S Jelou Abasovou nejen o arcanepanku, češtině a spolupráci s nakladatelstvím Host

S Jelou Abasovou jsem si povídal o tom, že napsat a vydat arcanepunkový román není zdaleka tak šílené, jak by se podle jeho názvu mohlo zdát.

Tvůj román Tři čtvrtě na šílenství je označován jako typický zástupce arcanepunku, a to nejen redaktorem nakladatelství Host Jiřím Štěpánem. Můžeš tedy čtenářům, kteří nevědí, co si pod termínem arcanepunk představit, říct, co knihy z tohoto žánru nesmí postrádat?

Rozhodně nesmějí postrádat magii, která ale není využívána klasickým způsobem skrze kouzla čarodějů. Místo toho koexistuje s technikou, respektive je s ní těsně propojená. Magie v arcanepunku není nevysvětlitelnou, neuchopitelnou silou. Řídí se promyšlenými pravidly a je obecně dostupnější, což ovšem neznamená, že s ní umí dokonale zacházet každý na počkání, ale velká část lidí (nebo jiných bytostí) se s ní setkává v běžném životě a do jisté míry ji využívá. Podobné prvky je ostatně možné najít ve spoustě podžánrů fantasy, v arcanepunku ale hrají prim.

Když jsem vymýšlela svět paromagické revoluce, nejdřív jsem ho sama řadila ke steampunku. Má totiž mnohé z jeho rysů jako společnost a technologie na úrovni 19. století, využívání páry k pohánění strojů, rozmach hodinových strojků, vzducholodí a podobně. Brzy jsem však zjistila, že ačkoliv se mi tyhle kulisy líbí a chci je zachovat, důležitějším prvkem je pro mě vědecké zkoumání magie, které bylo hlavním hybatelem změn v technologii i společnosti mého světa. V téhle vědecké lince jsem našla zalíbení a dále ji rozvíjím v každém dalším příběhu.

Teď ovšem mluvíš nejen o své nové knize, ale také o jiných textech, v nichž jsi do světa paromagické revoluce zavítala. V románu odkazuješ přinejmenším na jeden z nich. Povíš nám o nich něco víc? Kde je najdeme a nakolik jsou propojené s románem Tři čtvrtě na šílenství?

První text, který jsem z toho světa napsala, je povídka Pre uhryznutých, zveřejněná v roce 2016 v e-sborníku Prokletí betaverze, který by měl být dosud volně dostupný. Tahle povídka odstartovala nejen svět paromagické revoluce, ale i příběh čtyř sourozenců, kteří jsou hlavními postavami románu. Čtenář se v ní dozví více o jejich dětství a o osudovém incidentu, který jejich rodinu navždy proměnil.

Text, který zmiňuješ v otázce, bude nejspíš Kéž by se netočila, která vyšla v antologii Jiný kraj (2023). V ní mapuji dětství dalších dvou postav, které pak sehrají důležitou roli v románu – Allie a Lejly. Dvojčata vyrůstala v pohnutých dobách, kdy paromagie nebyla ničím omezována a pokusy realizované tehdejšími magiky měly často velice drastický průběh i následky.

Allie a Lejle jsem se věnovala také v povídce Nameraná hodnota, která vyšla ve sborníku FASCINACE 6 (2017). Jde o epizodku, kterou sestry zažily pár let před románem při pokusu získat nějaké peníze na Lejlinu drahou léčbu.

A nakonec je tu povídka Jedno z tisíc očí, zveřejněná ve sborníku Žena s drakem (2017). Ta se taky odehrává pár let před románem a dále rozvíjí hlavní konflikt světa. Student jedné z paromagických univerzit je v rámci školní praxe přidělen, aby zkoumal praktiky lidové čarodějky. Pokud by ses chtěl dovědět víc o zákonitostech magie, určitě bych ti tento text doporučila.

V dohledné době taky uzří světlo světa povídka, ve které se blíže podíváme na zoologické bádání v období asi 30 let před románem. Zatím ale nemohu prozrazovat víc.

Abych to tedy shrnula, všechny příběhy z mého světa jsou přímo nebo nepřímo propojeny. Povídky jsou jeho plnohodnotnou součástí stejně jako román. Chci, aby každý nový příběh nějak obohatil reálie. Dělám maximum, abych udržela informace konzistentní, a případné nesrovnalosti se vždycky snažím adresovat a vyřešit v rámci nějakého dalšího textu.

Kniha Tři čtvrtě na šílenství je soubor čtyř vzájemně propojených novel. Byl to tvůj autorský záměr hned od začátku ji takhle koncipovat? A co tě k tomu vedlo?

Od jistého momentu to záměr byl. Vysvětlím.

Když jsem ten svět před asi dvanácti lety vymyslela, neměla jsem jasný plán, jak s ním chci naložit. První povídku jsem tehdy poslala do soutěže New Weird. David P. Stefanovič, jeden z porotců, mi napsal velice hezké hodnocení a zmínil, že by si z toho světa rád přečetl román. Ta větička mě neskutečně namotivovala. Díky ní jsem od začátku věřila, že bych to mohla dokázat a román napsat.

Už velmi brzo jsem se rozhodla, že hlavními postavami budou čtyři sourozenci, které jsem představila v tom prvním textu. Byli velmi různorodí, takže jsem s nimi mohla vyprávět naprosto jiné druhy příběhů, zároveň si byli dostatečně blízcí, aby mi to všechno zase hezky svázali dohromady. Začala jsem vymýšlet jejich jednotlivé linie s tím, že se mi v některém bodě nepochybně protnou.

Postupně mi docházelo, že to nebude tak jednoduché. Každý ze sourozenců řešil vlastní problémy, které nemohl jenom tak opustit a zaplést se do jiných. Bylo mi jasné, že pokud se pokusím všechny linie násilně spojit, některé zápletky tím nutně ztratím nebo je budu muset odsunout na vedlejší kolej. Rozhodla jsem se proto pro řešení skrze čtyři „novely“, jak říkáš. Chvíli jsem dokonce zvažovala, že bych linie vyprávěla současně, střídáním kapitol z jednotlivých pohledů. To jsem ale zavrhla především kvůli časové ose. Malakaiova linie pokrývá polovinu roku, zatímco Rionova se odehraje v průběhu několika dnů – bylo by to hodně matoucí.

Tím nechci říct, že by novely nebyly propojeny. Právě naopak. Těch spojení je poměrně hodně – sourozenci si vyměňují dopisy, potkávají stejné postavy, někteří se během knihy setkají a kousek děje prožijí společně. Hodně se vracejí do minulosti, zejména v krizových situacích. Pak jsou tu věci, které samotné postavy nevidí, ale díky kterým si čtenář složí poměrně dobrou představu, co se odehrálo z globálního hlediska, nad rámec jednotlivých příběhů.

Kniha, jak jsem ji odvyprávěla, má hlavní zápletky uzavřené. Nyní už vím, že k tomu protnutí dějových linií sice dojde, ale v delším časovém horizontu, než jaký obsáhne Tři čtvrtě na šílenství.

Zmiňuješ čtyři sourozence, ale zatím padla jen jména Malakai a Rion. Možná bys nám mohla představit i jejich sestry a povědět nám o všech sourozencích.

Jistě. Sestry se jmenují Frozína a Mija.

Vlastně se sama sobě divím, že jsem Frozínu nezmínila v rozhovoru jako první – ona by sama sebe rozhodně uvedla v čele. Její novela knihu otevírá a jí samotné věru sebevědomí nechybí. Srší energií a má pořád spoustu nápadů. (Nutno říct, že ne všechny jsou tak dokonalé, jak by očekávala.) Frozína studuje na jedné z paromagických univerzit, takže se z jejího příběhu čtenář dozví hodně o zkoumání a zpracování magie v terénu.

Mijina novela knihu naopak uzavírá. Mija je novickou v klášteře Obou bohyň – chce se stát kněžkou jako jejich matka. Mija je pečlivá, svědomitá dívka. Prostředí řehole svázané přísnými pravidly jí velice sedí. Ona sama má totiž řadu pravidel a rituálů, kterých se drží a o kterých nikdo jiný neví. Má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, což jí ještě víc ztěžuje udržení dobrých vztahů s okolím, paradoxně navzdory tomu, že se pořád snaží být poslušná a nekonfliktní. Ale celá její povaha je jeden velký konflikt, což se dobře ukáže, když začne urputně vyšetřovat podivné vraždy ve své chrámové škole.

Silný smysl pro spravedlnost má i Malakai. Tomu ale na rozdíl od Mije nečiní problém navazovat vztahy. Je to přátelský, otevřený mladý muž, který upřímně věří v pokrok a v pevné místo dhampírů v moderním světě. Tahle víra je poněkud otřesena, když přichází do Hilenu, odlehlé a rázovité části říše, aby sloužil starosvětskému rytíři. Najednou se musí vypořádat s tím, že ho jeho nové okolí nevnímá jako plnoprávnou bytost, ale jako krvelačnou příšeru. Jenomže Malakai je civilizovaný – a rozhodnutý všem to dokázat.

Rion je jeho pravý opak. Uzlíček nervů, bez ustání pronásledovaný minulostí, zvláště jedním specifickým dnem, kdy byli ještě dětmi. Čtenář Riona potkává ve velice neutěšeném stavu – nenávidí svou práci, kterou jen taktak zvládá, jeho realitou je neustálý, naprostý chaos. Utápí se v sebelítosti a je si naprosto jistý, že jeho situace nemá žádné řešení. Nicméně z Frozíniny novely už je jasné, že se Rion brzy zaplete ještě do něčeho mnohem horšího…

Když tak mluvíš o sourozencích a jejich charakterech a životních cestách, připadá mi, jako bys mluvila o dnešních mladých. Myslíš že i oni najdou v tvé knize něco aktuálního, co by je mohlo oslovit?

Řekla bych, že určitě ano. Paromagická revoluce a taky viktoriánská éra, ze které vycházím, jsou stejně jako dnešní doba charakteristické prudkými technologickými a společenskými proměnami. Jedinou jistotou je v nich neustálá změna. Stejně jako v mé knize, i v našem světě jsme obklopeni na jedné straně nadšením z pokroku, na druhém urputnou až hysterickou snahou zachovat status quo. Moji hrdinové v téhle době vyrůstají a každý se s tím vypořádává jiným způsobem. Hledají své místo v chaosu, kterým je jejich každodenní realita, formují svou identitu. Někomu je jasné, kým je, někdo to ještě neví a někdo to sice ví, ale okolí ho tlačí do toho být někým jiným. Jsem si jistá, že s tím se spousta mladých lidí dokáže ztotožnit. A třeba v některém z mých hrdinů nalézt inspiraci nebo si naopak říct – tak takhle to rozhodně dělat nechci!

S betačtenáři jsme se shodli, že je kniha určena primárně pro dospělé (hlavně kvůli komplexním tématům, méně pak kvůli násilí, které ale není nějak grafické a používám ho jenom tam, kde je nutné z hlediska příběhu). Ale nevidím důvod, proč by si ji nemohl užít i mladší čtenář, řekněme od patnácti let. Vlastně budu moc ráda, pokud si takový čtenář knihu přečte a něco mu to dá. Pamatuji si, jak moc mě formovaly knihy, co jsem na prahu dospělosti četla, a že si jejich odkaz s sebou nesu doteď. Bylo by mi velikou ctí, kdyby mohla takovou knihou pro někoho být ta moje.

Když jsme domlouvali tenhle rozhovor, ptala ses, jestli dávám přednost slovenštině, nebo češtině. S tím, že rozhovor můžeme klidně vést v češtině. To není u slovenských autorů běžné. Navíc i knihu jsi psala česky, ačkoli nejsi rodilou mluvčí. Co tě k tomu vedlo?

Už od dětství si fantastiku spojuju především s češtinou. Díla, která mě významně ovlivnila – Hobit a Pán Prstenů – jsme měli doma v češtině. V češtině jsem sledovala i seriál Červený trpaslík a animovanou pohádku Poslední jednorožec (ke knize jsem se dostala až mnohem později). Jak jsem cítila souznění s postavami, snažila jsem se napodobit i jejich jazyk.

Proto když jsem v pubertě začínala s prvními pokusy o psaní fantasy, bylo to v českém jazyce. V něm jsem napsala i velkou část z těch pověstných prvních tisíc stran, na kterých se začínající autor musí vypsat (a pak je může rovnou zahodit, protože jsou nepoužitelné). Do soutěží jsem se však texty psané svou češtinou styděla posílat. Pamatuju si, že když jsem to zkusila, porotci Dračího řádu odhalili, že nejsem rodilá mluvčí (jak překvapivé!), a já se to pak dlouho bála znovu zkusit. Mezitím jsem se však ještě víc vypsala a betovala jsem dalším autorům jejich česky psané povídky a knihy. Přitom jsem byla schopná odchytit i dost jejich pravopisných a gramatických chyb. To moje sebevědomí zase zvedlo. Jednou jsem jednu povídku, která byla psaná ve slovenštině, posílala do CKČ. Na publikaci v Mlokovi to nebylo, ale Jiřině Vorlové se líbila a nabídla mi, že by ji otiskli v Kočasu. Také se zeptala, jestli by ji mohla přeložit, aby se českým čtenářům líp četla. Vycítila jsem svoji šanci! Nabídla jsem se, že povídku sama přeložím. Výsledek mé snahy se Jiřině zamlouval. Začala jsem tedy testovat i v jiných soutěžích a sbornících. Pomalu jsem dospěla do bodu, že jsem si začínala věřit dost na to, abych se pokusila v češtině vydat knihu.

Jaká tedy byla tvá cesta do nakladatelství HOST a jak se ti s jeho redaktory spolupracovalo?

Nakladatelství jsem si pečlivě vybírala. Nejprve jsem si sepsala, co od něj vlastně čekám. Bylo pro mě důležité, aby mělo nakladatelství dobré jméno a aby se buď přímo zaměřovalo na fantastiku, nebo mělo pro ni vlastní sekci. Také jsem si všímala zpracování různých knih a jejich obálek – jestli působí zároveň profesionálně a originálně. To všechno Host splňoval. Rozhodla jsem se tedy, že knihu pošlu jim, a nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.

To bylo 28. prosince 2023. Obrnila jsem se trpělivostí… A byla jsem nesmírně překvapená, když mi po pouhém jednom měsíci a jednom dni přišla odpověď od Jirky Štěpána, redaktora fantasy sekce. Psal, že se mu kniha líbí a mají zájem ji v Hostu vydat. Byla jsem (a pořád jsem) z té zprávy nesmírně šťastná.

Brzy jsme se setkali v Brně, abychom si promluvili o podrobnostech. Jirka se mnou jednal od začátku velice upřímně a férově. Vysvětlil mi, že podzimní ediční plán už mají plný, co se týče fantastiky, a že by tedy kniha mohla vyjít na jaře 2025. To mi vůbec nevadilo. Při vydávání knihy není rok a nějaké drobné zas tak dlouhé čekání. Dohodli jsme se, že zatímco on se bude věnovat textům určeným do podzimního edičáku, já udělám ještě nějaké vlastní úpravy. Společnou práci jsme započali v létě 2024. Jirka mi vypíchl místa, kde by bylo vhodné děj upravit. Nešlo o žádné velké změny a neměla jsem problém je zapracovat. Navíc měl i spoustu skvělých nápadů, například mi navrhl, abych na začátek každé novely doplnila nějaké citáty ze svého světa pro dokreslení atmosféry. Jelikož poznámek a dalších materiálů mám celkem hodně, nebyl problém vybrat a dle mého názoru to knihu určitě obohatilo.

Pak přišel podzim 2024 a již upravená kniha putovala na jazykovou redakci k paní Heleně Vyplelové. Ta byla velice pečlivá. Společně jsme velmi intenzivně pracovaly a v několika kolech jsme si posílaly soubor s knihou, až dokud jsme obě nebyly spokojené. Paní Vyplelová odvedla výbornou práci a myslím, že se jí povedlo vymýtit drtivou většinu chyb, co jsem v textu nadělala. Musím říct, že tahle etapa práce pro mě byla zdaleka nejnáročnější a naprosto mě vyčerpala.

Kniha nakonec vyšla 28. března 2025, na den přesně patnáct měsíců ode dne, kdy jsem rukopis poslala do nakladatelství. Ujala se mě paní Michaela Dermauw, která odpovídá za propagační akce. Je to nesmírně hodná a vstřícná paní, která ochotně zodpověděla každý můj dotaz. Začaly jsme plánovat křest. Ten nakonec proběhl jako součást Fantastického trojkřtu 15. dubna v brněnském Martinusu s Terezou Matouškovou jako kmotrou.

Kdo je autorem té krásné, skoro komiksové obálky?

Obálku kreslila famózní Adéla Stopka.

Poprvé jsme o podobě obálky diskutovali s Jirkou Štěpánem někdy koncem léta minulého roku. Přeptal se mě na scény nebo postavy, které bych si na ní představovala, a případně jestli mám nějaké preference.

Na obálce jsem si rozhodně přála mít Frozínu. Ze čtyř sourozenců je to právě ona, kdo si nejčastěji prosadí svou. Také miluje pozornost. Přišla mi jako nejvhodnější adeptka. To jsem Jirkovi řekla a taky jsem sepsala seznam několika scén, které by se mi líbily ztvárněné. (Nakonec není na obálce ani jedna z nich, ale mnohem důležitější pro mě bylo, aby tam byla Frozína s tím správným rošťáckým výrazem, a to bylo za mě splněno na jedničku.)

Jirka mi řekl, že za ilustrátorku vybral Adélu Stopku, ale jenom pokud budu souhlasit. Toho jsem si taky moc cenila, že mi ponechal právo veta. Jenomže já vetovat určitě nechtěla! Prohlédla jsem si Adélino portfolio – některé její obálky jsem znala už předtím – a byla jsem nadšená. Vždycky jsem si představovala, že by obálka mohla být ve stylu lehce podobném japonské manze, a to přesně Adélin styl splňoval. Její obálky jsou plné života a nádherných barevných kombinací. Adéla si rukopis přečetla a pak jsme si začaly psát. Poslala mi první skicu, do které jsem se ihned zamilovala. Několikrát jsme spolu konzultovaly, vždycky brala do úvahy můj názor. Těšila jsem na každou další verzi jako na Vánoce.

Říká se, že by člověk neměl soudit knihu podle obálky. V tomto případě budu ale ráda, když čtenáři udělají přesný opak – sáhnou po knize právě díky téhle zářivé obálce.

Tvoje kniha se jmenuje Tři čtvrtě na šílenství. To je hodně originální název. Povíš nám víc o tom, jak jsi došla k tomu názvu?

Ten název je starší než první věta knihy. Dlouho mi strašil v hlavě a věděla jsem přesně, která postava a v jakém kontextu slova „Tři čtvrtě na šílenství“ pronese, a to dřív, než jsem měla vymyšlený příběh.

Už tehdy jsem si říkala, že by to mohl být dobrý název knihy. Vystihuje dobu paromagické revoluce se všemi jejími nebezpečnými experimenty, společenskými střety a všudypřítomným spěchem… a taky moje hlavní postavy, protože se každá z nich alespoň v jednom momentě octne ve stavu blízkému, inu, šílenství.

Sama jsi několikrát řekla, že Středobrána má stále co nabídnout a příběhů, které se v ní odehrávají, máš v rukávu víc. Znamená to, že Tři čtvrtě na šílenství bude mít v dohledné době sourozence?

No, jako kniha o sourozencích by asi neměla zůstat jedináčkem…

Od začátku jsem Tři čtvrtě na šílenství psala tak, aby dokázalo stát samostatně, to znamená aby všechny hlavní linie dospěly do uspokojivého konce, ale abych si zároveň nezhatila cestu k případnému pokračování. Ten potenciál jsem tam vnímala vždycky. Podle prvních reakcí se zdá, že by si ho čtenáři rádi přečetli.

Práce na pokračování jsem začala už minulý rok zároveň s úpravami Tři čtvrtě na šílenství. Povedlo se mi vytvořit kompletní osnovu, což je pro mě základ úspěšné práce. Momentálně mám už napsaných několik prvních kapitol. Neodvážím se hádat, jak dlouho mi celá kniha bude trvat; chci ale, aby čtenáři věděli, že na ní aktivně pracuju.

Kde tě letos můžou čtenáři potkat a případně si nechat knihu podepsat?

Rozhodně na Světě knihy v Praze, kde budeme mít 17. května od 11:00 já a další čtyři autoři debatu „Fantastika pětkrát jinak: jarní novinky z Hosta“. Od 12:00 pak budeme mít společnou autogramiádu na stánku Hostu.

V červnu se objevím na dvou akcích. Nejdříve 7. června na Hlídconu v Praze. Budu tam mít přednášku o nesmrtelných a dlouhověkých bytostech v mytologii a fantastice – představím jejich typologii, jak jsem ji sestavila podle vztahu k věku a stárnutí.

18. 6. budu mít besedu v knihovně Juraja Fándlyho v rodné Trnavě. Těším se o to víc, že je to tamtéž, kde uvedla svoje knihy do světa moje babička.

Další konkrétní plány ohledně akcí zatím nemám, ale moc ráda přijmu případná pozvání. Literární akce si vždycky moc užívám. A už teď mohu avizovat, že mě čtenáři určitě najdou na Fénixconu (bývá začátkem prosince v Brně), protože je to můj nejoblíbenější con, který navštěvuju každý rok. Pokusím se vymyslet nějakou zajímavou přednášku, ale kdyby se pro mě v programu nenašlo místo – což se může lehce stát, protože zájem je vždycky veliký – určitě budu alespoň bloumat po chodbách s cylindrem na hlavě.