konečně pousmála.
Blížící se bouře zhatila malé královské flotile pronásledování.
Její úleva však neměla mít dlouhého trvání. Vystřídaly ji jiné starosti.
Za tenhle únik draze zaplatili.
Čelen Odplaty mířil přímo do středu bouře.
Anne Bonnyová pozorovala obrovskou příbojovou vlnu zvedající se nad přídí. Jackova posádka právě unikla oprátce, ale poslední slovo bude mít stejně moře.
Neměli na vybranou. Připletli se do cesty britské hlídky, a museli riskovat. Upřímně řečeno, Anne Bonnyovou udivovalo, že Odplatě se tak dlouho dařilo vyhýbat koloniálním úřadům.
Letos už potřetí. Smyčka se stahuje.
Před pár týdny domobrana z Charles Townu obklíčila Odplatu kotvící u bahamského pobřeží. Jackovi muži se toho rána probudili s kocovinou po divoké pitce. Bojovali, jak nejlépe uměli, jenže loď přitom málem narazila do skály. Unikli jen o vlásek.
A nyní pokoušeli osud v divokých vodách.
Bonnyová zamířila na palubu a pro jistotu se přidržovala zábradlí.
Unavená. Unavená z věčného útěku.
Na okamžik zavřela oči. Vynořila se nezvaná vzpomínka na Smíška Petea s tělem rozdrceným britskou dělovou koulí.
Otevřela je.
Tentokrát Odplatu zachránila bouře. Měli štěstí. Ale jak dlouho jim vydrží?
Poslední dobou se Anne až příliš často vkrádal do myšlenek obraz šibenice.
Zbylo nás tak málo.
Viděla před sebou tváře, vybavovala si jména.
Stedea Bonneta zajali u mysu Fear River a pověsili ve White Point v Charles Townu. Boháč Whorley si spletl hlídkové lodě s obchodními a zaplatil životem. Charlese Vanea oběsili v Gallows Point, ani ne třicet mil odsud.
I Černovous je mrtvý. Zabili ho u karolínského pobřeží.
Ale Jack je jako slepý.
Bonnyová zvedla oči k hlavnímu stěžni, kde se divoce třepotala vlajka Kaliko Jacka. Bílá lebka a dva zkřížené hnáty na černém pozadí.
Měla dávat všem na srozuměnou, že Odplata je vždy připravena k boji.
Jack si myslí, že můžeme drancovat donekonečna. Jenže nás ostřelují… jednu loď po druhé.
Bonnyová zavrtěla hlavou.
Ostatní kapitáni už pochopili. Černý Bart Roberts a Dlouhý Ben jsou na útěku. Zbytek je bude následovat. Koloniální moc v Karibiku roste. Přibývá válečných lodí. Vojáků. Kontrol.
Zlatý věk pirátů se chýlí ke konci. To musí být jasné i největšímu hlupákovi.
Náš způsob života brzy zanikne. Ale já se přitom nenechám chytit!
Bonnyová přemýšlela. A rozhodla se.
Rukou se odstrčila od zábradlí a spěchala doprostřed lodi. Za dlouhé roky strávené na moři se naučila chodit po kymácející se rozvlněné palubě. Déšť ji mlátil do ramen i hlavy. Konečně se dostala k poklopu a zmizela v podpalubí.
Tma. Vlhko.
Přední kajutu hlídali dva piráti. Když ji spatřili, ustoupili stranou a dá­ vali si velký pozor, aby ji nerozzlobili. S Anne Bonnyovou nebylo radno si zahrávat. K návštěvě kajuty s pokladem nepotřebovala ničí svolení.
Zahřmělo a Odplata se otřásla. Bonnyová si bouře nevšímala. Ote­ vřela hrubě tesané dřevěné dveře, vstoupila a zase je za sebou zavřela. Byla sama, což byl na lodi nezvyklý luxus.
Rozhlédla se po přecpané místnosti. Pytle vlny a tabáku naskládané u jedné stěny, vedle sudy s olejem a rumem. Na levoboku byl ke zdi přibitý trezor přetékající zlatými a stříbrnými mincemi.
Kajuta byla až do posledního místa zaplněná nejrůznějšími předměty. Dvě kožená křesla. Španělské brnění. Šperkovnice vykládané rubíny. Bedny anglických mušket. Sada zdobených mosazných svícnů.
Piráti berou všechno, co má nějakou cenu.
