Petra Štarková: Odkaz zpovědníka z Loudunu

Nový e-book Odkaz zpovědníka z Loudunu obsahuje fantasy a fanfiction povídky Petry Štarkové. Jde o druhou sbírku (tou první byl SEIF) převážně už jinde vydaných kratších i delších příběhů, doplněných autorčinými komentáři.

ANOTACE:
Souboj dvou mágů o syna. Pole, ze kterého sklízí úrodu jen vyvrženci. Přestup dospívajícího čaroděje na novou školu. Anebo vás zajímá, co se stane, když se mladé čarodějky ocitnou ve středověkém klášteře?

Povídková sbírka je tematicky laděná směrem do klasické, humorné a rádoby historické fantasy. Kromě delších, spíše klasických kousků zde najdete i krátká experimentální dílka z oblasti fanfiction. Nechybí ani komentáře autorky k jednotlivým příběhům.

Kniha obsahuje povídky:
Pod nebem Justicie
Krvavý chléb
Harry Potter a Severus Snape po 20 letech
Třináctý měsíc
Jak hrál Otokar na fortepiano
Odkaz zpovědníka z Loudunu
Hodina se Saxanou
Bradavické vstávání
Řád popsaného stolu

 

O AUTORCE:
Petra Štarková je psycholožka a autorka fantasy povídek, fejetonů, populárně naučných článků a knížek pro děti, žijící v Brně. Můžete ji potkat na fantasy akcích nebo na samostatných přednáškách. Zajímá-li vás, co dalšího připravuje, můžete kliknout pro více informací na:
www.petrastarkova.cz
https://www.facebook.com/petrastarkovaauthor
https://www.instagram.com/starkova.petra

 

INFO O KNIZE:
Napsala a vydala: Petra Štarková
Rok vydání: 2021
Počet stran: 115
Formát: epub, pdf, mobi
Cena e-knihy na Palmknihy.cz: 59 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Řád popsaného stolu

Toto je pokračování příběhu, jehož začátek se nachází v zapečetěné truhlici, chráněn před očima zvědavých čtenářů, čarodějů a koneckonců i knihomolů. Jeho hrdina byl násilně anonymizován, neboť jeho předobraz (budiž mu přáno vše dobré) se cítil být uražen a znectěn tím, že sehrál nedobrovolně hlavní roli v předchozím. Ponechme jej tedy jeho osudu a začtěme se do nového příběhu ze Světa, kde žijí knihy.

Část prvá: Vstanou noví bojovníci

Po kamenité cestě drkotala řada vozů. Na kozlíku každého z nich seděl knihař nebo jeho nejlepší náhončí a v žebřiňácích za nimi se vršily hromady knih, štěbetajících a občas výskajících – to když kola najela do výmolu nebo na velký kámen.

„Hej! Ty tam vpředu! Povídám – kdy v tom hlavním městě konečně budeme?“ křikl jeden z vozků na prvního v řadě.

„To si ještě počkáš,“ odvětil dotázaný,“ teď odbočíme na královskou cestu a po ní pojedeme půl dne,“ dokončil a dále vozy pokračovaly mlčky.

„U všech čtenic a letáků!“ ozvalo se, když dojeli k nejbližší křižovatce. V místech, kde se cesta, vedoucí z Písařova, vlévala do hlavní mahrentalské silnice, se černal zátaras z ohořelých klád, ze kterých čněly do všech stran hřeby přibité natržené stránky.

„Co to má znamenat?“ zařval náhončí, který kočíroval první vůz.

„Znamená to, že cesta není volná,“ zašklebil se na něj tvor, sedící na zátarasu. Korektor – hrbatý, šlachovitý mužíček s obrovitým nosem a prsty zčernalými od počítání stránek.

„Všiml jsem si,“ odtušil náhončí. „A mohl bys mi laskavě říct, kdy volná bude? Vezeme knihy, takže mýtné neplatíme,“ upřesnil pro jistotu.

„Odteďka platit budete. Vládce Mahrentalu změnil zákon,“ dostalo se mu odpovědi. Skupina knihařů popojela vpřed:

„Naše knihy jsou dobré. Můžete zkusit,“ navrhovali a sebravše z nejbližšího vozu útlý svazek, podávali jej nahoru na zátaras.

Vlídnější z korektorů po něm sáhl. Všichni už si skoro úlevně vydechovali, když vtom kniha vztekle pískla, zaprskala a ostrými zoubky stiskla prsty natažené pravice.

„Jau! Ty malá hnusná – kopie! Co jste jí dávali žrát, u všech bezpatkových fontů!?“ supěl korektor a snažil se knihu setřást. Držela se pevně. Až poté, co položil ruku na kládu a jeho kolega dupl knížce na hřbet, uvolnila stisk a uklidnila se. Oba korektoři pak opatrně rozevřeli její stránky. Nad zátarasem se roztáhla štiplavá ostrá vůně.

„U vymazaných řádků! Vždyť je to tamta parodie!“ uvědomil si v té chvíli náhončí. „Co jste mu to dali, vy pitomci!“ Jenže už bylo pozdě. Korektoři přečetli několik vět, vzhlédli a jejich nasupené výrazy dávaly tušit, že královská cesta nebude rozhodně volná ani po příštím úplňku.

„Tohle že má být literatura?“ zeptal se ostře jeden z nich. „Vy si myslíte, že nás budete urážet a my vám uvolníme cestu?“

„Máme i jiné knihy,“ zkoušeli náhončí bezvýsledně zachránit, co se dá. „Který idiot to napsal?“ sykl prvý z nich do zástupu za sebou. Když se obrátil zpět, proti němu stál neprostupný řad korektorů s napřaženými brky.

„Krotíte a pěstujete knihy jen pro pár bláznivých čtenářů, rozesetých po všech koutech země a zalezlých tak hluboko, že je ani pamflet na tyči nevyšťourá! Proto odteď už nesmíte na hlavní mahrentalské cesty, dokud si nepřiplatíte za jejich opotřebení vašimi divokými, smyslu prostými příběhy. Jen ty knihy, které neobsahují kouzla, vymyšlené světy, ani nenahlížejí do budoucna, mohou projet!“

*

Svět bez hrdiny je prázdný. Stěží má nějakou naději na úspěch. Starosta Písařova si to plně uvědomoval, a tak po několika nocích, strávených těžkým dumáním o dalším osudu vesnice a občasným zbytečným zabušením na okenice příbytku hrdiny minulého, se rozhodl jednat.

„Bez hrdiny jsme ztraceni,“ dodal na vysvětlenou písařům, kteří se kupili kolem něj. „A jestli se kdy zrodí knížka z tohohle příběhu, tak chcípne dřív, než stačí spást první inkoustovou čáru.“ Další noc probděl spolu s radními v Knihoreji a v pozdním odpoledni nového dne se na vratech radnice objevila cedule:

 

Hledá se hrdina. Statečný a udatný.

Svobodný stav ani trestní

bezúhonnost není podmínkou.

Platíme v knihách.

Spěchá.

 

Druhý den ráno před vraty přešlapovali dva výrostci a letitý kmet.

„Co tady okouníte?“ obořil se na ně starosta.

„My se jdeme přihlásit na tu výpravu,“ zazněla unisono hrdá odpověď.

„Vy?“ starostova tvář začínala chytat barvu nad kamny nahřátého papíru. „Kolikpak jste už zkrotili knih, že jste tak smělí?“ zeptal se uštěpačně.

„Já knihy zásadně nekrotím, já jsem umělec,“ rázně se ohradil prvý.

„Knihaři mého otce jich vypěstovali stovky,“ se samozřejmou lhostejností se pochlubil druhý.

„Už je jaro?“ snažil se zorientovat stařec. Starosta obrátil oči v sloup a otevřel dvířka malého kašírovaného stavení vedle domu:

„Satiro, trhej!!“ křikl a nové skorohrdiny už nikdo nikdy neviděl.

„Je to ostuda, vesnice velká jako půl údolí, knih o dobrodružství a udatenství tolik, že by je stáda knihomolů nesnědla a pořádný hrdina nikde,“ komentoval mrtvolný klid o měsíc později. „Bez hrdiny se mi píše dost mizerně,“ podotkla k tomu autorka tohoto příběhu. „A uzávěrka literární soutěže je za dveřma, takže sebou koukejte hodit, nebo z vás udělám televizní redaktory pátrající po důchodcích, kteří se upsali Temné síle.“

Papír, připevněný na kládách vrat, pomalu tlel ve větru a jeho inkoust dávno rozpil déšť, ale hrdina nikde. Starosta se tedy rozhodl k dalšímu činu: Sňal ze svého krku klíč od Úpící almary. Byla to obrovitá skříň, tyčící se v šatlavě hned vedle zamřížovaných cel. Plná knih, které obsahovaly zjevení tak blábolivá a čtenářově chuti odporná, že bylo jednomyslným hlasováním rozhodnuto je do almary zavřít a tak ze světa navždy odstranit. Starosta třesoucí se rukou vstrčil klíč od zámku.

„Pokud se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by se vydal rozmlátit LibrImpériu jeho logotypový znak, almaru otevřu,“ pronesl a kolem se rozhostilo zděšené ticho. Potom se váhavě přihlásil nejpodlejší a zároveň nejúspěšnější knihař celého Písařova:

„Mám autora, který nedodržuje termíny,“ řekl a oči se mu zamžily potutelným úsměvem. „A co víc, napsal i tu parodii, co podráždila korektory.“ Řady písařovských nápadně ožily.

„Obětuješ ho naší věci?“ ptali se krvežíznivě.

„Ale klidně, je váš,“ odpověděl. Kolem pochvalně zaburácely ovace. Autora přepadli, spoutali a oči mu zalepili knihařským voskem aby nemohl utéct. Pak jej vysadili na nejopotřebovanější vůz a popohnali koně.

„Jeďte za ním, on najde tu pravou cestu,“ napřáhl starosta vizionářsky dlaň.

„Jak nás povede oslepený?“ tázali se knihaři.

„Je to autor, vůně peněz mu ukáže cíl,“ pokrčil starosta rameny. Pak hbitě uskočil za bránu písařovského opevnění a zabouchl za sebou kovaná vrata. Knihaři dohnali krokem jedoucí vůz. Autor zavětřil:

„Cítím knihařský vosk. Kromě toho, že mi otečou oči, bych rád řekl, že…“

„Skopněte ho na zem!“ navrhovali náhončí. „Nikam nás nedovede. Mrtvých autorů není nikdy dost a jejich knihy čtenářům hned připadají chutnější.“

„Ať vás to ani nenapadne!“ odrazil útočníky osobní knihař onoho autora. „Dluží mi dvě stě stran a dostal zaplaceno předem!!“

Autor tedy zůstal naživu. I oči mu rozlepili, poté, co několikrát strhl opratě do hustého lesa.

„LibrImpérium je tamtím směrem!“ ukázali mu náhončí, jako by je snad nebavilo bezcílně putovat krajem. Přijeli k rozcestí, které jim svými zátarasy se šklebícími se řadami korektorů přišlo poněkud povědomé. Jako by tu už kdysi nedávno byli.

„U všech čtenic a letáků!“ zakleli svorně znovu, čímž porušili copyright na hlášku z první strany. Zátaras se rozrostl až k okolním bažinám a každou kládu hlídaly teď kromě korektora i oči paragrafožroutů. Pokusili se ujet několik kroků podél cesty. Kola se bořila do bahna, koně, nezvyklí táhnout náklad po měkké zemi, se vzpínali, propadali a knihy na vozech pištěly, strkaly se a učily se od knihařů slova, která v nich původně vůbec nebyla napsána. Ti nahoře se dobře bavili.

„Takhle to nejde,“ rozhodl kdosi, „hrdina nestojí za nic, cesta nikde, já to balím,“ odplivl si a otočil vůz zpět. Další ho následovali.

„Nechte toho hlupáka tady, ať si napraví sám, co spískal,“ navrhovali náhončí.

„A nemohl bych se přece jen vrátit zpátky?“ zeptal se autor, jehož kůň, snad proto, že byl vpředu, zapadl během diskuze do bahna.

„Na to zapomeň!“ ohradil se jeho osobní knihař a ohnal se po něm bičem. Nezasáhl ho, ale i tak autor uskočil, vykutálel se z vozu a zastavil se opodál o přilehlý smrk.

„Ty mě teda nesvezeš?“ otázal se ostře, „Hej! Kdo mě vezme na vůz? Dobře zaplatím!!“ zahalekal, ale to neměl dělat. Další rána, tentokrát vedená knihařovou pěstí, už mířila přesně. K oteklým očím a šrámům na zápěstí, vytlačeným od pout, přibyl fialovějící nos a pramínek krve, stékající do úst. Jakmile si chuťovými pohárky ověřil, že se skutečně jedná o krev, nechal zbytek obličeje zbrunátnět do nejtemnějšího odstínu vzteku.

„Tohle ti teda nedaruju!“ sykl. Odpovědí mu bylo temné zamručení. Knihař přiskočil k němu a sevřel jeho halenu těsně pod krkem:

„Nebudeš – nikomu – platit – penězma – cos – ještě – nevydělal!!“ supěl u toho a otloukal přitom jeho hlavu o bočnici vozu. Konečně ho pustil.

„Já ti tu knížku opravdu dopíšu, když mě necháš naživu,“ vyrazil ze sebe autor a osahával si pohmožděný krk. Odpověděl mu posupný smích.

„Zpožďuješ se s odevzdáním rukopisu vždycky,“ odsekl knihař a odplivl si, „kolikrát už kvůli tobě na pastvách neměly knížky co žrát. Nevěřím. Třeba tě vlastní smrt naučí, jak odevzdávat rukopisy včas.“

Protože příběh – ač je to kupodivu – dospěl až tak daleko, sluší se hrdinu (i když je to jen mizerný hrdina z nouze) představit a napsat o něm pár slov:

Říkejme mu Adam, kupříkladu. Byl poněkud lehkomyslný a velmi nedbalý. Postavu a tvář měl takovou, že si výše uvedené mohl dovolit. Nadáním psát vpravdě ani moc neoplýval, spíše jen měl dar odít do slov svou líbivost a zábavnost a lehce žvanit na papír tak, že to čtenáře zajímalo. Možná se ani písařem původně stát nechtěl, jenže stačilo mnohokrát zapomenout ráno vstát, aby byl z jiné práce vyhozen a do nové nepřijat, takže se chopil brku jako záchrany, která mu snad zajistí předražené škorně a nablýskané nárameníky, zdobené tak, že se ve skutečném boji nedaly použít.

Brnění tedy měl, alespoň nominálně. S koněm to bylo horší. Ta malá část spřežení, vyčuhující z bahna, sice úpěnlivě volala po záchraně, ale po úvaze, jak moc by se při jeho vytahování z bahna umazal, hrdina usoudil, že raději dál půjde pěšky. Obral si z oděvu největší kusy bahna a vydal se zpět k rozcestí.