Bezvětrné město čtenáře opět okouzlí

Málokdy se stane, aby si čtenáři mohli jednotlivé díly nově vycházející série přečíst rychle po sobě. V případě dilogie Bezvětrné město se na ně však usmálo štěstí, protože druhý svazek vyšel zhruba půl roku po vydání prvního, takže čekání na osudy zdejších hrdinů nebylo tak úmorné.

Arka se rozhodla vrátit zpět do Arkádie, do pralesa Amazonek. Kdyby se nad tím trochu déle zamyslela, nejspíš by jí došlo, že ji asi nepřijmou s otevřenou náručí. Oproti tomu Lastyanax a jeho přátelé musí vyřešit cizí vpád do svého města, který je měl zdánlivě osvobodit od předchozích utlačovatelů – místo toho ale hrozí, že se Hyperborea stane hnacím motorem nikdy nekončící války.

Eléonore Devillepoixová se s tím nijak nepáře a hned v úvodních kapitolách hezky naservíruje, jak důkladně jsou spolu některé postavy propojené, čímž čtenářům vcukuletu zadělá na bolení bříška. Protože čtenáři – na rozdíl od prozatím nic netušících postav – si snadno domyslí, jaké budou mít některá odhalení následky. Propracovávat se k těmto odhalením spolu s hrdiny je někdy spletité, ale pořád je to cesta, kterou nedokáže člověk opustit, jakmile se na ni jednou vydá.

Autorka naprosto bez problémů udrží čtenářskou pozornost, i když to vypadá, že se zrovna nic zásadního neděje – přesto se na pozadí i zdánlivě triviálních dialogů odehrává mnohé. Ani druhý svazek dilogie Bezvětrné město neztratil nic ze svého kouzla, ačkoliv přišel o část své naivity. Prvků, které patří do middle-grade čtení, už je tu jen poskrovnu, zato přibylo dospělých témat – byť často nahlížených dětskou optikou. Surovost a brutalita, již autorka do knihy začlenila, dokáže být až nepříjemně realistická, a to i přesto, že tu chybí kdovíjak explicitní popisy. Najde se tu i pár témat, která jsou docela bolavá, a sledovat, jak je Arka řeší a vnitřně vstřebává, je občas emocionálně trochu náročnější, stále však skvěle zpracované a uvěřitelné.

To, že Devillepoixová pořád dokáže skvěle vystihnout věkový rozdíl postav, stále považuji za jednu z největších deviz románu. Málokdy člověk narazí na to, aby se hrdinové různého věku nechovali stejně – na napsání je to totiž tak nějak jednodušší. Devillepoixová si ale práci neulehčuje, a když píše o třináctileté holčičce, z textu to čtenář pozná. Stejně tak když přejde k čerstvě dospělému Lastovi nebo k postarším velitelům nepřátelských jednotek. Všechny postavy Bezvětrného města se chovají úměrně svému věku – a to nejen vystupováním (jak v soukromí, tak na veřejnosti), ale i vnitřními úvahami nebo třeba zpracováním a následným předáním získaných informací. A to je naprosto skvělé, protože tím Bezvětrné město získává jednak na autentičnosti, jednak mu to dodává skvělou dynamiku.

Autorčin styl je svižný a svěží a stránky jejího vyprávění čtenářům utíkají pod rukama rychlostí řítící se laviny. V příběhu by se určitě daly najít drobné dílčí nesrovnalosti či snad řemeslné nedostatky, ale Eléonore Devillepoixová na jejich hledání a případné remcání čtenářům nedá čas. Zahltí je svou představivostí, komplexním světem, postavami, které neustále něco řeší, dobrodružstvím, politikou a emocemi, co vyskočí ze stránek v nejméně očekávanou chvíli, aby napáchaly o to větší škody na čtenářích.

Bezvětrné město je přiměřeně náročné čtení, které má co nabídnout všem věkovým kategoriím. Eléonore Devillepoixová odhalila ono tajemné kouzlo, jež nutí čtenáře si některé knihy zkrátka bez debat zamilovat, a vrchovatě jím okořenila svou dilogii, která se jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu, co jsem letos přečetla.

Vydal: Host, 2022
Překlad: Ladislav Václavík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 416
Cena: 399 Kč