Bonnyová se smutně usmála. Tenhle život mi bude chybět, proběhlo jí hlavou.
Jenže chtěla přežít.
Rozhodně odsunula bednu s voňavkami a dva kufry dámských šatů. Za nimi se objevila dřevěná truhla s velkým železným zámkem.
Neotevřela ji. Nebylo třeba. Věděla, co je uvnitř.
Tahle patří mně, Jacku. Všechno ostatní si nech.
Ale kam ji schovat?
Bonnyová zamyšleně svraštila obočí.
Pak se jí na rty vrátil úsměv. Mnohem spokojenější.
Dokonalé.
Bude to vyžadovat trpělivost a notnou dávku štěstí. Ale ona má dost obojího. Všechny pěkně napálí.
Bonnyová se tiše zasmála. Bože, jak je skvělé být pirátkou.
Jack je hlupák. Musím si promluvit s Mary. Zítra.
Odvážný plán jí zlepšil náladu. Vrátila se úzkou chodbičkou a po žebříku vylezla na palubu. Prudký vítr ji málem srazil zpět.
Padla noc. Odplata se řítila do temnoty.
Bonnyová doklopýtala k zábradlí a pevně se ho chytila. Posádka bojovala s lany a plachtami. Anne hleděla na rozvlněný oceán. Byla klidná. Rozhodla se. Všechno dopadne dobře.
V hlavě si stále opakovala dvě věty.
Truhla je moje. Bůh buď milostiv každému, kdo by se mi ji pokoušel vzít.
Odplata se řítila po nekonečném koberci zpěněných bílých vln.
A nesla Anne Bonnyovou k cíli.
Na sever.

Část první
Na mizině

První kapitola

KLAP.
Bylo to jako elektrický šok… jako když se chytíte napájecí kolejnice v tunelu metra.
Krev mi v rozpálených žilách vířila jako žhavé olovo.
Bolest.
Dezorientace.
A pak síla. Neomezená. Vycházející zevnitř.
Z pórů na celém těle se mi řinul pot.
Duhovky mi zářily zlatem. Planoucí žluté kotouče kolem bezedných inkoustově černých zorniček. Svět se zostřil do laserové dokonalosti. Mé oči jím pronikaly jako dýky.
V uších mi hučelo a sluch se mi vybrousil do nadzvukové kvality. Hlavu mi zaplavil bílý šum. Úder. Disonance splynula v symfonii rozlišitelných zvuků oceánu.
Probudil se i čich a zaznamenal vůni letního vánku. Hbitě luštil pachy pobřeží. Sůl. Písek. Moře. Nosní dírky třídily jemné nuance.
Paže i nohy se mi třásly, rozpálené spoutanou energií, která se drala na povrch. Nevědomky jsem vycenila zuby ve výrazu živočišné rozkoše.
Ten pocit byl tak neuvěřitelný, tak silný, že jsem radostí skoro nemoh­ la popadnout dech. Chtěla jsem, aby ta chvíle trvala navždy. Aby nikdy neskončila. Nechtěla jsem se vracet.
Záblesk.
Ben vedle mě měl staženou tvář a zavřené oči. Napínal svaly a jeho vypracované tělo se chvělo. Silou vůle se snažil přivolat záblesk. Nedařilo se.
Takhle to nefunguje.
Mlčela jsem. Cožpak mu zrovna já můžu radit? Vždyť našim schopnostem nerozumím o nic líp než on. A nedovedu je ovládat o moc víc než právě teď.
Ještě nikdy se mi nepodařilo vypustit vlka z klece.

Nejspíš se divíte, o čem to mluvím. Anebo jste už dospěli k závěru, že jsem cvok, a chystáte se odložit knížku. Nemám vám to za zlé. Před pár měsíci bych udělala totéž.
To bylo ještě před proměnou. Před tím, než mikroskopický vetřelec napadl můj biologický software. Než jsem se vyvinula v cosi nového, primitivního.
Seběhlo se to asi takhle.
Před několika měsíci jsme se já i mí kamarádi nakazili ošklivým su­ pervirem. Nebyl přírodní. Pocházel z tajné laboratoře sloužící k nezákonným pokusům. A tahle potvůrka dostala chuť na lidského bacilonosiče.
Jak to, že jsem měla takové štěstí?
Virus vyvinul vědec bez skrupulí Marcus Karsten. Byl to šéf mého otce ve výzkumném ústavu na ostrově Loggerhead. V šílené honbě za penězi Karsten zkřížil dva typy parvoviru, z nichž náhodou vznikl nový kmen, který se přenáší i na člověka. A my se nakazili od vlčáka Coopera, Karstenova pokusného exempláře.
Nechce se mi to vykládat celé od začátku.
Prostě mi bylo dlouho zle. Nám všem. A pak se začaly dít divné věci.
Mozek se mi roztahoval jako guma. Smysly se zbláznily.
Občas jsem ztrácela kontrolu a nedokázala potlačit náhlé živočišné instinkty. Hltala syrové mleté maso. Vrhala se na pískomila v kleci. Ostatní to měli podobně.
Když se prach usadil, mí přátelé a já jsme byli úplně jiní… už napořád. Zákeřný patogen zamíchal našimi buňkami. Přepsal náš genetický kód. Psí DNA se mi nacpala do lidských chromozomů a zabydlela se tam.
Žít s vlčími instinkty schovanými v dvojité šroubovici není snadné.
Ale má to i své… výhody.
Zní to neskromně, ale já a mí kamarádi máme zvláštní schopnosti. Nadlidské. Jsou skryté, ale skutečně existují. Ano, slyšeli jste dobře.
Vzbudili bychom pořádný rozruch. Tedy pokud bychom se mohli někomu svěřit, což nemůžeme. Pokud se nechceme dozvědět víc o pitvě lidského těla. Obrazně.
Říkáme tomu záblesky. Líp ten pocit popsat neumím. Uvnitř začnu hořet, mozek se mi zkroutí, pak to klapne… a bum! Naplní mě síla.
Učím se své schopnosti ovládat. Tedy aspoň si to myslím.
Fajn… doufám.
Sakra, stačilo by mi vědět, odkud se berou.
Základ jsem už pochopila. Když mám záblesk, smysly se přepnou na rychloběh. Zrak. Čich. Sluch. Chuť. Dokonce i hmat.
Jsem rychlejší. Silnější.
Živější.
Virát.
Sami jsme si tak začali říkat. Viráti. Připadalo nám přirozené najít si označení, jakmile se z nás stala partička genetických mutantů. Zlepšuje to náladu.
Virátů je celkem pět. Já, Ben, Hi, Shelton a můj vlčák Cooper, samozřejmě. Koneckonců, on byl pacient nula.
Sečteno a podtrženo, viráti dovedou využívat fyzické schopnosti vlků. Jenže ne pokaždé, když chceme. A občas to přichází samo od sebe, ne­ čekaně.
Upřímně řečeno, nemáme jasnou představu, co se s námi stalo ani jak to spravit. Nebo co se bude dít dál.
Jedna věc je však jistá. Jsme jiní než ostatní. Monstra. Hříčky přírody.
A jsme na to sami.

Benovo zoufalství rostlo s každou ubíhající vteřinou. Serval ze sebe černé tričko a zahodil je do písku, jako kdyby mu kus oblečení mařil jeho snahu. Dotmava opálenou kůži zalil pot.
Otočila jsem se, aby neviděl mé planoucí oči. Nechtěla jsem ho naštvat ještě víc. Ben Blue ve špatné náladě – vážně není o co stát.
Hi se krčil hned za Benem. Obtloustlý kluk s hnědými vlnitými vlasy. Na sobě měl červenou havajskou košili a zelené kraťasy. Nevypadalo to příliš stylově ani se to k sobě moc nehodilo, ale takový je Hiram Stolowitski.
Upíral oči na pobřeží. Záblesk si přivolal už před drahnou chvílí. Ze všech virátů se právě Hiovi nejlépe dařilo superschopnosti aktivovat.
„Vidím vás, pane králíku,“ šeptal si pro sebe. „Před vlkodlakem Hiem se neschováte.“
„Dobrá práce,“ usadila jsem ho. Každé jeho slovo jsem slyšela na­ prosto jasně. „Takhle si utahovat z bezbranného králíčka. Fakt smysluplné využití záblesku.“
„On si začal.“ Hi měl oči stále přilepené ke zvířeti. „Je tak roztomilej! Že jo, viď? Že seš roztomilej, malej chlupáči!“
Obrátila jsem oči v sloup. Zlaté oči. „Máme trénovat.“
„Tak trénuj svůj zrak, madam Prudivá.“ Ukázal před sebe. „Pětačtyřicet metrů. Třetí duna od stromů, ta s orobincem. Typha latifolia. Hnědá kropenatá srst. Černý vousy. Bílej ocásek. Králík východoamerický. Sylvilagus floridanus.“
Hi dával s oblibou na odiv své znalosti přírodopisu. Skoro se stejným zanícením se věnoval vědeckým experimentům. Obě tyto vlastnosti zdědil po svém otci, hlavním strojním inženýrovi v LIRI.
