Příšerná hostina: strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století
Letos překvapilo nakladatelství Slovart nevšedním titulem Příšerná hostina, vázanou knihou s provokativně růžovým přebalem, za jejímž vznikem stojí editor Radim Kopáč (Praha erotická, Praha ožralá, Všechno je špatně, zpátky na stromy! ad.). Jde o obsáhlý soubor více než stovky různě strašidelných textů či úryvků z nich, datujících se od čtrnáctého století po současnost.
Hned zpočátku musím uvést, že nejde o knihu jen pro badatele či sběratele. Své si tu najde každý zájemce o horory, o literární historii i laik. Většinu autorů totiž bude znát i čtenář hororem dosud nepolíbený. Jak to? Pojďme se podívat blíže, co se v knize ukrývá…
Prvním textem knihy je báseň Legenda o sv. Dorotě anonymního autora, z druhé poloviny čtrnáctého století, poté s Viktorinem Kornelem ze Všehrd přeskočíme rovnou do počátku století šestnáctého. Sedmnácté století sestavitel započal textem J. A. Komenského – čtenář se setká nejen se „stříkáním krve“ v popisu bitvy z Labyrintu světa a ráje srdce. Pozdvižení obočí mi však přivodil Mikuláš Dačický z Heslova a část jeho Pamětí:
„A p. Jan Švihovský mučil lidi takto: kázal uvázati křesťana na dcku, davše mu nasypati v hrdlo prachu puškovného, a kázal zapáliti, takže prach zapálený všecka střeva zadkem ven proskočil.“ (str. 29)
V osmnáctém století se také příliš nezastavíme, to pravé přichází až se stoletím devatenáctým…
Nemohl chybět K. J. Erben. Jeho Smolný var (z Kytice) byl krutě dobrou či dobře krutou (?) volbou. Nechybí ani K. H. Mácha – překvapil mě svojí poněkud zvláštní zálibou v příslovci „gotický“.
Vzpomínku na „českou Jámu a kyvadlo“ přináší Václav Rodomil Kramerius a jeho napínavá Železná košile.
K zamyšlení o přejímání podob a vzpomínek druhých nabádá Julius Zeyer a jeho Na pomezí cizích světů, Karel Švanda ze Semčic dostává prostor se svojí nemrtvou (či jen snovou?) Adolfinou.
Dalším velkým vzpomínkovým zastavením pro mě bylo Kuře melancholik Josefa Karla Šlejhara, kteréžto dílo znovu ukazuje, že největší zrůdou bývá ve většině děsivých příběhů sám člověk.
Připomeneme si i Faustův dům Aloise Jiráska, ovšem dalším milníkem je Smrt panenky Viktora Dyka.
„Mám tě přece ráda!“
Ten pohled pudil Otylku neodolatelně. Vystoupila s židle na otevřené okno, a okamžik váhajíc a zalekána, šla pak za panenkou. (str. 199)
V textu Artura Brieskyho Báseň v próze jsem viděla předobraz knih Neala Shustermana o Smrtce.
Moje oblíbená autorka Anna Maria Tilschová připomněla magicky černý obraz přes sto let zpětně viděné Ostravy. Helena Marná Ladislava Klímy zase prchá před svým mrtvým chotěm z hostiny po čerstvé krvi toužících neživých… … Ale vzápětí už Karel Čapek Z druhé kapsy trochu klidní vody vtipně lidským příběhem s názvem Ukradená vražda.
Upírský gotický příběh Valérie a týden divů Vítězslava Nezvala se ke mně shodou okolností dostal zrovna pár dní po přečtení celé novely, takže listuji dál oblíbenými básníky a prozaiky: Oldřich Mikulášek: Zelné pole, Josef Nesvadba: Upír Ltd. (později ve filmu Upír z Feratu), Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol, Bohumil Hrabal: Moryát o královně noci (dosti naturalistická povídka o manželském páru, jejž jejich prase utopí v senkrovně)…
A dál se pohybujeme v době komunismu, době, která hororu ani trochu nepřála… Egon Bondy, Martin Harníček (jeden z prvních v knize uvedených dosud žijících autorů) a jeho povídka Maso (připomíná španělský horor Díra) a autor publikující pod pseudonymem Harry Crasst. Z jeho Strachu nad Albertovem by si klidně mohla vzít inspiraci i třeba současná americká autorka Utrpení těla Monica J. O’Rourke:
„… Jak končí takový člověk. Jaká hnusná patlavá sračka z něho zbyde, je-li náležitě zpracován. A ještě před osmi dny na ní mládenci mohli oči nechat. Téhle nechutné břečce kupovali květiny a zmrzlinu a drahá vína…“ (str. 390)
Z dalších jmen uvedu Jiřího Golda (Znamení trav) nejstaršího z žijících autorů, dále notoricky známého Miroslava Švandrlíka (Rakev do domu) – kdybych povídku neznala a četla poprvé, řeknu, že ji napsal Petr Boček.
Závěr knihy pak patří současným básníkům a prozaikům, z nichž některá jména čtenář bude znát, jiná nikoliv. Zaujala mě perfektní povídka Petra Stančíka Plné zuby masa (kdyby existovala celosvětová povinná četba, zařaďme to do ní!), nebo Ochránci panenek Otta Travena, příběh, který má solidně našlápnuto na román nebo celou sérii.
Díla i ukázky z nich editor v knize Příšerná hostina seřadil podle data publikování (u nových textů data napsání). Zpočátku je čtení trochu těžkopádné a u mnohých písní či článků anonymů už víme, jak co dopadne, a jde jen o popis událostí a jejich směřování k už známému konci. Ovšem postupně kniha zarývá své drápky do čtenářova zájmu, a když jej některý text nestrhne děsivostí, alespoň dává povědomí o tehdejším smýšlení lidí a jazyce. Je zajímavé sledovat kus od kusu ony postupné proměny. Většina textů je zřídka delší než 4 stránky – editor dává čtenáři možnost se nad každým úsekem knihy zamyslet.
A dává také na vědomí, že svízele dnešního světa řešili nejen autoři a jejich hrdinové – ať už reální, či fiktivní – po celá staletí, ale že také po celá staletí byl horor přítomen ve spoustě notoricky známých děl.
Další badatel či potencionální editor by vypíchl možná jinou stovku textů – a zde bych apelovala, ať spojí své síly, ať se všichni neocenitelní zájemci o náročné sestavování takových knih zbytečně netříští, neboť okruh čtenářů podobného díla bohužel není velký.
Příšerná hostina je knihou plnou velkých (nejen) temných vzpomínek, ve které si každý čtenář snadno nalistuje tu svoji. Vynikající ilustrace na přebal i na stránky svazku vytvořil výtvarník František Štorm (produktivní grafik, metalový hudebník a držitel ceny Revolver Revue) a celá kniha je tak i se svým divokým růžovým přebalem už nyní poctou našim autorům a sběratelským kouskem.
Že Bohumil Hrabal nikdy nepsal horor?
Ale prosím vás…
Nemáte se čeho bát.
Vězte, že většina nejzajímavějších setkání se uskuteční na hostině…
Vydal: Slovart, 2023
Sestavil: Radim Kopáč
Obálka a ilustrace: František Štorm
Vazba: vázaná
Počet stran: 460
Cena: 449 Kč
