Tři okruhy fantastického pekla Moniky Slívy

… aneb nevážně rozverný rozhovor s šéfredaktorkou Sardenu a obránkyní Pevnosti.
Moniku „Slívu“ Dvořákovou nemá snad ani cenu představovat. Šéfredaktorka spřáteleného legendárního žánrového webu Sarden, obránkyně Pevnosti, autorka povídky Vánoční komando, učitelka angličtiny a máma dvou dětí.

Doufám, že jsem nic z toho, čím vším jsi, nezapomněl. Pokud ano, doplň mě dřív, než položím první otázku.

Všechno si pamatuješ nadmíru přesně. Snad jen… ty děti už mám obě dospělé, dceři letos bude 23 a synovi 20, ale stejně to pořád budou moje děti, že?

Okruh I.: Geekovské peklo

Ty a fantastika. Je to láska od dětství? Četli ti rodiče před spaním Hobita, Narnii a tak? Nebo jak to bylo?

Jo a ne. Láska je to od dětství, ale šla jsem na to přes pohádky, které miluju do dneška (pokud je teda natočil někdo jiný než Troška, ehm). Od malička jsem náruživý čtenář a ve škole jsem měla pověst divné holky, co pořád něco čte. Od pohádek jsem se přes dobrodružné příběhy dostala až k fantastice. Když u nás prvně vyšel Hobit, máma už mi před spaním nečetla (inkoust na rodném listě mi zaschnul už docela dávno), každopádně to byl dárek od Ježíška a já se do něj zamilovala a na základě toho mi pak moje osvícená máti pořídila i Pána prstenů. Než ho Jackson překouzlil do filmového pásu, četla jsem to celé minimálně pětkrát. Po ženské linii jsme čtecí rodina, takže označení literární čarodějnice dost sedí – babičku si skoro nepamatuju jinak než s knížkou v ruce.

Už tu zaznělo, že máš dvě děti. Syn ti dělal garde na PevnostConu. Takže předpokládám, že to nebyla náhoda a je to výsledek tvého neúnavného rodičovského vedení. Pletu se?

Hehe, nepleteš. Obě děti jsem nakazila fantastikou, i když každé se vydalo trochu jiným směrem. Kdybychom se potkali i na prvním PevnostConu, viděl bys nás všechny tři. Dcera svého času ujížděla na anime a manze, čemuž já jsem úplně na chuť nikdy nepřišla. Díky tomu neúnavnému rodičovskému vedení mám parťáky, kteří nemají problém se vydat s máti na con, protože mezi fantazáky se generační rozdíly neřeší. Tak jsme praštění všichni stejně bez ohledu na věk a manžel nad námi občas jen kroutí hlavou…

Letos jsem tě potkal na Comic-Conu Prague a měla jsi na sobě uniformu generálky ze Star Wars. Asi se tě nemá cenu ptát na to, za jaký klub kopeš, Star Trek to asi nebude. Ale co ty a cosplay?

Popravdě? Já nekopu ani za jeden z těch týmů. Já mám asi nejraději Stargate, ale na Carterovou jsem už trochu stará. Mám totiž ke cosplayi krapet specifický vztah. To kostýmování se mi vždycky líbilo, a co někteří cosplayeři dokážou, je naprosto fascinující. Je ale fakt, že i když jsem doma vídala svoji tehdy náctiletou dceru, jak vyrábí klobouky a zbraně a šije „sukničky“, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla na stará kolena taky takhle blbnout, ale nějak se to stalo.

Když už si mám hrát na nějakou postavu, musím se v ní cítit dobře, takže hledám „ženy, které vědí, co chtějí“. Prostě si myslím, že Hermionu nebo Natašu Romanovovou by mi asi těžko někdo věřil a maximálně bych byla směšná. Napoprvé jsem zkusila Bellatrix Lestrangeovou, teď to byla generálka, uvidíme, co vymyslím příště. Ono těch opravdu výrazných ženských (a myslím i kostýmně), co už mají pár křížků na krku, překvapivě ve fantastice zas tolik není.

V hlubinách sardenských archivů jsem narazil na tvoji povídku ze světa série Kladivo na čaroděje. Mimochodem moc vtipná věc, která by se vyjímala ve sborníku O krok před peklem. Píšeš povídky, zaděláváš na pentalogii, nebo to byla z tvé strany jednorázová úlitba literárním božstvům?

Ó, děkuji, taky by se mi líbilo, kdyby se tam vyjímala, jenže tu soutěž tenkrát vyhrál nějaký Paytok (zdravím Martina ). Ta povídka byla skutečně soutěžní a měla ambici se do sborníku dostat, ale porota rozhodla jinak. Po konzultaci s Janou Jůzlovou jsem si pak dovolila povídku vydat na Sardenu a jejím prostřednictvím aspoň obnovit tradici vánočních povídek, kterou stále držíme.

Spisovatelské ambice mám skoro odjakživa, ale jsem líná jak veš, takže nejspíš už navždy zůstane u těch ambicí a sem tam povídky, když mě posedne neodolatelná touha napsat něco jiného než recenzi nebo Nedělník.

Co ty a česká fantasy? Jsou domácí autoři ve srovnání se všemi těmi Gaimany, Aaronovitchi či Martiny opravdu takoví neumětelové, jak si někteří myslí?

NEJSOU! Strašně mě štve, když to někdo vykládá, a pak se ukáže, že z české fantastiky četl tak maximálně Rumcajse, ale zasvěceně a negativně o ní hovoří. Tohle je na vééélkou diskuzi (nebo na samostatný rozhovor), do které se tu vůbec nehodlám pouštět, protože už by ses vůbec nedostal ke slovu. Koneckonců ty sám jsi velký čtenář české fantastiky, tak víš asi nejlíp, jak se věci mají. Kdybych nebyla ta líná veš, už dávno bych dala (třeba na základě série článků, které jsem před pár lety psala pro Pevnost) dohromady nějakou suprdupr ohromující přednášku plnou důkazů a obrážela s ní cony a festivaly. Aspoň bych měla všude vstup zadarmo.

Vím, že ráda koukneš na kvalitní film nebo seriál. Máš z tohohle ranku nějakou velkou srdcovku?

Celý filmový průmysl je moje srdcovka. Jedna moje dobrá kamarádka o mně tvrdí, že jsem chodící filmová encyklopedie, což si úplně nemyslím, ale je pravda, že film mě baví úplně stejně jako čtení. Nejen fantastika, prostě dobrý film nebo seriál, tudíž o žánru nemá moc smysl se se mnou bavit. Kdo mě nikdy nemůže zklamat, je třeba Tim Burton. Kterýkoli z jeho filmů můžu vidět znovu a radši nechtěj vědět, kolikrát už jsem viděla Beetlejuice, Velkou rybu nebo Karlíka a továrnu na čokoládu.

A tvůj oblíbený zahraniční autor či kniha?

Chachá! Mé srdce je veliké a vejde se do něj spousta knih, autorů i žánrů! Když ti řeknu jednoho či dva, ti ostatní se na mě budou zlobit a utlučou mě ve spánku čepicema. Svého času jsem tvrdila, že od Rowlingové aka Galbraitha si přečtu i přebásněný telefonní seznam, ale i ty čím dál tlustší detektivky se mi vrší na polici a nemám na ně čas, a když už jsem zmínila toho Karlíka, mám moc ráda celou tvorbu Roalda Dahla, jehož příběhy pro děti i povídky pro dospělé jsou vždycky skvěle vypointované.

Je teprve červenec a chtít po tobě nějaký top ten za letošní rok by byl nesmysl. Ale přeci jenom. Nějaké doporučeníčko? Nějaký titul, který tě letos či vloni opravdu zaujal?

Nejhorší je, že jako recenzent máš deadline a tyhle knihy mají prostě přednost, tudíž se k některým jiným člověk dostane až s velkým zpožděním. S ohledem na množství knih, které člověk přečte, jsem se naučila posuzovat míru zaujetí až s odstupem. Pokud si i za pár let knihu pamatuju a tuším, o čem byla, můžu říct, že to nebylo jen letní poblouznění. Často se mi líbí „divné“ knihy, jež stojí na okraji širšího zájmu, napadá mě Andělíčkář od Nicka Harkawaye nebo Včelí královna od Laury Rubyové. Z letošní produkce můžu zmínit Dveře spánku od Tima Pratta, která má i pokračování, ale zatím jen v originále.

Okruh II.: Pevnostní peklo

Už nějaký ten pátek patříš k obráncům Pevnosti. (Monika je jednou z redaktorek tohoto fantastického časopisu.) Odkdy jsi členkou redakce a jak k tomu vůbec došlo? Pamatuješ ještě vládu Tomáše Němce, nebo jsi jedním z Fajkusových dětí?

Vládu Tomáše Němce si pamatuju (já už pamatuju ledacos, hehe), protože v té době jsem už Pevnost četla, ale jako redaktor jsem to Fajkusovo dítě. Zbytek si přečteš za chvíli.

Když listuju Pevností, vidím tvé jméno nejen pod krátkými recenzemi, ale také u tematických článků, a dokonce býváš podepsaná pod rozhovory s autory. Kterou z těch tří disciplín máš nejraději, kterou považuješ za nejtěžší a proč?

Za nejtěžší považuju disciplínu zvanou „sloupková recenze“, kdy do 1100 znaků včetně mezer musím vecpat informace o ději i nějaký náhled na knihu, což je v podstatě nesplnitelný úkol.

Můžeš nám trochu poodhalit, jak to v Pevnosti funguje? Poodkrýt tajemství vzniku? Jak probíhá výběr témat? Co deadline, jak moc po vás šéfredaktor šlape?

Pevnost je tištěný papírový časopis, ale zároveň je to záhadná virtuální entita, protože veškerá komunikace probíhá online nebo po telefonu a naživo se vídáme zřídka. Legendy vyprávějí, že v dávných dobách (kdy byl Gandalf ještě děcko a děda Vševěda měl všechny vlasy) se redaktoři scházeli na (ne)pravidelných poradách a mluvili.

Musím se přiznat, že ani po osmi letech toho o vzniku nového čísla Pevnosti nevím o moc víc než na začátku. My jsme trochu jako hnutí odporu – jen nejvyšší kápo a jeho zástupce vidí celou mapu – redaktor je samostatná buňka s vlastními aktivitami a o aktivitách dalších buněk nemá prakticky žádné informace, pokud s nimi není aktivně přímo v kontaktu. Úkoly nám rozdává šéfredaktor, takže tyhle čtyři otázky bys měl poslat do mailu spíš jemu.

Každopádně nejsme otroci a můžeme si říct, co chceme recenzovat (když to řekneme včas), můžeme přijít se zajímavým námětem na článek nebo klidně i sérii článků, jako se to před nějakou dobou povedlo mně s již zmíněnými deseti články o českých začínajících a zajímavých autorech fantastiky.

A Fajky je samozřejmě ten nejlepší šéfredaktor na světě!!! Bez nadsázky.

Okruh III.: Sardenské peklo

Teď spolu otevřeme třetí pomyslný kruh pekla jménem Sarden. Začněme pěkně popořádku, jak ses do redakce Sardenu dostala?

Jak to vysvětlit a nejít přitom přes dvě vesnice… Na Sarden přes Pevnost, do které jsem nakonec začala přispívat díky Sardenu. Moc jsem ti asi nepomohla… Takže! Pevnost kdysi zkoušela stvořit virtuální komunitu, a když jsem se po letech vaření sunarů, vyměňování plínek a žvatlání nad leporely chtěla vrátit mezi knižní lid, na tenhle experimentální web jsem náhodou narazila, zaregistrovala se a začala se seznamovat. Zakopnul o mě Martin Stručovský (tehdy student a sardenský redaktor, dnes spisovatel, knihkupec a emeritní sardenský šéfredaktor), ten se zmínil Pechymu, což byl tehdejší šéfredaktor Sardenu, a dál už to jelo celé samo. Začala jsem objevovat festivaly a cony, seznamovat se s lidmi a snažila se u toho netvářit jak vykulené tele, co zrovna vypadlo z hnízda.

Po jedné přednášce/debatě s redaktory Pevnosti, kde Leoš Kyša horoval, že mají v týmu málo žen a že jim jich je třeba, jsem si udělala dechové cvičení, aby mě netrefil šlak, a drze jsem se přihlásila. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem infiltrovala. Schválně jsem se teď šla podívat „do archivu“, první můj sardenský příspěvek má datum 23. 5. 2011 a ten pevnostní je ze srpna 2015.

Ten pevnostní web už dávno neexistuje, protože bylo dost finančně i organizačně náročné ho utáhnout, ale vlastně může za celou moji fantastickou „novinářskou kariéru“ i za spoustu literárních přátel, které dneska mám. Celé to jen dokazuje, že ono staré rčení „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“ má své opodstatnění, když si člověk něco umane.

Jak se z redaktorky Sardenu stala šéfredaktorka?

Na to bych sama ráda znala odpověď!

Prostě jsi děsně radioaktivní a pořád do všeho kecáš a o všechno se zajímáš, až z tebe nastupující šéfredaktor udělá svého zástupce… a když už toho pak má plné zuby, je jaksi logické, že to převozníkovo veslo převezmeš ty, protože přece nenecháš Sarden zahynout. Mezitím se ti totiž dostane pod kůži a ty ten virtuální konstrukt začneš považovat za svoje dítě a už jen pouhá myšlenka, že bys mohl jen tak odejít a nechat to napospas nekonečnu, je naprosto absurdní. Hehe, tak teď jen nevím, co na to řekne Terka Kadečková, moje současná zástupkyně, až jí dojde, že to na Sardenu takhle chodí a jednou přijde den… muhehehe. Zatím se ovšem do sardenského důchodu rozhodně nechystám!

Když jsem slyšel rozhovory s Madlou Pospíšilovou a Terezou Kadet Kadečkovou, jakožto členky redakčního týmu tě přirovnávaly k hodné mámě, která se o své sardenské děti stará s láskou a místo biče používá spíš dobré slovo. Jak to vidíš ty? Chtěla bys mít Moniku Slívu za šéfredaktorku?

No samozřejmě! Jsem totiž naprosto skvělá a úžasná a vůbec… kdo by mě nechtěl?

Vlastně jo, chtěla, protože to mám s tím šéfováním podobně jako se psaním (piš to, co by sis sám chtěl přečíst) a snažím se to dělat tak, jak by mně bylo příjemné, aby se ke mně někdo choval. Sardenské šéfování je hodně specifické, protože to není práce, všechno je u nás na dobrovolné bázi a nemůžeš nikomu nic poručit a vyhrožovat, že jinak nedostane prémie. Takže musíš s lidmi na všechny strany hlavně komunikovat a udržovat vztahy aktivní. Pověsti praví, že moje superschopnost tkví v tom, že umím vymámit z jalové krávy tele a z libovolného redaktora (či vyhlédnutého externisty) článek. Dříve nebo později… ehm, asi o tom sám trochu něco víš, ne?

Při návštěvě webu Sarden.cz mě jako návštěvníka na první pohled zaujalo, kolika různým okruhům popkultury se věnujete. A že tu nenajdeme pouze recenze knih, deskovek a filmů. Například mě zaujal Táta Geek nebo v sekci Publicistika takové titulky jako Sobotní srdcovky, Nedělník nebo Sloupek. V sekci Ukázky zase zaujme oddíl Povídky či výhružně znějící Blackout. Můžeš nám tedy říct, co u vás na Sardenu najdeme a co všechny ty tajemné názvy znamenají?

Sarden je web o fantastice a všem přidruženém a díky tomu je záběr opravdu široký. Táta Geek je projekt Petra Šimčíka, našeho webmastera, protože rád modelaří, a najdou se tam hlavně rukodělné věci včetně návodů. Srdcovka a Nedělník jsou čtrnáctidenní rubriky s krátkým formátem. V Srdcovce v sobotu jednou za dva týdny najdete filmové vyznání a v protilehlé neděli je Nedělník místem pro trochu filozofie všeho druhu, vážně i nevážně o knihách a/nebo fantastice. Redaktoři se pravidelně či nepravidelně střídají s externisty, které s Terkou (protože ona má na starost Srdcovku) lovíme na pentličky všude kolem.

Za zmínku ještě stojí anketa Kniha roku, což je projekt a vymazlené dítě Honzy Křečka, v civilu středoškolského profesora, vytíženého tak, že poslední roky se na Sardenu objevuje vzácně jako kometa, ale stále mezi nás patří. Pořád se snažíme, aby obsah webu byl zábavný a zároveň nás všechny bavilo to dělat.

Do rubriky Čteme si můžou redaktoři propašovat i nefantastickou četbou, protože jde opravdu o to „co zrovna čtu“ a nejen fantastikou je člověk živ. Máme různé specialisty, kteří se věnují jen jednomu tématu, ale zas se v něm skvěle vyznají – třeba Michael Pešťák s modelářskými články nebo Kamba s recenzemi a články jako expert na gamebooky. Chce to na web zavítat a vše prozkoumat, je tam toho spousta a byli bychom tu fakt dlouho, kdybych se snažila vyjmenovat vše.

S vaším magazínem jsou spojené i Sardenské legendy. Můžeš nám přiblížit, o co jde?

Sardenské legendy jsou celé komplet projektem Terky Kadečkové. Je to naše literární soutěž, jejíž čtvrtý ročník právě běží, a pokud bude tenhle rozhovor kdokoli s psacími ambicemi číst do konce srpna 2023, může se klidně přihlásit.

V prvním ročníku jsme si od čtenářů nechali odhlasovat název a vypadá to, že soutěži nese štěstí, protože všechny předchozí ročníky přinesly zajímavé povídky a z některých přispěvatelů se stali redaktoři nebo už mezitím mají našlápnuto k první knize a povídkám v dalších soutěžích nebo sbornících. Spolu s anketou Kniha roku jsou to takové naše vlajkové lodi, které začínají být viditelné i z dálky.

Když jsme spolu chystali tenhle rozhovor, tak jsi mi napsala: „Ono to celé vlastně je takové svého druhu peklo, člověk tomu neunikne, ať dělá, co dělá.“ Jsou fantastika, redaktorování a šéfredaktorování vážně takové peklo?

Všechno je relativní a já jsem černohumorný cynik, který by bez sarkasmu nedošel ani do sámošky… A víš, co se říká, ne? Je lepší vládnout v pekle než sloužit v nebi – nahoře prý hrozně táhne a já mám radši teplíčko.

Díky za příjemný rozhovor a přeji tobě, Sardenu i Pevnosti spoustu nadšených čtenářů a taky aby si s námi v tom fantastickém pekle zůstala ještě dlouho a aby ti pobyt v něm přinášel především radost.