Xavier Müller: Erectus

Co kdyby homo erectus opět kráčel po této zemi?
Lidstvo je vystaveno zvláštnímu viru, který je schopen vracet veškeré formy života o několik milionů let zpátky. Jak se dokážeme zachovat tváří v tvář druhu Homo erectus a zcela jinému způsobu chování a uvažování? Kdo si nakonec zachová svou lidskost a které skupiny privilegovaných se přikloní k masakrování? Boj o záchranu lidského rodu i lidství začíná…

 

ANOTACE:
Znepokojující thriller přenese čtenáře do doby, kdy se lidstvo následkem působení záhadného viru vrací ke svým nejdivočejším kořenům.

Vše začíná nenápadně ojedinělými případy v jihoafrické přírodní rezervaci, brzy se však nákaza rozšiřuje do celého světa. Zvířata i rostliny se vyvíjejí opačným směrem – psi se mění ve vlky, velryby v suchozemské savce a lidé… Tlupy homo erectus se začínají náhodně objevovat v New Yorku, Paříži, Ženevě a dalších částech světa – desítky individuí s mohutnými čelistmi a tělem pokrytým srstí, která neovládají žádný jazyk. Dezorientovaní a nepředvídatelní zasévají v lidech strach a paniku.

Zatímco vědkyně Anna Meunierová začíná závod s časem, pokouší se pochopit a zastavit zpětný vývoj lidstva a zároveň bojuje o záchranu svých nejbližších, celým světem se šíří jediná otázka: Co je příčinou této hrozivé pandemie?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: XYZ, srpen 2021
Překlad: Blanka Carriere, Miluše Krejčová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Provincie Mpumalanga,
Jihoafrická republika, 13. června

Petrus-Jacobus Willems se chystal vyrazit na svou poslední obhlídku, když zvuk poplašného zařízení prořízl otupělou atmosféru letního dne. Vysoký ostrý tón na hranici snesitelnosti. Jeho fenka búrského buldoka jménem Chaka vydala nespokojené zavrčení, které vzápětí přešlo do jakéhosi sténání. S naježeným ztuhlým hřbetem nevyrazila jako obvykle nedočkavě vstříc hrozícímu nebezpečí, nýbrž začala couvat a hlídač musel prudce trhnout řetězem, aby jí připomněl její úkol.

Jediným pohledem zhodnotil situaci. Za okny prvního patra zuřivě blikalo rudé světlo. Nejvyšší poplach, pomyslel si strnule. Uvědomil se, že za celou dobu, kdy tu před šesti měsíci nastoupil, je to poprvé, co se tu něco stalo, a zmocnilo se ho vzrušení. Pro případ nehody byly pokyny jasné: po odchodu personálu uzavřít prostor a nijak se nepokoušet dostat dovnitř budovy, poté zamknout venkovní mříž a odejít. Nic jiného.

Vnitřní dveře se rozlítly. Vyrazili z nich tři muži v pracovních pláštích s ochrannými maskami na obličeji. Běželi směrem k parkovišti vzadu za laboratoří. Pak vyběhla plačící žena. Petrus-Jacobus vykročil jejím směrem, dbaje na to, aby zůstal klidný a nevystrašil ji ještě víc.

„Mohu vám nějak pomoci?“

Sotva popadala dechu a jen zavrtěla hlavou. Zatímco se vstupní mříž pomalu otevírala, skřípot mačkaného plechu přinutil Petruse-Jacobuse rychle otočit hlavou. Dva ze tří asistentů se neuváženě vraceli zpět do budovy. Blbci! Nevěřícně zakroutil hlavou ohromen jejich hloupostí a obrátil se zpět k plačící ženě, ta však již utíkala ke své zaprášené Fordce.

Zatímco se pokoušela nastartovat, zaregistroval dvě další auta dosud zaparkovaná pod stromy, jedním z nich byl jeho pick-up, který pořídil za pár halířů díky jedné speciální „službičce“. Chaka nespokojeně zaňafala, a tak znovu trhl řetězem, aby se nezastavovala. Ve dveřích laboratoře se objevil doktor. Měl voskově bílou pleť a rudé vytřeštěné oči. Petrus-Jacobus s ním sice za posledních šest měsíců prohodil tak maximálně padesát slov, ten chlap ale celému místu velel a právě na něj se měl obracet v případě nesnází.

