Lenka Brabcová: Svatá Temnota – Zelené pláště

Charismatický vládce Temnoty, malé děvčátko, které je náhodou jeho dcerou a o němž se neví, jestli zničí svět nebo bude úplně obyčejným dítětem… Nejen to najdete v hrdinské fantasy tetralogii Svatá Temnota, z jejíhož prvního dílu Zelené pláště přinášíme ukázku.

 

Na svět se rodí nové Zlo. Může zničit celé Svaté království, nebude-li včas zastaveno. Nebo je to jinak? Vždyť malé bezbranné dítě nepředstavuje pro nikoho vážné nebezpečí. Má jen smůlu, že je náhodou dcerou Temného vládce, nositele moci, před níž se třesou samotní Bohové. Kněží Řádu nehodlají ponechat nic náhodě a snaží se dopadnout dědice Temnoty za každou cenu. Dokáže dívenku její mladý opatrovník Astar ochránit před členy Řádu i jejím vlastním otcem? Ovládne umění magie dříve, než ho Temní rytíři polapí do svých sítí a přinutí stát se jedním z nich?

 

(Ne)tradiční hrdinská fantasy ze světa Bohů, mágů a sil všehomíra, o jejichž existenci si obyčejný smrtelník může nechat jenom zdát.  

 

 

O AUTORCE:
Lenka Brabcová je česká spisovatelka, autorka fantasy knihy Svatá Temnota.
Zajímá se také o dramatickou tvorbu a divadlo, psychologiii, filozofii, literaturu a historii, šamanismus a mytologie celého světa. Narodila se 16. června 1986 ve městě dobrého vína a bohaté historie, ve Znojmě. Většinu svého dětství a dospívání ale prožila v plzeňském kraji. Později přesídlila do Českých Budějovic, kde se léta nořila do knih během studia českého jazyka, literatury a historie. Právě zde se zrodila myšlenka nejen konzumovat díla jiných, ale vytvářet příběhy vlastní. V psaní pokračovala také během svých cest po Evropě i pobytu na Novém Zélandu. Silně na ni zapůsobila kolébka civilizace, Kréta. Teprve nedávno se rozhodla prověřit svůj talent (nebo zkusit své štěstí?) a přihlásila se do literární soutěže o Cenu Karla Čapka. Její povídka Pravidla věčnosti byla úspěšná a v roce 2022 získala druhé místo v dané kategorii.
V současnosti bydlí ve Starém Plzenci u Plzně, pracuje na dalším dílu série Svatá Temnota, píše povídky a věnuje se své rodině.

 

 

Vydal: Tyrkena, 2023

Obálka: Zuzi Maat Válková

Vazba: brožovaná

Počet stran: 344

Cena: 399 Kč

 

 

 

Zachraň mě!

 

Popel a zčernalé pahýly stromů. Krajina zničená požárem, z níž sálá už jen mrtvolnost a beznaděj. 

Bělovlasá bojovnice kráčela po široké rovné cestě, z níž vedlo mnoho odboček, kdykoliv se však vydala některou z nich, pěšina se opět stočila zpět k hlavní cestě. 

Poháněna neurčitou tísní se dala do běhu. Ubývaly jí možnosti, a co víc, docházel čas. Nevěděla sice, proč tolik pospíchá, stále intenzivněji na ni však doléhal pocit, že její snahy jsou marné. 

Je pozdě. 

Lethea se prudce zatavila, když před ní vyvstala vysoká překážka. Obří brána připomínající svou rozlehlostí čedičové pohoří se tyčila do nebe a vyplňovala veškerý prostor mezi západem a východem. Lethea vydechla údivem i hrůzou. Je snad Temná brána cílem její cesty?

Se závanem prudkého větru se mohutná, ebenově černá křídla začala pomalu otevírat… a bojovnice mezi nimi spatřila zlatovlasou dívku s šedýma očima.

Svoji dceru.

„Isabello!“ vykřikla a vrhla se vpřed, aby holčičku strhla k sobě do bezpečí, ale její tělo zamrzlo v pohybu.

Dívka se rozesmála a natáhla dlaň za sebe do tmy. Po jejím boku se zjevil vysoký muž s očima barvy nejhlubší noci. Její otec.

„Už tě nepotřebujeme,“ řekla dvojice svorně a křídla obří brány se před Letheou navždy nemilosrdně zabouchla.

Probudil ji vlastní výkřik hrůzy. Vytrhl ze spánku také malou Isabellu, která se neklidně zavrtěla a nespokojeně zabroukala. Jakmile ji však matka vzala do náruče, v mžiku znovu usnula. 

Lethea takové štěstí neměla, rozrušená noční můrou, jež se tak bolestně snadno mohla proměnit ve skutečnost.

Existuje vůbec nějaká šance vyhnout se osudu, který byl jí a její dceři předurčen?

 Kenon dal své bojovnici příliš jasně najevo, že nemá na výběr. Jenže ona byla zvyklá světu – a především vládci Temnoty – vzdorovat. Po chvíli tápání se jí podařilo najít a rozsvítit lampu. Byl to jen malý, světlý bod, přesto ženě pomohl rozehnat noční můru.

Kéž by i v zajetí Temnoty mohla rozžehnout jiskřičku Světla, aby jí přinesla novou naději, pomyslela si toužebně. Ale stačila by jí pouhá nepatrná jiskřička – to jediné, co tyto síly mohou nabídnout – aby zvrátila Kenonovu vůli? 

Záporná odpověď byla nasnadě. Kdyby Temný vládce očekával, že Lethea dokáže čerpat ze studnice sil Světla, bezpochyby by jí přístup k nim znemožnil. Jenže to neudělal. Znamenalo to, že studnice musela být už dávno vyprahlá. 

Bojovnice se nešťastně zhroutila do křesla, přemožená vlastní bezmocí.

V hlubině zoufalství před ní však vyvstala nová naděje. Vždyť ona přece nepotřebuje ke svému záměru energii sil všehomíra využít, právě naopak. Potřebuje jim něco odevzdat, vzdát se toho, co ji a její dceru činí žádoucí pro Temného vládce. A kdo by chtěl více přijmout nabízený dar, nežli ten, komu schází?  

S novým zápalem se dala do přípravy rituálu a brzy už seděla se zkříženýma nohama uvnitř kruhu a v náručí přitom svírala malou Isabellu. Podle informací, které už dříve získala od svého nenáviděného mistra, bylo teoreticky možné otočit rituál vzývání Temnoty a pokusit se o stejný způsob se silami Světla. Přesto Lethee až dosud scházela jediná a hlavní složka rituálu – zrození nového, přímý protiklad smrtelné oběti, již vyžadovalo vzývání Temnoty.  

Doufala, že život, který před nedávnem přivedla na svět, přiláká pozornost tvořivých sil. Prozatím však čarodějku obestíralo pouze napjaté temno a prázdno. Zvenku sem doléhala tichá hudba dešťových kapek. 

Ujistila se, že vše provedla správně, ale bílá svíce uprostřed kruhu přesto dosud nevzplanula. Lethea se pokusila lépe zkoncentrovat na svůj záměr i cíl, ale mysl k ní vysílala jen obrazy vyčerpávajícího útěku, bezmocného hladu a prolité krve z doby, kdy své dceři brázdila cestu ke svobodě. Jak mohla být tak hloupá a uvěřit, že dokáže vyvolat střípky sil Světla uprostřed Temného chrámu? 

Malá Isabella se probudila a lehce zabroukala. Lethea se usmála. Velké šedé oči její dcery zářily důvěrou a štěstím, které se rodilo v teple její náruče a výživném mléku jejích prsou. V tlukotu srdce bijícím v rytmu života. 

„Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat,“ zapřísahala se mladá matka a z očí jí vyhrkly slzy dojetí. 

Horký proud vzduchu přiměl Letheu vzhlédnout od nemluvněte. Plamen svíce, určené k vyvolání sil Světla, divoce vyšlehl až ke stropu a strávil v jediném okamžiku většinu těla voskovice. Zbyl jen malý, plápolající oharek. 

Bojovnice pochopila, že nemá příliš času. Zaposlouchala se do ticha kolem a brzy získala pocit, že rozeznává tiché cinkání zvonků. Zvuk sílil, až přešel ve zřetelný šeptavý hlas.

„Jsme tady a víme, oč žádáš,“ prozradil jí. 

„Můžete to udělat?“ zpozorněla Lethea, hrdlo stažené obavami. „Přijmete všechnu moji magickou moc a moc mé dcery?“

 Hlasů v pokoji přibylo. Obklopily ji a tiše k ní promlouvaly, proplétaly se ve zvonivé symfonii, ze které náhle ženu mrazilo.

„Nepřijmeme tvoji moc… nemůžeme… nesmíme.“

„Ty i tvá duše patří Temnotě…“

„Je šedá jako popel…“ 

„Sežehlá ohněm hněvu.“

„Spoutaná okovy nenávisti.“

Lethea zaťala ruce v pěst. Oči jí zvlhly potlačovanou bezmocí. „Odvrhla jsem Temnotu,“ bránila se, „vzdám se i veškeré své magie, jen mi pomozte.“

„Na to už je pozdě…“

„Volba byla učiněna…“ nemilosrdně jí našeptávaly hlasy.

„Jste mojí jedinou nadějí!“ Lethea se musela držet, aby se nerozkřičela. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy a rozostřeným pohledem vnímala stříbřitou mlhu ve tvaru lidských, avšak okřídlených postav. Sevřela svoji dceru pevněji v náručí, děvčátko se ale neklidně vrtělo a toužebně se snažilo natočit hlavičku směrem, kde se bytosti Světla nacházely. Bezpochyby je vidělo mnohem zřetelněji, než jeho nadaná matka. Letheu zachvátila hrůza. Náznaky Isabelliných schopností se ukazovaly každým dnem výrazněji a jediná šance, jak ji ochránit před vlastním otcem, se Lethee ztrácela před očima.

Odhodlána přinést jakoukoliv oběť pohlédla k mihotavým světélkům obklopujícím svíci. „Přijměte tedy moc mojí dcery, není nic čistějšího než duše dítěte!“ požádala síly Světla a snažila se přitom ustát pocit, že se jí srdce rozskočí bolestí. Začínala si neodvratně uvědomovat, co pro ni toto rozhodnutí znamená, co znamená pro Isabellu. Odloučení. Pokud Lethee zůstane magická moc, Kenon ji nikdy nenechá odejít. Mohla jen doufat, že propustí alespoň její dceru.

Ozvalo se poslední zapraskání zmírajícího plamene a vzápětí vše kolem pohltila nicneříkající tma. 

Klid hluboké noci prořízl srdceryvný dětský křik.

 



Zčernalé pahýly stromů a krajina zasažená zničujícím požárem, jejímž středem se vine prašná cesta. Astar se po ní vydal k jistému cíli, který si však z nějakého důvodu nezapamatoval. Přesto pokračoval dál a rozhlížel se přitom po okolním spáleništi v naději, že ze země zúrodněné popelem už brzy povstane nový život a krajina se znovu zazelená.

Prudce zastavil, když se před ním objevila nečekaná překážka. Musel si zakrýt oči, aby ho prudký jas neoslepil. Spadla snad na zem hvězda a rozzářila všechno kolem sebe? Astar přes přivřená víčka spatřil monstrózní bránu, která vypadala, jako by ji někdo vytesal z křišťálu. Skrze ni prosvítala bílá, oslnivě jasná záře, doplněná líbivým cinkáním desítek zvonků.

Malé postavy stojící uprostřed brány si Astar všiml až ve chvíli, kdy mu zastínila výhled. 

„Isabello!“ vykřikl překvapením, když v ní rozeznal děvčátko se zlatými vlasy a velikýma, šedýma očima. Přestože vypadalo starší, než ho Astar znal ze současnosti, identifikoval dívku snadno. Letheiny rysy v její tváři byly víc než patrné. 

Zachvěl se obavami, když si všiml Isabellina zoufalého pohledu.

„Zachraň mě!“ zašeptala vystrašeně a vztáhla k Astarovi ruku. Měl ji už téměř nadosah, když se náhle zvedl prudký vítr a křídla obří brány i s Isabellou se před ním navždy nemilosrdně zabouchla.

Astar se probudil zmáčený potem a sevřený podivnou úzkostí. Pokoj, větší část noci ozářený měsíčním světlem, nyní tonul ve strašidelném, nepřirozeném šeru. Před svítáním bývá největší tma. Vypotácel se z lůžka a chrstl si z vědra do obličeje studenou vodu, aby se vzpamatoval ze snu. 

Zdálo se mu to? Nebo opravdu zaslechl Isabellin pláč? V neustávajícím neklidu se oblékl, vyklouzl ze svého pokoje a vydal se po spoře osvětlených chodbách směrem k Letheiným dveřím. Teď už opravdovost dětského křiku určil s jistotou. Čím více se přibližoval k pokoji bojovnice s dcerou, tím byl vzlykot patrnější. Astara by zajímalo, co přimělo miminko konečně najít hlas. Chystal se zaklepat na dveře, ale mladá matka mu otevřela dřív, než úkon stihl vykonat. Také ona na sobě už měla šaty a její tvář, jako častokrát předtím, brázdily vrásky starostí.

„Astare,“ vydechla, „to jsi ty…“ Pobídla ho dovnitř, zatímco se marně snažila uklidnit plačící dítě. 

„Zaslechl jsem pláč…,“ vykoktal ze sebe sotva srozumitelně a rychle uvažoval, co ho vlastně vedlo k tomu vystrčit paty z pokoje. 

Lethea prostě přikývla. „Nebyl jsi jediný,“ oznámila mu. „Kenon už zjistil, že se něco stalo. Nechal si mě zavolat,“ povzdechla si. Astar si všiml, že má zarudlé oči. 

„Poslechneš?“ chlapec znervózněl, když si vzpomněl na nevyzpytatelnou, krutou tvář Temného vládce. Ani křičící děvčátko mu na klidu nepřidalo.

„Ano,“ odvětila Lethea a zvýšila hlas, aby přehlušila dítě. „Nemám zrovna moc na výběr, nemyslíš?“ 

„Půjdu s tebou,“ rozhodl se Astar znenadání. Tázavě se na něj podívala, ale chlapec si v první chvíli nebyl jistý, jak svoji náhlou pohnutku vysvětlit. Má strach, uvědomil si vzápětí. Strach, že si ten nebezpečný, černooký mág nechá brzy zavolat i jeho. Nechtěl mu čelit sám, bez Letheiny přítomnosti a ochrany. Zároveň však cítil potřebu zůstat nablízku Isabelle, která očividně nebyla ve své kůži. Nemohl dostat z hlavy právě prožitý sen.

Temná bojovnice po krátkém zamyšlení přikývla. 

„Dobrá tedy,“ souhlasila. „Promluvím si o tobě s Kenonem.“ Popostrčila ho do chodby a než se stihl zeptat, co tím má na mysli, vykročila pevným krokem směrem k pracovně Temného mistra.

Jejich příchod ohlásil Isabellin pláč ještě dlouho předtím, než vstoupili. Kenon už Letheu očekával a pokynul jí, aby přišla blíž. 

Poslechla ho a snažila se přitom ignorovat přítomnost dobře známé dvojice rytířů, Abadona s Torstenem, kteří ji štědře obdarovávali povýšenými pohledy. 

„Konečně máme příležitost si promluvit,“ věnoval Temný vládce své bojovnici široký úsměv a dítěti upřený pohled, po němž okamžitě zmlklo jako pěna. „A vzala jsi s sebou i chlapce,“ pokýval pochvalně hlavou, „máš pro mě snad nějaké novinky?“ Pronesl to tónem zdvořilé zvědavosti, Lethea si však uvědomovala, že se především snaží prohlédnout její záměry. Otočila se na Astara a předala mu do chvilkové péče svoji malou dceru. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy.

„Chci ti nabídnout dohodu,“ prohlásila s nádechem naléhavosti. 

Abadon, stojící pod stupínkem vedle křesla Temného vládce, zaprskal jako vzteklá šelma. „Ty si tady neurčuješ podmínky, Letheo,“ zpražil ji pohledem, v němž se mísila závist se vztekem.

Vycenila na něj zuby, aby mu připomněla, jak si na tom spolu stojí. „Můžeš za to ty,“ upozornila ho tvrdě. „Kvůli tobě teď Astar tvrdne v SanThenebru. Je na čase, aby se vrátil domů a…“ prudce se nadechla, „Isabella spolu s ním.“

Torsten se začal prohýbat smíchy, zatímco jeho zelenooký velitel vrtěl pohoršeně hlavou. „Jsi blázen,“ naznačovaly neslyšně jeho rty, protože se před svým mistrem neodvažoval vyvolat konflikt. Kenon si mezitím lehce znuděně prohlížel dohadující se trojici, jako by sledoval myši pobíhající po kleci… a malého chlapce s dítětem, jehož nepřiměřeně zvědavé oči k němu právě zabloudily. Kenon si zamyšleně promnul hladce oholenou bradu.

„Vnuk vyvolené a moje dítě. Nezdá se ti, milá Letheo, že je to příliš vysoká cena za jedinou nevděčnou bojovnici, která ani nemá zájem dokončit svůj výcvik?“

Zachvěla se rozčilením. „Dokončím ho,“ slíbila. Cokoliv pro bezpečí své dcery. 

Kenon zkušeně pokýval hlavou. „To uděláš v každém případě,“ potvrdil jí stroze. „Do té doby bych se rád dozvěděl, proč očekáváš, že tvůj nesmyslný návrh vzbudí můj zájem.“ Kenon vstal z vyřezávaného křesla, ne náhodou připomínajícího královský trůn v černé podobě, a po schůdcích sešel na úroveň svých žáků. 

„Souvisí to se silami všehomíra, které ses pokusila bez mého vědomí vyvolat dnes v noci?“ vyptával se s neskrývaným zájmem, zatímco se k ní blížil.

 „Se silami Světla,“ zachraptěla, protože jí znenadání vyschlo v krku. „A opravdu jsem je vyvolala.“ Zatnula zuby, ale nepohnula se, když se Kenon zastavil těsně před ní a Lethea se musela zaklonit, aby mu viděla do tváře. 

„Varoval jsem tě, že je to zbytečné,“ pronesl otec jejího dítěte tiše, téměř důvěrně, zatímco si hleděli do očí.

„A já ti slíbila,“ nenechala se zastrašit Lethea, „že udělám cokoliv, abych ti zabránila využít moji dceru k tvým temným cílům!“ 

„O tom ty nerozhoduješ, “ upozornil Kenon mrazivě.

Vzdorovitě pohodila dlouhými vlasy. „Už jsem rozhodla.“

Pořád si ještě hleděli do očí, jenže její mistr a vládce už pochopil, co ještě nebylo vyřčeno.

Lethea náhle pocítila, že nemůže dýchat. Roztřásla se po celém těle. Abadon a Torsten ve stejné chvíli couvli až ke stěně, a také Astar s Isabellou rychle ustoupil z dosahu hromadících se vzdušných hadů.

Kenonova tvář se rozmazala a jeho tělo pohltil divoký černý vír, který mladou bojovnici strhl k zemi.

Astar se přesvědčoval, že ho zase šálí zrak, když neschopen pohybu mžoural na rozostřenou postavu před sebou.

Abadon se vzpamatoval nejrychleji. Vytrhl děvčátko z Astarova sevření a tichými slovy jazyka vyvolených se pokoušel zjistit, co s ním Lethea  provedla. 

„Tohle jsi přehnala,“ nevěřícně mhouřil oči na mimino, které v jeho rukou začalo opět křičet jako smyslů zbavené. Se směsicí rozpaků a rozhořčení odložil rytíř nemluvně na velký mahagonový stůl s rytinou mapy Svatého království Všemocných Bohů. „Připravila jsi svoje vlastní dítě o magii?!“ obrátil se na Isabellinu matku s výrazem nejvyššího pohrdání. „Co sis tím proklatě chtěla dokázat?“

„Zachránila jsem ji,“ bránila se bělovláska urputně a pracně se sbírala ze země.

„Teď je z ní obyčejnej spratek bez schopností? Tím jsi jí chtěla jako pomoct?“ neodpustil si kousavou poznámku ani Torsten. Přikročil k Lethee a surově ji vytáhl na nohy. „Zasloužila bys dostat za vyučenou,“ napřáhl dlaň velikosti medvědí tlapy k úderu, rána ale nedopadla. Ruka se zastavila, v rozporu s úmyslem útočníka, uprostřed pohybu, jako by zkameněla.

„To stačí,“ ozval se mrazivý hlas a kouřová postava nabyla opět pevných lidských rysů. „Plán se změnil.“

„Pane,…“ Abadon se nejistě uklonil a jeho ryšavý spolubojovník ho neochotně napodobil. „Co s ním?“ ukázal velitel bezradně směrem k novorozenci.

„Dítě je mi k ničemu,“ prohlásil Kenon s pohledem zabořeným do očí Temné bojovnice. Torsten souhlasně zabručel, pozvedl sekeru a přikročil k Isabelle. Lethea stihla sotva vykřiknout, když se kolem ní prosmýkl Astar. V hlavě mu jako na poplach bil poplašný zvon aktivovaný Isabelliným zoufalým hlasem z dnešního snu.

„Zachraň mě!“

 Dříve než ostří sekyry nemilosrdně dopadlo, sevřel děvčátko v náruči a bezhlavě se rozběhl pryč. Jen matně přitom vnímal mléčně hustou mlhu, která ho obklopila. V zádech ucítil nepříjemné zabrnění a roztřásla ho zimnice, ale neměl čas zjišťovat, co se děje. Bez komplikací se dostal až k vnější bráně SanThenebra a vyběhl ven, vstříc hrozivému městu Merenta.

 



 

Běž! artikulovaly bezhlasé rty Temné bojovnice, zatímco rozšiřovala svůj neviditelný štít na Astara a svoji dceru. 

Kenona zřejmě chlapcův zběsilý úprk vůbec nevyvedl z míry, Torsten s Abadonem naproti tomu vypadali značně otřeseně. Seveřan dokonce na chlapce v afektu zaútočil smrtící magií, rozhněvaná Lethea však jeho útok tvrdě zarazila, odhodlaná sveřepě bránit život obou dětí. 

„Mistře?“ Seveřan vytrhl svoji válečnou sekeru z mapy a chtivě se zadíval za uprchlíkem. „Mám vaše povolení dopadnout toho kluka?“

 Kenon přikývl. „Přiveď ho zpět, Torstene, jestli to dokážeš,“ vyzval Seveřana s nevyzpytatelným úsměvem. 

Lethea se obrátila na Temného vládce. „Ale co Isabella?“ zašeptala rozrušeně. Věděla, že jakmile chlapec opustí pozemky chrámu, nedokáže nad ním dál udržovat nutné magické obrany. 

Z Kenonovy tváře úsměv dosud nezmizel. „Zdá se, že ta dívka bude přece jen k něčemu užitečná,“ vrátil se opět ke své odměřené přezíravosti.

 



 

Astar běžel městem, aniž by si jasně uvědomoval, co vlastně dělá. Strach ho hnal rychleji než nejhorší nepřítel a celé jeho tělo se třáslo vypětím.  

Temnotu vystřídalo šero rozednění, ale oblohu i nadále pokrývaly těžké mraky a z nebe se spouštěly liány deště, jež mu ztěžovaly orientaci. 

Zoufale se snažil najít nějaké bezpečné místo, kam ukrýt alespoň děvčátko, ale všechny domy byly neprodyšně uzavřené. Chlapec klopýtl a uklouzl po slizké dlažbě páchnoucí uličky, když za sebou zaslechl rychle se přibližující dusot kopyt a Torstenův drsný hlas.

Představa jeho válečné sekery ho okamžitě vymrštila zpět na nohy. Úzkostlivě k sobě přitiskl holčičku a rozběhl se ještě rychleji, ale brzy mu začal docházet dech. Věděl, že takové tempo už dlouho neudrží. 

V další uličce se zhroutil vyčerpáním. Kopyta koní se zastavila těsně před sípajícím chlapcem. Spatřil vítězný výraz v Seveřanově tváři, když sesedal z koně. Děvčátko v Astarově náručí se neklidně zavrtělo. 

„Zmiz odtud!“ naléhavě křičel jakýsi hlas v jeho hlavě. „Dostaň se do bezpečí. Zachraň dítě!“

Astara zaplavil nesnesitelný žár a pohltil ho ve svém objetí. Odkudsi z dálky se ozval dětský křik a maminčin pláč. 

Domov. Tolik toužil znovu pocítit bezpečí a lásku svých nejbližších.