Za chvilku teatrálně zapištěl a tváře mu zrudly. „Páni! Už tam má i kámoše.“
Stáli jsme u severního okraje Želví pláže, na západním pobřeží Loggerheadu. Napravo rostl les a táhl se do středu ostrova. Nalevo se rozprostíral Atlantský oceán. Dalo by se odsud klidně doplout až do Afriky.
Soustředila jsem se na místo, které označil Hi, porostlé orobincem a křižovníkem, těsně u vody. Zaměřila jsem, zaostřila.
Scéna mi vyskočila před očima, neskutečně ostrá, za hranicí možností lidského zraku. Dokázala jsem rozeznat každý lísteček a větvičku. Ano, ve křoví čmuchali dva malí králíci.
Bylo to daleko, asi jako přes polovinu fotbalového hřiště.
„Při záblesku vidíš fantasticky,“ řekla jsem uznale. „Líp než já. Vousy z té dálky nerozeznám.“
Hi pokrčil rameny. „Aspoň v něčem mám nad tebou navrch. Zato neslyším tak dobře jako Shelton a zdaleka nemám tvůj frňák.“
Ben vedle mě zabručel. Zavrčel. Oklepal se. Pořád se mu nedařilo rozsvítit lampičku. Oči měl zavřené a přes stisknuté rty cosi drmolil. Slušně to zrovna neznělo.
Hi chvíli pozoroval Benovo trápení a podrbal se na bradě. Podíval se na mě. Pokrčil rameny. Pak se potichu vplížil Benovi za záda.
A bez varování ho nakopl do zadku. Pořádně.
Ben zavrávoral a spadl do písku.
„Co sakra…?“ Vyškrábal se na nohy a se zaťatými pěstmi se chystal vrhnout na Hie. Oči mu planuly žlutým ohněm.
„Klídek, bejku!“ Hi ustupoval dozadu, obě ruce natažené před sebou. „Jenom jsem tě chtěl vytočit. Musel jsem.“
Ben zatím vždycky dokázal spustit záblesk pouze ve chvíli, kdy dostal vztek. Jako třeba teď. Tvářil se, jako by chtěl Hiovi utrhnout hlavu.
„Přestaň!“ ječela jsem ve snaze odvrátit vraždu. „Bene, už máš záblesk. Funguje to.“
Ben se zarazil, skrčil paže a uvědomil si vlastní proměnu. Se zamračeným výrazem kývl na Hie. Ten zvedl oba palce a šklebil se od ucha k uchu.
„Musíme najít lepší způsob,“ mumlal Ben. „Jinak jednou někoho z vás přizabiju. Tady o Hamburgerovi ani nemluvím,“ dodal a máchl rukou k Hiovi.
Hi ho plácl po rameni. „Posluž si, kámo. Kdykoli.“
Ben s neuvěřitelnou rychlostí popadl Hie a sevřel ho v divokém medvědím objetí. „Chytráku.“
Hi začal prskat a lapat po dechu. „Hele, nech si to, jo? Takhle se mi to nelíbí.“
Ben se rozesmál a pak zvedl Hie nad hlavu. Bez sebemenší námahy.
Poklesla mi čelist.
Ben roztočil Hie jako lopatku vrtule. Jednou. Dvakrát. Hiův obličej získal světle zelený odstín. Limetka? Čírka? Jetel?
„Budu blít,“ varoval Bena. „Stav pohotovosti. Stupeň jedna.“
Ben zamířil k vodě. Napřáhl se.
Hi vyletěl do vzduchu jako hadrový panák a dopadl po hlavě do vln asi půl metru od břehu. Prskal a nadával.
Ben se zlomyslně šklebil. „Myslím, že už to mám. Díky.“
„Nevděčníku.“ Hi vysmrkal vodu z nosu a prohlížel si promáčené oblečení. „Ale musím připustit, že to bylo obdivuhodný. Máš fakt sílu.“
Hi se pokusil útočníka postříkat, jenomže Ben akorát zabučel a uhnul. Pak se rozběhl po Želví pláži, přeskakoval písečné duny a po chvíli nám zmizel z dohledu.
„Panejo,“ vydechla jsem. „Je pěkně rychlý. Mnohem rychlejší než já, i když mám záblesk.“
Hi se dovlekl na pláž. „Nechal jsem ho vyhrát. Potřebuje posílit sebedůvěru.“
„Jasně.“
„No jo, holt už jsem takovej.“
„Světec.“
Bylo fajn zase vidět Benův úsměv. Od případu Katherine Heatonové se to stávalo jen zřídka. Bouře v novinách rychle utichla, jenomže naši rodiče se nedali tak snadno obměkčit. Všichni jsme měli zaracha skoro na celé léto.
Když říkám zaracha, myslím zaracha. Dospělí byli vynalézaví a našli citlivé místečko. Žádné návštěvy, televize ani telefon. Ani internet. Bylo to fakt brutální. Život v jeskyni.
Jelikož nebylo, jak se sejít a popovídat si, začínalo mi trošku hrabat.
Virus byl velkou neznámou, která nám řádila v těle. Cokoli bylo možné.
Zmizela nemoc nadobro? Stabilizovala se naše síla? Ví o Karstenově tajném experimentu ještě někdo další? O Coopovi? O nás?
Na dlouhé týdny jsem uvízla v pasti otázek. Sama.
Mým nervům izolace neprospívala.
Ben unikl jako první. Blueovi si na disciplínu moc nepotrpěli. Moje podmínečné propuštění přišlo prvního srpna, když jsem si odseděla skoro dva měsíce.
Dobré chování? Spíš chronická apatie. Kita to nakonec udolalo.
Hi se vykecal cestu ke svobodě minulý týden. Překvapilo mě to. Jelikož jsem znala jeho matku Ruth Stolowitskou, předpokládala jsem, že z vězení vyjde jako poslední. Ale nebylo tomu tak. Pokud jsem věděla, Shelton byl pořád ještě pod zámkem. Deversovi patrně odmítli tolerovat trestnou činnost bez ohledu na argumenty obhajoby.
Aby bylo jasno, pořád jsem byla ve zkušební lhůtě. Přísné podmínky. Kit mě sledoval jak ostříž. Tedy, aspoň si to myslel.
Jakmile Hi mohl ven, začali jsme všichni tři jezdit každý týden na Loggerhead. Potřebovali jsme trénovat mimo dosah zvědavých očí. Ostrov byl k tomu jako stvořený. A přímo pod nosem mého otce. Mohla jsem tam jezdit bez nejmenšího podezření.
Loggerhead spravuje Charlestonská univerzita. Jen málokdo dostane povolení ho navštívit. Naštěstí můj tatík tu pracuje. Stejně jako rodiče ostatních virátů.
Kit Howard je mořský biolog zaměstnaný v LIRI, univerzitním výzkumném ústavu. LIRI patří k nejvyspělejším veterinárním zařízením na téhle planetě. Rozkládá se na oploceném 1,2hektarovém pozemku v jižní polovině ostrova.
A to není všechno. Loggerhead je navíc plnohodnotným výzkumným střediskem primátů. V lesích tu volně žijí kolonie makaků rhesus. Kromě hlavního komplexu tu nestojí žádné budovy.
Prostředí je tu víceméně přirozené a ničím nerušené, jelikož nejbližší nemovitosti se nacházejí až u charlestonského přístavu.
Dokonalé útočiště pro bandu mutantů.
Tohle byl náš třetí „trénink“. Začínali jsme si všímat jemných rozdílů ve svých schopnostech. Silných a slabých míst. Variací stylů a fines.
Ale bylo to složité. Věci, kterým jsem nerozuměla, by klidně zaplnily oceán. Kdesi hluboko v sobě jsem chovala podezření, že využíváme sotva zlomek svého skutečného potenciálu.
Mou pozornost upoutal výbuch písku.
Zadívala jsem se na poskakující postavu. Běžela zatraceně rychle. Zaostřila jsem. Sledovala. Svaly se mi instinktivně napjaly, připravené vyrazit.
Pak mi to došlo.
Ben se hnal po pláži a ve tváři měl divoký výraz.
Po pár vteřinách jsem pochopila důvod.
Někdo ho pronásledoval.

Vydal: BBart; říjen 2012

komentáře 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít