Ross MacKenzie: Věčná noc

Ukázky z knih / 25.3.2021 /

Upadla v zapomnění, teď se však probouzí!
Nakladatelství Fragment vydalo román Věčná noc, dobrodružný fantasy příběh pro děti.

ANOTACE:
Před tisíci lety ovládla království věčná noc. V zemi nastala temnota a chaos. Jen díky statečným čarodějkám, které ji pomocí svých kouzel spoutaly pod zem, žili pak lidé dlouhé roky v klidu. Teď je ale hrozba věčné noci zpět. Vrchní čarodějka Hester ji chce vypustit, a získat tak neomezenou moc.

Když třináctiletá Lara narazí v kanálech pod městem na záhadnou dřevěnou krabičku, netuší, že ji nález katapultuje přímo do středu nebezpečného dobrodružství. Zvládne čelit divoké magii, smrtelným nástrahám a podivnému muži, který nevrhá stín?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, březen 2021
Překlad: Vojtěch Ettler
Vazba: vázaná
Počet stran: 296
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jack Stín

Byl jednou jeden muž temnější než sama půlnoc a ten muž se jmenoval Jack Stín.

To jméno mu padlo jako ulité: oblečení měl černé a vlasy ještě černější. Oči se mu černaly jako dvě kaňky. Ale když se noci, kdy náš příběh začíná, kradl křivolakou spletí uliček chudinské čtvrti, nejčernější ze všeho byly jeho úmysly.

Přešel přes dřevěný mostek na zahnívající území polozatopené země nikoho, která byla od zbytku slumů odříznutá zasmrádající vodou. Na přelidněné barabizny se tu lepila špína a deštěm nasáklá řeka byla černá jako tér. Hladina se leskla mastným povlakem a zmítaly se na ní nevábné chaluhy. Ulic, průchodů a dvorků tu bylo jenom pár, zato vodní kanály a zaplavené příkopy brázdily ony zapomenuté končiny křížem krážem. Chatrče čněly nad vodou na pochybných dřevěných sloupcích a hladina jako by pod přívalem deště každou minutou stoupala.

Tomu místu se říkalo Ďáblův ostrov a i v takovou pozdní hodinu se tu na dřevěných bárkách choulily hloučky shrbených kabátů a černočerné kouty se hemžily pohybem. Jacku Stínovi se ale nikdo do cesty nepletl.

Zhluboka nasál provlhlý vzduch a probíral se zápachem všech těch vrstev smrti, hnusu a nemoci.

„Tady jsi.“

Zanedbanou uličkou proklouzl na okraj jednoho kanálu a znova zavětřil.

I přes bubnování deště někde poblíž zaslechl zvuky hádky a následné potyčky, vzápětí ale rozruch zase utichl. Pronikavým pohledem zachytil za průplavem mihotavý plamínek lampy v okně bez skel, k němuž se došourala jakási zbídačená postava a chrstla z něj ven do vody vědro splašek.

Jack Stín udělal rychlý, plynulý pohyb. Najednou v uličce nikdo nestál, a kde se vzal, tu se vzal, v bouřlivé noci se vznášel černý havran velký jako orel. Pták vzlétl, chvíli kroužil ve vzduchu, pohledem pátral mezi klikatými kanály, koryty a zchátralými baráky Ďáblova ostrova a pak se snesl na římsu jednoho vysoko položeného okna.

Seskočil na podlahu plesnivého bytu. Ozval se svist, jako když se o sebe otře černý samet, a z havrana se zase stal muž zahalený do půlnočního pláště. Místnost byla holá, až na prostou postel a rozviklanou židli pod oknem. Na první pohled se zdálo, že v ní nikdo není. Ale Jack Stín slyšel tlukot srdce, zrychlený a vyděšený.

„Oba víme, že se tu schováváš, Jenny Zimo,“ promluvil tichým, hrozivým hlasem. „A je ti jasné, kdo jsem. Tvoje čáry na mě ne­platí. Slyším, jak ti bije srdce, slyším, jak bije na poplach. A jak by taky ne –“

Odmlčel se, protože na druhé straně pokoje se cosi zamihotalo a přímo před jeho očima se zjevila jakási žena, jako by ze sebe stáhla plášť utkaný ze samotného přediva světa. Jenny Zima pozvedla roztřesenou ruku. V dlani svírala tenkou dřevěnou hůlku opatřenou bubínkem stejně jako revolver. Ale místo nábojů byly v komorách zasunuté malé lahvičky a uvnitř těch lahviček vířilo žhnoucí různobarevné světlo.

Jack Stín si z rukávu pláště sebral smítko, zadíval se na něj a pak ho odcvrnkl pryč.

„Moc dobře víš, že kouzly mě nezabiješ. Dvanáct z vás už to zkusilo a všichni pohořeli.“ Popošel o krůček vpřed a žena mu hůlkou namířila na prsa. Zaklínadla v lahvičkách divoce zaplála.

„Ještě kousek a probořím tebou zeď!“

Jack Stín obrátil oči v sloup. „Podívej… oba víme, že tady tvoje cesta končí. Zůstala jsi sama, milá Jenny. Ať utečeš kamkoli, vždycky tě najdu. Už jsi na útěku nějaký ten pátek… to musí být strašně vyčerpávající.“ Do hlasu se mu vloudil konejšivý tón. „Jen si představ, jaká to bude úleva, až se konečně zbavíš té tíhy, co přede mnou tak urputně schováváš. Vydej mi zaklínadlo soudného dne, Jenny, a rázem bude všechno pryč.“

Jenny zradily vlastní myšlenky: ruka se jí bezděčně pohnula ke kapse pláště, kde schraňovala onen drahocenný artefakt.

Pohledy dvou nepřátel se střetly.

Jack Stín se vrhl vpřed.

Celé se to odehrálo ve zlomku vteřiny: Jenny Zima švihla hůlkou a jeden z kouzelných flakónků se rozzářil jako zlatá mince na slunci. Špička hůlky zažhnula a střela z oslňujícího světla zasáhla Jacka Stína přímo do hrudi. Prohodila ho cihlovou zdí a Jack padal a padal.

Jenny ho sledovala. Teprve když sebou pleskl o hladinu, plác, se probrala z mrákot, otočila se na patě a dala se na úprk. Slétla po schodech a vyběhla do úporného deště. Honem uličkou, přes úzkou dřevěnou lávku, pod kterou vřela řeka, a pak další krátkou ulicí. Ve spěchu a hrůze zakopla, zase se vrávoravě zvedla a hnala se dál. Přes Ďáblův most do srdce města.

Neměla žádný plán, neměla, kam se schovat. Studený déšť a vítr ji nemilosrdně bičovaly, vlasy se jí lepily na obličej. Zahnula za roh a kličkovala úzkou cestičkou, rozehnala bandu opilců a ještě dlouho za sebou slyšela jejich řvaní a nadávky. Běžela a běžela a běžela, až ji pálilo na prsou, dřevěněly jí nohy a každý nádech bodal jako nůž. Konečně se zastavila v temné, pusté odbočce vybíhající z Mléčné ulice, zhroutila se na kolena do louže a sípavě lapala po dechu. Jenže na odpočinek nebyl čas. Znovu se vysoukala na nohy, našla poklop do stok a namířila hůlkou k zemi. Jedna lahvička v bubínku se rozhořela, z hůlky vytrysklo spalující zaklínadlo a na místě kovového poklopu se v ulici rozšklebila černavá díra.

Voda ve stokách uháněla a pěnila jako splašená. Jenny okamžitě pochopila, že když se pokusí uprchnout podzemními chodbami, určitě se utopí.

Nad střechami se mihl nějaký pohyb. Bouří se snesl obrovský havran a přistál v uličce jen pár kroků od udýchané ženy. Roztáhl křídla, zatočil se a ve víru kapek a mlhy zase stanul Jack Stín.

Jenny švihla hůlkou a vyslala jeho směrem kouzlo. Uhnul před ním. Zoufale po něm šlehala jedním zaklínadlem za druhým, až vyplýtvala i tu poslední lahvičku.

„To už by stačilo,“ prohlásil Jack Stín. Nastavil dlaň a k jeho údivu Jenny opravdu sáhla do kapsy pláště a vyjmula krabičku z leštěného dřeva. Zabodl se do pouzdra očima. Jen stěží mohl uvěřit, že ho má po všech těch letech konečně na dosah: zaklínadlo soudného dne, klíč k vytoužené svobodě.

Natáhl se po něm.

Jenže Jenny Zima po Stínovi plivla, obrátila se a mrštila krabičku dolů do rozvodněné stoky.

„Ty potvoro!“

Jack Stín srazil Jenny pěstí k zemi a pátral očima ve valícím se proudu. Když se ohlédl, zjistil, že Jenny horečnatě šátrá mezi poutky na opasku. Vytáhla novou lahvičku a zkusila ji nabít do komory, ale Stín jí hůlku i s lahvičkou surově vykopl z ruky.

Jak tak nad Jenny stál, něco se jí zalesklo na hrudi. Shýbl se a chňapl po tenkém řetízku, který měla navlečený kolem krku. Strhl jí ho a do ruky mu vklouzl dřevěný přívěsek. Tvarem připomínal slzu a bylo do něj cosi vyryto, tak jednoduchými tahy, jako by je vedla dětská ruka.

Pták v letu.

Jack Stín na přívěsek chvilku hleděl a pak zalovil v jedné z mnoha kapes svého dlouhého černého pláště. Když ruku vytáhl a otevřel pěst, na dlani měl kupičku jedenácti navlas stejných náhrdelníků.

„Tímhle je sbírka úplná,“ prohlásil a přihodil na hromádku dřevěných slz tu její. Sevřel medailonky dlouhými pavoučími prsty a nasypal si je zpátky do kapsy. „Chci, abys věděla, Jenny Zimo, že pár z těch tvých kamarádů, které jsem během let vypátral, se sesypalo docela rychle. Ani jsem je nemusel moc přesvědčovat. Žadonili a smlouvali a klopili ze sebe jedno jméno za druhým, až zůstalo jenom jedno poslední.“

Jenny na něj ze země třeštila oči zpoza zmáčených zrzavých vlasů. Z pusy jí vytékal pramínek krve a mísil se jí na tváři s deštěm a slzami.

„Ve všech starých legendách jsou džinové mocné bytosti,“ zachraptěla, „ale ty vůbec mocný nejsi. Jsi slaboch. Jsi troska a ubožák a mně je tě strašně líto.“

Jack Stín si k ní dřepl a Jenny si poprvé všimla, že nevrhá žád­ný stín.

„Lituj si, koho chceš. Mě zajímá jenom to kouzlo, a abych získal zpátky svobodu.“

„Nevíš, co děláš! Jestli se zaklínadlo dostane do rukou Hester, bude to konec!“

„Co se stane s tímhle světem, je mi ukradené. Jakmile budu volný, čeká na mě spousta jiných. Tak či tak, ty už se o budoucnost strachovat nemusíš.“

Jack Stín se k ní naklonil, jako by se ji chystal políbit. Jenže místo toho rozevřel ústa, až mu zapraskalo v čelistech, a uvnitř čer­ného, smrdutého chřtánu se zaleskly řady špičatých zubů. Jenny se nemohla pohnout, nemohla dýchat.

„Bojíš se mě, Jenny Zimo?“

V duchu se Jenny rozkřičela strachy.

 

V podzemí

Když Larabela Liška zaslechla nějaký rozruch, schovávala se zrovna v chodbách pod městem.

Skoro si ho ani nevšimla, protože hučení deště, větru a rozbouřené vody pádící temnými kanály bylo ohlušující. Déšť podzemní proudy rozvodnil tak, že spoustu chodeb úplně zaplavily. Zpěněná voda jí burácela pod nohama, narážela do jejích navoskovaných holínek a unášela kolem větvičky, listy a utopené krysy i kočky.

Lara měla ostrý zrak a oči na stopkách. Těkala pohledem sem a tam a bedlivě zdivočelou vodu prohlížela ve zlatavém světle lampy s dračím dechem, kterou měla pověšenou kolem krku. Z rozčeřené hladiny na ni zíral vlastní rozmazaný odraz: třináctiletá holka s tmavou kůží a soustředěným výrazem. Doufala, že v proudu zahlédne nějaký odlesk: minci nebo třeba ztracený šperk.

Jenže tentokrát její pozornost nepřitáhl šťastný nález.

Upoutaly ji rozčilené hlasy.

Okamžitě zhasla lampu a zahalila ji drtivá tma. Ten, kdo by se do kanálů zatoulal poprvé, by ihned zabloudil. Ztratil by orientaci. Zpanikařil by. Ale Lara byla starý mazák. Prohloubila dech a zachovala si klidnou hlavu. Znala ve stokách každou škvíru, zákrut a koutek a dokázala si je vybavit stejně snadno a přirozeně, jako si školák pamatuje dětskou říkanku.

Plížila se vpřed ve směru roztržky, její kroky zanikaly v bouření vody. Zahnula a ocitla se na křižovatce, kde se stýkalo několik chodeb. Z bočního tunelu vycházelo světlo. Lara zpomalila, přidřepla si a přitiskla se těsně k ohlazeným studeným cihlám. Když nakukovala za roh, zvědavostí ji šimralo v zádech.

Bylo jich pět. Pět kluků. Všichni na sobě měli kanálnický úbor: navoskovaný kabát, holínky, rukavice a na krku lampu s dračím dechem. Čtyři z nich byli velcí, skoro dospělí muži, ale pátý… pátý byl mladší a mnohem drobnější. Čtveřice hromotluků stála kolem kloučka v neúplném kruhu. Lara špunta okamžitě poznala, protože ho kanálničení osobně učila. Jmenoval se Joe Nožka a teď horečnatýma, vyděšenýma očima přeskakoval mezi kolohnáty kolem sebe.

„Je to moje!“ Rukou úzkostlivě tiskl kanálnický vak, který měl přehozený přes rameno. „Poctivě jsem si to našel. Ani nejsem ve vašem rajónu!“

„Bejvávalo, rozšiřujem hranice,“ zavrčel jeden z výrostků. Měl holou lebku a ochraptělý hlas ze všech těch vykouřených dýmek. Říkalo se mu Režný Vin. Lara o něm a jeho bandě leccos slyšela a dávala si pozor, aby jim nezkřížila cestu. „Tunel pod Mléčnou ulicí teď patří nám. Takže cokoliv tu najdeš, je naše.“ Ukázal na Joeův vak.

„Nemůžete si jen tak zabírat chodby!“ vykřikl Joe.

„Říká kdo? Ty?“

To Laře hnulo žlučí. Kanálnictví možná nebyla úplně vznešená profese, ale vždycky se s ním pojila určitá čestnost a mezi všemi odvážlivci, kteří v podsvětí při hledání ztracených pokladů riskovali život, panovala vzájemná úcta. Kanálník se vyznačoval kuráží, důvtipem a pohotovostí, ale Režný Vin nevládl ničím z toho. Podle Lary to byl srab. A surovec.

„Poslední šance,“ zahřímal.

Joe zavrtěl hlavou.

„Potřebuju všechno, co dokážu najít. Moje babička… musím se o ni starat…“

Vin ho umlčel zvednutým prstem. Pak z kabátu vytáhl nůž a jeho špičku přitiskl Joeovi na hrdlo – ne tak silně, aby tekla krev, ale dost na to, aby chlapce vyděsil k smrti. Lara málem vyjekla.

„Tvoje bába je mi u bosory. Asi tě budem muset trochu vychovat, sluníčko,“ kývl Vin na ostatní. „Vemte mu všechno, co má.“

Skupina se těsněji semkla kolem Joea. Lara se bleskově zamyslela, zašátrala ve vlastním kanálnickém pytli a vytáhla ohnutou kovovou lžíci, kterou ve stokách našla o něco dřív. Napřímila se, napřáhla a zahodila lžíci co nejdál do tunelu. Lžíce hlasitě zařinčela o stěnu. Gang i jeho šéf se prudce otočili a zvedli lampy vysoko do vzduchu.

„Kdo je tam?“

„Zdrhej, Joe!“

Lara vstoupila do světla a Joe vykulil oči. Neváhal a vystřelil směrem k ní, až mu od holínek cákala voda. A pak už se oba hnali pryč, kličkovali chodbami a páchnoucím vzduchem je pronásledovaly kletby a výhrůžky Vina a jeho kumpánů.

„Zbosorysyn! Za ním!“

„Seš mrtvej!“

„Zhasni!“ křikla Lara na Joea. Ten ji poslechl a záhy utíkali tunely téměř naslepo, jenom podle paměti a intuice.

„Nejbližší výlez?“ zasupěl Joe.

Lara se snažila zklidnit dech a v hlavě se probírala mapou stok. „Jehlová ulička!“

Dořítili se na místo, kde se chodba rozvětvovala, a pokračovali levou odbočkou. Režný Vin a jeho tlupa jim byli v patách… řvali jako tuři… doháněli je…

Hnali se pořád dál, funěli a lapali po dechu, když vtom si Lara uvědomila, že je něco strašlivě špatně, a prudce se zastavila.

„Co to děláš?!“

„Pšt. Všiml sis toho?“

„Jo. Všiml jsem si, že jsi zastavila. Musíme dál!“

Lara se ani nepohnula. Vzduch se proměnil. Poklepala nohou o dno tunelu.

„Voda. Kam se poděla?“

Z mohutného proudu zbyl jenom čúrek.

„Co na tom záleží? Padáme odsud!“

„Ne! Něco tu nehraje.“

Lara nahmatala lampu u krku, zapálila ji a tmu zaplašilo medové světlo.

Joe se na ni rozkřikl, ale vzápětí ztichl a jenom jí zůstal mlčky stát po boku. Oba zírali na chodbu před sebou. Pár kroků před nimi se stěny zhroutily dovnitř a cestu úplně zahradily úlomky cihel a suti.

Za jejich zády se stokou směrem k nim brodil Režný Vin.

Nebylo úniku.

 

Krysy

„Co budeme dělat, Laro?“

Lara neodpověděla, protože vážně neměla ponětí. Než se stačila pořádně zamyslet, zpoza rohu se vylouply čtyři poskakující sví­tilny. Zdola ozařovaly rozšklebené obličeje Režného Vina a jeho kompliců a rámovaly je tak zvláštními stíny, že výrostci připomínali čtveřici skřetů. Blížili se jako smečka vlků a Lara s Joem ustupovali, až zády narazili na zával ze sutin.

Vin vystoupil před ostatní a zvedl lampu.

„Takže Lara, jo?“

Lara zůstala zticha. Vnitřnosti se jí kroutily hrůzou, ale byla pevně odhodlaná nedat na sobě nic znát. Rozhodně ne před Režným Vinem. Svírala pěsti tak křečovitě, že si nehty málem prořízla kůži, ale dívala se tomu lotrovi přímo do chladných očí.

„Tebe sem v našem rajónu ještě neviděl,“ ucedil Vin.

„To není žádný váš rajón. Ani jedna z těchhle chodeb vám nepatří.“

Vin se uchechtl. „Fakt? No, a já říkám, že jo.“ Odmlčel se a kývl směrem k jejímu kanálnickému vaku. „Prej seš jeden z nejlepších kanálníků ve městě. Co tam máš?“

Lara pokrčila rameny. „Nic.“

Režnému Vinovi prořízl tvář nepěkný úsměv. „Naval.“

Lara sevřela pytel v prstech. Kanálníkův vak byl nedotknutelný, v zásadě šlo o jeho pátou končetinu. Přijít o něj bylo jako přijít o ruku, nebo přinejmenším o prst.

„Jak chceš,“ utrousil Vin. Ohlédl se na své pohůnky a ukázal na Joea. „Seberte věci prckovi.“

Pohnuli se rychle, a než Lara stihla zareagovat, sesypali se na něj. Jeden Joeovi vrazil pěst do břicha, až se chlapec ohnul v pase, druhý mu strhl vak z ramene a třetí ho srazil na zem. Za pár vteřin bylo po všem. Joe se choulil v pramínku splašek, sípal a sténal.

„Joe!“ Lara si k němu klekla a položila mu ruku na záda. Pak ukázala na Vina. „Ještě jednou se ho dotkni a já ti… já ti –“

Za paži ji popadla ruka, vytáhla ji na nohy a zorné pole jí vyplnil obličej Režného Vina. Natočil si na prst kadeř jejích černých kudrnatých vlasů, znova vytasil nůž a čepelí Laře přejel po tváři. „Byla by škoda pocuchat takovou pěknou tvářičku.“ Zarazil se, protože mu oči sklouzly k Lařině krku. „A helemese. Copak to tu máme?“

Když Vin hmátl po jemném kovovém řetízku, který Lara nosila kolem krku, srdce jí sevřela ledová pěst. Na konci řetízku se pod oblečením skrýval dřevěný přívěsek ve tvaru slzy. Vin ho vytáhl ven a zašilhal na něj.

„Nech to být,“ procedila Lara mezi zuby.

„Vypadá to jako nějaká laciná cetka,“ prohlásil Vin. Dech mu čpěl tabákem. „Ale možná si ji vezmu i tak, ať se naučíš chovat.“

Lara už to nemohla dál snášet. Sice se zalykala strachy, ale zároveň jí vřela krev vzteky. Plnou silou vykopla kolenem.

„Ufff!“

Vin pustil nůž, ale podařilo se mu Laru znova chytit za ruku a skoro jí paži vykroutil z ramene. Lara spadla tváří do vody, hlavou se praštila o kus cihly a zatmělo se jí před očima. Její dračí lampa se při pádu roztříštila a plamen zhasl. Chodbu vyplnil drsný chechot, a jak tak Lara ležela ve studené louži špinavé vody, bylo jí jasné, že tentokrát se žádnou chytrou fintou nezachrání.

Postupně se z omráčení otřepala a ve světle Vinovy lampy uviděla na hladině svůj vyděšený odraz. Hladké tmavé čelo měla bolestivě odřené a ve velkých hnědých očích se jí leskly slzy.

Když budeme mít štěstí, říkala si v duchu, Režný Vin a jeho hoši nám seberou kanálnické vaky a půjdou si po svých. Ale jestli se rozhodnou, že z nás udělají odstrašující příklad, je s námi ámen.

Ve tmě opodál se cosi mihlo.

Z popadaných cihel a suti se vynořila černá krysa. Přicupitala blízko, až k Lařinu nosu. Když dívku očichávala, studeným čumáčkem se jí otírala o kůži a vousky ji lechtala na tváři. Lara se ani nepohnula. Mrknutím zaplašila slzy hněvu, bolesti a děsu a zadívala se kryse do očí, které byly jako dva černé korálky. Vzpomněla si na staré kanálnické historky, povídačky o hejnech krys tak zuřivých, že nešťastník, který se jim připletl do cesty, už se z tunelů živý nedostal.

Kéž by se to stalo Vinovi, pomyslela si. Kéž byste ty a tvoje kamarádky daly Vinovi za vyučenou.

A pak se stalo něco, co Laře vyrazilo dech.

Zatímco se jí Režný Vin a jeho kamarádi smáli, dřevěný přívěsek na její hrudi se začal otřásat. A spolu s tím se jí v hlavě rozezněl tichý melodický šepot, jemný a jako z jiného světa.

Krysa se posadila na zadní, zahleděla se na ni a naklonila hlavičku na stranu. Pak šepotání utichlo, přívěsek znehybněl a krysa odpelášila do tmy.

Někdo Laře vyrval kanálnický vak. Dva páry rukou ji vytáhly nahoru a pevně držely mezi sebou, zatímco Vin sebral z bláta svůj nůž a otřel ho Laře o šaty. Čepel se zvedala k jejímu hrdlu, zlověstně se leskla ve světle padouchovy lampy… ale pak Vin zničehonic ztuhl. „Co je to za zvuk?“

Lara přivřela oči a napnula uši. Vážně se něco ozývalo… jakýsi šramot na pozadí vzdáleného bouření podzemních proudů a deště.

Něco povědomého.

„Krysy, Vine! To jsou krysy!“

A už tu byly, desítky, stovky krys, tolik, že dno kanálu pokryl koberec hemživých tělíček a ocásků. Laru a Joea nechaly na pokoji a vrhly se přímo na Vina a ostatní, valily se na ně, šplhaly po nich, škrábaly je a kousaly.

Vin i jeho kumpáni se dali do křiku a snažili se ze sebe krysy smést, setřást je z vlasů a oblečení. Pak se otočili na patě a všichni čtyři vzali do zaječích, s řevem klopýtali přes nenechavé hlodavce a v panice naráželi do stěn. Lara s pusou dokořán sledovala, jak mizí na konci chodby, světlo jejich lamp se vytrácí a vřeštění slábne, až se stoky zase ponořily do ticha.

Když Joe zažehl svůj kahan, něco se Laře otřelo o chodidlo. Vzhlížela k ní už zase jenom jedna krysa a vousky jí cukaly. Laře vystřelila ruka k přívěsku pod halenou.

Majzla jsem se do hlavy, usoudila. Praštila jsem se a zdálo se mi, že ten přívěsek ožil. Takhle to bylo.

„Laro?“

„Ano, Joe?“

„Co se to u ďasových zubů stalo?“

Lara zavrtěla hlavou. V přilehlých tunelech hučela odpadní voda. „Nemám tušení.“

 

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít