Robert Ervin Howard: Král Conan

Ukázky z knih / 10.7.2021 /

Nakladatelství Argo vydalo knihu Král Conan. Sbírka obsahuje povídky Meč s fénixem, Šarlatová citadela a román Hodina draka v revidovaném překladu Jana Kantůrka.

ANOTACE:
Kniha Král Conan představuje slavného barbarského válečníka stvořeného divokou fantazií texaského spisovatele Roberta E. Howarda na samém vrcholu jeho životní cesty plné krvavých bojů, troufalých činů a lásky nespočtu žen. Conan musí jako vládce nejmocnějšího království oné mytické doby zas a znovu bránit svou zemi i své postavení proti početným nepřátelům vně i uvnitř království. Bojuje proti mečům i magii, šlechtickým intrikám i pradávnému zlu s neutuchající odvahou a nezlomnou vírou v sebe sama.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, 2021
Přeložil: Jan Kantůrek
Ilustrace: Mikuláš Podprocký
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 398 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Meč s fénixem
Povídka „Meč s fénixem“ je Howardovým prvním vydaným textem o Conanovi. Vznikla přepsáním dříve nepublikovaného příběhu „Touto sekyrou já vládnu“ s králem Kullem. Otištěna byla v prosincovém čísle časopisu Weird Tales roku 1932.

1

„Věz, ó princi, že o čase, který uplynul mezi rokem, kdy oceány pohltily krásnou Atlantis spolu s ostatními skvostnými městy a zeměmi, a lety, v nichž synové Aryovi počali svůj vzestup, se nikomu ani nesnilo.

Tenkrát zářící království zdobila tvář zemskou, jako hvězdy zdobí tvář noční oblohy. Ta království byla tato: Nemedie, Ófi r, Brythunie, Hyperborea, Zamora, proslulá krásou svých tmavovlasých žen a plná tajemstvím opředených věží. Zingara se svým kodexem rytířství, Koth, hraničící s pastvinami Šemu, Stygie s hrobkami, v nichž panoval věčný stín a chlad, a konečně Hyrkánie, jejíž jezdci se odívali v ocel, zlato a hedvábí.

Nejpyšnější ze všech, zářící jako měsíc mezi hvězdami, bylo království Aquilonské, vládnoucí svrchovaně zasněnému Západu. Sem přišel Conan, zvaný Cimmeřan, černovlasý a zachmuřený, s mečem v pěsti, zloděj, pobuda a rváč, který choval v srdci velké smutky, sny a radosti, aby srazil zářící trůny světa pod podrážky svých zaprášených sandálů…“

Nemedijské kroniky

 

Nad ve stínech se topícími věžičkami a třpytícími se věžemi vládla přízračná tma a ticho, jaké oznamují brzký příchod úsvitu. V jedné z úzkých uliček, tvořících skutečné bludiště tajemných zákoutí, se objevily čtyři maskované postavy. Vystoupily z dvířek, jež jim opatrně a kradmo otevřela tmavá ruka. Beze slova zamířily do stínů, pečlivě zahalené do plášťů; tiše a rychle jako duše zavražděných lidí vzápětí zmizely ve tmě. Za jejich zády bylo ve zpola otevřených dvířkách vidět rozšklebenou tvář. Z šera se škodolibě blýskaly zlé oči.

„Jen zmizte v nočních stínech, vy tvorové noci,“ zazněl posměšný hlas. „Hlupáci, zkáza se vám drží v patách jako slepý pes a vy o tom nemáte ani tušení!“

Mluvčí zavřel dveře a zastrčil závory, poté se otočil a se svíčkou v ruce vykročil do chodby. Byl to zachmuřený obr, jehož tmavá pleť svědčila o stygijském původu. Došel do prostorné místnosti, kde se na hedvábím potažené pohovce válel jako velká líná kočka vysoký, hubený muž, oblečený do zašlého sametu. Popíjel víno z velkého zlatého poháru.

„No, Ascalante,“ promluvil Stygijec a odložil hořící svíci, „ti tvoji prosťáčkové se odplížili do ulic jako krysy ze svých děr. Nástroje, které používáš, jsou opravdu zvláštní.“

„Nástroje?“ odpověděl Ascalante otázkou. „Oni považují za svůj nástroj mě. Celé měsíce, od chvíle, kdy pro mě ta vzbouřenecká čtyřka poslala do Jižní pouště, žiji uprostřed svých nepřátel, přes den se skrývám v tomhle zastrčeném domě a v noci se kradu temnými uličkami a ještě temnějšími průchody. Přesto jsem dokázal to, co se těm vzbouřeneckým šlechticům nepodařilo. Použil jsem jako prostředníky je a množství dalších agentů, z nichž mnozí nikdy nespatřili mou tvář, a rozesel jsem nespokojenost a ducha vzpoury po celém království. Stručně řečeno, pracoval jsem ve stínu a připravil jsem pád krále, který sedí na trůně a na výsluní. U Mitry! Než jsem se stal psancem, býval jsem státníkem!“

„A ti hlupáci, kteří se považují za tvé pány?“

„Jen ať si myslí, že jim věrně sloužím, alespoň do té doby, než bude dosaženo našeho cíle. Jak by si mohli troufnout změřit důvtip s Ascalantem? Volmana, zakrslý hrabě z Karabanu, Gromel, obrovitý velitel Černé legie, Dion, tlustý baron z Attalu, a Rinaldo, minstrel se zaječím srdcem! Já jsem ta síla, která v každém z nich ukula ocel, a já jsem ta síla, která rozdrtí jejich rozměklou polovinu, až přijde čas! Ale to je zatím otázka budoucnosti; dnes v noci musí zemřít král!“

„Před několika dny jsem viděl oddíly královského vojska opouštět město,“ navázal Stygijec.

„Vyrazily k hranicím, které napadli pohanští Piktové – povzbuzení silnými lihovinami, které jsem nechal propašovat přes hranici, abych je rozdráždil. To mi umožnilo Dionovo nesmírné bohatství. A Volmana zase zařídil, že jsme se zbavili zbytku královského vojska, které ještě zůstalo ve městě. Prostřednictvím svého příbuzného, toho nemedijského princátka, přesvědčil krále Numu, aby pozval na státnickou návštěvu poitainského hraběte Trocera, aquilonského senešala. Samozřejmě, aby bylo učiněno zadost dvorní etiketě, hraběte musí doprovázet nejen jeho vlastní vojáci, ale i ti královští, a rovněž Prospero, pravá ruka krále Conana. Takže teď zůstává ve městě, s výjimkou královy osobní stráže, jen Černá legie. Prostřednictvím Gromela jsem podplatil jednoho důstojníka královské gardy, jenž utrácí nad své poměry, aby svou jednotku odvedl přesně o půlnoci od dveří královských komnat.

Tam pak nastoupím já se šestnácti hrozivými hrdlořezy z mé tlupy. Do paláce pronikneme tajnou chodbou. Až bude po všem, bude to už jednoduché. I kdyby nás lid nevítal s nadšením, Gromelova Černá legie postačí, aby udržela město a s ním i královskou korunu.“

„A Dion si myslí, že koruna připadne jemu?“

„Samozřejmě. Ten tlustý pitomec ji požaduje, protože má v žilách stopu královské krve. Conan udělal obrovskou chybu, když nechal žít ty, kteří se pyšní původem ze staré dynastie, jíž vyrval aquilonskou korunu.“

„Volmana si přeje znovu získat královskou přízeň, jako tomu bylo za minulého režimu, aby pozvedl své zchudlé statky k bývalé slávě. Gromel nenávidí Pallantida, velitele Černých draků, a chtěl by se stát svrchovaným velitelem celé armády; je tvrdohlavý jako všichni Bossonijci. Z nás všech jen Rinaldo nemá žádnou osobní ctižádost. Ten vidí v Conanovi barbara s krvavýma rukama a ztvrdlými patami, který přitáhl ze severu a drancuje civilizované království. Zidealizoval si krále, kterého Conan zabil, vzpomíná teď jen na to, jak nebožtík tu a tam podporoval umění, zapomněl na jeho hrůzovládu a pomáhá zapomenout i lidem. Ti už neskrývaně zpívají jeho Pláč za mrtvého krále, v němž Rinaldo chválí toho zloducha jako světce a o Conanovi mluví jako o ‚divokém barbarovi s černým srdcem, který vystoupil z temných hlubin‘. Conan se tomu směje, ale lidé už zuří.“

„Proč vlastně Conana nenávidí?“

„Básníci vždy nenávidí právě ty, kdo jsou u moci. Pro ně existuje dokonalost hned za nejbližším rohem, anebo za tím příštím. Unikají přítomnosti do svých snů o minulosti a budoucnosti. Rinaldo je planoucí pochodeň idealismu, která se pozvedá, jak sám věří, aby pomohla svrhnout tyrana a osvobodit trpící lid. Co se týče mě… ještě před pár měsíci jsem netoužil po ničem jiném než po zbytek života přepadat karavany; teď se ve mně ale probouzejí staré sny. Conan zemře. Dion dosedne na trůn. Potom zemře i on. Jeden po druhém zemřou všichni, kdo se mi postaví na odpor – ohněm, ocelí nebo otráveným vínem, které umíš tak dobře připravovat! Ascalante, král aquilonský! Jak ti to zní?“

Stygijec pokrčil širokými rameny.

„Bývaly doby,“ poznamenal s neskrývanou trpkostí, „kdy jsem měl své sny i já. Vedle nich ty tvé vypadají lacině a dětinsky. Jak hluboko jsem klesl! Moji někdejší druhové i protivníci by žasli, kdyby viděli Thovt-Amona, vládce Prstenu, který slouží jako otrok cizinci a navíc ještě psanci a který přisluhuje malicherným ctižádostem baronů a králů!“

„Ty jsi vložil důvěru v magii a kouzelnické kejkle,“ odpověděl bezstarostně Ascalante. „Já spoléhám na svůj důvtip a meč!“

„Důvtip a zbraně jsou stébla ve větru Moudrosti temnot,“ zavrčel Stygijec a jeho tmavé oči se zableskly vyhrůžnými světly a stíny. „Kdybych byl neztratil Prsten, naše postavení by bylo opačné.“

„No dobrá,“ odsekl psanec netrpělivě, „jenže, jak se věci jeví, teď neseš na zádech stopy mého biče a pravděpodobně je poneseš i dál!“

„Nebuď si tak jistý!“ Stygijcovy oči na okamžik rudě zaplály příšernou nenávistí. „Jednoho dne znovu najdu Prsten, a až se to stane, přísahám při hadích zubech Setových, zaplatíš mi…“

Aquilonec, jehož divoké povaze stačilo málo, vyskočil a vší silou ho udeřil přes ústa. Thovt se zapotácel a z rozbitých rtů mu vytryskla krev.

„Začínáš si dovolovat příliš, ty pse!“ zavrčel na něj psanec. „Ale dej si pozor! Já jsem tvým pánem a znám tvé černé tajemství! Jen si vylez na střechu a vykřič na celé město, že Ascalante připravuje vzpouru proti králi, pokud se odvážíš!“

„Neodvážím se,“ zamumlal Stygijec a setřel si ze rtů krev.

„Samozřejmě že se neodvážíš,“ ušklíbl se pohrdavě Ascalante, „protože kdybych náhodou zemřel tvou lstí nebo zradou, ten poustevnický kněz v Jižní poušti se to dozví a zlomí pečeť na starém rukopisu, který jsem u něj uložil. Až ho přečte, pošle tichou zprávu do Stygie, ta se šeptem roznese a na jihu se zvedne půlnoční vítr. Kam potom ukryješ svou hlavu, Thovt-Amone?“

Otrok se zachvěl a jeho tvář zšedla strachem.

„Tak dost!“ Ascalante prudce změnil tón. „Teď pro tebe mám práci. Nevěřím Dionovi. Poradil jsem mu, ať odjede zpět na své venkovské panství, dokud nebude práce dnešní noci hotova. Ten vypasený tupec by nebyl schopen skrýt před králem svou nervozitu. Rozjeď se za ním, a jestli ho nedohoníš cestou, pokračuj až na jeho panství a zůstaň s ním, dokud pro něj nepošleme. Nespusť ho z očí. Je bez sebe strachem a mohl by ještě couvnout. Mohl by se dokonce v panice rozeběhnout za samotným Conanem a vyžvanit mu celý náš plán, jen aby si zachránil kůži. Teď běž!“

Otrok se uklonil, skryl nenávist v očích a odběhl vykonat příkazy. Ascalante se vrátil ke svému vínu. Nad zdobenými věžičkami se jako krvavá záplava rozlily první karmínové paprsky úsvitu.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít