Jennifer L. Armentrout: Z krve a popela

Nakladatelství Fragment vydalo první díl romantické fantasy série Z krve a popela.

ANOTACE:
Poppy byla už od narození vyvolena, aby svět přivedla do nové éry, a její život tak nikdy nepatřil jen jí. Na ramenou jí teď leží budoucnost celého království, sama však neví, zda o to vůbec stojí. A když do jejího života vstoupí zlatooký strážce Hawke, který má zajistit její povznesení, Poppyin osud a povinnost se propletou s jejími touhami a potřebami. Poppy začne zpochybňovat vše, v co kdy věřila – a Hawke ji uvede v pokušení vyzkoušet zakázané…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, říjen 2021
Překlad: Pavla Kubešová
Ilustrace: Hang Le
Vazba: vázaná
Počet stran: 544
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

„Našli Finleyho. Dnes večer. Ležel nedaleko Krvavého lesa. Byl mrtvý.“

Zvedla jsem hlavu od karet a přes karmínově natřenou desku stolu jsem se podívala na tři muže naproti. Tohle místo jsem si vybrala schválně. Když jsem předtím kroužila mezi obsazenými stoly, z těch tří jsem necítila… nic.

Žádnou bolest, fyzickou ani duševní.

Obvykle jsem se nijak nesnažila zjistit, jestli někdo trpí bolestí. Dělat to bez důvodu mi připadalo velmi neurvalé, ale kdykoli jsem se octla v davu, bylo dost těžké regulovat, kolik si toho můžu dovolit cítit. Vždycky se našel někdo, jehož bolest byla tak hluboká, tak surová a jehož utrpení bylo tak hmatatelné, že jsem je cítila, aniž bych musela otevřít své smysly.

Většinou to nešlo jen tak přehlédnout a odejít pryč, protože takoví lidé svá muka vyzařovali do okolního světa.

Měla jsem zakázáno dělat cokoli jiného než to ignorovat. O daru, který mi propůjčili bohové, jsem nikdy nesměla mluvit, a hlavně nikdy, ale opravdu nikdy jsem s tím, co jsem vycítila, nesměla nic dělat.

Ovšem já jsem ne vždy dělala to, co jsem měla.

To bylo nabíledni.

Když jsem otevřela své smysly, abych se vyhnula těm, co trpí bolestí, překvapilo mě, že ty muže – navzdory způsobu, jakým si vydělávali na živobytí – nic netrápilo. Byli to strážci z Výšiny – vysokánské zdi vystavěné z vápence a železa vytěženého v Západních vrcholech. Od doby, co před čtyřmi staletími skončila Válka dvou králů, Výšina obehnala celou Masadonii a chránila všechna města v království Solis. Její nižší verze obklopovala vesnice a výcviková místa, farmářské komunity a ostatní řidčeji obydlená města.

To, co strážci pravidelně viděli a museli dělat, jim často působilo muka. Jejich příčinou však nebyla jen zranění, ale i něco, co zacházelo mnohem hlouběji než roztržená kůže a pohmožděné kosti.

Pro dnešek se oprostili nejenom od své úzkosti, ale i od brnění a uniforem. Oblékli si volné košile a jelenicové kalhoty. Věděla jsem však, že i když jsou mimo službu, neustále se mají na pozoru před obávanou mlhou, všemi hrůzami, které ji doprovázely, i těmi, kdo pracují proti budoucnosti království. Byli po zuby ozbrojení.

Stejně jako já.

Pod záhyby pláště i tenkých šatů pod ním jsem v pouzdře na svém stehně skrývala dýku. Její chladný jílec se na mé kůži nikdy zvlášť neohřál. Dostala jsem ji ke svým šestnáctým narozeninám. Nebyla to má jediná zbraň, ani nejsmrtelnější, ale rozhodně jsem ji měla nejraději. Rukojeť byla vyrobena z kosti dávno vyhynulého vlkodlaka – tvora, který nebyl člověkem ani zvířetem, ale obojím – a čepel z krevelu neboli krvavého kamene, vybroušeného do smrtící ostrosti.

Možná jsem se dopouštěla něčeho neuvěřitelně lehkomyslného, nevhodného a zcela zakázaného, ale nebyla jsem tak hloupá, abych vstupovala na místo jako Rudá perla beze zbraně, schopnosti se jí ohánět a odhodlání ji popadnout a bez váhání použít.

„Mrtvý?“ zeptal se jiný strážce, mladší, s hnědými vlasy a jemným obličejem. Měla jsem dojem, že se jmenuje Airrick a že mu není víc než mých osmnáct. „Nejenom mrtvý, ale zbavený krve, rozžvýkaný, jako by se do něj pustili divocí psi, a roztrhaný na kusy.“

Zamrazilo mě a karty se mi před očima rozmazaly. Divocí psi nic takového nedělají. A v blízkosti Krvavého lesa, jediného místa na světě, kde stromy krvácejí, takže jejich kůra i listy mají sytě karmínovou barvu, se navíc žádní divocí psi nevyskytují. Proslýchalo se o jiných zvířatech, o obzvlášť velkých hlodavcích a mrchožroutech, kteří se živí mrtvolami těch, co se příliš dlouho zdrželi v lese.

„A vy víte, co to znamená,“ pokračoval Airrick. „Musejí být blízko. Zaútočí –“

„Nevím jistě, jestli je vhodné vést takový hovor,“ skočil mu do řeči starší strážce. Znala jsem ho. Phillips Rathi. Sloužil na Výšině už celá léta, což bylo skutečně neslýchané. Strážci neměli příliš dlouhou životnost. Kývl mým směrem. „Je tu dáma.“

Dáma?

Jako dámy se označovaly jen Povznesené, pravdou ale bylo, že ani já jsem nebyla někdo, koho by kdokoli, zvlášť v této budově, čekal uvnitř Rudé perly. Kdyby mě tu objevili, byla bych… no, ve větších potížích, než jsem kdy byla, a čelila bych krutému potrestání.

Byl by to trest, který by Dorian Teerman, vévoda z Masadonie, velmi rád vykonal. A kterému by byl nesmírně rád přítomen i jeho blízký důvěrník, lord Brandole Mazeen.

Při pohledu na snědého strážce jsem pocítila strach. Phillips v žádném případě nemohl znát mou totožnost. Horní část obličeje mi zakrývala bílá maska – už před lety jsem ji našla pohozenou v Královnině zahradě – a na sobě jsem měla obyčejný plášť azurové barvy, jejž jsem si, ehm, půjčila od Britty, jedné z mnoha zámeckých služebných, kterou jsem zaslechla vyprávět o Rudé perle. Doufala jsem, že než jí jej ráno vrátím, nebude Britta svůj plášť postrádat.

Ale ani bez masky by mě moc lidí nepoznalo. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolik lidí v Masadonii vidělo můj obličej, a žádný z nich tu dnes večer nebyl.

Jako Panna, jako Vyvolená, jsem si neustále zakrývala obličej i vlasy závojem, takže mi byly vidět jen rty a brada.

Pochybuju, že by mě Phillips poznal jen podle těch dvou rysů, ale kdyby ano, ani jeden z vojáků by tu teď jen tak neseděl. Okamžitě by mě odvlekli, byť jemně, zpátky k mým poručníkům, vévodovi a vévodkyni z Masadonie.

Nebyl důvod k panice.

Přiměla jsem se uvolnit svaly na ramenou a krku a usmála jsem se. „Já nejsem žádná dáma. Klidně si povídejte, o čem chcete.“

„Tak či tak, bylo by lepší mluvit o něčem ne tak morbidním,“ odvětil Phillips a věnoval těm dvěma významný pohled.

Airrick se na mě podíval. „Omlouvám se.“

„Tvoje omluva není nutná, ale přesto ji přijímám.“

Třetí strážce zastrčil bradu, a zatímco mumlal stejnou omluvu, upřeně hleděl do svých karet. Zrůžověly mu přitom tváře, což mi připadalo velice rozkošné. Strážci, kteří sloužili na Výšině, prošli brutálním výcvikem a ovládali všechny druhy zbraní i boj muže proti muži. Všichni, co přežili první výpravu z Výšiny, prolili krev a na vlastní oči viděli smrt.

A tento muž se přesto červenal.

Odkašlala jsem si. Chtěla jsem zjistit, co byl Finley zač, zda to byl strážce z Výšiny, anebo patřil k lovcům, což byl útvar, který zajišťoval spojení mezi městy a doprovázel cestovatele a zboží. Lovci trávili polovinu roku mimo území chráněná Výšinou. Bylo to jedno z nejnebezpečnějších zaměstnání, a proto nikdy necestovali sami. I tak se někteří nikdy nevrátili.

Bohužel, mnozí z těch, co se vrátili, už nikdy nebyli stejní. V patách se jim táhla nekontrolovaně se šířící smrt.

Byli prokletí.

Vycítila jsem, že Phillips by jakýkoli další hovor na toto téma okamžitě ukončil, a tak jsem otázky, které mi tančily na špičce jazyka, raději ani nevyslovila. Pokud s ním byli další vojáci a zranilo je to, co Finleyho s největší pravděpodobností zabilo, nějakým způsobem se to dozvím.

Jen jsem doufala, že to nebude mezi výkřiky hrůzy.

Lidé v Masadonii neměli ve skutečnosti ponětí, kolik z těch, co se vrátili z území nechráněných Výšinou, bylo prokletých. Jen občas někoho zahlédli tady a někoho tam, ale přesný počet neznali. Kdyby ano, mezi obyvatelstvem, které doopravdy nemělo představu o hrůzách vně Výšiny, by se neuvěřitelným způsobem rozšířila hrůza a panika.

Můj bratr Ian a já jsme tu představu měli.

Což bylo důvodem, proč, když se hovor u stolu stočil na všednější témata, jsem měla co dělat, aby roztála ledová vrstva pokrývající mé vnitřnosti. Zajištění bezpečí lidí pod ochranou Výšiny stálo nesčetné životy, ale nestačilo to – už dávno ne – nejen tady, ale v celém království Solis.

Smrt…

Smrt si vždycky našla cestu dovnitř.

Přestaň, okřikla jsem se v duchu, když mi došlo, že by mě moje obavy mohly zcela ochromit. Ale dnešek nebyl o věcech, o nichž jsem věděla a o nichž bych nejspíš vědět neměla. Dnešek byl o životě, o tom, že jsem nemusela být celou noc vzhůru, protože nemůžu spát, že jsem nemusela být sama a cítit se jako… jako bych neměla nad svým životem žádnou moc, jako bych neměla… ponětí, kdo jsem, kromě toho, co jsem.

V dalším kole mi zase rozdali špatné karty. S Ianem jsem je hrála dost často, abych věděla, že s tím, co držím v ruce, nic kloudného neudělám. Když jsem oznámila, že končím, strážci vstali a popřáli mi dobrý večer.

Procházela jsem mezi stoly, rukou v rukavici jsem si od číšníka vzala sklenici vychlazeného šampaňského a pokusila se znovu pocítit vzrušení, které mi vřelo v žilách, když jsem na počátku večera pospíchala ulicemi.

Zatímco jsem se rozhlížela po místnosti, hleděla jsem si svého a nechávala jsem si své pocity pro sebe. I když jsem nebrala v úvahu ty, kteří vyzařovali svá muka do okolního prostředí, nepotřebovala jsem se nikoho dotknout, abych zjistila, jestli trpí, nebo ne. Stačilo se na ně podívat a soustředit se. Utrpení se nedalo poznat podle vzhledu, a když jsem se na ně soustředila, nezměnili se. Jednoduše jsem to cítila.

Fyzická bolest byla téměř vždy horká, ale bolest, která nebyla vidět?

Ta byla téměř vždy chladná.

Necudné výkřiky a pískot mě vrátily zpátky do přítomnosti. Na kraji stolu, vedle toho, od něhož jsem právě odešla, seděla žena v rudém. Její róbu tvořily cáry rudého saténu a síťoviny, které jí sotva zakrývaly stehna. Nějaký muž sevřel v hrsti látku její průsvitné sukně.

S drzým úsměškem odstrčila jeho ruku pryč a položila se na stůl, až její tělo vytvořilo smyslnou křivku. Rozprostřela své blonďaté kadeře po zapomenutých mincích a žetonech. „Kdo mě chce dnes vyhrát?“ pronesla hlubokým, kouřem zastřeným hlasem, zatímco si rukama přejížděla kolem pasu těsného korzetu. „Můžu vás ujistit, pánové, že vydržím déle než jakýkoli hrnec zlata.“

„A co když to bude remíza?“ zeptal se jeden muž, jehož dokonale střižený kabát dával tušit, že jde o úspěšného kupce či nějakého jiného obchodníka.

„Pak to pro mě bude mnohem zábavnější noc,“ poznamenala, položila si ruku na břicho a pak s ní sjela níž mezi –

S hořícími tvářemi jsem rychle uhnula pohledem, lokla si šampaňského a zadívala se k oslnivé záři růžovo-zlatého lustru. Rudá perla si očividně vedla dobře a její majitelé měli kvalitní napojení. Elektřina byla drahá a královský dvůr její odběr přísně kontroloval. Vzhledem k místnímu luxusu mě začalo zajímat, kdo patřil ke zdejší klientele.

Pod lustrem probíhala další karetní hra. Hrály i ženy s vlasy vyčesanými do složitých drdolů ozdobených drahými kameny a méně odvážnými šaty než ženy, které tu pracovaly. Byly to róby v jasných odstínech purpurové a žluté anebo v pastelových tónech modré a šeříkové.

Já jsem měla dovoleno nosit jen bílou, ať jsem byla ve svém pokoji, nebo na veřejnosti, což ovšem nebylo nijak často. Takže mě fascinovalo, jak různé barvy doplňovaly a zvýrazňovaly pleť nebo vlasy své nositelky. Dokázala jsem si představit, že já po většinu dní vypadám jako duch, který se v bílém hávu toulá po chodbách hradu Teerman.

I tyhle ženy měly na obličeji masku a skrývaly svou totožnost. Přemýšlela jsem, kdo by to mohl být. Troufalé ženy, které jejich manželé příliš často nechávali samotné? Mladé slečny anebo vdovy? Služebné nebo ženy, které pracovaly ve městě a vyšly se večer trochu pobavit? Anebo mezi těmi maskovanými ženami u stolu byli i páni čekatelé a dámy čekatelky? Přišli ze stejného důvodu jako já?

Z nudy? Ze zvědavosti?

Z osamění?

Pokud ano, byli jsme si podobní víc, než jsem si uvědomovala, přestože to byli druzí synové a dcery, věnovaní o svých třináctých narozeninách královskému dvoru během každoročního rituálu. A já… já jsem byla Penellaphe z hradu Teerman, z Balfourova rodu a královnina oblíbenkyně.

Byla jsem Panna.

Vyvolená.

A za dobu kratší než jeden rok, o mých devatenáctých narozeninách, budu Povznesena a spolu se mnou i všechny čekatelky a čekatelé. Naše Povznesení bude jiné, ale bude největší od prvního požehnání, které nám bohové poskytli na konci Války dvou králů.

Kdyby přistihli je, nic moc by se jim nestalo, ale já… já bych čelila vévodově nelibosti. Ucítila jsem, jak se mi v nitru začíná rozrůstat vztek a mísit se s lepkavými zbytky znechucení a studu, a semkla jsem rty do tenké čárky.

Až moc dobře jsem znala ruce vévody, kterého zcela ovládala nepřirozená touha trestat.

Ale teď jsem na něho nechtěla myslet. Ani se strachovat z případného potrestání. Pokud bych to dělala, bylo by lepší, kdybych se vrátila do svých komnat.

Když jsem odtrhla pohled od stolu, všimla jsem si, že jsou v Perle i usmívající se a smějící se ženy, které na obličeji neměly masku a neskrývaly svou identitu. Seděly u stolů se strážci a obchodníky, postávaly v zastíněných výklencích a mluvily s maskovanými ženami, muži i zaměstnanci Rudé perly. Nestyděly se a nevadilo jim, že je někdo uvidí.

Ať to byl kdokoli, toužila jsem být svobodná jako ony.

Dnes jsem hledala nezávislost. Byla jsem maskovaná, nikdo mě neznal, takže kromě bohů nikdo netušil, že tu jsem. A co se týkalo bohů, už dávno jsem se rozhodla, že mají mnohem lepší věci na práci než trávit čas sledováním mé osoby. Koneckonců, kdyby mi věnovali pozornost, dávno by si mě vzali na paškál za spoustu zakázaných věcí, kterých jsem se dopustila.

Takže dnes večer jsem mohla být kýmkoli.

Svoboda, kterou jsem v tom nalézala, byla omamnější, než jsem si dokázala představit. Mnohem omamnější než nezralá semena máku, poskytovaná těmi, kteří je kouřili.

Dnes večer jsem nebyla Panna. Nebyla jsem Penellaphe. Byla jsem Poppy, což byla přezdívka, kterou mi dala moje matka a kterou mě nazýval jen můj bratr Ian a hrstka dalších lidí.

Jako Poppy jsem nemusela dodržovat žádná přísná pravidla ani plnit očekávání. Nestála jsem před Povznesením, které se blížilo rychleji, než jsem se na něj dokázala připravit. Neměla jsem strach, minulost ani budoucnost. Dnes večer jsem mohla aspoň pár hodin trochu žít a získat tolik zkušenosti, kolik jsem mohla, než mě vrátí do hlavního města, ke královně.

Než mě dají bohům.

Po zádech mi přejel mráz – nejistota spolu s trochou sklíčenosti. Obojí jsem zašlapala do země. Odmítla jsem se jimi zabývat. Lpět na tom, co mělo přijít a nedalo se změnit, mi nijak neprospívalo.

Kromě toho, Ian byl Povznesen před dvěma lety, a podle dopisů, které mi každý měsíc psal, byl pořád stejný. Jediným rozdílem bylo, že mi nevyprávěl pohádky svým hlasem, ale spřádal slova do dopisů. Zrovna minulý měsíc mi psal o dvou dětech, bratrovi a sestře, kteří se ponořili na dno Stroudského moře, aby se spřátelili s vodním lidem.

Usmála jsem se a zvedla číši k ústům. Neměla jsem tušení, kde na takové věci chodil. Pokud mi bylo známo, na dno Stroudského moře se nedalo ponořit a nikdo takový jako vodní lid neexistoval.

Krátce po Povznesení se na rozkaz královny a krále oženil s lady Claudeyaovou.

Ian o své manželce nikdy nemluvil.

Byl vůbec ve svém manželství šťastný? Úsměv na rtech mi povadl a můj pohled spočinul na narůžovělém perlivém nápoji. Nevěděla jsem to jistě, ale než se vzali, sotva se znali. Jak dlouho by se lidé měli znát, když spolu mají strávit celý život?

A Povznesení žijí velmi, velmi dlouho.

Pořád jsem si na Ianovo Povznesení nemohla zvyknout. Dosáhl ho jen s přímluvou královny, i když nebyl druhorozený. Jen proto, že já byla Pannou. Mě ale nečekal sňatek s cizím člověkem, dalším Povzneseným, někým, kdo bažil po kráse víc než po čemkoli jiném, protože půvab byl vlastností bohů.

A přestože jsem byla Panna, Vyvolená, nikdo mě nikdy nebude považovat za podobnou bohu. Podle vévody jsem nebyla krásná.

Byla jsem ošklivá.

Aniž bych si to uvědomila, dotkla jsem se drsné krajky na levé straně své masky. Rychle jsem rukou ucukla pryč.

Muž, v němž jsem poznala strážce, vstal od stolu a otočil se k ženě v bílé masce, jakou jsem měla i já, natáhl k ní ruku a promluvil k ní tak tiše, že jsem mu nerozuměla ani slovo. Ona mu odpověděla přikývnutím a úsměvem, načež vložila ruku do jeho dlaně. Vstala, kolem nohou se jí zavlnila sukně šeříkové barvy, a on ji odvedl k jediným dvěma dveřím na každém konci propojovacího pokoje. Ty pravé vedly ven. Levými se chodilo nahoru, k soukromým pokojům, kde se podle Britty odehrávaly nejrůznější věci.

Muž vzal maskovanou ženu do těch nalevo.

On ji požádal. Ona souhlasila. Cokoli tam nahoře dělali, dělali to dobrovolně a rádi, bez ohledu na to, zda to trvalo několik hodin, nebo celý život.

Ještě dlouho poté, co se za nimi ty dveře zavřely, jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Byl to další důvod, proč jsem sem dnes přišla? Zažít… zažít rozkoš s někým, koho si sama vyberu?

Kdybych chtěla, mohla bych to udělat. Tajně jsem vyslechla hovor mezi dvěma čekatelkami, u nichž se nepředpokládalo, že zůstanou nedotčené. Podle nich mohla… mohla žena dělat spoustu věcí, které jí přinášely rozkoš, aniž by přitom ztratila svou nevinnost.

Nevinnost?

To slovo jsem nenáviděla, ten význam, který se za ním skrýval. Jako by panenství určovalo moji dobrotu a cudnost a jeho přítomnost nebo nepřítomnost byla z nějakého důvodu mnohem důležitější než stovky mých dennodenních rozhodnutí.

Dokonce jsem i přemýšlela, co by se stalo, kdybych před bohy přišla a už nebyla pannou. Zavrhli by všechno ostatní, co jsem udělala a neudělala?

Nevěděla jsem to jistě, ale doufala jsem, že to není ten případ. Ne proto, že bych měla v plánu mít teď nebo příští týden nebo… někdy sex, ale proto, že jsem chtěla mít možnost rozhodnout se sama.

Ačkoli, já vlastně ani neměla tušení, jak bych se mohla octnout v situaci, kde by se mi taková možnost vůbec nabízela. Ale dokázala jsem si představit, že by se pár ochotných účastníků, kteří by chtěli dělat věci, o nichž jsem slyšela, když si čekatelky povídaly o Rudé perle, našlo.

Přiměla jsem se znovu si loknout šampaňského a v hrudi jsem ucítila nervózní zatřepotání. V hrdle mě polechtaly sladké bublinky a zmírnily náhlé sucho v ústech.

Abych řekla pravdu, dnešní večer byl dílem okamžitého rozhodnutí. Po většinu nocí jsem téměř do svítání nemohla usnout. A když jsem konečně usnula, většinou jsem si přála, aby se to nestalo. Jen tento týden mě už třikrát probudila strašlivá noční můra, při níž mi v uších zvonil můj vlastní křik. A když se takhle několikrát za sebou opakovaly, bylo to skoro jako předzvěst. Jako instinktivní schopnost vytušit bolest, jako varovný výkřik.

Mělce jsem se nadechla a vrátila se k ženě v rudé. Už neseděla na stole. Posadila se na klín obchodníkovi, který se jí ptal, co se stane, když vyhrají dva muži. Prohlížel si svoje karty, ale ruku měl tam, kde ji předtím měla ona, zavrtanou hluboko mezi jejími stehny.

No páni.

Skousla jsem si ret, a dřív než mi zrudla celá tvář, jsem se přesunula do další místnosti. Oddělovala ji jen dílčí zeď a hrály se v ní další hry.

Bylo v ní více strážců, některé z nich jsem dokonce poznala. Patřili ke královské gardě. Byli to stejní vojáci jako ti, kteří pracovali na Výšině, jenže tihle chránili Povznesené. Dříve se lidé pokoušeli unášet členy dvora kvůli výkupnému. V takových situacích obvykle nebyl nikdo vážně zraněn, ale docházelo i k jiným pokusům, které pramenily z úplně jiných a hlavně mnohem nebezpečnějších důvodů.

Stála jsem vedle rostliny v květináči s výraznými listy a maličkými rudými pupeny a přemýšlela, co mám dělat. Mohla bych se přidat k další hře anebo se dát do řeči s jedním z mnoha lidí u stolů, ale já nebyla v navazování nezávazného hovoru nijak zběhlá. Nepochybovala jsem, že bych vyhrkla něco bizarního anebo položila náhodnou a nesmyslnou otázku. Takže to nepřicházelo v úvahu. Možná bych se měla vrátit do svého pokoje. Připozdívalo se a –

Zalil mě zvláštní pocit. Začalo to jako brnění za krkem a s každou uplynulou vteřinou to zesilovalo.

Měla jsem dojem, jako by… jako by mě někdo pozoroval.

Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nezaregistrovala jsem nikoho, kdo by mi věnoval pozornost. Vzhledem k tomu, jak silný ten pocit byl, jsem čekala, že bude někdo stát poblíž. Nitrem se mi začal šířit neklid. Už jsem se chtěla otočit k východu, když mě zaujalo několik tichých tónů zahraných na nějaký strunný nástroj a můj pohled spočinul na vzdušném, krvavě rudém závěsu, který se jemně vzdouval v závislosti na pohybu ostatních v podniku.

Zastavila jsem se a poslouchala zrychlující se a zpomalující tempo, k němuž se záhy přidalo hlasité dunění bubnu. Okamžitě jsem pustila z hlavy, že mě někdo sleduje. Pustila jsem z hlavy spoustu věcí. Hudba byla… jiná než cokoli, co jsem kdy slyšela. Byla fascinující a okouzlující. Zpomalovala a zrychlovala. Byla… smyslná. Co to služebná Britta povídala o tanci v Rudé perle? Když o něm mluvila, ztišila hlas a služebná, které to vyprávěla, se zatvářila dost pohoršeně.

Obešla jsem místnost a přiblížila se k závěsu. Natáhla jsem ruku, abych jej rozhrnula –

„Nemyslím, že tam chceš jít.“

Polekaně jsem se otočila. Za mnou stála žena – jedna z místních pracovnic. Poznala jsem ji. Ne proto, že když jsem vešla, visela na paži nějakého kupce či obchodníka, ale proto, že byla oslnivě krásná.

Měla černočerné kudrnaté vlasy a sytě hnědou kůži. Její šaty neměly rukávy, na hrudi byly hluboce vykrojené a přiléhaly jí k tělu jako tekutina.

„Promiň?“ vyhrkla jsem, protože jsem nevěděla, co jiného říct. Svěsila jsem ruku. „Proč bych nechtěla? Jenom tam tancují.“

„Jenom tancují?“

Ohlédla se k závěsu. „Někteří tvrdí, že tančit znamená milovat se.“

„Já… já jsem nikdy nic takového neslyšela.“ Pomalu jsem se otočila. Skrz závěsy jsem siluety postav rozeznala snadno. Vířily v rytmu hudby po místnosti a jejich pohyby byly plné okouzlující a ladné elegance. Někteří tančili sami, takže křivky jejich těl byly zcela zřetelné, zatímco ostatní…

Ostře jsem se nadechla a očima se rychle vrátila k ženě přede mnou.

Její rudě zvýrazněné rty se zvlnily do úsměvu. „Ty jsi tu dnes poprvé, že?“

Otevřela jsem ústa, abych to popřela, ale ucítila jsem, jak mě celou polévá ruměnec. To bylo všeříkající. „Je to tak zjevné?“

Rozesmála se hlubokým, hrdelním smíchem. „Pro většinu lidí ne. Ale pro mě ano. Nikdy předtím jsem tě tu neviděla.“

„Jak to můžeš vědět?“ Dotkla jsem se své masky, abych se ujistila, že mi nesklouzla.

„Tvoje maska je v pořádku.“ V očích se jí podivně, vědoucně za­blesk­lo. Mísila se jí v nich zlatá a hnědá barva. Oříškové zrovna nebyly. Na to byla jejich zlatá barva mnohem zářivější a teplejší. Připomněly mi někoho, kdo měl oči v barvě citrínu. „Poznám obličej, i když je napůl skrytý za škraboškou, a ten tvůj jsem tu ještě neviděla. Dnes večer tu jsi poprvé.“

Popravdě, nenapadlo mě, jak na tohle odpovědět.

„A pro Rudou perlu je to taky poprvé.“ Naklonila se ke mně a ztišila hlas. „Jelikož těmito dveřmi dosud nikdy nevstoupila Panna.“

Strašně jsem se vyděsila a pevně jsem sevřela kluzkou číši se šampaňským. „Nevím, co tím myslíš. Jsem druhá dcera –“

„Jsi jako druhá dcera, ale ne způsobem, jakým jsi to měla v úmyslu,“ přerušila mě a jemně mě pohladila po paži v plášti. „To je v pořádku. Nemáš se čeho bát. Tvoje tajemství si nechám pro sebe.“

Než jsem se zmohla na slovo, civěla jsem na ni snad celou věčnost. „Kdyby to tak bylo, proč by sis to tajemství nechávala pro sebe?“

„A proč ne?“ odvětila. „Co bych získala jeho vyzrazením?“

„Vysloužila by sis přízeň vévody a vévodkyně.“ Srdce mi bušilo jako o závod.

Přestala se usmívat a její výraz ztvrdl. „Nestojím o přízeň Povznesených.“

Vyslovila to, jako bych jí snad navrhovala, aby se ucházela o přízeň hromady bláta. Málem jsem jí uvěřila, ale nikdo, kdo žil v království, by nepromarnil šanci dosáhnout uznání Povznesených. Pokud ovšem…

Pokud ovšem nepatřil k těm, co neuznávali královnu Ileanu a krále Jalaru jako skutečné, právoplatné vládce. Pokud ovšem nepodporoval prince Casteela, samozvaného pravého dědice království.

Jenomže on nebyl princ ani dědic. Nebyl nic než pozůstatek Atlantie, zkorumpovaného a zkaženého království, které padlo na konci Války dvou králů. Netvor, který podněcoval chaos a působil krveprolití. Ztělesnění čirého zla.

Říkalo se mu Temný.

A přesto se našli lidé, kteří stáli za ním i za jeho nároky. Byli to odpadlí. Podíleli se na zmizení mnoha Povznesených a v minulosti prostřednictvím drobných manifestací a protestních akcí vyvolávali nepokoje. I pod vysokým trestem. Vlastně se tomu ani nedalo říkat soudní proces. Odpadlí totiž nedostali druhou šanci a nebyli ve vězení dlouho. Rozsudek smrti byl rychlý a definitivní.

V poslední době se to ale začalo měnit.

