V. E. Schwab: Neviditelný život Addie LaRue

Ukázky z knih / 7.8.2021 /

Nový počin oblíbené autorky Victorie Schwab překonává hranice žánru a právem jej lze zařadit po bok bestsellerů jako je Zakletý v čase nebo Život za životem.

ANOTACE:
Francie, rok 1714. Ve chvíli nejvyššího zoufalství se mladá žena rozhodne uzavřít faustovskou dohodu, díky níž bude žít navěky, ale s prokletím: nikdo z lidí, s nimiž se setká, si ji nebude pamatovat. Tak začíná neskutečný příběh Addie LaRue, oslnivé dobrodružství odehrávající se napříč staletími a kontinenty, během nějž se mladá žena učí, kam až může zajít ve snaze zanechat na světě svoji stopu. Všechno se ale změní, když Addie po téměř 300 letech narazí v jednom knihkupectví na mladíka, který si pamatuje její jméno…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Slovart, září 2021
Překlad: Romana Bičíková
Obálka: Julia Lloyd
Vazba: brožovaná
Počet stran: 536
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Villon-sur-Sarthe, Francie
29. července 1714

Dívka běží o život.
Do zad ji pálí letní horko. Nejsou tu pochodně, žádný rozezlený dav, jen v dálce pableskují lucerny na svatební oslavě a  na  obzoru se rozlévá narudlá záře zapadajícího slunce, praská a zalévá okolní kopce, a dívka běží, sukně se jí zamotává do travin, blíží se k lesu, pokouší se předstihnout umírající světlo.
Vítr k ní nese hlasy volající její jméno.
Adeline? Adeline? Adeline!
Její stín se natahuje vpřed – příliš dlouhý, jeho okraje už se rozpíjejí – a z vlasů jí padá drobné bílé kvítí a rozsévá se po zemi jako sprška hvězd. Zůstává za ní jako souhvězdí, podobné tomu, které nosí na tvářích.
Sedm pih. Jedna za každou lásku, kterou prožije, tak jí to jako mladé dívce říkala Estele.
Jedna za každý život, který povede.
Jedna za každého boha, který ji střeží.
Teď se jí těch sedm znamínek vysmívá. Sliby. Lži. Neprožila žádné lásky, nevedla žádné životy, nepotkala žádné bohy, a teď jí dochází čas.
Ale dívka nezpomaluje, neohlíží se; nechce vidět život, který se za ní zastavil a čeká. Nehybný jako obraz. Pevný jako hrob.
Místo toho běží dál.

 

New York City
10. března 2014

I

Dívka se probouzí v cizí posteli.
Leží, dokonale nehybná, a snaží se zadržet čas jako nádech v hrudi, jako kdyby tak mohla hodinám zabránit, aby odtikávaly další běh času, zabránit mladíkovi vedle sebe, aby se probudil, udržet vzpomínku na uplynulou noc jen silou své vůle.
Samozřejmě ví, že to nejde. Ví, že mladík zapomene. Všichni vždycky zapomenou.
Není to jeho vina. Nikdy to není jejich vina.
Mladý muž dál spí a ona pozoruje, jak se mu pomalu zvedají a zase klesají ramena, jak se mu na šíji kroutí tmavé kudrny, vidí jizvu na jeho žebrech. Detaily, které si dávno uložila do paměti.
Jmenuje se Toby.
Včera večer mu řekla, že její jméno je Jess. Lhala, ale jen proto, že své skutečné jméno vyslovit nemůže – jeden z těch zlomyslných detailů, které se schovávají jako kopřivy mezi stébly trávy. Skryté hrozby připravené žahnout. Co je lidská bytost, když ne stopy, které po sobě zanechává? Už se naučila trnitému plevelu vyhýbat, ale některých ran se vyvarovat nedá – vzpomínce, fotografii, jménu.
Za poslední měsíc byla Claire, Zoe, Michelle – ale předevčírem, když byla Elle, když spolu pozdě v noci po zavíračce odcházeli z kavárny po jednom z jeho koncertů, jí Toby řekl, že je zamilovaný do dívky jménem Jess, jen ji ještě nepotkal.
A tak je z ní teď Jess.
Toby se začíná probouzet a  dívka cítí důvěrně známou bolest u srdce, když se zavrtí, protáhne a přivine se k ní – ale ještě není vzhůru, ještě ne. Jeho tvář je jen pár centimetrů od její, rty má ve spánku pootevřené, černé kudrny mu stíní oči, na bledých tvářích se chvějí černé řasy.
Temný ji jednou škádlil, když se spolu procházeli podél Seiny, smál se jí, že přesně tohle je její „typ“, naznačoval, že většina mužů, které si vybírala – a dokonce i některé ženy – vypadají hodně jako on.
Stejně tmavé vlasy, stejně pronikavé oči, stejně ostré rysy.
Ale to nebylo spravedlivé.
Temný koneckonců vypadal tak, jak vypadal, jen kvůli ní. To ona mu dala tuhle podobu, to ona si zvolila, co v něm chce vidět.
Copak už si nevzpomínáš, zeptala se ho tehdy, že jsi sám nebyl víc než stín a dým?
Drahá, odpověděl tím svým něžným, sytým hlasem, já jsem byl samotná noc.
Teď je ráno, v  jiném městě, v  jiném století, záclonami v okně pronikají zářivé sluneční paprsky, a Toby se znovu pohnul, už se dere nad hladinu spánku. A dívka, která je – byla – Jess, znovu zatají dech a snaží se představit si takovou verzi tohoto dne, v níž se Toby probudí, uvidí ji a vzpomene si.
Usměje se, pohladí ji po tváři a řekne: „Dobré ráno.“
Ale to se nestane, a ona nechce opět vidět ten starý známý výraz prázdnoty, nechce sledovat, jak se mladík snaží vyplnit v paměti mezery, v nichž by měly být vzpomínky na ni, jak se snaží se sebrat a působit nonšalantně. Už tohle představení viděla tolikrát, že zná každý krok nazpaměť. A tak místo toho vyklouzne z postele a bosa dojde do obýváku.
V  zrcadle v  chodbě zachytí svůj odraz a  všimne si toho, čeho si na ní všímá každý: sedmi pih rozesetých jako sprška hvězd po tvářích a nose.
Její soukromé souhvězdí.
Předkloní se a dýchne na zrcadlo, takže se zamlží. Pokouší se do mlhy napsat ukazováčkem své jméno. A – d –
Dál se nedostane, protože písmena se rozplynou. Nezáleží na tom, jakým způsobem to zkouší – jak se snaží vyslovit své jméno, jak se pokouší vyprávět svůj příběh. A že se o to pokoušela mockrát – tužkou, inkoustem, barvami, krví.
Adeline.
Addie.
LaRue.
Všechno k ničemu.
Písmena se rozplynou, zmizí. Hlas jí odumře v hrdle.
Odtáhne prst od zrcadla a otočí se, rozhlédne se po obývacím pokoji.
Toby je muzikant, což je všude kolem jasně patrné.
V hudebních nástrojích opřených o stěny. V naškrábaných řádcích a  poznámkách roztroušených po  stolech – akordy zpola zapamatovaných melodií vepsanými mezi nákupními seznamy a seznamy toho, co je potřeba zařídit. Ale tu a tam je vidět dotyk jiné ruky – květináče s pokojovými rostlinami na parapetu, ačkoli Toby si nepamatuje, kdy začal květiny pěstovat. Kniha o Rilkem, o níž netuší, kdy si ji koupil. Věci, které přetrvávají, i když vzpomínky zmizí.
Toby vstává pozvolna, a tak si jde Addie udělat čaj – Toby ho nepije, ale v kredenci přesto je plechovka sypaného cejlonu a krabička s hedvábnými čajovými sáčky. Pozůstatek pozdně nočního výletu do večerky, kluk a holka bloudící ruku v ruce mezi regály, protože nemohli spát. Protože ona nechtěla nechat noc skončit. Nechtěla ho nechat jít.
Zvedne šálek a zhluboka se nadechne vůně, která s sebou přináší vzpomínky.
Park v  Londýně. Dvůr v  Praze. Společenská místnost v Edinburghu.
Minulost zakryje budoucnost jako hedvábný šál.
V  New Yorku je chladno, okna jsou pokrytá jinovatkou, a tak si z pohovky vezme deku a hodí si ji přes ramena. Na  jedné straně gauče se rozvaluje pouzdro s  kytarou, na druhé Tobyho kocour, a tak se Addie posadí na stoličku k pianu.
Kocour – který se taky jmenuje Toby („Takže můžu mluvit sám na sebe a není to divný…“ vysvětlil jí Toby v lidském vydání) – ji pozoruje, jak si fouká horký čaj.
Napadne ji, jestli si ji kocour pamatuje.
Ruce už si zahřála, takže odloží hrnek na  vršek piana, zdvihne kryt kláves, protáhne si prsty a začne hrát, tak tiše, jak to jde. Z ložnice slyší, jak Toby vstává, a Addie se sevřou útroby, kosti, kůže, celá bytost strachem.
Tahle část je nejtěžší.
Mohla odejít – měla odejít – vytratit se, dokud ještě spal, dokud bylo jejich ráno jen prodloužením noci, chvilka zalitá v jantaru. Jenže na to už je teď pozdě, a tak zavře oči a hraje dál, se sklopenou hlavou poslouchá přes hudbu Tobyho kroky, přejíždí prsty po klávesách, i když cítí, jak se Toby blíží. Zastaví se ve dveřích, očima přelétne celou místnost, pokusí se v duchu dát dohromady časovou osu včerejší noci, bude přemítat, jak se to mohlo tak zvrhnout, kdy tu holku potkal a proč si ji odvedl domů, jestli nepřebral, proč si nic nepamatuje.
Ale Addie ví, že ji Toby nevyruší, dokud bude hrát, a tak si ještě pár vteřin vychutnává hudbu linoucí se z piana, a pak se přinutí přestat, zvednout hlavu, předstírat, že si nevšimla zmatku v jeho očích.
„Ahoj,“ zatrylkuje zvesela, její přízvuk, kdysi tak jasně francouzský, je teď tak slabý, že ho skoro není slyšet.
„Ehm, ahoj,“ opáčí on a prohrábne si rozpuštěné černé vlasy. Addie mu musí nechat, že se tváří stejně jako vždycky – trochu omráčeně, překvapeně, že ve svém obývacím pokoji vidí sedět hezkou holku jen v kalhotkách a jeho oblíbeném kapelním tričku, s dekou přes ramena.
„Jess,“ poradí mu jméno, které si nedokáže vybavit, protože mu přes noc z paměti zmizelo. „Jestli si to nepamatuješ, tak to neva.“
Toby zčervená, odstrčí Tobyho-kocoura a  zapadne mezi polštáře na gauči. „Omlouvám se… tohle nikdy nedělám. Nejsem ten typ kluka…“
Addie se usměje. „Já nejsem ten typ holky.“
Tentokrát se usměje i on, a je to jako paprsek světla protínající stíny v jeho tváři. Kývne směrem k pianu a Addie si přeje, aby řekl něco jako „nevěděl jsem, že hraješ“, ale Toby místo toho prohlásí „jsi fakt dobrá,“ což je pravda – je úžasné, kolik se toho můžete naučit, když na to máte čas.
„Díky.“ Addie přejede konečky prstů po klávesách.
Toby je jako na  trní, vstane a  radši uteče do  kuchyně. „Kafe?“ zavolá a hrabe se ve skříňkách.
„Udělala jsem si čaj.“
Addie začne hrát jinou skladbu. Nic složitého, jen sérii not. Začátek něčeho nového. Najde melodii, rozvine ji, nechá ji protékat mezi prsty, zatímco Toby vklouzne zpátky do obýváku s kouřícím šálkem v rukou.
„Co to je?“ zeptá se jí a oči se mu rozzáří tak, jak září jen umělcům – spisovatelům, malířům, hudebníkům, komukoli, kdo mívá záblesky inspirace. „Zní mi to povědomě…“
Addie pokrčí rameny. „Hrál jsi mi to včera večer.“
Není to lež, ne tak docela. Vážně jí to hrál. Potom, co ho to naučila.
„Fakt?“ Toby svraští obočí. Už odkládá hrnek s kávou, už se natahuje k nejbližšímu stolku pro papír a tužku. „Bože můj – musel jsem fakt přebrat.“
Potřese hlavou. Toby nikdy nepatřil k muzikantům, co rádi tvoří opilí nebo zfetovaní.
„Pamatuješ si toho víc?“ zeptá se jí a listuje v bloku. Addie začne znovu hrát, vede ho melodií. Toby ji nezná, ale už na ní pracuje několik týdnů. Tedy pracují na ní oba.
Spolu.
Během hraní se pousměje. Tohle jsou stébla trávy mezi kopřivami. Bezpečné místo, kam může došlápnout. Nedokáže zanechat svou vlastní stopu, ale když jedná obezřetně, může ji předat někomu jinému. Nic konkrétního, pochopitelně, ale inspirace zřídka bývá konkrétní.
Toby má v ruce kytaru, opře si ji o koleno a začne ji doprovázet. Něco si pro sebe mumlá. Že je to super, že je to něco jiného, že je to něco. Addie přestane hrát a vstane.
„Už musím jít.“
Melodie na  strunách odumře a  Toby k  ní zvedne oči. „Cože? Ale vždyť ani nevím, kdo jsi.“
„Právě,“ řekne Addie a jde si do ložnice posbírat věci.
„Ale já tě chci poznat,“ naléhá Toby, odloží kytaru a trousí se za ní po bytě, a právě v tuhle chvíli je to všechno tak nespravedlivé, je to jediný okamžik, kdy hrozí, že ji vlna frustrace zlomí. Protože Addie ho poznává už několik týdnů. A on ji během pár hodin zapomíná. „Zpomal.“
Tuhle část nenávidí. Neměla se tu zdržovat. Měla odsud vypadnout, sejde z očí, sejde z mysli, jenže v ní pořád hlodá naděje, že tentokrát to dopadne jinak, že tentokrát na ni nezapomene.
Já nezapomínám, zašeptá temný v jejím uchu.
Addie zavrtí hlavou a hlas zažene.
„Kam ten spěch?“ snaží se Toby. „Nechceš si dát aspoň snídani?“
Jenže Addie se nechce zase hrát tuhle hru, a tak zalže, že má něco v plánu, a nepřestává se hýbat, protože kdyby se zastavila, ví, že by neměla sílu začít zase znovu a kruh by se točil dál, jejich poměr by začal ráno místo večer. Jenže konec to neusnadní, a pokud má Addie začít zase od začátku, radši bude holka, kterou poznal v baru, než následek prohýřené noci, na který si nepamatuje.
Za malou chvíli na tom stejně nebude záležet.
„Jess, počkej,“ chytí ji Toby za ruku. Hledá ta správná slova, pak to vzdá a zkusí to jinak. „Mám dneska koncert, v Allowayi. Přijď. Je to…“
Addie samozřejmě ví, kde to je. Setkali se tam poprvé, a popáté, a podeváté. A když kývne, že přijde, jeho úsměv ji oslní. Jako vždycky.
„Slibuješ?“ zeptá se Toby.
„Slibuju.“
„Tak se tam uvidíme,“ vyřkne pár slov plných naděje a Addie se otočí a vyjde ze dveří. Ohlédne se a poví mu: „Hlavně na mě do té doby nezapomeň.“
Starý zvyk. Pověrčivost. Prosba.
Toby zavrtí hlavou. „Neboj. Jak bych mohl?“
Addie se usměje, jako by to byl jen vtip.
Ale zatímco schází po  schodech, do  každého kroku se musí nutit, ví, že už se to děje – že jakmile za ní zavře dveře, přestane pro něj existovat.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít