John Gwynne: Moc (Věrní a padlí 1)

Nakladatelství Host vydalo román Moc, první knihu z kultovní série Věrní a padlí od uznávaného autora fantasy Johna Gwynna.

ANOTACE:
Mladý Corban se závistivě dívá, jak se z chlapců stávají muži a učí se umění války. Sám už touží držet meč a kopí, aby chránil zemi svého krále. Ten den však nastane dřív, než čekal. Teprve ve chvíli, kdy ztratí ty, které miloval, zjistí, jaká je skutečná cena odvahy.

Dějiny Zemí vyhnanců jsou plné krvavých střetů mezi vojsky lidí a obrů, při kterých zem zčernala jejich prolitou krví. I když byly kmeny obrů před dávnými věky poraženy, jejich dobyté pevnosti se dosud tyčí po celé zemi. Nyní se však obři znovu probouzejí, kameny roní krev, a dokonce se objevili…

 

O AUTOROVI:
John Gwynne (nar. 1968) je britský autor fantasy. Narodil se v Singapuru, kde jeho otec sloužil u RAF, a nyní žije ve Walesu. Psát začal při péči o hendikepovanou dceru. Srdce fanoušků si získal čtyřdílnou ságou Věrní a padlí, na kterou navázal úspěšnou trilogií Of Blood and Bone (O krvi a kostech). V současnosti píše novou sérii Krvopřísežní, jejímž prvním dílem je román Stín bohů (2021, česky 2022).

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, červen 2023
Překlad: Pavel Černovský
Vazba: vázaná
Počet stran: 663
Cena: 599 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog
EVNIS

Rok 1122 věku vyhnanství, měsíc vlka

Větvičky a listí napadané v lese praskaly Evnisovi pod nohama, od úst se mu srážela pára, když šeptem zaklel. Polkl, v hrdle mu vyschlo.

Měl strach, to musel přiznat, jenže kdo by neměl? Dnes se chystal udělat něco, co by ho v králových očích proměnilo ve zrádce. Ba hůř.

Zastavil se a ohlédl. Skrz stromy ještě viděl kamenný kruh, v dálce se ve svitu měsíce stříbřitě rýsovaly obrysy Badunu, jeho domova. Jak snadno by se teď mohl otočit, vrátit se domů a zvolit si jinou cestu životem. Na chvíli pocítil závrať, jako by stanul na pokraji hluboké propasti, a připadalo mu, že svět se zpomalil v očekávání, jak se on rozhodne. Došel jsem až sem, teď už to dotáhnu až do konce. Podíval se do lesa před sebou: stěna neproniknutelných stínů. Přitáhl si plášť těsněji k tělu a vkročil do temnoty.

Nějakou dobu šel po silnici obrů, po cestě dlážděné velkými kameny, jež spojovala království Ardan a Narvon. Už dlouho pustla, klan obrů, který ji postavil, zanikl před víc než tisíci lety, ve spárách v rozpukaných kamenech rostl mech a houby.

I za tmy si však na té široké cestě připadal zranitelný a brzy sklouzl z vysokého náspu a zmizel mezi stromy. Nad hlavou mu o sebe vrzaly větve, v listoví sykal vítr a Evnis se potil, jak si klestil cestu dolů ze svahu do rokliny. Věděl, kam jde, procházel tudy už mnohokrát, ač ještě nikdy v noci. Bylo mu teprve devatenáct let, ale tuhle část Temného hvozdu znal stejně dobře jako kterýkoli dvakrát tak starý zbojník.

Brzy zahlédl mezi stromy mihotání: oheň. Připlížil se blíž a zastavil dřív, než na něj padlo světlo plamenů. Bál se opustit úkryt stínů. Otoč se, běž domů, zašeptal mu v hlavě jakýsi hlas. Nejsi nic, svému bratrovi se nikdy nevyrovnáš. Matčina slova. Studená a ostrá jako den, kdy matka umřela. Zaťal zuby a vykročil do světla.

Nad ohněm byl zavěšený jakýsi železný kotlík, uvnitř bublala voda. Vedle ohně stála postava v plášti a s nasazenou kápí.

„Buď zdráv.“ Ženský hlas. Stáhla si kápi, světlo ohně proměnilo stříbro v jejích vlasech v zářivou měď.

„Má paní,“ odvětil Evnis královně Cambrenu, Rhin. Její krása mu vyrazila dech.

Rhin se na něj usmála, kolem očí se jí nařasily vrásky, a napřáhla k němu ruku.

Evnis váhavě přikročil a políbil prsten, kámen ho zastudil na rtech. Královna voněla sladce, omamně, jako přezrálé ovoce.

„Ještě není pozdě, pořád se můžeš vrátit,“ řekla, přiložila mu prst pod bradu a naklonila mu hlavu ke straně. Stáli tak blízko, že cítil její dech. Teplý, protkaný vínem.

Evnis nasál vzduch. „Ne. Tam mě nic nečeká. Tohle je moje šance…“

V mysli mu vyvstal obraz jeho bratra, jak se usmívá, přikazuje mu, vládne mu. Pak matky se zkřivenými rty, jak ho soudí, jak ho odsuzuje.

„… abych něco znamenal. Gethin mi dojednal svatbu — s dcerou toho nejchudšího barona v celém Ardanu, jak se mi zdá.“

„Je pěkná?“ prohodila Rhin pořád ještě se s úsměvem, ale už s ostřím v hlase.

„Viděl jsem ji jenom jednou. Ani si nevzpomínám, jak vypadá.“ Podíval se na kotlík nad plameny. „Musím to udělat. Prosím.“

„A co za to na oplátku dostanu já?“

„Celé království Ardan. Budu mu vládnout, ale klanět se budu tobě, nejvyšší královno.“

Usmála se, zableskly se zuby. „To zní dobře. Ale tady jde o víc než o Ardan. O mnohem víc. Jde o válku bohů. O vtělení Asrothovo.“

„Já vím,“ zašeptal a jeho strach se téměř zhmotnil, odkapával mu z jazyka, dusil ho. Ale také ho vzrušoval.

„Bojíš se?“ zeptala se Rhin a provrtávala ho pohledem.

„Ano. Ale teď už to dotáhnu do konce. Vím, co mě to bude stát.“

„Dobře. Tak pojď.“ Zvedla dlaň a luskla prsty.

Ze stromů se vynořil mohutný stín a vkročil do světla plamenů. Obr. Čněl do výšky jednoho a půl člověka, bledou tvář měl samé ostré hrany, malá černá očka se blýskala pod výrazně klenutým obloukem obočí. Hustý černý knír provázaný koženými řemínky mu visel až na prsa. Po jedné paži se mu vinulo tetování v podobě popínavého trnitého šlahounu, který mizel pod rukávem kroužkové zbroje, jinak byl obr zahalený do kožešin a kůže. Na rukou držel muže, jako by to bylo dítě. Muž měl spoutaná zápěstí a kotníky.

„Tohle je Uthas z kmene Benothi,“ představila Rhin s mávnutím ruky obra, „poslouchá stejného pána jako my a už se mi v minulosti osvědčil.“

Obr přistoupil ke kotlíku a pohodil muže, kterého dosud nesl v pažích, na zem. Ozvalo se chabé zaúpění, jak se ta postava zbortila na lesní půdu.

„Postav ho na nohy, Uthasi.“

Obr se sklonil, popadl muže za vlasy a zvedl ho ze země. Zajatcova tvář byla samá modřina a nateklá. Zaschlá krev mu tvrdla na tvářích a rtech. Oblečení měl potrhané, ale Evnis na jeho otlučeném kyrysu ještě rozeznal vlčí erb Ardanu.

Muž se pokusil přes rozbité rty něco říct, z jednoho koutku mu vytekly sliny. Rhin jen mlčky tasila z opasku dýku a podřízla zajatci hrdlo. Vytryskla temná krev a muž zůstal viset v obrově sevření. Ten ho naklonil tak, aby krev stékala do kotlíku.

Evnis zápasil s nutkáním couvnout, otočit se a utéct. Rhin cosi mumlala, tiše, rytmicky, hrdelním hlasem. Z kotlíku stoupal pramínek páry. Evnis se naklonil a upřeně se na něj zadíval. Po mýtině se prohnal poryv větru. Z par se utvořila postava, která se kroutila, otáčela. Evnis až v hrdle ucítil mrtvolný pach, dávný rozklad. Dávil se, ale nedokázal odtrhnout pohled od dvou žhnoucích teček: očí, kolem nichž se utvářela ošlehaná, prastará tvář. Vypadala vznešeně, moudře, smutně, pak náhle jakoby protkaná nitkami vrásek, hrdě, tvrdě. Evnis zamrkal a tvář na chvíli působila jako ještěří, valící se pára vzbuzovala dojem roztahujících se křídel, kožených křídel. Evnis se otřásl.

„Asroth,“ zašeptala Rhin a padla na kolena.

„Co si žádáš?“ zeptal se syčivý hlas.

Evnis polkl, v ústech měl sucho. Musím si vzít, co mi náleží, vykročit ze stínu svého bratra. Dotáhnout to až do konce.

„Moc,“ zaskřehotal. Zhluboka se nadechl, opakoval to, hlasitěji. „Moc. Chci vládnout. Nad svým bratrem. Nad celým Ardanem.“

Smích, zpočátku tichý, ale sílící, až nakonec vyplnil celou mýtinu. Pak ticho, těžké a děsivé jako pavučiny obestírající okolní stromy.

„Bude tvá,“ řekla postava.

Evnis ucítil, jak mu po čele stéká krůpěj potu. „Co za to budeš chtít? Jaká je tvá cena?“

„Moje cena jsi ty,“ řekla kroutící se postava a provrtávala ho pohledem. „Chci tebe.“ Rty v prastaré tváři v páře sebou cukly, v náznaku úsměvu.

„Budiž,“ souhlasil Evnis.

„Stvrď to svou krví,“ zasyčela stará tvář.

Rhin podala Evnisovi dýku.

Až do konce, až do konce, až do konce, opakoval si pro sebe Evnis tiše jako popěvek. Pevně skousl, sevřel dýku v ruce lepkavé potem a rychle přejel ostřím přes druhou dlaň. Zaťal prsty v pěst, pokročil dopředu a vrazil pěst do páry nad železným kotlíkem. Krev skapala dovnitř, obsah okamžitě začal vřít. Evnisovi narazilo do hrudi něco takovou silou, jako by dostal úder, a poté jako by to prošlo skrz něj. Zalapal po dechu a zbortil se na kolena, prudce, přerývaně se nadechoval.

V hlavě mu vybuchl jakýsi hlas, do celého těla mu vystřelila bolest.

Vykřikl.

„Hotovo,“ řekl ten hlas.

***

HALVOROVY SPISY
Objeveno v ruinách pevnosti Drassil roku 1138 věku vyhnanství — téměř dva tisíce let po sepsání

Svět je rozvrácený.

Válka bohů změnila vše, Asrothovy úklady, Elyonův hněv toho tolik zkazily a zničily. Lidé zmizeli, jsou vyhlazeni či prchli z těchto břehů, a nás už zbylo málo. My obři jsme Rozštěpeni, jediný kmen se rozpadl a už se neusmíří.

Tisíc let jsem prožil, já Halvor, Hlas krále. Velký Skald je nyní mrtev, jeho rod rozprášen. Dalších tisíc let žít nebudu. Naříkám nad minulostí, vzpomínám a lkám.

Stále jsem Hlasem, ač nevím, kdo bude poslouchat. Kdybych ale nemluvil, nepsal, pak by ti, kdo budou následovat, neměli nic. Vše, co se stalo, by bylo zapomenuto. Proto sepíšu kroniku…

Když na zem dopadl hvězdný kámen, měli jsme poslechnout lidi a odvrátit se od něj, jenže jeho moc k nám zpívala, volala nás. Přesně jak to Asroth zamýšlel.

Asroth byl prvostvořený, Elyonův milovaný, vůdce Ben-Elim, Synů Mocného. Jemu, velikému šalebníkovi, to ale nestačilo. Rozšířil mezi Ben-Elim svou zlobu a své lži, až se kolem něj srotilo vojsko. Tak vznikli Kadošim: Oddělenci.

Elyon vše viděl, nedokázal však proti svému milovaného pozvednout pěst, a tak propukla válka mezi Kadošim a Ben-Elim tam, v Zásvětí, v oblasti ducha. Asroth byl poražen a vykázán na osamělou část Zásvětí.

Elyon pak pokračoval ve svém plánu stvoření. Stvořil světy živých, z nichž země byla první. Obři a lidé byli stvořeni jako vládci této země, nesmrtelní strážci nad vším ostatním, co běhalo nebo rostlo, a žili v harmonii se svým stvořitelem i se vším, co stvořil.

A Asroth nás nenáviděl.

Na zem spadl Asrothův hvězdný kámen, obrovský a naplněný mocí. Neznámo jak, vytvářel kámen most mezi světem živých a světem ducha, mezi zemí a Zásvětím. Lidé byli před tímto předmětem naplněni bázní, ale obři z něj vyrobili předměty veliké krásy a moci — velké Poklady. Prvním z nich byl kotlík, jehož moc se využívala k uzdravení. Pak torka, kterou dostal Skald, král obrů, a náhrdelník pro Nemain, jeho královnu.

Asroth pomocí hvězdného kamene rozšířil po zemi svůj vliv, našeptával a kazil. Skald byl zabit, první vražda, jeho královská torka byla ukradena a do světa vstoupila smrt, jelikož Elyon za trest a jako varování odňal všemu živému nesmrtelnost. Pak nastalo Rozštěpení. Propukla válka, obr bojoval proti obru a z jednoho klanu se staly klany mnohé. Z hvězdného kamene byly vyrobeny další Poklady, tentokrát předměty války: kopí, sekyra, dýka. A nakonec kalich, o kterém se pravilo, že přináší sílu a dlouhý život každému, kdo se z něj napil.

Válka se šířila a svět zahalil plášť smrti. I lidé byli do války zataženi, zavazovali se věrností různým klanům v naději, že se jim podaří uchvátit Poklady a znovu získat nesmrtelnost. Tekly řeky krve a Asroth se radoval.

Nakonec se probudil Elyonův hněv. Na zemi se snesl jeho soud, jemuž jsme dali jméno Pohroma. Vypustil Ben-Elim, kteří vynášeli jeho soud ohněm a vodou a krví. Moře vřela, hory dštily oheň a země pukala, jelikož Elyon chtěl zničit vše, co stvořil.

Když se soud už téměř naplnil, zaslechl Elyon, jak se cosi ozvěnou rozléhá po celém Zásvětí. Asrothův smích.

Elyon pochopil rozsah nepřítelova klamu, uvědomil si, že dosáhl jen toho, že dovedl svého nepřítele blíže k jeho cíli. Pln zděšení ustal s Pohromou a zbyteček života zachoval. Elyonův smutek přesahoval všechny představitelné hranice. Odvrátil se od nás, od všeho svého stvoření, a stáhl se do místa truchlení odříznutého od veškerenstva. Stále je tam.

Ben-Elim i Kadošim přebývají v Zásvětí, jejich válka je věčná. Asroth a jeho padlí andělé nás usilují zničit, Ben-Elim se nás snaží chránit na znamení své nehynoucí lásky k Elyonovi.

A tady ve světě živých dál trvá dech života. Někdo se snaží znovu postavit, co bylo ztraceno v tomto světě popela a hniloby. Co se mě týká, já se dívám na svět a truchlím, zde v Drassilu, kdysi mocném městě, srdci celého světa. Drassil je teď zničený, podléhá zkáze jako všechno ostatní. I můj rod odchází: tvrdí, že Forn je teď příliš divoký, příliš nebezpečný, a nás zbylo tak málo. Putují na sever a vše opouštějí. Opouštějí mě. Já neodejdu.

Mívám teď sny a v těch snech občas zahlédnu střípky toho, co možná přijde, slyším šeptat hlas. O Asrothově návratu, o vtělení klamatele, o poslední velké bitvě Ben-Elim a o avatárech ještě jednou bojujících ve válce bohů…

Já zůstanu a budu vyprávět v naději, že můj příběh něčemu poslouží, že ho spatří něčí oči a že porozumí, že budoucnost nebude znovu opakovat chyby minulosti. Tak se modlím, avšak k čemu je modlitba určená bohu, jenž opustil veškerenstvo…