Mnoho lidí věřilo, že odpadlí jsou zodpovědní za tajemná úmrtí vysoce postavených příslušníků královské gardy. V Carsodonii, hlavním městě, se jich pár nevysvětlitelně zřítilo z Výšiny. Dvěma dalším v Pens­durthu, menším městečku na břehu Stroudského moře, nedaleko hlavního města, prostřelily hlavu šípy. Jiní jednoduše zmizeli v menších vesnicích a už o nich nikdy nikdo neslyšel.

V Trojříčí, obchodním městě za Krvavým lesem, skončilo sotva před pár měsíci jedno násilné povstání krveprolitím. Panství Goldcrest, místní královské sídlo, bylo vypáleno a spolu se všemi chrámy srovnáno se zemí. Při požáru zahynul vévoda Everton i jeho sluhové a strážci. Vévodkyni se podařilo uniknout jen zázrakem.

Odpadlí nebyli jen Atlanťané, kteří se skrývali mezi lidmi království Solis. Někteří z následovníků Temného neměli v žilách ani kapku atlantské krve.

Přimhouřila jsem oči a podezřívavě pohlédla na krásnou ženu. Mohla by patřit k odpadlým? Neuměla jsem si představit, jak by někdo mohl podporovat padlé království, bez ohledu na to, jak těžký nebo nešťastný život mohl mít. Ne když byli Atlanťané i s Temným zodpovědní za mlhu i za to, co v ní kvasilo. Za to, co pravděpodobně ukončilo Finleyeho život – co vzalo život mnohem více lidem, mé matce i mému otci, a co zanechalo moje tělo provrtané připomínkami hrůzy, které jsem v mlze zažila.

Na moment jsem své podezření potlačila a otevřela smysly ve snaze vycítit velkou bolest, něco, co bylo mimo fyzično a pramenilo buď ze žalu, anebo hořkosti. Takový druh bolesti, která nutila lidi provádět strašlivé věci, jimiž se pokoušeli své utrpení zmírnit.

Nic takového jsem z ní ovšem ani v nejmenším necítila.

To ale neznamenalo, že nemohla patřit k odpadlým.

Žena naklonila hlavu. „Jak jsem řekla, pokud jde o mě, nemáš se čeho bát. Ale pokud jde o něho? To je něco jiného.“

„O něho?“ zopakovala jsem.

Ustoupila stranou, a když se otevřely hlavní dveře, závan chladného vzduchu oznámil příchod nových hostů. Dovnitř vstoupil muž a za ním starší džentlmen s pískově blond vlasy a větrem ošlehaným a sluncem opáleným obličejem –

Nevěřícně jsem vytřeštila oči. Byl to Vikter Wardwell. Co ten dělal v Rudé perle?

V duchu jsem uviděla obraz ženy v kratičkých šatech a s částečně odhalenými prsy a zamyslela jsem se nad tím, proč jsem tu já. A vytřeštila jsem oči ještě víc.

Ach, bohové!

Už jsem dál nechtěla přemýšlet nad účelem jeho návštěvy. Vikter byl ostřílený příslušník královské gardy, čtyřicátník, ale pro mě znamenal mnohem víc. Dýku, kterou jsem měla připevněnou na stehně, mi daroval on. A byl to také on, kdo se vzepřel zvyklostem a zajistil, abych uměla používat nejenom dýku, ale abych vládla i mečem, dokázala zasáhnout neviděný cíl šípem, a dokonce neozbrojená zvládla složit na zem muže dvakrát většího než já.

Vikter pro mě byl jako můj otec.

Zároveň byl mým osobním strážcem. Byl jím od chvíle, kdy jsem přijela do Masadonie. O své povinnosti se dělil s Rylanem Kealem. Ten nahradil Hannese, který před necelým rokem zemřel ve spánku. Byla to nečekaná ztráta, jelikož Hannesovi bylo jen málo přes třicet a těšil se vynikajícímu zdraví. Ranhojiči tvrdili, že musel trpět nějakým neznámým srdečním onemocněním. Přesto bylo velmi těžké pochopit, jak mohl někdo jít spát zdravý, a už se nikdy neprobudit.

Rylan věděl, že umím zacházet s dýkou, ale o mém výcviku netušil nic. Neměl ponětí, kam jsme se s Vikterem často ztráceli. Byl laskavý a pohodový, ale rozhodně jsme si nebyli tak blízcí jako s Vikterem. Kdyby se tady objevil Rylan, snadno bych vyklouzla ven.

„Do háje,“ zaklela jsem, otočila se, sáhla dozadu a přetáhla si přes hlavu kápi pláště. Moje vlasy měly dost nápadný odstín spálené mědi, ale Vikter by mě poznal, i když jsem je měla schované a obličej mi zakrývala maska.

Měl šestý smysl, který mívají rodiče a který se ozývá, kdykoli se jejich dětem děje něco zlého.

Když jsem se ohlédla zpátky ke dveřím, sevřel se mi žaludek. Uviděla jsem ho sedět u jednoho ze stolů přímo naproti dveřím – jedinému východu.

Bohové mě nenáviděli.

Vážně, nenáviděli mě, protože mi bylo jasné, že si mě Vikter nepochybně všimne. Určitě by mě nenahlásil, ale raději bych vlezla do díry plné švábů a pavouků, než abych zrovna jemu vysvětlovala, proč jsem byla v Rudé perle. A následovalo by pokárání. Ne proslovy a tresty, které tak rád vykonával vévoda, ale skutečné pokárání, které by mi zalezlo pod kůži a několik dní by mi z něj bylo nanic.

Hlavně proto, že jsem se nechala přistihnout při něčem, co takové pokárání zasloužilo.

A upřímně, nechtěla jsem vidět Vikterův výraz až zjistí, že vím o jeho přítomnosti. Nenápadně jsem se podívala jeho směrem a –

Ach, bohové. Zrovna si k němu klekla žena a položila mu ruku na stehno!

„To je Sariah,“ vysvětlila žena vedle mě. „Sotva ten muž přijde, zjeví se po jeho boku. Myslím, že je do něho zamilovaná.“

Pomalu jsem se k ní otočila. „Chodí sem často?“

Zavlnil se jí jeden koutek úst. „Dost často, aby věděl, co se děje za tím rudým závěsem a –“

„To stačí,“ přerušila jsem ji. Potřebovala jsem se rozmyslet. „Už nechci nic slyšet.“

Tiše se zasmála. „Tváříš se jako někdo, kdo se potřebuje schovat. A ano, v Rudé perle se takový výraz pozná velice snadno.“ Obratně vzala mou číši šampaňského. „Nahoře je momentálně několik prázdných pokojů. Zkus šesté dveře nalevo. Najdeš tam útočiště. Přijdu pro tebe, až tady bude bezpečno.“

Podezřívavě jsem se na ni podívala, ale dovolila jsem, aby mě vzala za paži a odvedla ke dveřím nalevo. „Proč mi pomáháš?“

Otevřela dveře. „Protože každý si zaslouží trochu žít, třebaže jen pár hodin.“

Když zopakovala, co jsem si před pár minutami sama myslela, ohromením mi spadla brada. Zůstala jsem oněměle stát.

Mrkla na mě a zavřela za mnou dveře.

Skutečnost, že odhalila mou identitu, mohla být dílem náhody. Ale říct mi totéž, co jsem si předtím sama myslela? To přece nebylo možné. Ze rtů mi uniklo drsné pousmání. Ta žena mohla patřit k odpadlým, anebo přinejmenším nebyla fanouškem Povznesených. Ale taky to mohla být jasnovidka.

Myslím, že jich moc nezůstalo.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že tu je Vikter – že sem přichází tak často, až ho jedna z těch žen v rudých šatech začala mít ráda. Nevěděla jsem jistě, proč mě to tak překvapilo. Příslušníci královské gardy přece neměli zakázáno vyhledávat potěšení, nebo se dokonce oženit. Mnozí z nich byli dost… promiskuitní, jelikož jejich životy byly plné nebezpečí a mnohdy i velmi krátké. Jenže Vikter měl ženu, která zemřela dlouho předtím, než jsem ho poznala. Zemřela při porodu a spolu s ní i jejich děťátko. Vikter svou Camiliu pořád miloval stejně silně, jako když žila a dýchala.

Ale to, co nacházel tady, nemělo s láskou nic společného, že? A všichni se občas cítili osamocení, bez ohledu na to, zda jejich srdce patřila někomu, koho mohli, nebo nemohli mít.

Trochu mě to rozesmutnilo, ale otočila jsem se k úzkému schodišti osvětlenému olejovými nástěnnými svícny. Ztěžka jsem vydechla. „Do čeho jsem se to dostala?“

To věděli pouze bohové a teď už nebylo cesty zpět.

Zajela jsem rukou pod plášť a cestou po schodech nahoru jsem ji držela poblíž jílce své dýky. Chodba ve druhém patře byla širší a překvapivě tichá. Nevěděla jsem, co jsem čekala, ale myslela jsem, že uslyším… zvuky.

Zakroutila jsem hlavou a začala počítat, dokud jsem nenarazila na šesté dveře nalevo. Zkusila jsem vzít za kliku a zjistila, že dveře nejsou zamčené. Začala jsem je pomalu otvírat, ale pak jsem se zastavila. Co jsem to dělala? Vždyť za těmi dveřmi mohl číhat kdokoli nebo cokoli. Ta žena dole –

Vtom se otevřely vedlejší dveře a chodbou se rozlehl zvuk mužského smíchu. V panice jsem rychle skočila do pokoje a zavřela za sebou.

S tlukoucím srdcem jsem se rozhlédla kolem sebe. Nebyly tam žádné lampy, jen víceramenný svícen na krbové římse. Naproti prázdnému krbu stála pohovka. Aniž bych se musela otočit, věděla jsem, že jediným dalším kusem nábytku je postel. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni svíček. Skořice? Ale ucítila jsem i něco jiného, něco, co mi připomínalo vůni tmavého koření a borovice. Pomalu jsem se otočila –

Kolem pasu mě objala paže a přitáhla k velmi pevnému a velmi mužnému tělu.

„Tohle,“ zašeptal hluboký hlas, „je nečekané.“