Vládce těsta (Anita Blake ff)

Fan-fikce / 19.8.2012 /

Smrdí upírovi nohy? Těžko říct. A jaké to je, když vás kousne? Po setkání s Jean-Claudem mám vcelku představu. Zlatí vlci :-)

Sice pořád nevím, jestli chodí upíři na záchod, ale jinak ta moje návštěva v Provinilých slastech docela stála za to. To je tak, když chce jedna vědět, jaký že to upíří kousnutí vlastně je. A jako skalní „urbaniess“ si nenechám krk očmuchávat hned tak někým, že.

„Jau, Ježíš! ÁÁU!“

Zvědavá. Zvědavá, blbá, zvědavá. Všechny ty romantické představy o orgasmické veleslasti. Dyť to normálně BOLÍ!

Hráli jste si jako malí s vysavačem? No dobře, ne jen jako malí, já s tím taky blbnu doteď, ale prostě když hubici vysavače přiložíte na libovolné místo, na tělo, záclonu, na kočku, hadice vcucne a nasaje obsah s hlasitým pištěním a (vynecháme-li tu kočku) je to legrační, táhne to, saje a cucá, trošku bolí a neobejde se to bez  kvičení a poskakování a následně červeného fleku, který pozvolna mizí. Vynásobte si ten pocit xkrát a máte Jean-Clauda. Na krku, přicuclýho, maximálně spokojenýho. Vám se chce z toho všeho čurat a on se cpe. Dobře mi tak! Zvědavá.

„Drž, Thor,“ huhňá.

„Tor!“ Kladivo nemám. Škoda.

Seděla jsem na jeho gauči a on klečel za ním, obě ruce omotané  kolem mé hrudi, upíří bondage. Hlavu jsem měla nakloněnou doprava a na levé straně krku přisáté to obří klíště. Jeho kudrlinkaté vlasy mi padaly přes obličej a docela pěkně voněly. Co má za šampon? Určo L´Oreal. No jistě, ON za to stojí! Jestli potkám Anitu, poprosím ji, ať mu koupí kopřivovej ve skleničce.

Vážně srká?

Tak dost. Musím se soustředit, ať to dokážu OBJEKTIVNĚ popsat. No, dá se to. Na samém okraji kružnice z upířích úst vlhké rty, pod nimi zuby (a zakouslé jsou i ty spodní, milé dámy, nejen špičáky!!) a vprostřed jazyk, občas olízne, když jeho krvesajstvo zrovna potřebuje polknout.

Ach jo, co bych dala za to, kdyby mi teď nějaký chlupáč olízl ruku.

„Měla bys míň sladit, ma graisse, mám pocit, jako bych si dal obří šlehačkový pohár.“

Moula. Dneska jsem měla jen jednu laskonku.

„Jsou všechny ženy u vás tak prostorově výrazné?“

Já vím, proč ho nemám ráda. Taky vím, že nejsem femme-fatale. Spíš Bridget Jones.

Vrzly dveře a někdo vešel. Rozcuchaná čupřina světlých vlasů, ospalé oči, líné pohyby. Ruka, bezděčně se škrábající v rozkroku přes saténové boxerky, se kterou rychle škubnul, když si uvědomil, že Jean-Claude není sám. Víc oblečení na sobě neměl a TO bylo naprosto skvělé. Pod nosem mi vyrostl obrovský rohlík.

„Jasone! Ahoóóóóój, ahoooooj!“

Mávala jsem se stejnou nadšenou prostoduchostí jako Forrest Gump.

Jason si promnul oči a zaostřil. A protože to byl Jason, obličej mu rozsvítil široký úsměv. On je prostě sluníčko. Hřejivé, rozpustilé, poťouchlé, veselé sluníčko. Přešel kolem nás a pomalu se natáhl na gauč. Nespouštěla jsem z něj oči, koukala jsem na něj okouzleně jako Prasátko na Medvídka Pů.

Tady to máte, černé na bílém. Za mnou stojí velký vládce města, upír, jehož pravý věk a sílu těžko odhadneme, inkubus, jehož hlas vám způsobí mrazivé chvění po celém těle, sourdre de sang vlastní krevní linie a já stejně s vlahým zrakem koukám na kluka, jehož vzhled zdaleka tak výjimečný není.

Jason ale výjimečný je, to vím. Otevírá ve mně dveře, které jsem zabouchla už dávno.

„Dnes jsem se již krmil, můj vlčku!“

Blazeovaný Jean-Claudův hlas mi pokazil zírací chvilku. Šlehl prostorem jako bič. No jo, už nemá veškerou pozornost, ješita jeden. Napříč druhy, věkem, národy, v něčem jsou prostě všichni chlapi stejní.

