J. R. Ward: Znovuzrozený milenec

Od smrti jeho shellan  už by v Tohrmentovi nikdo nepoznal toho upířího vůdce, jímž kdysi býval. Fyzicky sešlého a beznadějně zoufalého, se zlomeným srdcem ho přivádí zpět k Bratrstvu padlý anděl, který chce prospět především sám sobě. Teď znovu bojuje, nelítostný a pomstychtivý, nepřipravený čelit nové, jiné tragédii.

Kapitola první

„Ten šmejd míří na most! Je můj!“

Tohr čekal, až mu odpoví hvízdnutí, a když se dočkal, vyrazil za bezduchým; jeho bagančata rozstřikovala louže, nohy mu kmitaly jako písty, pěsti měl pevně zaťaté. Míjel kontejnery na odpadky a zaparkované staré šunky, rozháněl krysy a bezdomovce, přeskočil zátaras, přehoupl se přes motocykl.

Ve tři ráno jste měli v centru Caldwellu ve státě New York zrovna dost překážek na to, aby byla honička zábavná. Naneštěstí ho ten mrňavý šváb, zabiják, kterého měl před sebou, vedl směrem, o nějž nestál.

Když se ocitli u nájezdní rampy mostu směrem na západ, Tohr chtěl toho pitomce zabít – a dost. Na rozdíl od dostatku soukromí, které jste mohli najít ve spleti uliček kolem klubů, na mostě přes Hudson platila záruka hustého provozu i v tuhle pozdní hodinu. No jo, jasně, dopravní zácpa tam zrovna nebude, ale pár aut se najde – a pánbůh ví, že dneska už má každý člověk za volantem nějaký ten zatracený iPhone.

Ve válce mezi upíry a Vyhlazovací společností platilo jedno pravidlo: držet se co nejdál od lidí. Tahle rasa vlezlých, vzpřímených orangutanů představovala věčně hrozící komplikaci a to poslední, co kdo potřeboval, bylo šířit důkazy, že Dracula nebyl jen literární postava a chodící mrtví se nevyskytují jen v televizních pořadech.

Nikdo nestál o čelné místo v televizních zprávách, novinách, časopisech.

Internet – beze všeho. Ten není důvěryhodný.

Tahle zásada utajení bylo to jediné, na čem se nepřátelé a Bratrstvo černé dýky shodli, jediný ústupek dodržovaný oběma stranami. Takže zabijáci si mohli, řekněme… vybrat za cíl vaši těhotnou shellan, střelit ji do obličeje, zabít ji a tím připravit o život nejen ji, ale i vás. Ale chraň bůh, aby dráždili lidi.

Protože to se prostě nedělá.

Naneštěstí při takovémhle přímém střetu ten prevít s hydraulickýma nohama, co uháněl před Tohrmentem, na tuhle poučku pozapomněl.

Nic, co by se nedalo napravit černou dýkou zapíchnutou do hrudníku.

Tohrovi zaznělo z hrdla zavrčení, tesáky v ústech se mu prodloužily, sáhl do zásob své vysooktanové nenávisti a ta mu hned doplnila zásobu pohonných hmot; ochabující energie se okamžitě obnovila.

Uplynula už dlouhá doba od chvíle, kdy mu jako ve zlém snu král a bratři přišli sdělit, že jeho život skončil. Protože byl vázaný muž, byla pro něj jeho žena tím, co bijící srdce v hrudi, a v nepřítomnosti své Wellsie se stal pouhým přízrakem toho, kým kdysi býval – prázdnou nádobou. Oživovala ho jen možnost pronásledovat, dostihnout a zabít. A vědomí, že se může zítra večer probudit a zopakovat to.

Nebýt možnosti mstít své mrtvé, klidně by byl v požehnaném Stínu se svou rodinou. Upřímně řečeno, bylo by mu to tak milejší – a kdoví, třeba mu dnes v noci bude přát štěstí. Možná v žáru boje utrpí katastrofální smrtelné zranění a zbaví se svých břemen.

Může jen doufat.

Zvuk automobilového klaksonu, po němž následovalo sborové skřípání gum – to byla první znamení, že Kapitán Komplikace dosáhl svého.

Tohr se ocitl na vrcholku svažité rampy právě včas, aby letmo zahlédl zabijáka odrážejícího se od kapoty nezajímavé toyoty. Sedan se nárazem zastavil; zabijáka to ani v nejmenším nezpomalilo. Jako všichni bezduší byl i tenhle šmejd silnější a odolnější než za časů, kdy býval pouhým člověkem; černá, mastná Omegova krev mu poskytovala silnější motor, pevnější konstrukci a lepší ovládání – a v tomhle případě taky závodní pneumatiky.

Ale palubní navigaci měl fakt prachmizernou.

Zabiják se převalil po vozovce jako profesionální kaskadér, vymrštil se a přirozeně pokračoval v běhu. Byl však zraněný, jeho odporný pach dětského zásypu zesílil.

Tohr se ocitl u auta, právě když dvojice lidí otvírala dveře, vylézala ven a začínala mávat rukama, jako by někde hořelo.

„Kriminální policie,“ zařval Tohr, když se řítil kolem nich. „Pronásledujeme pachatele!“

To je uklidnilo a umožnilo to omezit škodlivé následky. Bylo teď víceméně jisté, že se promění v diváky, fotografující jako o život, a to bylo ideální – až bude po všem, bude Tohr vědět, kde je najít, aby jim vymazal paměť a sebral mobily.

Mezitím bezduchý zjevně upaloval k lávce pro chodce – což nebyl nejlepší nápad. Kdyby byl Tohr na místě toho blba, sebral by toyotu a pokusil se ujet…

„Ale… no tak…“ procedil Tohr skrze zuby.

Prevítovým cílem zřejmě nebyla lávka, nýbrž okraj samotného mostu: zabiják přeskočil plot oddělující stezku pro chodce a přistál za ním na úzké římse. Příští zastávka: řeka Hudson.

Zabiják se ohlédl a v broskvové záři sodíkových světel měl arogantní výraz šestnáctiletého kluka poté, co do sebe před kamarády nalil šest piv.

Samé ego. Žádný mozek.

Skočí. Ten pitomec chce skočit.

Idiot. I když Omegova šťáva radosti dodávala zabijákům spoustu síly, neznamenalo to, že pro ně neplatí fyzikální zákony. Ta Einsteinova říkanka o tom, že energie rovná se hmotnost krát zrychlení, dojde uplatnění i tady – takže až ten blbeček dopadne na hladinu, rozseká se na kusy, jinými slovy utrpí značné strukturální poškození. Což ho nezabije, ale parádně ho to zneschopní.

Tihle prevíti neumřou, dokud nejsou probodnuti. A mohou strávit celou věčnost v očistci rozkladu.

Juchuchú.

A před zavražděním své Wellsie by to Tohr patrně nechal být. Podle stupnice pravidel války bylo důležitější zahalit přihlížející lidi hávem amnézie a vydat se na pomoc Johnu Matthewovi a Qhuinnovi, kteří se dosud snaží v uličce. Ale teď? Žádné ustupování: ať to dopadne, jak chce, on a tenhle zabiják se sejdou a vymění si pozdravy.

Tohr přeskočil zábradlí, ocitl se na pěšině a vyhoupl se na plot. Zaklesl se loktem za drátěné pletivo, vymrštil dolní část těla přes horní okraj a přistál bagančaty na parapetu.

Pivní frajeřina z bezduchého trochu vyprchala, začal couvat.

„Copak, myslíš, že se bojím výšek?“ zeptal se Tohr tlumeným hlasem. „Nebo tě přede mnou měl ochránit ten metr padesát drátěného pletiva?“

Vítr skučel kolem nich, lepil jim oblečení k tělu a hvízdal v ocelových vzpěrách. Daleko, daleko, předaleko dole byla temná hladina řeky – nic než neurčitá tmavá plocha podobná parkovišti.

A při dopadu bude jako asfalt.

„Mám zbraň,“ zařval bezduchý.

„Tak ji vyndej.“

„Kamarádi už pro mě jdou!“

„Žádné kamarády nemáš.“

Bezduchý byl čerstvý rekrut, vlasy, oči a pokožka mu ještě nevybledly. Byl hubený a nervózní, nejspíš uživatel drog s vysmaženým mozkem – bezpochyby právě proto se nechal zlákat do řad Společnosti.

„Skočím! Já kurva skočím!“

Tohr uchopil rukojeť jedné ze svých dvou dýk a vytáhl černou čepel z pouzdra na hrudi. „Tak přestaň kňučet a začni lítat.“

Zabiják se podíval přes okraj. „Udělám to! Přísahám, že to udělám!“

Závan větru do nich narazil z jiné strany, rozevlál Tohrův dlouhý kožený kabát. „To je mi jedno. Zabiju tě tady nahoře jako tam dole.“

Bezduchý znovu pohlédl přes okraj, zaváhal a pak skočil do strany, ocitl se ve vzduchu a mával přitom rukama, jako by se snažil udržet rovnováhu a přistát nohama napřed.

Což by mu při téhle výšce patrně jenom zarazilo stehenní kosti až do břišní dutiny. Ale zase lepší než mít v krku vlastní hlavu.

Tohr vrátil dýku do pochvy a připravoval se k sestupu. Zhluboka se nadechl. A pak…

Když opustil okraj a zachytil se antigravitace, neunikla mu ironie skoku z mostu. Velmi mnoho času trávil touhou po smrti; modlil se ke Stvořitelce, aby si vzala jeho tělo a poslala ho nahoru, tam, kde by byl se svými milovanými. Sebevražda nikdy nepřipadala v úvahu; když si vezmete život, nemůžete přijít do Stínu – a to byl jediný důvod, proč si nepodřezal zápěstí, nevložil do úst hlaveň brokovnice nebo… neskočil z mostu.

Při sestupu si dopřál představu, že už je to tady, že dopadem, který přijde za půldruhé vteřiny, skončí jeho utrpení. Stačí jen pozměnit dráhu letu, aby klesal kolmo, pak si nechránit hlavu a dojít k nevyhnutelnému: zatmění, pravděpodobně ochromení, smrt utonutím.

Jenomže takovýhle odchod na věčnost pro něj konečným výsledkem být nemůže. Kdokoli by se touhle věcí zabýval, určitě by věděl, že – na rozdíl od bezduchého – on má možnost se z toho dostat.

Zklidnil mysl a odhmotnil se z volného pádu – v jediné vteřině gravitace se dotkl smrti; vzápětí už byl jen neviditelným oblakem molekul, které dokázal vůlí přenést, kam chtěl.

Zabiják vedle něj dopadl do vody – nešplouchlo to, jako když někdo skočí z okraje bazénu, ani nezasvištělo jako při skoku ze skokanského prkna. Bylo to, jako když střela zasáhne terč s explozí podobnou jako při překonání zvukové bariéry, při níž se do chladného vzduchu vymrštily desítky litrů říční vody.

Tohr se mezitím rozhodl vrátit do své původní podoby na masivní betonové opěře napravo od místa dopadu. Tři… dva… jedna…

Trefa.

Kus dál po proudu od dosud bublajícího vstupního bodu vykoukla nad hladinu hlava. Žádné paže pohybující se ve snaze dostat se zpátky na vzduch. Žádné kopající nohy. Žádné lapání po vzduchu.

Ale mrtvé to nebylo: mohli byste to přejet autem, mlátit, až byste si zlámali pěsti, urvat tomu ruce i nohy, dělat si s tím, co sakra chcete… a pořád by to bylo naživu.

Tihle šmejdi jsou jako klíšťata z podsvětí. A nezbývá než se namočit.

Tohr shodil plášť, pečlivě ho složil a nechal zaklíněný v místě, kde se horní část opěrného sloupu setkávala se širokou základnou nořící se do vody. Hupnout do vody v kabátě, to by byla poukázka na utonutí; a taky si nesměl namočit pistole a mobil.

Rozběhl se dvěma mohutnými skoky, aby získal dostatečnou setrvačnost a ocitl se daleko nad hladinou, a pak skočil šipku, paže napjaté nad hlavou, dlaně u sebe, tělo rovné jako šíp. Na rozdíl od bezduchého pronikl hladinou elegantně a plavně, i když řeka Hudson byla dobře tři a půl až pět metrů pod ním.

Vydal: Baronet; srpen 2012