Rozhovor s Ludmilou Svozilovou o hororech, snech, psaní a inspiraci

Ludmila Svozilová, autorka mysteriózního psychothrilleru Achernar, je zajímavá a všestranně zaměřená umělkyně. Kromě povídek a románů je autorkou různých článků, her, ale také celé řady keramických plastik. Tato sympatická dáma se do publikování vrhla docela nedávno. Nitky fantasie však tvořily její příběhy už mnohem dříve…

Kdy jsi stvořila svůj první příběh? V jaké byl formě a na jaké téma?

Tak to vím téměř přesně. Bylo mi asi sedm, maximálně osm let. Právě jsem dočetla Vinnetoua a vrhla se do psaní dobrodružného románu – samozřejmě o Indiánech, jak jinak. Vyšla z toho asi půlka školního sešitu formátu A4 v tvrdých deskách, které jsem pomalovala, takže jsem zároveň fungovala i jako grafik a ilustrátor. V kamnech ten výplod skončil při mém prvním stěhování.

Který příběh byl tím prvním veřejně publikovaným?

Já se k psaní dostala dost pozdě. Fantazie sice pracovala od dětství, ale když pominu praštěné pohádky určené vlastním potomkům nebo hry a škodolibé básničky pro bezvadnou partu pubertálních holek, kterou jsem po revoluci nafasovala jako skautská vedoucí, tak do roku 2011 není o čem hovořit. První věc, u které by se možná dalo mluvit o publikaci, byly dvě povídky, původně napsané jako doprovod ke keramickým plastikám, které jsem vystavovala v odsvěceném kostele Na Skalce nad Mníškem pod Brdy. Návštěvníkům se dost líbily a to mě motivovalo k založení blogu na iDNES, kam jsem je umístila jako první. Blog mám pořád, ale už na něj nic nepřidávám, snad někdy v budoucnu, jestli změní majitele.

Přispívala jsem i do jiných internetových médií, ale většina z nich neustála tvrdý konkurenční boj a zanikla. Dá se říct, že zlomový pro mě byl rok 2011. Hospodářská krize mě donutila pověsit svobodné povolání na hřebík a nastoupit do práce. Jenže nahromaděná fantazie stejně nějak musela ven. Ve stejném roce jsem naštěstí zdědila počítač. Najednou jsem měla vlastní, ne sdílený se synátory a jejich hrami. Takže jsem začala psát. Některé z povídek vyšly tiskem v antologiích českého hororu nebo jiných sbírkách, ale první román, vydaný v tištěné verzi, byla v roce 2019 Sběračka kostí.

Jaké byly reakce čtenářů a tvého blízkého okolí?

Doma si trochu klepali na čelo, ale nechali matku, ať se vyřádí. Okolí jsem otravovala každou novou věcí, tak nevím. Četli – nečetli? Občas se někdo ozval, že se mu to líbí. Ale byly i ohlasy typu: Tohle nemůžu číst, nebo: mně je těch lidí líto, což chápu. Přestože jsem vyplodila také pár celkem normálních, někdy dokonce i vtipných povídek, které by vydaly i na jednu kratší sbírku, většinou převažovaly ty temné, hororové nebo alespoň černě škodolibé. Jedna starší dáma mi kdysi v diskuzi sdělila, že nechápe, jak může žena něco takového napsat. To mně docela polichotilo. Že nežiju marně, když ještě dokážu určité typy vytrhnout z jejich komfortní zóny.

Je to tak, že tě k hororovému ladění svádí samotné příběhy, nebo tě něco přitahuje přímo k temnotě?

Temné příběhy mi myslím sedí ze všech nejlíp. Stačí sednout k počítači a děj začne žít vlastním životem. Nejspíš musí ven, aby mi nehrabalo. Jinak jsem v životě i v keramické tvorbě spíš pohodářka. Motýlci, travičky a tak. I moje zubaté keramické potvory se nakonec koutkem tlamy spíš škodolibě šklebí, než že by kousaly. Možná právě proto, že se z té vnitřní temnoty vypíšu.

Inspiruješ se při tvorbě postav reálnými osobami?

Když píšu, děj mi pořád leží v hlavě a nosím si ho s sebou, kamkoli se hnu. V kabele vláčím tlustý sešit, a když mě něco napadne nebo někdo zaujme, hned si to zapíšu. Tyhle útržky pak podle potřeby vylovím a používám v povídkách i románech. Kdybys viděla všechny ty škrtance, záložky a vlepené papírky. Někdy se v tom sama neorientuju. Jinak mě ale nejvíc inspirují sny. Bývala doba, kdy jsem se v nich dokázala normálně pohybovat a ovlivňovat jejich děj. Jak stárnu, už je to horší, ale pořád tu jsou, barevné a někdy přinejmenším zvláštní. Stačí jeden jediný, aby se z něho stal román na pět set čtyřicet normostran (ten fakt mám, ale asi ho nikdo nevydá).

Jaké knihy, filmy potažmo seriály tě v životě nejvíce oslovily?

Televizi téměř nesleduju, takže o seriálech moc přehled nemám. Viděla jsem první řadu Stranger Things, ta se mi dost líbila, nebo pár dílů Hry o trůny. Daenerys mě oslnila a draci, samozřejmě. Draci jsou moje srdcovka i v keramice. Měla jsem období, kdy jsem skoro nic jiného nevyráběla. Z knížek se mi vybírá dost těžko, protože čtu pořád. Mám ráda starší věci Stephena Kinga, to je mistr, a ještě víc Neila Gaimana. Z fantazijně ujetého žánru mě zaujala třeba Svatá kniha vlkodlaka od Viktora Pelevina, nebo Peter Høeg a jeho Děti chovatelů slonů. To je asi moje krevní skupina a něco jako vysněná meta. Jednou bych se chtěla naučit takhle dobře psát.

Inspiruje tě mystika, věda nebo třeba i přírodní živly?

K mystice tíhnu od dětství. Přemýšlela jsem o spoustě věcí už jako malá, takže jsem byla tak trochu divná holka. Na základní škole jsem to dostávala sežrat. A příroda je sama o sobě nevyčerpatelná inspirace.

Existuje nějaké téma, které bys do budoucna ráda zpracovala, a nějaké, na které se necítíš, nebo tě třeba vůbec neláká?

Rozhodně mě neláká červená knihovna. Erotiku mám ráda, ale zrovna červená knihovna je žánr, co jde úplně mimo můj okruh zájmů. I když, jednu parodickou povídku jsem kdysi napsala. Jmenovala se Machistický tupec a křehká sebehledačka a myslím, že se mi povedla. Také asi nikdy nezačnu psát žádné retro z minulého století, motivační příručky, romány pro ženy nebo nostalgické vzpomínky na to, jak se mi jako děcku žilo za bolševika. Zůstanu na svojí mysteriózní lince, kde jsem doma.

Máš za sebou nějaký zážitek, který tě při psaní inspiroval?

Asi každý máme zážitky, které bychom nejraději někam zahrabali, ale i ty nakonec můžou posloužit jako zdroj inspirace. Takže ano, pár podobných by tu bylo, dobrých, špatných, uvěřitelných i vyloženě mystických, a krom nich, jak už jsem uvedla, hodně čerpám ze snů.

Tvůj nejnovější román Achernar je poměrně spletitý, jak dlouho jsi na knize pracovala a která fáze tvorby byla tou nejobtížnější?

Achernar jsem psala asi pět měsíců a dalších šest ho po sobě četla, hrála si s detaily a dělala vlastní korektury. Někdy to šlo rychle, jindy ztěžka. Nejsem v situaci, kdy bych si mohla sednout a nalinkovat si, že zrovna teď toho napíšu tolik a tolik. Chodím do práce, občas zajdu malovat keramiku pro Maříž a doma mám vlastní dílnu. A samozřejmě také rodinu. Naučila jsem se využívat i ty nejkratší volné chvíle a psát po částech. Ze začátku to pochopitelně skřípalo, ale dnes už mi to větší problém nedělá.

Co se týče Achernaru a jeho nejobtížnější fáze – když jsem ho poslala do Golden Dogu, Martin Štefko mi odepsal, že by ho bral, ale v případě Patriciiných představ a snů mu nesedí moje střídání minulého času s přítomným, a že by chtěl román sjednotit, nejlépe celý do přítomného času. To tedy byla výzva. Celá jsem se orosila. Přítomný čas není zrovna moje parketa a nikdy jsem v něm nenapsala ani jedinou povídku (a to jich mám kolem stovky), natož román. Takže jsem se vydýchala, sedla a celé to přepsala. Dnes musím uznat, že Martin měl samozřejmě pravdu. Čte se to úplně jinak.

Co pro čtenáře a fanoušky tvé výtvarné tvorby chystáš do budoucna?

Už třetí měsíc jsem zahrabaná do práce na druhém dílu nového mysteriózního thrilleru Zemři, Kaine. První díl, pod názvem Svatyně, jsem dokončila v době, kdy vycházel Achernar. Děj nejraději umísťuji do současnosti, takže se odehrává v letech 2018 – 2020, většinou v Praze. Neoslovovala jsem už žádná další nakladatelství a román jsem nabídla rovnou Martinovi. Vzhledem k nacpanému edičnímu plánu by měl u Golden Dogu vyjít v roce 2022. Na dvojku tak mám dost času, což je možná dobře, protože v jejím  případě jsem si vzala opravdu velké sousto, když jsem poprvé ve své tvorbě opustila Česko a na podstatnou část děje uvrhla své hrdiny až do drsných hor Kanady.
Ohledně výtvarné tvorby: mám rozdělanou sérii pořádně ozubených hlubinných ryb, na kterých chci vyzkoušet novou techniku dekorování. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Tak drž palce.

Můžeš nám maličko naznačit, o čem tvé nové romány budou a zda se ještě někdy v budoucnu potkáme s hrdiny z Achernaru nebo Sběračky kostí?

U Achernaru ani u Sběračky kostí pokračování neplánuju. Alžbětu Pírkovou ze Sběračky možná časem čtenářům znovu představím, ale maximálně v nějaké kratší povídce, dějově nezávislé na románu.

Nový román, co má cca za rok vyjít u nakladatelství Golden Dog, je žánrově spíš mysteriózní thriller, ale hororové momenty v něm rozhodně nechybí. Má pochopitelně ženskou hlavní hrdinku, typově i povahově dost odlišnou od předchozí Patricie nebo Alžběty. Přiznávám, že kladní hrdinové (a hrdinky) mě příliš netáhnou. Moje ženy dokážou i zákeřně kousnout. Matylda Eliášková, hlavní postava připravovaného románu, pečlivě od dětství skrývá schopnost, jakou byste možná ani mít nechtěli. Při studiu pracuje ve vrátnici jednoho z velkých kancelářských domů na Smíchově. Po dokončení vysoké školy nastoupí do jedné z místních firem jako fotografka a dokumentaristka. Má fotit zboží pro katalogy, ovšem hned po konci zkušební doby, při svém prvním „ostrém výjezdu“ zjišťuje, že se jedná o fotografie podstatně jiného rázu. Víc už neprozradím, na to je ještě brzo. Jen to, že děj začíná v Praze, v okolí smíchovského Anděla a končí v kanadském Vancouveru.

Když jsem knížku dopsala a odevzdala rukopis, přišlo mi, že je škoda nechat všechny ty zbylé, lehce naznačené podivnosti a opustit je s koncem příběhu. Rozepsala jsem druhý díl, ten naopak ve Vancouveru začíná, prochází téměř všemi kanadskými provinciemi až na letiště v Torontu a graduje zpátky v Praze. Zatím se v rukopisu rýsuje o něco víc hororových prvků než v jedničce a také větší porce mystiky. Slibuju slušné psycho. Doufám, že se dočkám chvíle, kdy si ho čtenář užije minimálně stejně jako já.