Siri Pettersenová: Železný vlk

Nakladatelství Host vydalo román Železný vlk, poutavé fantasy se staroseverskými kořeny, pojednávající o krvi, touze a závislosti. Železný vlk je prvním dílem trilogie Vardari, kterým začíná samostatný příběh z prostředí oceňované série Havraní kruhy.

ANOTACE:
Představ si, že objevíš tajemství, po němž prahnou ti nejvlivnější. Něco z jiného světa. Něco natolik mocného, že to může změnit vše. Tvou zemi. Tvůj život. Tvé srdce.

Devatenáctiletá Juva nenávidí krvezpytkyně, které se těší všeobecné úctě pro své jasnovidecké schopnosti, a přitom jsou jen nenasytnými podvodnicemi využívajícími lidské bázlivosti a důvěřivosti. Juva je zná až moc dobře, ke krvezpytkyním totiž patří i její rodina a ona sama přísahala, že se nikdy nestane jednou z nich. Když ale rodinu napadnou vardari, záhadné a mocné nestárnoucí bytosti, zaplete se do honby za dědictvím svého rodu — temným tajemstvím, které kdysi změnilo svět a nyní ho může přetvořit znovu. Aby Juva překonala svůj odvěký strach, musí se postavit čelem k potlačené vzpomínce z dětství, ke chvíli, kdy poprvé spatřila ďábla.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, říjen 2021
Překlad: Jitka Jindřišková
Vazba: vázaná
Počet stran: 440
Cena: 419 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Nafraím otevřel sklenici a přičichl k jikrám. Byly čerstvé, ale jen taktak. Vysypal je na lněný ubrousek a ten do sebe nasál kapky slané vody.

Jednu načervenalou kuličku uchopil mezi prsty. Lehce ji zmáčkl. Měla dokonalou konzistenci, takhle pružnou blánou se vyznačovaly jen jikry vlačníka bílého. Kulička byla však sotva větší než zrnko ječmene. Práce bude vyžadovat soustředění a jistou ruku.

Protáhl si prsty, až to zakřupalo, a přisunul si svítidlo. Mihotavý plamen ho rozčiloval, ale musel se s ním spokojit, dokud nezprovozní plynovou lampu. Tři výbuchy během jediného měsíce vrhly na experiment stín pochyb. Naštěstí má celou věčnost na to, aby si s problémem poradil.

Otočil lupu nad psací stůl. Měděné úchyty zakvílely. Utáhl šroubky na rámu kolem skla. Neváhal by přiznat, že nástroj je provizorní, i ten v sobě skrýval nedozírné možnosti. A i ten musel počkat. Nejdřív to nejdůležitější.

Prsty se Nafraímovi pod lupou proměnily v bledou zvrásněnou krajinu. Vybral si jikru a propíchl blánu. Opatrně ji stiskl. Ve vpichu se objevila olejovitá kapka. Zachvěla se, oddělila a spadla na ubrousek. Kdyby stiskl příliš silně, blána by se roztrhla. Křehká rovnováha. Mačkal, dokud mu jikra v prstech nesplaskla, a pak se před obtížnou částí zhluboka nadechl.

Odzátkoval baňku s krví a dovnitř vsunul jehlu injekční stříkačky. Podobala se mučicímu nástroji. Podlouhlá skleněná ampule zasazená do morbidně vyhlížejícího stříbrného rámečku. Dosud si na stříkačky zcela nezvykl, ačkoli je používal natolik dlouho, že je dokázal naplnit jednou rukou.

Teď hlavně žádný třes.

Opatrným pohybem se hrot přiblížil k jikře, až s ní splynul. Jehla zajela dovnitř, Nafraím zatlačil a ze stříkačky vytryskla krev. Ten pohled ho pokaždé uchvátil. Blána se zpočátku zdála neprostupná. Kladla odpor. Potom se ale k jehle přisála a kulička nabobtnala jako měch. Lačná růžolící bobule.

Roztřásla se mu ruka, ozvala se pradávná bolest. Mírně paži pootočil, dost na to, aby znovu získal kontrolu. Vrátil krválek na sklo a zvedl další jikru. Ozvalo se zaklepání na dveře.

Ani od práce nevzhlédl a odpověděl: „Mám napilno, Ofre.“

Ofreho hlas ztlumily dubové dveře: „Je neodbytný, pane.“

„Všichni jsou neodbytní. Pokud to není sama královna, nechci nikoho vidět.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, Nafraím však věděl, že sluha tam stále stojí.

„Tvrdí, že s ním mluvit chcete.“

Nafraím propíchl jikru. „Tak ho požádej, ať přijde zítra.“

„Pane, on říká…“

Odmlka ho přiměla zvednout hlavu, nedořečená věta v něm proti jeho vůli vzbudila zvědavost.

„Říká, že je mnich z Černoskalské svatyně a že přináší znamení… ďábla?“

Nafraím odsunul lupu a narovnal se. Uvědomil si, jaké v pracovně panuje příšeří. Světlo lampy až k vršku mohutných knihoven nedosáhlo a místnost plná stínů a znepokojivých obrysů vypadala cize. Modely a nástroje, mapy a kresby. Pracovní deska s měděnými trubičkami a baňkami připomínala mechanickou příšeru. Kdysi by mu takové světlo k práci nestačilo. Zrak by ho zradil, ale to už bylo dávno. Příliš dávno.

Ofre si za dveřmi odkašlal. „Požádám ho, aby přišel zítra, pane.“

„Ne, to ne… Pojď dál, Ofre.“

Správce otevřel a opatrně vkročil dovnitř. Nafraím sbalil ubrousek s jikrami a vložil ho do zásuvky psacího stolu. Kapesníkem si osušil prsty a natáhl si rukavice.

„Pane?“

„Pošli ho dolů, Ofre.“

Letitý správce přelétl pohledem police s anatomickými exempláři naloženými v lihu. „Jste si jistý, že nechcete jít raději nahoru, pane?“

„Jsem moc starý na to, abych se zabýval útlocitností ostatních. Pošli ho dolů.“

Ofre přikývl a zamířil vzhůru po točitém schodišti, rukama se přitom opíral o kolena.

Zanedlouho byl zpět, už ne sám. „Bratr Laurus z Černoskalské svatyně, pane,“ představil druhého muže a vpustil ho dovnitř. Pak zavřel, ale záhy se vrátil. „Čaj, pane?“

Nafraím zavrtěl hlavou a sluha se vzdálil.

Mnich zůstal stát u dveří. Nafraím ho neznal. Pohledný muž, asi třicetiletý, důvěřivého zevnějšku. Plášť měl promáčený deštěm a potřísněný bahnem a boty sešlapané. Na hrudi svíral jakýsi uzlík a klopil zrak.

Nafraím pochopil, že mnich ještě nikdy věčného neviděl. Bodlo ho špatné svědomí. Měl je navštěvovat častěji. Upevňovat pouto k těm, kteří kvůli němu po generace bděli, jenže čas utíkal strašně rychle.

Gestem příchozímu naznačil, aby přistoupil blíž. „Laurus? Ještě se neznáme,“ prohodil a nevěděl, zda to má být omluva. „Nesetkal jsem se ale s tvým předchůdcem?“

„Ne.“ Jejich pohledy se střetly. Muže to zřejmě zneklidnilo a spěšně dodal: „Zato jste se setkal s předchůdcem mého předchůdce.“

„Aha.“

Mnich popošel k psacímu stolu, avšak nohy jako by mu ztěžkly. Pohledem přelétl nástroje a očima zůstal viset na srdci v nažloutlém lihu.

„Vlčí,“ podotkl Nafraím, ale nebyl si jistý, jestli svou poznámkou něčemu pomohl. Mnich horlivě přikyvoval na znamení, že přesně to si myslel, a zíral na nástroje. Napřáhl ruku k lesknoucím se knoflíkům plynového kahanu.

Nafraím vyskočil ze židle. „Nesahej na to!“

Muž ucukl a couvl.

Nafraím se ovládl a zopakoval: „Nesahej na to. Ničeho se nedotýkej. Ukaž, co mi neseš.“

Laurus položil uzlík na stůl a povolil řemínky. Rozprostřel plátno a pod ním odhalil další. Když rozbalil i to, objevila se skleněná miska, zpola vyplněná hlínou. Z ní vykukoval maličký zelený výhonek.

„Odkud?“ zeptal se Nafraím, byť odpověď znal.

„Ze Svartny, pane. Ze středu Vargráku.“

Nafraím letmo pohlédl na kapesní hodinky. „Je pozdě, bratře Laurusi. Určitě máš hlad a jsi unavený, takže navrhuji, aby ses tu zdržel do zítřka. Běž nahoru a popros Ofreho, ať ti připraví pokoj a něco k snědku.“

Laurus sklopil zrak. „To je od vás velkorysé, pane. Nechť jste požehnán.“ Potom se špatně skrývanou úlevou zmizel po schodišti nahoru.

Nafraím se svezl na židli. Upíral pohled na zelený výhonek a ani v nejmenším nepochyboval, že se dívá na svou vlastní smrt.

Vždy si představoval, že konec všeho se přižene jako šelma. Ohromně zuřivá, prastará, se zuby a drápy. Připadalo mu zvláštní, že svůj příchod ohlašuje mladým křehkým životem.

Z výhonku rašily dva lístky, jako útlá kniha, co se bujně rozroste vyprávěními o všech ohavnostech, které má on na svědomí. Bude se zodpovídat za své hříchy, a že se jich za těch víc než šest set let sešla pěkná řádka. Jen pár z nich ale předčilo ty, kterých se bude muset dopustit teď.