Jason se pomalým vláčným pohybem postavil a v tu chvíli bylo krásně patrné, co je zač. Nezvedl se jako člověk, nohy na zem a vyskočit, to ne. Nejprve se celý opřel o propnuté ruce, jako by chtěl udělat stojku, přitáhl nohy pod sebe a pokrčené je pomalu sesunul z gauče. Teprve pak uvolnil ruce a pomalu se postavil. Sice ne na všechny čtyři, ale stejně jsem měla deja-vu jako blázen. Takhle se zvedá náš Camaro 1*, když letí pro aport. Jen Jason tomu pohybu tou pomalostí dodal víc smyslnosti než celý Jean-Claude, nastřelený v krajkách.

Jsem prostě „paci-čmuchy“ holka. Né „hryz-srk“. Pokud jsem si doposud nebyla jistá, po dnešku už jasno mám. Jean-Claude umí volat všechny vlky. Mně by stačil jeden. A možná jeden kocour.

Nechtěla jsem, aby šel Jason pryč, nechtěla.

„Jasone?“

„Hmm?“

Honem, honem něco říct, ať mu můžu ještě chvíli koukat na hrudník a pekáč buchet pod ním.

„Znáš Taylora Lautnera?“

Jason se rozesmál. „Byli tu z produkce, abych mu dělal odbornýho poradce.“ Ještě pořád se smál.

Jean Claude za mnou zasyčel. „Mohla to být skvělá příležitost, ale bohužel monseigneur Zeeman měl jiný názor.“

„Hlavně skvělá reklama pro tvoje kšefty viď?“2*

„Oui.“

Na rolnického chlapce, který později dělal otloukánka velkopanskému synkovi, se Jean-Claude docela vypracoval, o tom žádná. A bylo zřejmé, že si odnesl i jiné jizvy než ty na zádech.

„A to si s ním vážně nehnul? Ani Anita? Jste neslavnější „ménage a trois“ v dějinách, jeden z vás dvou na něj přece musí mít páku!“

Očima jsem přejela obraz, dominující místnosti. Jean-Claude, Asher a Julianna. Jiná trojice, jiný příběh.

Jean-Claudův výraz byl všeříkající.

No jo no, Richard a showbusiness, co si budem povídat. Přitom třeba ta reklama na Pedigree s holčičkou a pejskem Brunem je tak pěkná.

„A kdo to nakonec vzal?“ zeptala jsem se.

„Někdo od Verneho, z klanu Dubu.“

A jsme doma, podle toho taky ta dvojka (New Moon) dopadla.

Za Jasonem zapadly dveře a byli jsme zase sami.

Sama s „NÍM“, co by za to leckterá dala.

Jean-Claude se opřel zadkem o hranu stolu a založil si ruce na hrudi. „Tak, ma graisse, splnila návštěva tvé očekávání?“

Promnula jsem si rukou levou stranu krku, kde byl stále patrný otisk jeho zubů. Po tomhle kousacím „poprvé“ jsem měla úplně stejné pocity jako po tamtom „poprvé“. Tehdy jsem si říkala, „Aha, no, hm, tak takové to je. Tak fajn, už vím. Jestlipak bude příště v Ein Kessel Buntes 3* Nena?“ 4* Nebyla, byl tam Dean Reed. 5*

„Proč jsi s tímhle souhlasil? Uznej, kousnout mě mohl i váš vrátnej, proč ty?“

„Rád bych se setkal s upířím vládcem Olomoutshe.“

Země je placatá, já jsem rachitická bruneta a Jean-Claude NEMÁ postranní úmysly.

„Trošku blíž jsem se podíval na tu tvou zemi.“

Aha, otočil glóbus na druhou stranu.

„Přiznám se, že nemohu ignorovat její výhodné strategické umístění.“

Tak to nejsi sám. Tohle už v minulosti někoho napadlo. A byl to docela průser.

„Proč zrovna Olomouc? Jako jo, je to pěkný město, velký, voní po syrečkách,“což by mohl bývalý žabožrout ocenit, „ale každej se cpe spíš do Prahy.“

„Řekněme, že bych si rád ujasnil místní poměry, než se setkám s tou blonďatou ma petite, jak že se jmenuje…“

„Tina, Tina Salo. Ta s tebou ale do holportu nepude!“

„A proč ne?“

Jean-Claude se otočil kolem dokola, jako manekýn na molu. S tím fiží pod krkem mám prostě problém, zabte mě. Prošlo by mi, říkat mu „Žoli“? Když budu tu vyšívanou příšernost ignorovat, tak… Ale jo, ano. Je krásný.

Nadýchaná bílá košile, kterou si kupodivu nepokecal, rukávy, nabrané do širokých manžet, těsné (nekoukám tam, nekoukáááám) kalhoty a vysoké boty. Smrdí upírovi nohy? Proč chlapi nemají třeba celulitidu? No jo, protože je to hnusný. Jean-Claude má na sobě v podstatě montérky. Tak na to musím koukat. Přiznejme si, že jeho oděv je trošku kýčovitý, zlatý džíny a tričko. S Ally McBealovou mám společné to, že i mě občas hraje v hlavě hudba. Teď to byl Nightwork a „Tepláky“. Jean-Claudovi zní asi Tom Jones a „Sex Bomb“.

Nicméně kombinace černých vlasů a tmavomodrých očí JE tím pravým ořechovým, matička příroda mu před čtyřmi sty (pěti sty, šesti??) bohatě nadělila. Nepotřebuje to své ardeur 6*, s tímhle zjevem by mohl klidně rozvážet pizzu a neodešel by od žádných dveří bez spropitnýho. Koukala jsem na něj, opravdu jsem si ho PROHLÍŽELA.

Jinej chlap už by pohledem bloudil po podlaze, ošíval se, blbě vtipkoval.

Jean-Claude (Žoli? Džej-sí?) ne, opětoval mi pohled s jedním obočím vyklenutým a lehce našpulenými rty. Jizva ve tvaru kříže mu svítila z rozepnuté košile. Jestli si rukou prohrábne vlasy, tak ho namouduši praštím.

Zvedl pravou ruku a zajel s ní do vlasů nad čelem, přehodil prameny dozadu.

Sykavě jsem se nadechla přes stisknuté zuby.

Jean-Claude se spokojeně uculil. Culil by se, i kdyby nebyl tak hezký, že si ho jako osobního souložníka vybrala kráska z nejkrásnějších, sama Belle Morte. Chlapi tohle prostě tolik neřeší. I když, Jean-Claude asi jo. Je to bisexuální metrouš jak vyšitej.

Stejně, proč se my ženy tak sebemrskáme? Mám kamarádku, které automaticky hned po pozdravu říkám, že óhromně zhubla. I když jí telefonuju. Přiznávám, měla jsem slabou chvilku. Takže zpátky k tématu.

„Nejsi Tinin typ.“

Představila jsem si naši malou Tinu, která pravidelně svačí německého prince, a musela se usmát. Další představa byl Jean-Claude v objetí hanaček v krojích, juchající za soumraku na olomouckém náměstí. Viděli jste někdy hanácký kroj?7*

„Umíš polku Jean-Claude?“

Tvářila jsem se jako folklorní znalec. Navíc, já ji umím. Že ji pletu i do zumby, no, to teď netřeba zmiňovat.

Jean-Claude se odlepil od stolu, popošel dva kroky a natáhnul ke mně levou ruku.

Pustila jsem kabelku z pravé ruky, popošla dva kroky a zakopla o přerostlý koberec. Jean-Claude mě zachytil, pravou rukou objal kolem pasu a přitiskl k sobě.Na deseticentimetrových podpatcích jsem mu zírala přímo do očí. Intimní pohled získal zcela nový význam. Pro mě určitě. Najednou mi srdce tlouklo, hruď se dmula a Jean-Claude sbíral doposud nezískané body tím, že mi stále upřeně hleděl do očí.

Začali jsme pomalu tančit, klouzavým pohybem, tělo na tělo, stehno na stehno. Byl to valčík? Asi.

„Ty bys chtěl, abych ti při té moravské invazi dělala garde, viď?“ A dokud je Dyre v Rusku.

Jean-Claude se usmál a přitiskl se tváří k mé. „Chtěla bys?“ zašeptal mi vlhce do ucha.

Ten bídák! On to prostě umí! Olomoucký deník bude mít o čem psát, o Prostějovském večerníku nemluvě. Kruci práce. Jsem dcera národa Jana Žižky, přece mě nezblbne krásný, sexy, voňavý, zbytnělý frantík.

„A proč bych to pro tebe měla dělat? Co bys mi mohl dát, co bych já chtěla?“

„Pojď, něco ti ukážu.“

Jean-Claude otevřel dveře a pustil mě napřed do tmavé chodby.

Pomalu jsme kráčeli a já slyšela sílící hluk, skandování, řev. Došli jsme k těžkému sametovému závěsu a kravál zpoza něj nás zahalil jak teplá deka.

Jean-Claude odhrnul rukou závěs a před námi byl sál Provinilých slastí, plný hystericky vřískajících, skandujících ženských. Přejela jsem pohledem přes to rozvlněné moře estrogenu, zdvihající se a přelévající jako těsto v míse.

Jean-Claude, ta pijavka, krmící se kromě krve i chtíčem ostatních, bude mít dneska břichabol.

Zastavila jsem se očima na pódiu. Ztuhla, zkoprněla, vrostla do země, zcepeněla. Pódium mělo tvar rozkrojeného hermelínu, kolem jehož okraje poskakovaly rozdováděné ženštiny, mávaly rukama, podprsenkama a prostě kdečím. Jedna vyskakovala víc než ostatní, až se jí podařilo vytáhnout nahoru celou horní polovinu těla, jako tuleň, co loudí rybu. Není to? No jistě!

Káčo!!

Z obou stran pódia rychle přibíhala ochranka.

Hahááá!

Teď už jsem měla oči jen pro postavu na pódiu, vlnící se, tančící v rychlém tempu. Křivka opálených hýždí, titěrná tanga zbytečně se snažící zakrýt to, co prostě nemohla pojmout,  prudký pohyb hlavou dozadu a nádherná linie krku, vlna letících kaštanových vlasů. Ucítila jsem vanilkové rohlíčky. Měla jsem své vlastní soukromé vánoce. Tu chodící samolibost v krajkách, stojící za mnou, jsem vnímala jen velmi okrajově…

„Jean-Claude?“

„Oui?“

„Jsi vyčůranej zmetek, víš to?“

„Ma graisse, no a?“

***

Anita vešla do místnosti a nasála vzduch. Ucítila slabou, nádhernou vůni. 8*

„Kdo tu, DO PEKLA, byl?“

„Ma petite, přece bys nežárlila.“

„Sklapni, Jean-Claude!“

Ende

***

1* Náš pes, německý ovčák (foto na požádání, a když „Kamil“ řekne, že jo).
2* JCmu patří kromě Guilty Pleasures i Danse Macabre a Circus of the Damned. Tam už jsem ale nešla. Adresy ve Zlatých stránkách nejsou.
3* Pro mladší ročníky – bývalý estrádní zábavní pořad televize NDR.
4* Neznalost „Neun und neunzig Luftballons“ neomlouvá!
5* Martin Maxa v klobouku.
6* Kdo ví, ví. Kdo neví, hanba mu!
7* Vygůglit okamžitě!
8* Eclat od Lanvin

Původně zveřejněno na webu anitablakebooks.cz

komentářů 8

  • Axia 19.8.2012na0.00

    Torerko, od vzniku téhle povídky ji čtu poněkolikáté a pokaždé mě spolehlivě rozesmějí už první řádky. Skvělá povídka. Díky.

  • Renča 19.8.2012na0.00

    no, já ji četla teprve podruhé, a moooc dobře se bavila :D

  • Cukýna 19.8.2012na0.00

    Prochechtala jsem se od začátku do konce. Hezky jsi Jean-Claudea vystihla, že bych skoro taky dala přednost chlupáčkům, ale nebudu rasista a beru všechno, co stojí za hřích (ať je to chlupáč nebo zubáč).

  • finka 19.8.2012na0.00

    Příjemné osvěžení v tomhle horku :-)
    Dá se to číst pořád dokola…
    Já samozřejmě beru jen a jedině JC!

  • Tor 20.8.2012na0.00

    Ježiš :-) to je děs to po takové době číst .-)) jinak – původně to bylo zveřejněné na http://www.anitablakebooks.cz, pak až na bezhranicích :-)))

  • Axia 20.8.2012na0.00

    Děs? Senzační to je :-))
    A jo, tyhle povídky vznikly jako medaidky na ABB. Moc ráda opravím na správný zdroj :-))

  • Slíva 15.8.2014na20.55

    Tak schválně, jak budeš koukat, kdo to tady po dvou letech vyhmátnul:-) Díky Renče jsem se dostala k tvým ff povídkám a skvěle jsem se bavila! Já prostě JCho nemám ráda… a říkat to tady, je jako klít v kostele, ale ani ta mrňavá černovlasá… Anita mi nějak nepřirostla k srdci… a tohle bylo prostě super:-))

  • fin 16.8.2014na6.45

    Hele Slívo, nehaň mi J-C. Kdysi jsem ho nezřízeně milovala…i Anitu jsem měla ráda. Jo, jo bylo to fajn :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít