Záhada panství Bainbridge – gotický román jak se patří
Strašidelný dům, temná minulost a děsivé pohnutky zdánlivě spřízněných duší – to jsou základní stavební komponenty hororového románu někdejší knihovnice a autorky historických knih i hororů Laury Purcell.
Mladá Elsie se nastěhovala do domu, který pro ni připravoval nedávno tragicky zesnulý manžel. V doprovodu jeho sestry se ocitá na panství, které je cokoli jiného, jen ne vlídné. Dům zašlý, služebnictvo nevrlé a vesničané nepřátelští. Elsie však není žádnou křehkou hrdinkou, rozhodne se vzdorovat svému zármutku a všem nepříjemnostem a pouští se do oprav i snaží se naklonit si okolní obyvatele. Brzy však zjistí, že na povídačkách o pohnuté historii bývalých pánů a paní domu možná něco je a také že její psychická odolnost má své limity…
Vše uvedené se může zdát jako klišé z mnoha dalších příběhů o prokletých domech a zpočátku je příběh podobných klišé plný. Otázkou je, co za tím vším stojí. A právě zrůdy, které hrdinku překvapí, nakonec překvapí i čtenáře. Nejde o nějaké duchy či příšery, jaké by čtenář mohl očekávat. Zlo je zde velmi originální a dobře promyšlené, skvěle hrající na strunu čtenářovy představivosti.
„Něco tam je… Oči.“
„Nebuďte směšná…“ Hlas se jí vytratil, když sledovala Sářin pohled.
Sára měla pravdu. Ze stínů na konci místnosti je pozorovaly dvě zelenohnědé oči. Většina obličeje byla zakrytá bílým prostěradlem, až na zorničky, které na ně byly přišpendlené s nepřirozeným zájmem.
„Je to jen obraz, Sáro, Podívejte se, ty oči nemrkají.“ (str. 73)
Tíseň, která se vkrádá do Elsiiny duše, se tiše plíží i do mysli čtenáře, a přestože kvůli jedné z dějových linií je mu jasné, jak to s Elsie dopadne, otáčí jednu stránku za druhou.
Styl psaní je lehce romantizující i kvůli tomu, že hrdinkami jsou převážně ženy (někdy si je mohou čtenáři trochu plést, zvláště pokud jich hovoří více najednou), ale skvěle dotváří atmosféru starého strašidelného anglického venkova, sídla nebo i továrny na sirky. Ve třetí dějové linii se také posouváme z devatenáctého století do šestnáctého, kde se posouzení psychického stavu ženy mohlo snadno přetavit v úvahy o jejím spolčení s ďáblem.
„Šílenství, jak tento stav nazýváme, se projevuje v mnoha podobách. Lidé nemusí vždycky kvílet a vřískat, jak tomu bylo u vaší matky. Z mého pozorování nicméně vyplývá, že se tato choroba drží v rodinách, především pak v ženské linii. Hysterie přechází z dělohy do dělohy. Nemocná krev se projeví. Obávám se, že před tím není úniku.“ (str. 154)
Z díla je znát autorčina znalost historie. Román ale není historizující, skutečnosti a události Laura Purcell popisuje jen do takové míry, aby dotvářely souvislosti a atmosféru. V knize – což možná překvapí – není nouze o velmi brutální scény (mrtvých jsou hromady). Jsou však popsány tak, jak působily na jejich svědky či účastníky, což je další ohromné plus. Důvěra a nedůvěra, naděje a beznaděj však v románu hrají mnohem větší roli.
Autorka se vrhla na hororovou scénu s nabitými zbraněmi a z textu lze přímo cítit její nadšení. Knihu můžu doporučit všem příznivcům gotického románu a doufám, že i další autorčiny počiny se dočkají českého překladu. Možná by nebylo na škodu do budoucna zachovat více z původního vydání. U české verze Záhady panství Bainbridge chápu snahu upozornit početné fanoušky Darcy Coates, ale v tomto případě by knize více slušel původní název Tiší společníci a možná i zachování stylu původní obálky.
Vydala: MOBA, 2021
Původní název: The Silent Companions
Překlad: Anna Rybníčková
Vazba: pevná
344 stran / 349 Kč