Larry Correia & Sarah A. Hoyt: Ochránce (Lovci monster 7)

Nakladatelství Fantom Print vydá sedmý díl akční fantasy série Lovci monster. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou románu je tentokrát Julie Shacklefordová – Owena manželka a potomek zakladatele Lovců monster.

ANOTACE:
Když se Owen Pitt a většina Lovců monster s.r.o. vydají na několikaměsíční záchrannou misi do monstry zamořené dimenze nočních můr, Julie Shacklefordová – Owena manželka a potomek zakladatele Lovců monster Bubby Shackleforda – musí zůstat doma. Její misí je bránit pevnost a starat se o svého novorozeného syna Raye.

Pak se však během rutinní mise střetně tváří v tvář s nepopsatelným zlem, které si říká Bratr Smrt. Julie je Ochráncem mocného prastarého artefaktu Kamareš Yar, který by ve špatných rukách mohl zničit realitu, jak ji známe. Bratr Smrt ho chce a neváhá kvůli tomu unést malého Raye. Cena za jeho bezpečný návrat? Kamareš Yar.

Aby získala zpět svého syna, Julie se musí probojovat přes nekromantské kulty smrti, obludné zloděje dětí i mnohem horší tvory a musí to stihnout dřív, než Bratr Smrt použije Kamareš Yar. Je to jedna žena proti armádě monster, ale Julie Shacklefordová není obyčejná žena – ona je možná tou nejnebezpečnější matkou na planetě!

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, září 2021
Obálka: Petr Willert
Překlad: Jakub Mařík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 359 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

Poslechněte si radu od někoho, kdo v tomhle byznysu vyrůstal. Nikdy, a to vážně nikdy, nelovte v temném sklepě upíra, když zapadá slunce.

Prásk.

Něco se rozbilo v tmavém sklepě, kde jsem po soumraku lovila upíra.

Jo, já vím. Můj děda by mi vlepil pohlavek jen za to, že jsem o tom uvažovala, ale měla jsem k tomu své důvody. Někdy děvče musí udělat, co je třeba, a já tu měla nezasvěcené vysokoškoláky, kteří potřebovali ochránit.

Moji spolužáci žili ve světě snů, který byl plný lží a zábavných pohádek. Já vyrůstala v tom skutečném, kde monstra existují a chtějí zničit lidstvo. Mládí jsem strávila na střelnicích a tajným sledováním pitev. První monstrum jsem zabila, když mi bylo deset, a od té doby jsem součástí rodinného podniku. Moji spolužáci považovali monstra za sexy, nepochopená a tragická, tedy pokud o nich kdy přemýšleli. Já osobně zjistila, že jejich tragédie většinou vyřeší dostatečné množství stříbra pohybujícího se dostatečně vysokou rychlostí. Viděla jsem příliš mnoho míst činu, abych spolkla jediné sousto propagandy obhájců monster. Monstra jsou zlá a zlo je nutné vyhladit.

Což je důvod, proč jsem skončila sama ve strašidelném sklepě pod školní laboratoří, po zuby ozbrojená a obklopená upíry. Vysoká úzká okna ještě propouštěla trochu světla, ale pár upírů už se začínalo probouzet a hýbat. Chytré by bylo se stáhnout.

Jenže tohle zamoření se nesmělo šířit dál, i kdyby šlo o jedinou noc. Žádný další nevinný už nezemře. Ne, když jsem na hlídce já.

Technicky jsem však na žádné hlídce nebyla. Nebyla to moje zodpovědnost. Soukromý lov monster byl zakázaný.

Z taktického i právního hlediska jsem tady dole prováděla pořádnou pitomost.

Ale když máte lov monster v krvi, můžete dělat jen jedinou věc.

Taková už prostě jsem.

Začalo to v knihovně, kde jsem se učila spolu se svou kamarádkou Cynthií Annou Aikenovou. No, byla to spíš známá.

Mladší než já, naivní, ještě se nepřizpůsobila vysokoškolskému životu, a já si ji tak trochu osvojila jako ptáče se zlomeným křídlem. Seděly jsme u stolu plného knih o umění. Studovala jsem sice antropologii, ale když už jsem tu byla, přibrala jsem i dějiny umění. Když pracujete tak tvrdě jako já, návrat do školy je pro vás hračka.

„Ne, fakt si nemyslím, že jsou upíři romantický,“ pověděla jsem jí už poněkolikáté.

Cynthia Anne si povzdechla. „S tebou není žádná zábava.“

Odstrčila jsem pár knih stranou a podívala se na ni. Myslím pořádně. Byla jen dítě. Jistě, já jsem byla starší než většina ostatních studentů v mých třídách – když už máte dobře placenou práci, vzdělání končívá na vedlejší koleji – ale Cynthia Anne Aikenová byla jen novopečená studentka s kulatou tváří, velkýma modrýma očima a světlými vlasy. Nosila modrý náramek a malé květinové náušnice a kolem zápěstí měla ozdobným písmem vytetováno Naslouchal mi, jak sníme, že budou naslouchat i ostatní. Trochu mi připomínala nejmladší Lovce, kteří se mohli zapojit do výcviku, tedy ty, kteří se s nadpřirozenem setkali hodně mladí a museli s přihláškou počkat, až dospějí. Jen jí chyběl jejich cynismus. A odvaha. A rozhled.

A taky, však víte, jizvy ze střetu s vraždícím monstrem.

Všimla jsem si, že čte Královnu prokletých od Anne Riceové, a musela jsem to okomentovat. „Upíři nejsou sexy nebo roztomilí, Cynthers. Je zajímá jen tvoje tělo, a ne v tom dobrym slova smyslu.“

Zírala na mě, pusu otevřenou jako zlatá rybka. Neřekla, že upíří neexistují. To mě mělo varovat jako první. Jen zamumlala něco o tragédii věčného života, a že je hrozné nemít nikoho, kdo by ti rozuměl nebo tě miloval, když tě mají lidé za monstrum.

„Protože oni jsou monstra, zlí duchové zabydlený v nemrtvý skořápce z člověka.“ Začala jsem jí říkat pravdu, ale její vyvalené oči mi prozradily, že jsem zase zašla moc daleko, že prostě nedokážu mluvit s lidmi, co nevyrůstali stejně jako já a neviděli skutečný svět. Obyčejní lidé občas bývají neskutečně přecitlivělí.

Moje rodina už si sto let vydělává na živobytí zabíjením věcí, o kterých si většina lidí myslela, že neexistují. Celé generace jsme zabíjeli upíry, vlkodlaky a mnohem divnější věci.

Udržovali jsme lidi v bezpečí a kasírovali za to odměny – dost dobré odměny – než se nás vláda rozhodla zavřít. Dobře, vláda k tomu měla důvod a já tam tehdy byla, ale i tak jsem se s tím smiřovala dost těžko.

Když jsem přišla o práci, odjela jsem do Auburnu a snažila se být normální. Snažila jsem se nemyslet na vánoční večírek, na svého mrtvého bratra nebo na svého šíleného otce. Neustále jsem si svou normálnost musela připomínat. Normální člověk neměl důvod ničit Cynthii její iluze. Úřad pro kontrolu monster bývalé zaměstnance LM neustále sledoval a s radostí by si podal jednoho z Shacklefordů pro porušení Zákona o utajení nadpřirozených úkazů. Někdo jako já s lidmi jako ona na rovinu mluvit nesměl. Kdyby začala šířit řeči o tom, že bláznivá Julie Shacklefordová věří v upíry, UPKM by mi bez váhání zničil život. Ti se teď s ničím nemazlili, ne po vánočním večírku. Dneska už nikoho nepropustili jen s napomenutím.

V nejlepším případě by mě poslali do vězení, i když mnohem pravděpodobněji bych skončila s kulkou v hlavě a s falešným dopisem na rozloučenou na stole.

Ale co, jestli chtěla věřit, že upíři jsou jako princezny z pohádek, byla to jen její věc. Šance, že natrefíte na skutečného upíra, byla minimální.

Tak jsem vycouvala, pokrčila rameny a řekla: „Když myslíš, ale teď bychom se radši měly připravovat na zkoušku.“

Cynthia odstrčila knížku stranou, povzdechla si a dovolila mi, abych se podívala na její studijní materiály. Obě jsme se připravovaly na zkoušku z dějin umění, kdy jsme měly poznat umělecký styl jen podle výřezu z obrazu.

Z knihovny jsem odešla v pět, abych stihla další přednášku. Ona tam zůstala. To bylo naposled, kdy jsem Cynthii viděla živou.

Následující ráno se neukázala na zkoušce.

Nenapadlo mě, že by se jí mohlo něco stát. Myslela jsem si, že to příliš přeháněla s učením, neustála to a vrátila se domů k rodičům. Její malý sportovní červený mercedes, o kterém mi řekla, že ho dostala k narozeninám, zmizel z parkoviště před kolejemi. Máma s tátou se jí tou dobou asi snažili dostat z mizerné nálady.

Protože to byl závěr, ke kterému by dospěl normální člověk.

Já nemusela být normální. Neustále jsem dostávala pracovní nabídky od týmů operujících v jiných zemích. Táta to podělal pořádně, ale já si dobrou reputaci udržela. Klidně bych mohla odjet ze Států a vydělávat hromadu peněz. Ztratila jsem toho však tolik, že jsem prostě chtěla od všeho odejít. Ztratila jsem bratra. Ztratila jsem nejlepší kamarády. Hovory s těmi, co zůstali naživu, mi jen připomínaly ty mrtvé. Tak jsem spálila mosty a pohnula se dál.

Přestože jsem se ze všech sil snažila nemyslet jako Lovec, stále jsem si udržovala přehled o všem, co se děje. Nedávno zmizela další dívka, ale byl to ten typ, u kterého nepřekvapí, když se někde na pár týdnů zašije. Pak se den po Cynthii na hodině neukázala další studentka a příští den zmizela další.

To už lidé začali panikařit. Všude v kampusu visely plakáty s fotkami pohřešovaných dívek. Nenašly se žádné stopy trestného činu, žádní svědci, ani žádná těla, ale policie už začínala mluvit o možném sériovém vrahovi, který se zaměřil na kampus v Auburnu. Jako správná normální studentka jsem si opakovala, že asi mají pravdu a že za všechna zmizení může vyšinutý zabiják, a věřte mi, ti byli podle mých standardů prakticky neškodní a nepředstavovali žádnou hrozbu.

Hlavně však nebyli můj problém, a proto jsem to mohla přenechat policii.

Na Cynthiině zmizení mi však od začátku něco nesedělo, ale namlouvala jsem si, že jsem jen přehnaně paranoidní.

Byla posedlá upíry, ale to nebylo nic zvláštního. Stupidní fi lmy o sexy upírech hltala polovina holek v kampusu.

Pohřešovaných dívek však neustále přibývalo, takže nemyslet jako Lovec bylo den ode dne těžší.

Protože jsem byla poslední, kdo Cynthii viděl, vyslechla mě místní policie. O nadpřirozenu nevěděli, a tak jsem je nemohla varovat, proti čemu možná stojí. Mysleli by si, že mi přeskočilo.

Zatímco místní svolávali pátrací skupiny, které v lesích hledaly zakopaná těla, já se zachovala jako zákonů dbalá občanka a nahlásila jsem své podezření UPKM. Jejich číslo v telefonním seznamu nenajdete, takže můj tip vzali vážně. Tedy do chvíle, než jsem zmínila svoje příjmení, protože pak řekli, že se na to podívají, a rychle zavěsili.

Pár dní po zmizení Cynthie jsem v knihovně zůstala dlouho do noci a připravovala se na test z lingvistiky. Lingvistika je jako matematika bez čísel a musíte kvůli ní v podstatě přestavět své myšlení, abyste se do ní dostali. Líp to popsat nedokážu a už tehdy jsem s ní měla problémy. Milovala jsem ji, ale dala mi pořádně zabrat. Po odchodu z knihovny jsem pak musela jít v noci přes celý kampus.

Nevím, možná jsem podvědomě hledala potíže.

V Auburnu jsou všude vysoké zděné budovy, které vypadají, že je postavili Angličani tesknící po domově. Mezi nimi bují hustá alabamská vegetace. Některé keře byly zastřižené, ale jejich úprava nikdy nekončila, protože jestli něco alabamská zeleň nesnášela, tak to bylo omezování a civilizování. Cesta domů vedla zahradou plnou keřů a silných stromů.

Kvůli řečem o sériovém vrahovi lidé po setmění nikam nechodili, a pokud ano, tak jen ve větších skupinkách. To bylo chytré. Já byla sama, ale nebála jsem se, že by mě někdo unesl. Nejsem zrovna vhodný materiál na oběť. Pokud tu skutečně řádil sériový vrah, prostě ho sejmu a budu to brát jako službu veřejnosti.

Přiznávám, že jsem o tom tehdy ani moc nepřemýšlela.

Mou mysl zaměstnávaly rozdíly mezi středověkou angličtinou a její moderní verzí. Potřebovala jsem přeložit „můj otec“ do podoby, která se používala v jiném století. Bylo to těžší, než to zní, protože se vyžadovalo i vysvětlení, jak k té proměně došlo, takže pouhé memorování k úspěchu nestačilo. Takže jsem se v duchu dopracovala k větičce Oure fadir that art in heuenes ze čtrnáctého století, když někdo vyklouzl zpoza stromu za mými zády, vyšel na cestu a začal mě sledovat.

Byla to Cynthia.

Už se zešeřilo, ale určitě to byla ona. Normální člověk by se radoval, pravděpodobně by si myslel, že se vrací jako spráskaný pes a doufá, že jí pomůžu přesvědčit učitele historie umění, aby ji nechal dodatečně napsat zameškaný test. Profesor Clark by přece mohl naslouchat starší studentce spíš než jí… ale Lovec ve mně to viděl jinak.

Ve zlomku vteřiny jsem si všimla několika věcí. Pokud se skutečně vrátila domů, proč na sobě měla to samé žluté tričko a potrhané džíny, jako když jsem ji na univerzitě viděla naposled? Jsem dobrý pozorovatel a mohla bych přísahat, že to nebylo jen podobné oblečení, ale úplně to samé. Také se jinak pohybovala, jako by někde přišla k většímu sebevědomí.

Možná si našla přítele a na pár dní se s ním někde zašila. Na některé ženy to tak působí. Sakra, možná jen byla na práškách nebo tak něco.

Ale protože už jsem se zmínila, že tehdy v knihovně jsem Cynthii Anne Aikenovou viděla naposledy živou, asi už máte dobrou představu, jak se to nakonec vyvrbilo.

„Cynthers, ty ses vrátila,“ řekla jsem co nejpřátelštějším tónem, zatímco jsem rukou sklouzla ke zbrani.

Samozřejmě, že jsem byla ozbrojená. Nechápu, proč většina univerzit zakazuje skryté nošení zbraní. Chci říct, jestli chtějí poskytnout snadné cíle pro vrahy, nebylo by lepší nakoupit pár hliněných holubů? Colt Officer’s Model .45 v opaskovém pouzdře se pod volnějším trikem War Eagle schová vážně snadno.

Cynthia nic neřekla, jen se usmívala a šla mi vstříc. Cítila jsem, jak z ní něco vychází, jako by ke mně posílala své myšlenky a snažila se mě přesvědčit o své neškodnosti. Upíři to dělají a já ten pocit vážně nenávidím.

Normální lidé by si řekli, že si to jen namlouvají, že je to jen jejich představa. Ale ukázalo se, že bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, já normální nebudu.

Cynthers vyrazila a já měla jistotu. Takhle rychle se žádný člověk nepohybuje.

Střelila jsem ji do obličeje.

Uskočila zpátky, překvapeně pomrkávala, jako by nečekala, že jí budu vzdorovat.

Nebyl to přímý zásah. To se stává, když vypadnete z formy.

Srovnala jsem noční mířidla a hned jsem jí očním důlkem prohnala druhou kulku.

Střelné zbraně bohužel nejsou nejlepší zbraň na zabíjení upírů, což bylo dost zjevné, když jsem jí nadvakrát prostřelila mozek a ona jen trochu vrávorala.

Nemusela tu být sama. V keřích se mohli skrývat další upíři. Měla bych utéct, ale upřímně, to mě v tu chvíli ani nenapadlo. Cynthia syčela a prskala krev. Když jsem si všimla, jak jí ve zbývajícím oku rudě žhne a jak při syčení odhaluje špičáky, rozhodla jsem se. Tohle monstrum teď prostě zemře.

Noc byla klidná, takže výstřely musel slyšet celý kampus.

Lidé nebo upíři už určitě mířili naším směrem, ale na to jsem nemyslela, když jsem do ní vyprázdnila zbytek zásobníku.

Závěr pistole zůstal odskočený, jak jsem vypálila poslední kulku.

Cynthia v sobě měla spoustu nových děr, ale vrhla se na mě hned, jak jsem přestala střílet.

Kéž bych měla plamenomet. Nebo tělesnou zbroj. Když nemáte něco s nábojovým pásem nebo výbušniny, nejlepší alternativou je probodnutí srdce a useknutí hlavy. Popadla jsem svou tašku na učebnice, otevřela postranní kapsu, nahmátla rukojeť velkého nože a vytrhla ho z pochvy.

Vyrobil ho Milo Anderson, vykoval ho nad otevřeným ohněm z pružiny z náklaďáku, protože chtěl zjistit, jestli to půjde, a pak mi ho daroval k Vánocům. A já s ním teď plánovala sekat hlavy.

Cynthia byla zraněná a nasraná. Měla upíří supersílu, ale jako většina čerstvých upírů byla příliš hloupá a neohrabaná, aby ji dokázala plně využít. Navíc ji rozhodila zranění po kulkách, takže jsem stále měla šanci.

Skočila na mě.

Vzpomněla jsem si na Masaje, jak loví lvy jen s naostřenými klacky. Přikrčí se, a když lev skočí, uhnou stranou a lev v ideálním případě dopadne na klacek. Kdyby Cynthia byla lev a Milem ukovaný nůž byl o dost lepší než naostřený klacek.

Srazila mě na zem. Cynthia nebyla moc velká a Milův nůž byl obří. Dopadly jsme tvrdě, ona navíc na nůž a já ji s ním rozřízla jak rybu. Byl to příšerný bordel. Volnou rukou jsem jí tlačila na obličej, abych si od krku udržela cvakající tesáky.

Druhou jsem kroutila a řezala, hledala jsem její srdce. Ječela a chňapala po mně, byla jen nemrtvé zvíře. Všude tekla hustá černá krev.

Smrděla jak zdechlina u dálnice.

Převalovaly jsme se, dokud jsem neskončila nahoře. Vytrhla jsem nůž z těla a sekla ji po krku. Krev vytryskla jako gejzír.

Cynthiina chuť bojovat značně zeslábla.

Upíři jsou neskutečně houževnatí, a když jim dáte dost času, umí se uzdravit. Tak jsem jí usekla hlavu.

Nebylo to pěkné. Všechno bylo kluzké a vyšla jsem z formy. Ruce jsem měla v jednom ohni. Na oddělení hlavy jsem potřebovala několik pokusů.

V tu chvíli jsem nic necítila. Moje kamarádka byla pryč.

Tohle bylo jen zlem oživené maso.

Zarostlá oblast znovu utichla. Ze zbytku kampusu se ozývala spousta zvuků, ale střílela jsem tak rychle, že budou mít problémy s určením přesného zdroje. Celý boj zabral tak třicet sekund, ale byla jsem celá zadýchaná, srdce mi bušilo jako o závod a seděla jsem na bezhlavém torzu, které se rychle rozpouštělo na černý sliz. Věděla jsem, že brzy tu zůstanou jen oslizlé kosti, ale nějaký idiot by mohl přiložit hlavu k tělu a všechno by šlo do háje. Tak jsem vzala Cynthiinu hlavu za vlasy a strčila ji do tašky na drahé učebnice. No, ty pak budu muset určitě vyhodit.

Ne, nepotřebujete vědět, co se s tou hlavou stalo. Stačí říct, že ji nikdy nikdo nenašel.

Rychle jsem odtamtud vypadla, než se ukáže upír, který Cynthii proměnil, aby si dal svačinku. Nebo hůř, než mě tam v zakrváceném oblečení a s hlavou v tašce přistihne policie.

To by se vysvětlovalo dost obtížně. Vyhnula jsem se přijíždějícím policejním autům a spěchala pryč z kampusu.

Bydlela jsem v horním patře hotelu Victorian. Dům jsem koupila z úspor, co mi zbyly z odměn z Fonasilu. V přízemí byly dva pronajímané byty, které splácely větší část mého studia. Horní patro bylo jen moje, spolu s tajnou místností, kde jsem skladovala své staré vybavení. Byla schovaná dobře.

Mohla bych tu uspořádat večírek – ne že bych to někdy udělala – a kamarády by ani nenapadlo, že tu ta místnost je. Tajnou zbrojnici jsem otevřela hned, jak jsem dorazila, a vytáhla jsem pár silnějších kousků pro případ, že by mě někdo sledoval.

Pak jsem si svlékla zakrvácené oblečení. Teprve když jsem se sprchovala, naplno mě zasáhl pocit viny. Cynthii jsem mohla zachránit. Mohla jsem ji varovat, mohla jsem jí povědět celou pravdu… prostě jsem mohla něco udělat. Bylo mojí povinností chránit jehňata, která nepoznají vlka. Sotva jsem ji znala, ale brečela jsem kvůli ní víc než kvůli vlastnímu bratrovi Rayovi, protože Raye jsem se alespoň pokusila zachránit.

Truchlení nad rodinou a přáteli ze mě udělalo sobce. Být normální byl bláhový sen. Pro Cynthii bylo příliš pozdě, ale to neplatilo o ostatních. Federálové můžou táhnout k čertu, nastal čas vrátit se do práce.

Když se někam nastěhuje upír, obvykle si své oběti schová a pomalu je vysává, aby se na nich mohl živit delší dobu. Sníží tak počet pohřešovaných lidí a neupozorní na sebe Lovce.

Když bezmocné krevní konzervy nakonec zemřou, upír jim obvykle utrhne hlavy, aby znovu neobživly a nemusel je pak živit. Jenže tenhle aktivně vytvářel nové upírky. Takové stupňující se chování bylo extrémně nebezpečné. Pořád ale potřebovali místo, kde budou přespávat den. Tam je najdu a zabiju.

Lovit sólo je pitomost. Tomu se věnují jen Lovci, kteří touží po smrti nebo nemají co ztratit. Nepřemýšlela jsem nad tím.

Tohle bylo osobní. Nic vás nezblbne víc než vztek nebo vina, a právě teď jsem měla obojího na rozdávání.

Zbytek noci jsem strávila přípravou. Měla jsem tunu zbraní, ale protože mi na krk dýchal UPKM, snažila jsem se dodržovat zákony, což znamenalo žádné výbušniny. Tak jsem v kuchyni ukuchtila pár molotovů. Ty budou stačit. Během přípravy jsem přemýšlela, kde v kampusu nebo jeho blízkosti by se upíři mohli schovávat před sluncem, aniž by je někdo našel.

Přišla jsem s pár nápady a udělala si seznam. Měla jsem šperháky, štípačky a páčidlo. Jakmile vyjde slunce, čekala mě spousta vloupání.

Promarnila jsem příliš mnoho denního světla, než jsem konečně našla vítěze. Stará laboratorní budova byla pátým místem na mém seznamu. Měla hluboký sklep, který zavřeli už před lety. Teoreticky tu bylo pár lidí, co od něj měli klíče, ale nikdy sem nikdo nechodil, údajně kvůli odkrytému azbestu.

Ve studentských novinách vyšlo pár článků o věcech, co tam nechali, shnilými učebnicemi počínaje a zastaralým vědeckým vybavením konče. Vtipkovalo se, že tam dole v zapomenuté papírové krabici leží i kámen mudrců.

Přes zbroj jsem si natáhla volné oblečení a vybavení nacpala do lodního pytle, dostačující převlek, aby si nikdo v kampusu nemyslel, že v Auburnu otevřeli kurzy pro commandos.

Čekala jsem, že by mi někdo mohl bránit ve vstupu, ale u laboratoře jsem na nikoho nenarazila. Mimo provoz byla už dlouho, takže nehrozilo, že tam narazím na nevinné lidi.

Jakmile jsem našla zaschlé krvavé otisky dlaní a škrábance, jak nějakou nebohou bránící se oběť táhli po schodišti, věděla jsem, že jsem na správné adrese.

Bylo jich tam mnohem víc, než jsem čekala. Ten hajzl si tam budoval armádu.

Mladí upíři jsou přes den ospalí, ale nejsou úplně bezmocní.

Proto jsem každému nalezenému upírovi nejdřív zarazila kolík do srdce, abych ho paralyzovala, než jsem mu rychle usekla hlavu. Když je dokážete překvapit a likvidovat po jednom, nebudou vám dělat větší problémy.

Horší bylo, že milovali schovávání. Upír usne, i když se předtím musí zkroutit jako paragraf. Tak jsem prostě přehodila lano přes všechno, co vyčnívalo, vytáhla jsem je do otevřeného prostoru a zarazila do nich kolík. Dost mi to přidělávalo práci.

Všichni byli slabí, jen o trochu víc než retardovaní ghúlové. Kdyby Cynthia nevyrazila na lov, možná by přežili. Pár se jich po probuzení pokoušelo bránit, ale do těch jsem puškou s tlumičem střílela tak dlouho, dokud nevypadali jako ementál. Pak jsem je vytáhla ven a dorazila. Novopečení upíři skoro nedokáží mluvit, ale jeden mě zkusil prosit o milost. Žádné se nedočkal.

Upíři páchnou, je to taková směsice rozkladu a krve. V jejich přítomnosti mi naskakuje husí kůže. Vysávají teplo z místnosti.

Nic z toho se ale do romantických románů nedostane.

Upíry jsem zabíjela celé odpoledne. Shromažďovali se tu nějaký čas. Podle všeho to spustil jen jeden upír. Ten jediný mi dělal starosti. Čím déle upíři žijí, tím silnější a chytřejší jsou, a ti opravdu staří jsou učiněné noční můry.

Nikde jsem ho nenašla, ale zjistila jsem, kde držel svoje zajatce. Přivazoval je řetězem k záchodové míse ve staré koupelně. Asi si tu místnost vybral, protože měla v podlaze odtokový kanálek. Jak však lidé umírali, nechával je obživnout a jejich počty rostly. Vážně jsem chtěla, aby za to zaplatil.

Když slunce zapadlo, věděla jsem, že se můžou každou chvíli probudit a vrhnout se na mě. Z toho bych už živá nevyvázla. Přeživší upíři pak utečou, najdou si novou skrýš a všechno začne nanovo. Byla jsem vzteklá, provinilá a příšerně unavená, ale do blbce jsem měla daleko.

Tak jsem použila molotovovy koktejly a vypálila to tam do základů.

Jmenuji se Julie Shacklefordová. Moje rodina loví monstra víc jak sto let. Mojí prací je udržovat v bezpečí všechny ty naivní idioty, co si myslí, že žádná monstra neexistují.

A nemám s tím nejmenší problém.