„Co se tu děje?“

„Neptejte se, zavřete to tu a rychle vypadněte.“

„A co Andries? Mám na něj čekat?“

Andries Joubert byl druhý denní hlídač, který toho sice moc nenamluvil, za to byl přesný jak hodinky.

„Není třeba. Dojde mu to, až dorazí k mříži. Anebo já mu zavolám. Zmizte odsud.“

„A co poplach? To to necháme takhle vyřvávat?“

„Je to automatický… Hněte sebou, člověče!!“

Muž udělal čelem vzad a rozběhl se. Skočil do svého frajerského kabrioletu, nastartoval a prudce vyrazil, čímž zvířil oblak prachu, který Petruse-Jacobuse a psa v mžiku zcela zahalil.

Alarm stále neodbytně vřískal, i když jeho ostrý zvuk se mu teď zdál méně agresivní. Zmizte odsud, říkal ten doktor. Petrus-Jacobus si toho chlápka pořád nějak nemohl zařadit… Pancéřová vrata budovy zůstávala stále dokořán.

Otevírala se pomocí kódu, který nikdy nezjistil. Po šesti měsících to byla první příležitost. Jediná, pomyslel si. Váhal. Chaka vypadala opět klidně. No a co vlastně riskoval? Laboratoř se nacházela v odlehlé oblasti, o to se postarali, a Andries měl dorazit až za dobrou půlhodinu, jestli se mu ovšem mezitím už nedovolali. Taková příležitost se mu už jen tak nenaskytne.

Hlídač se naposledy rozhlédl, než se rozhodl vstoupit. Chaka šla poslušně vedle něj, cítil však její váhání.

„Ššš, neboj, ty moje krásko, jen se tu trošku porozhlédneme a hned padáme.“

Postupovali bílou vykachlíkovanou chodbou, když k nim dolehla první vyděšená zaječení, která téměř otřásala zdmi. Vzduch se chvěl silou všeho toho řevu, vytí a ječícího alarmu. Petrus-Jacobus si pomyslel, že by se měl nejspíš otočit a upalovat pryč, byl však již rozhodnut, navíc věděl, že tu jsou zvířata. Byl si tím jistý, jelikož sám zahlédl nejméně půl tuctu dodávek. Nakonec ten řev nebyl zas tak marný, aspoň věděl, kudy má jít.

Přesto však čím rychleji šel, tím vtíravější nervozita se ho zmocňovala. Příležitost byla ovšem příliš lákavá, byla to šance k zaplacení luxusní dovolené nebo nové pušky, přesně takové, jakou měl jeho lovecký parťák Gus.

Psí poslušnost mu kupodivu dodala vůli pokračovat. Jeho buldočí fenka by ho následovala třeba do pekla… A když byla s ním, nebál se téměř ničeho.

Z místnosti, jejíž dveře byly doširoka otevřené po střemhlavém útěku asistentů, se ozýval řev a linul zápach pižma. Zvířata byla zde. Zaregistroval žlutou a černou značku signalizující nebezpečí, těžký magnetický zámek a vzadu druhou místnost se stejně rozraženými dveřmi a železné schodiště. V kleci tu bylo zavřených dobrých dvacet opic. Malpy kapucínské, giboni, paviáni a tři kočkodani – napůl šílení hrůzou. Byl tu také jeden šimpanz, druh, na kterém se samozřejmě nesměly provádět pokusy. V době, kdy všichni tolik křičí po legálních postupech!

Petrus-Jacobus si ho prohlédl zkušeným okem, než se k němu přiblížil. Bylo to jediné zvíře, které neječelo, a proto si ho vybral. Měl si z auta vzít své pomůcky, síť nebo koš, ale už ztratil dost času a v žádném případě se teď nebude vracet. Sáhl do kapes svého pracovního obleku a vytáhl rukavice, které nosil ze zvyku neustále při sobě. Jejich kůže byla dostatečně silná na to, aby ho uchránila před kousnutím.

Klec byla uzamčená obyčejným zámkem. Opatrně mříž otevřel. Zvíře na něj pohlédlo, vypadalo lehce apaticky. Zřejmě ho zdrogovali. Vsunul ruku dovnitř a jemně k sobě šimpanze přitáhl. Ten, jako by se náhle probudil, odstrčil ruku z klece ven. Jakmile však spatřil psa, ztuhl. Chaka hlasitě zavrčela a zaujala útočnou pozici.

„Klid, Chako! Sedni!“

Ale buldok ho neposlechl a dál výstražně vrčel na opici, která se začala prudce pohupovat na zadních nohou a vyrážela jedno zaječení za druhým.

Vše se odehrálo v několika sekundách. Primát se vyřítil z klece, z psí tlamy se vydralo zasténání, které se vzápětí proměnilo v zuřivý štěkot, a Petrus-Jacobus ani nestihl zareagovat, jak rychle vše proběhlo.

„Ta svinská mrcha, kousla tě!“

Šimpanz utekl na horní část kovové skříně a začal hystericky ječet. V tu chvíli si hlídač uvědomil, že alarm utichl a že zvířata v klecích přestala vyvádět. Dívala se všechna na ně, fascinována podívanou, která se tu právě odehrála.

Bylo by příliš hloupé odejít s prázdnou, zejména teď, když je budova vylidněná! Šimpanz by zůstal na svém místě, kdybychom ho neohrožovali. Kromě toho se taková malpa kapucínská prodá mnohem snadněji.

Aniž by spustil zrak ze skříně, rozhodl se Petrus-Jacobus pro samce, který nevykazoval žádné známky špatného zacházení. Otevřel klec, popadl opici, dávaje si dvojnásobný pozor, zvíře se však k němu přitulilo a zasunulo drobnou hlavičku do záhybu jeho vesty.

„Padáme!“

Chaka se nenechala prosit a netrpělivě štěkala. Chvíli mu trvalo, než za nimi zavřel dveře a uslyšel cvaknutí magnetického zámku. Ať si s tím šimpanzem poradí ostatní, to není jeho problém!

Rozběhl se k východu, pes za ním. V dlouhé chodbě se hrozivě rozléhalo ticho a tato absence jakéhokoliv zvuku mu připadala horší než předchozí řev. To všechno pro jednu malpu… Kdyby tak blbě nezpanikařil, mohl se poohlédnout i v té zadní místnosti… Možná by tam našel nějaké plazy, ti se prodávají jedna radost.

Jakmile vykročil z budovy, pocítil tak silnou úlevu, že se musel na chvíli zastavit, aby popadl dech. Chaka si energicky odfrkla a pak se rozňafala s hlavou natočenou směrem k parkovišti, očividně nedočkavá, aby už byli odsud co nejdál… Musí se jí podívat na zranění. Kousnutí od opice může být nebezpečné, i když tu byla jen malá šance, že by se šimpanz v laboratoři nakazil vzteklinou. Prostě se bál, proto zaútočil, toť vše.

Poté co strčil opici do koše a Chaku do zadní části pick-upu, vrátil se Willems zavřít vstupní bránu tak, jak měl v popisu práce, a to pomocí speciálního klíče nezávislého na přístupovém kódu. Dvě zabezpečení jsou lepší než jedno, podle doktora. Ptal se sám sebe proč. Laboratoř nevypadala, že by skrývala bůhví co, tedy až na všechny ty dveře a zámky. S trochou štěstí by mohl po tomhle kraválu vyfasovat pár dní volna, tak akorát na to, aby se zbavil malpy.

Opice mohla klidně odjet s příští zásilkou. Koho by napadlo ho v takovým bordelu podezírat?

Z budovy sem dolehl další rámus, asi spadla ta kovová skříň.

Ozval se pronikavý řev, který vystrašil ptačí páreček, jež rychle zamával křídly a odletěl. Vypadá to, že šimpanz otevřel nějakou klec a osvobodil nějakého svého příbuzného… To není jeho problém.

Petrus-Jacobus se rozjel, náhle se nemohl dočkat, až bude doma. Dá si pořádné pivo a koukne na Chakino zranění. Nebo obráceně.

 

 

I.

PRVNÍ PŘÍZNAKY

1.

Pretorie, 10. července

Cathy Crabbeová se právě chystala odjet na prodloužený víkend, když si všimla balíku na svém stole. Někdo jí ho tam musel položit, zatímco si balila věci. Naštvaně si povzdechla. To si to nemohli nechat na recepci, nebo dát jinému výzkumníkovi? Neviděla denní světlo už celou věčnost, a když to chce konečně napravit, vrazí jí na poslední chvíli tuhle fušku!

Tato čtyřicetiletá vedoucí oddělení výzkumu zoonóz, chorob přenosných ze zvířete na člověka, byla opravdový dříč. Byla vysoké a sportovní postavy a vyzařovala z ní inteligence, schopnosti, bystrý úsudek a rozhodnost. Každý v laboratoři si toho byl vědom a někteří toho využívali a předávali jí „naléhavé případy“.

Jenže tentokrát neustoupí ani o píď, analýza si bude muset počkat na její návrat. Popadla krabici, nacpala ji do lednice určené pro čekající produkty a rozohněna svým statečným vzdorem zabouchla dveře. Má přece volno! Zítra brzy ráno už bude na letišti směr Drakensbergské sjezdovky, na překrásných horských štítech lemujících jihovýchodní pobřeží země.

Než však budovu opustila, rozhodla se zastavit ještě v oddělení chovu laboratorních zvířat, aby se rozloučila se svým asistentem. Aspoň mu poví o tom balíku. Mike Jones byl vzácně nadaný student, téměř stejně pracovitý jako ona, který se, navzdory poměrně atypické životní dráze, jevil velmi slibně. Během pár měsíců se stal jejím údržbářem, zástupcem, sekundantem a sekretářkou.

Paviáni právě dostali nažrat a přivítali ji salvou vřeštění, ze kterého jí zaléhaly uši.

Obvykle tomu Cathy nevěnovala pozornost. Inu, je nejvyšší čas, aby změnila vzduch a trochu přibrzdila… Na klecových dvířkách visely tabulky s popisem patogenu proudícího v žilách každého zvířete. Jako obvykle požádala ženu s věčně uslzenýma očima o více informací ke každému zvířeti.

Asistent sotva pootočil hlavou, tak byl soustředěn na svého malého chráněnce – gibona s černým kožíškem pyšnícího se nádherně bílou chlupatou náprsenkou, která připomínala lidský plnovous.

„Mikeu, já jdu. Neberu si mobil. Kdyby se dělo něco urgentního, řekni Bobovi a postarejte se o to beze mě, ano?“

„A co když vypukne nějaká epidemie?“ zavtipkoval.

„Nezájem, to je tvůj problém. Ebola, tsunami nebo Nobelovka, pro nikoho tu nejsem! Vyrážím na horský trek bez mobilu a bez počítače, úplný sen!“

„V pohodě, Cathy, jestli si tu někdo potřebuje oddychnout, jsi to určitě ty… hele, ještě než odejdeš, koukej na tohohle malýho lišáka!“

Vrátil gibona do klece, zamkl mříž, podal mu propisku a pozoroval ho ve snaze skrýt zjevnou něhu, kterou ke zvířeti cítil. Než byla opička zabavena veterinárnímu oddělení celního úřadu, žila u soukromého majitele a zjevně si z té doby zachovala svou společenskost.

Původně tu vůbec neměla být, na tomto místě mezi pokusnými králíky… Mike si nicméně ponechával svůj názor pro sebe. Radši nedávat své city moc najevo… V této branži se to nevyplácelo, zejména od doby, co se takzvaná prozvířecí komanda nerozpakovala nasazovat špiony do výzkumných laboratoří a natáčet zde videa, která pak na internetu budila pěkný poprask.

Hbitým, očividně nacvičeným gestem nadzvedla opička západku zámku a otevřela dveře klece. Jakmile byla venku, natáhla ruku po banánu, jenž představoval odměnu. Jakmile ho dostala, pustila se s vážným výrazem do jeho loupání.

„Neřekla bych, že to je zrovna přelomový nápad, Mikeu. Co když uteče?“

„Stejně má být brzy převezen, ne?“

„To sice ano, ale na to jsem se neptala. A taky znáš můj názor na citovou přilnavost ke zvířatům.“

„Já vím, ale… Kanzi je výjimečný, nemyslíš?“

„Nemyslím.“

Mike raději dál nenaléhal. Šéfka byla super jen do té doby, dokud jste si nezačali dělat legraci z předpisů. Zavřel klec a pomocí tkaničky vyrobil provizorní bezpečnostní zámek.

„OK. Když už mluvíme o těch výjimečných…, právě jsi jednoho prošvihla.“

Cathy byla už duchem úplně jinde a spíše pro formu se zeptala:

„Vážně? A koho?“

„Starého Danyho Abikera. Doufal, že tě uvidí.“

„Dany Abiker, vedoucí stanice Krugerova národního parku?“

„Ano, osobně.“

„A co chtěl?“

„Přinesl nějaké vzorky.“

„Sakra! Tak to tys mi položil na stůl ten balík?“

„Ano. Neměl jsem, já vím, ale abych pravdu řekl, zapomněl jsem, že odjíždíš. Vidíš, další důkaz, že pracuješ příliš.“

„Dobře, žes mi to řekl. Co se děje? Nějaké z jeho zvířat je nemocné?“

„Ano.“

„Řekl ti k tomu něco víc?“

„Ne.“

Cathy chvíli váhala mezi neodolatelnou chutí odjet a svědomitostí urputné výzkumnice. Nakonec se rozhodla pro kompromis tím, že přeci jen ohodnotí, jak moc daná věc spěchá. Dany Abiker odváděl znamenitou práci ve stanici Krugerova národního parku ve Wildlife Centru a Cathy se na něj prostě nemohla jen tak vykašlat, aniž by provedla alespoň minimální ověření jeho vzorku.

„OK. Podívám se na to.“

„Promiň, nechtěl jsem ti zkazit odjezd…“

„Já vím, zabere mi to nanejvýš půl hodinky.“

Mike se díval, jak odchází rychlým krokem do své laboratoře a znovu si musel blahopřát, že s ní může pracovat. Od chvíle, co vstoupil do světa výzkumu, ho tahle žena naučila nejvíc ze všech. Pro ni byl připraven vydat ze sebe všechno. Nejen že patřila mezi nejvýkonnější a nejnadanější současné výzkumníky, navíc se neváhala podělit o své zkušenosti, což se zdaleka nedalo říct o všech… Ano, měl opravdové štěstí, že mohl pracovat po jejím boku.

Polystyrenová krabice od starouše Danyho obsahovala dvě zkumavky s krví, ručně psaný vzkaz a jednu obálku.

Cathy, můžete prosím tohle všechno analyzovat? Krev byla odebrána jednomu vážně nemocnému slůněti a vykazuje bohužel dost otřesnou anatomickou anomálii, jak ostatně sama uvidíte.

PS: Moje dcera má nedaleko stanice chatu a je v ní volné místo pro vás… jestli vás stále láká navštívit mou zvířecí stanici!

V obálce bylo několik fotografií nemocného zvířete. Jeho anomálie bila do očí.

Slůně mělo čtyři kly. Pod běžným párem rostl ze spodního pysku další kratší pár. Prostě genetická malformace, uzavřela to Cathy, jakmile pominulo první překvapení. Mnohem větší starost jí však dělaly hnisavé vředy, kterými byla kůže mláděte pokrytá. V duchu si zrekapitulovala seznam nemocí schopných vyvolat takové poškození. Krvácivá horečka způsobená virem? Tento typ infekce, u zvířat velmi vzácný, proměňoval jejich kůži v buněčnou kaši. Při nejrychlejších formách tohoto onemocnění, jako jsou ebola nebo lassa, umírá zvíře během několika dnů.

Pečlivě připravila vzorek krve a krevní kulturu a snažila se relativizovat svůj špatný dojem. Nebude zbytečně vyvozovat unáhlené závěry. Je jasné, že slůně trpí nějakou anomálií, mohlo však jít klidně o něco jiného, třeba o nějakou relativně neškodnou komplikaci… V každém případě by měl být ředitel parku dost zkušený, aby umístil zvíře do karantény, jestli už tak dávno neučinil!

Jakmile uvedla proceduru do chodu, vydala se za Mikem, aby mu předala instrukce:

„Spustila jsem krevní kulturu na vzorcích od Danyho Abikera. Udělej mi rozbor DNA viru a protilátek, pak spusť test na opici a promluvíme si o výsledku, až se vrátím.“

Mladík svěsil hlavu, aniž by odpověděl. Jeho povzdechnutí znělo spíš jako vzlyknutí.

„Co je? Něco ti snad vadí?“

„Já jen, že…“

Vrhl krátký pohled na Kanziho klec a dodal smutně: „Všechny ostatní opice jsou na testech, zbývá už jen on…“

„Teď už konečně chápeš, před čím jsem tě varovala? Nemůžeme si dovolit luxus kamarádit se s primáty, tady ne! Starat se o ně, chránit je před maximálním množstvím genů, to ano, ale hranice jsou jasně dané a ty jsi je s tímhle gibonem překročil, když sis z něj udělal svého malého chráněnce.“

Mike pokýval hlavou a statečně se usmál. Vypadal jako pokáraný klučina.

„Je mi to jasné. Řekneš mi, o jaký kmen se jedná?“

„Jde o odběr vzorku nemocného slůněte.“

Dojata jeho nešťastným vzezřením, změkčila rychle tón.

„Neboj. A priori by to neměl být problém. Nemyslím si…“

A priori… Asistent počkal, až jeho nadřízená odejde a ušklíbl se.

Neměl žádnou možnost, jak Kanziho pokusu ušetřit, navíc se nechal pěkně nachytat na švestkách. Krucinál! Kdyby radši držel pusu!

Povzdychl si, pokrčil rameny a vydal se ke kleci, předstíraje nenucenost, aby gibonka nevystrašil.

„Neboj, starouši. Pochází to od slůněte, slyšel jsi šéfovou! Nehrozí, že bys chytil ten jeho hroznej virus!“

O pět dnů později se Cathy Crabbeová vrátila ze svého výletu opálená, odpočatá a plná nově nabyté síly. Nadšení však nevydrželo dlouho. V laborce panoval obvyklý uspěchaný zmatek a Mike nebyl k nalezení. Kladla si otázku, jestli se jí tím nechtěl tak trochu pomstít za to, jak si ho minule podala ohledně pokusných zvířat.

Každopádně jí nechal vzkaz; byl z včerejšího večera a zněl dost znepokojivě:

Zkoumání viru a protilátek nic nepřineslo, máme však problém: nemocné buňky slůněte se rozbujely.

„Sakra!“ zanadávala.

To znamenalo, že patogenní prvek byl neznámý, v jejich údajích se nenacházel a to nevěstilo nic dobrého. Šla rychle pro zkumavku s kulturou, odebrala vzorek a vložila ho pod mikroskop. Když se podívala do okuláru, ztuhla. Tělem jí okamžitě projela zlá předtucha. Některé buňky se rozpadly a kousky jejich membrán se vznášely v živné tekutině. Jako kdyby vybouchly zevnitř.

To znamená, že za pár dnů…

Který patogen může mít takovou sílu? Viroložka okamžitě vyloučila možnost bakterie. Ta by byla pod mikroskopem perfektně vidět, jenže vzorek nevykazoval žádné její rysy. Takže nějaký virus? Pouze jediný typ virové patologie byl schopen takové devastace: krvácivá horečka. Jenže to bylo přesně to, co raději odsunula jako poslední možnost, aby mohla jet na svůj zasloužený výlet. Dosud neregistrovaný typ eboly… Na chvíli zavřela oči a nadechla se, aby zklidnila paniku, která ji začala zachvacovat. Ne. Nemohlo se jednat o další variantu viru ebola, to není možné. Něco jí určitě uniklo.

Cathy se znovu zadívala do mikroskopu a soustředila se striktně jen na pozorování, ale čím víc vzorek studovala, tím víc byla nucena konstatovat, že všechna kritéria té zatracené horečky jsou splněna. Otočila zvětšovacím kolečkem a vložila do středu mikroskopického pole neporušenou svalovou buňku. Co se pak odehrálo před jejíma očima, bylo… děsivé: spíš, než aby způsobil buněčnou explozi, to vypadalo, že se patogen snaží o buněčnou transformaci. Posunula vzorek o kousíček, pro jistotu rychle zamrkala očima, ale marně.

Během necelých dvou minut se buňka prodloužila tak, že připomínala ragbyový míč, a její kraje se protáhly do jemných výrůstků. Ať už to zní sebešíleněji, došlo k metamorfóze, patogen právě způsobil radikální mutaci a ze svalové buňky se stalo… něco jiného! Něco, co se podobalo jako vejce vejci buňce nervové. Ze svalu se stal neuron! pomyslela si ohromeně.

Třikrát test zopakovala. Výsledek: čtvrtina buněk zmutovala v neurony. Ostatní prošly jiným typem transformace, kterou by mohla objasnit pouze hloubková studie.

Výzkumnice se narovnala. Byla zmatená. Jednu chvíli ji napadlo, jestli vzorky nebyly prohozeny. To bylo absurdní. Mike byl možná naštvaný, ale něco takového by jí nikdy neprovedl, na to měl svou práci příliš rád. Prudce se odrazila na své pojízdné židli, dojela k telefonu pověšenému na zdi a vytočila jeho číslo.

Pár zazvonění a spustil se záznamník.

„Dovolali jste se Mikeu Jonesovi. Zanechte mi, prosím, vzkaz, zavolám vám.“

Chvíli mlčela, váhala, jak začít. Je zbytečné rozčilovat se předtím, než bude mít nějaké vysvětlení.

„Ahoj, Mikeu, tady Cathy. Jsem zpět v laboratoři a právě jsem dokončila analýzu vzorků toho slůněte. Závěr je velmi zneklidňující, ráda bych se ujistila, že nejde o nějaký problém se vzorky. Kam jsi ksakru zmizel?“

Nestihla dokončit větu, když se za jejími zády otevřely dveře. Asistent s mobilem v ruce se tvářil naštvaně.

„Požádal jsem recepci, aby mi dali vědět, až se vrátíš. Byl jsem u nové zásilky, krysy, potkani, psi, primáti.“

„Tak asi zapomněli, vypadalo to tu jako v blázinci! Právě jsem ti nechala…“

Mike ji přerušil s pochmurným výrazem.

„Kanzimu se něco děje.“

„Injekce?“ zeptala se zneklidněně.

„Ano. Dvě hodiny po tvém odjezdu dostal horečku a v noci upadl do kómatu.

A pak…“

Nervózně si mačkal ruce a byl celý nesvůj. Co Cathy ještě před chvílí považovala za špatnou náladu, působilo spíš jako zmatená úzkost.

„A pak co? Není snad mrtvý, proboha? Ne tak rychle?“

„Pojď se radši podívat sama…“

Vrazili do zvěřince. Mike ukázal na zavalité zvíře s abnormálně krátkými pažemi, které se nervózně vrtělo ve své kleci.

Cathy nechápavě zavrtěla hlavou.

„To je jeden z těch nových? Měls ho dát jinam. Kde je Kanzi?“

„Je před tebou.“

„To má být vtip!?“

Zeptala se příliš hlasitě, načež zvíře začalo okamžitě zuřivě šermovat pažemi v příliš úzkém prostoru a vyluzovat ohlušující skřeky vztekle zkroucenými pysky. Navzdory příšernému rámusu se Cathy snažila zůstat soustředěná, i když měla pocit, že se s ní celá místnost točí. Zůstat neutrální a jen pozorovat. Všimla si, že zvíře má ocas dlouhý třicet centimetrů. Žádný druh gibona ocas nemá… Tato proměna měla určitě nějaký logický důvod, snad zánět nebo abnormální nárůst epidermu – přesto… jednalo se evidentně o ocas, nebyla to žádná „náhražka“! Zdráhala se přijmout děsivou myšlenku, která se v jejím mozku začala nemilosrdně formovat, snažila se zoufale najít nějaké smysluplné vysvětlení, žádné však nenacházela. Zůstávalo jen jediné: mutace. Až na to, že to bylo nemožné! Stejně tak nemožné, jako je proměna svalové buňky v nervovou! Obava se pomalu ale jistě měnila v jistotu. Ať tak, či onak, patogen způsobil metamorfózu a gibon zmutoval vlivem viru nejen na úrovni několika buněk, nýbrž na úrovni celého organismu!

Najednou dostaly fotografie, které jí Dany Abiker poslal, smysl. Slůně s nadbytečným párem klů netrpělo žádnou genetickou vadou, byl to důsledek patologické proměny.

„Jak ten ocas mohl vyrůst tak rychle? Proč taková proměna?“ vydechla fascinovaně.

„Jak, to netuším, ale giboni kdysi mívali ocas.“

„Pleteš si druh, Mikeu.“

„Mluvím o době před třiceti miliony lety.“

„Takže podle tebe by se jednalo o nějaký druh… regrese?“

Mladík jen pokrčil rameny. Vypadal naprosto ohromeně.

„Řekl jsi to Bobovi?“

„Ne. Chtěl jsem raději počkat na tebe.“

„Tos udělal dobře. Hele, hlavně nesmíme panikařit…“

Viroložka si dobře uvědomovala, že je potřeba reagovat rychle, ovšem ne unáhleně. Nejdřív musí nechat svá pozorování zkontrolovat kolegou Bobem Terrencem, poté zkontaktuje Jonathana Josse, vedoucího Národního institutu pro výzkum nakažlivých chorob v Johannesburgu. Ten chlap byl chodící encyklopedie. Byl schopný popsat stovky patogenních prvků. Bylo-li něco takového již někdy zaznamenáno, velmi pravděpodobně o tom bude vědět. Zatímco si v hlavě srovnávala, co dál, proměnilo se rozčilení opice v záchvat zuřivosti. Naskakovala proti mřížím jako antilopa. Náhle změnila strategii a z klece vystřelila jedna její paže, která zachytila procházejícího Mikea. Asistent vykřikl a uskočil dozadu, držíce se za ucho. Cathy viděla, jak se zapotácel.

„Dobrý?“

„Ano, jen mě stiskl, doufám.“

„Ukaž, nemáš tam krev?“

Výzkumnice prohlédla nafialovělou pokožku, nenašla žádné škrábance a vydechla úlevou. To by tak scházelo, aby se Mike nakazil!

„Nic tam nemáš. Myslela jsem si, že tě zranil. Hele, mám dojem, že ti něco ukradl!“ A opravdu, gibon využil útoku, aby mu z kapsy pláště vytáhl propisku a nyní, zcela zklidněn, ji očichával.

„Pokus se mu ji vzít. Jestli se mu podaří otevřít zámek, může způsobit velké škody a vzhledem k tomu, v jakém je stavu…“

Náhle utichla před zlověstnou představou: zvíře prchající chodbami budovy, oběti nakažené patogenem schopným přeprogramovat organismus. To všechno proto, že měl Mike ten „výborný“ nápad naučit zvíře trik s klíčem! Mike kývl a vydal se opatrně ke kleci.

„Kanzi, kamaráde… Všechno bude dobrý. Nechceš mi to vrátit?“ Opice si ho nevšímala. Ale místo, aby se pustila do otevírání zámku jako obvykle, spokojila se s tím, že propisku okusovala, a pak ji zahodila do kouta. Nato se začala freneticky kývat zepředu dozadu, jako kdyby už dál nesnesla být zavřená. Teď už ne. Vypadalo to, že znovu upadne do předchozího divokého stavu. Navíc, od chvíle, co se probrala z kómatu, nevěnovala Mikeovi žádnou pozornost, jako kdyby na něj úplně zapomněla. Ani jeho hlas, ani jeho pach v ní nevyvolávaly žádné reakce, což v mladém muži budilo zvláštní smutek. Ale co, za pár dnů se Kanzimu možná vrátí jeho hravá povaha. Tak proč ten neodbytný pocit, že ho ztratil?

Využil chvíle klidu k tomu, aby se zmocnil propisky a strčil ji jako trofej pod nos své šéfové. Cathy se neradostně usmála, vypadala ustaraně.

„Dobře. Máme dost práce. Připrav nové kultury ze zbytku vzorků Danyho Abikera. Musíme si být v prvé řadě naší věcí jisti. Nesmíme v žádném případě přijít s chybnými závěry. Můžeš tu zůstat večer?“

„I v noci.“

Kolem 23:30 se Cathy Crabbeová navzdory vyčerpání pustila do psaní varovné zprávy. Právě dala dohromady výsledky svého pozorování v elektronovém mikroskopu. Ne všechny viry byly dostatečně velké na to, aby je mohla tímto typem mikroskopu vidět, tenhle však byl. Tenhle byl dokonce obrovský. Černobílý obraz představoval druh vlákna o délce deset mikrometrů: asi tak pětina lidského vlasu.

Na jednom konci se rozvětvoval do tří větví, připomínal trojzubec. Díky svému štíhlému tvaru se řadil do rodu filovirů neboli nitkových virů, ke kterému patřila také ebola a virus marburg. Bob její závěry potvrdil a mluvila i s Jonathanem Jossem. Viroložka teď musela virus pojmenovat. Ve světě biologie bylo tradicí pokřtít virus po místě, na kterém byl objeven. Když pak o hodinu později skončila, připojila obrázek trojzubce k emailové zprávě, načež jedním klikem informovala všechny členy zdravotní sítě, ke kterým její laboratoř patřila:

DEKLARACE DOSUD NEZNÁMÉ CHOROBY

Předmět pozorování: slůně (analýza krve a studium fotografií) a gibon (naočkován krví slůněte).

Povaha pozorování: deformující patologie. Zdá se, že zvíře prošlo z evolučního hlediska „regresí“ (závěr založen na pozorování gibona; zatím nemožno dojít k závěru u slůněte). Viz popis a přiložené fotografie.

Způsob kontaminace: krví

Inkubační doba: několik hodin

Přenašeč: neznámý

Možnost kontaminace člověka: test proveden na krevních buňkách. Žádná zjevná reakce.

Místo pozorování: Jihoafrická republika, stanice Wildlife Center, v rezervaci Krugerova národního parku a virologická laboratoř v Pretorii.

Typ patogenu: filovirus

Navrhovaný název: VIRUS KRUGER