Sam Marsdenová: Kolonie

Má vládnout Marsu, srdce ji však táhne na Zem. Vybere si moc, nebo se postaví vlastní matce?
Nakladatelství Fragment vydalo sci-fi román Kolonie, dystopickou senzaci z amerického Wattpadu.

ANOTACE:

Na Marsu, pod skleněnou kupolí, žije kolonie lidí. Sedmnáctiletá Eva Knightová je dcerou prezidentky, která město vede, a díky svému postavení by měla mít vše, na co si jen vzpomene. Opak je však pravdou. Život ve vyprahlé pustině odjakživa nenáviděla a jediné, po čem touží, je vrátit se na planetu Zemi.

Teď, když její otec zemřel a bratr byl veřejně popraven místní pořádkovou silou, si bude muset vybrat. Zůstane po boku své matky a stane se následnicí diktátorského režimu, nebo se připojí k odboji a půjde za svým snem?

 

INFO O AUTORCE:
Sam Marsdenová Vystudovala The Royal Central School of Speech and Drama v Londýně a už během studia věděla, že chce být spisovatelkou. Přes deset let byla učitelkou dramatu a vedla jedno z největších regionálních divadel. Nyní píše články pro noviny The Stage a je autorkou publikace pro začínající herce a herečky 100 hereckých cvičení pro mladé a dospívající herce. Román Kolonie je její literární debut a už jsou prodána práva na jeho filmové zpracování.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, leden 2021
Původní název: Under Glass
Překlad: Lenka Landová
Vazba: vázaná
Počet stran: 272
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA PRVNÍ

Můj táta říkával, že existují jen čtyři věci, které nelze skrýt: slunce, dva měsíce a pravda. Tak proč moje matka neustále lže?

Znovu zaklepu na dveře bratrova pokoje. Vím, že tam je, ale neodpovídá mi. Nečekám, že bude naměkko nebo tak něco, sama vím, jak jsou emoce nebezpečné. Ale dnes večer by mi mohl otevřít. Ignoruje mě už od doby, co obdržel Obětní příkaz. Když náš otec před devíti lety zemřel, ztratil Will o všechno zájem, ale dnes večer mě nemůže jen tak nechat být. Pokud ovšem nechce zemřít.

„Wille,“ ozvu se, „vím, že tam jsi.“

„No a?“ odvětí.

„Musíme si promluvit.“

„Převlékám se.“

„Dávám ti třicet vteřin a pak jdu dovnitř.“

Pohlédnu z okna na rušný Éós. Někteří lidé už jsou na cestě do Aureoly, aby si na Ceremoniálu zabrali co nejlepší místa. Naše město má puls, ale chybí mu srdce. V minulosti jsem v Ceremoniál věřila. Ale teď, když má být Will obětován, se mi tam jít nechce.

Znovu zabouchám na Willovy dveře.

„Jdu dovnitř.“

Otevřu a nevím co říct. Měla jsem si snad už dřív představit svého bratříčka v obětních šatech? Bylo by pak tohle jednodušší? Usměju se, snažím se tím skrýt svůj strach. Máma říká, že úsměv je ta nejdůležitější věc, kterou si můžeme vzít na sebe, zejména v těžkých časech. Ale já nemůžu. Nemůžu se smát. I přesto přese všechno Will nevypadá, že by ho to děsilo. Zdá se být hrdý. Poprvé v životě se oholil. Kdo ho to naučil?

„Musíš se dostat na loď na Zemi,“ řeknu. „Prosím.“

„Máš hezké šaty,“ odpoví mi, jako by skládal kompliment naprostému cizinci.

Nad postelí mu visí transparent se slovy Největší štěstí největšího počtu a po celém pokoji jsou rozmístěné dárky hlásající „S poděkováním“. Will vypadá odhodlaně. Snad je skutečně přesvědčený o tom, že se vzdává svého života pro kolonii. Stojím v tichosti. Hlavou se mi honí myšlenky, paže mi visí podél těla a dlaně mám zatnuté v pěsti.

Z nemoci má nateklý obličej, ale ani korektor s vysokým krytím mu nedokáže skrýt modřiny kolem očí. Viradart je bestie. Kdyby žil dál, za pár měsíců by mu vypadaly všechny zuby i vlasy a kůže by ho natolik svědila, že by si ji sám začal strhávat. Na Marsu neexistuje lék na Viradart, ale slyšela jsem, že jakmile se dostanete na Zemi, symptomy začnou rychle ustupovat. Abychom udrželi naši populaci a veškeré zdroje pod kontrolou, obětuje Éós každého, kdo Viradartem onemocní. Poslat je na Zemi je příliš nákladné. Ale obětováni nejsou jen ti, co se nakazí Viradartem. Příkaz obdrží kdokoliv neproduktivní.

Will sedí za stolem, a i když to vypadá, že mu není dobře, vyzařuje z něj něco božského. Jako by už odešel a přidal se ke hvězdám. Stoupnu si naproti němu, položím dlaně na stůl a nakloním se.

„Nesmíš se nechat obětovat,“ řeknu.

Will klikne na svůj tablet a vystaví tím mezi námi průhlednou stěnu. Obejdu stůl a podívám se na jeho webovou stránku. Dnes už jsem se na ni několikrát koukla. Lidé mu tam píšou děkovné komentáře. „Jsme vděční za tvou oběť“, „Hrdina, jenž upřednostňuje společnost“ nebo „Nikdy na tebe nezapomeneme“. Nic osobního a zcela jistě ani dojemného.

„Wille?“ oslovím ho. Vzhlédne od obrazovky a z výrazu jeho tváře je jasné, že ho mám nechat být. „Prosím, zkus utéct.“

Zakroutí hlavou. „Bývaly doby, kdy jsi také věřila v náš svět.“

„Jak to, že se nebojíš smrti?“

„Protože nejsem sobec,“ odvětí.

„Wille, já nechci, abys umřel.“

„Budu obětován,“ řekne s prázdným pohledem a znovu se zadívá na web, „neumírám.“

„To je to samé,“ oponuju, „obětování nebo vražda nebo nešťastnou náhodou vyletět do vzduchu, všechno to končí smrtí.“

„A stejně tak i život,“ odpoví neústupně.

Zvětší stěnu, roztáhne ji kolem sebe a zneprůhlední ji, takže na něj nevidím. Přelétnu očima po jeho trofejích. Bylo to teprve loni, co na střední škole Sunset High vyhrál cenu pro nejlepšího sportovce roku. Tehdy jsme ještě nevěděli, že má Viradart. Asi bych měla následovat nařízení vlády a potlačit své emoce – mám totiž pocit, že se rozbrečím. Před třemi týdny jsem přestala brát Vital, protože jsem nechtěla předstírat, že pro mě Willova smrt nic neznamená. Ovládat se je těžké, ale zvládám to. Zatím. Srdce se mi naplní bolestí a hrozí, že to na mně Will pozná, ale podlehnout právě teď lítosti ho nezachrání. Emoce by zapříčinily, že se uzavře ještě hlouběji do sebe.

Přemýšlej, Evo, jak se k němu dostaneš? Rozhlédnu se po pokoji a snažím se najít nějakou nápovědu. Jediné, co vidím, jsou sportovní trofeje a plakáty jeho oblíbeného fotbalového týmu Orbit Warriors. Než se nakazil, snil o tom, že za ně bude hrát. A měl šanci. Sporty byly jeho způsob, jak udělat mámu pyšnou. Mám to! Ceremoniál je poslední věc, kvůli které chce, aby na něho byla hrdá. Mám se pokusit ji přesvědčit, aby to nepodstupoval? Jenže teď se k ní ani nedostanu. Její doprovod mi neustále opakuje, že nepřijímá návštěvy. To není schůzka, já jsem její dcera, chce se mi zakřičet. Ale k ničemu by to nebylo, její tým je tvrdší než sklo, pod kterým je tohle město uvězněné.

„Máma toho bude litovat, Wille.“

Cukne sebou. „Ne, nebude.“

„Mohla by.“

Jsou to poslední hodiny jeho života. Měla by tu být s ním. Vetřu si do dlaní dezinfekci.

„Pamatuješ, co nám táta vyprávěl o Zemi?“ zeptám se.

„Táta byl šílený.“

„Ale co když ne?“ namítnu a mávnu na jeho šaty a pak ven k Aureole. „Co když je tohle šílené? Na Zemi bys mohl žít nový život, Wille. Slunce je tam jasnější, rostou tam skutečné stromy. Země má lepší kyslík, půdu, pořádné jídlo, modré nebe a lidé jsou –“

„Ignoranti!“ přeruší mě. „Nejsou jako my. Co je to s tebou a tou tvojí posedlostí Zemí? Je zpustošená, neobyvatelná.“

„Nemyslím si, že vše, co nám o Zemi řekli, je pravda,“ odpovím.

„Dnes večer nemám na ty tvoje dětinské konspirační teorie čas.“ pronese.

„Země je obyvatelná. Odkud asi tak myslíš, že získáváme sadbu?“

„Není obyvatelná pro Marťany,“ začne zvyšovat hlas.

„Samozřejmě že je, ničím se od Pozemšťanů nelišíme.“

„Ale ano!“

„Nic o Zemi nevíš,“ zvýším hlas, „protože věříš lžím, které nám na Marsu říkají.“

„A ty nevíš nic o Marsu,“ vykřikne, „protože jsi neskutečně posedlá Zemí!“

Zmírním tón. „Já vím, že se nemusíš obětovat, Wille.“

„Musím. Vláda ví, co je pro kolonii nejlepší.“

„Co to s tebou je? Proč chceš tak moc umřít?“

„Vypadni z mého pokoje!“

„Proč vždycky uděláš všechno, co řekne máti?“

„Nebudu obětován, protože to řekla máma. Je to pro mě pocta. Kdysi byla i pro tebe. Měla bys být za mou oběť vděčná. Obětovat neproduktivní je jediný způsob, jak tady nahoře přežít. Nejsem sobec a od tebe se hergot očekává, že budeš s mým rozhodnutím souhlasit!“

„Ode mě se očekává?“ Mám sto chutí vrhnout se na něj, ale nechci, aby tohle bylo to poslední, co po nás jeden druhému zůstane. „Wille, já nechci, abys umřel.“

„I kdybych chtěl utéct na Zemi,“ pronese jemnějším hlasem, „na loď se nedostanu. Dostal jsem obětní příkaz.“

„Někdy se lidem podaří dostat se dovnitř, pokud je osoba z hraniční kontroly pracovně uvědomělá.“

Zakroutí hlavou. „Ty to pořád nechápeš, že ne? Podívej se na mě,“ odmlčí se, „jsem nemocný, Evo, a to hodně. Stejně umřu.“

Pevně zatnu zuby. Tohle není možné. Kdybych mohla, dala bych za něj svůj život. Všimnu si balíčku s práškem v šuplíku ve stole.

„To je kara?“

„Neříkej to mámě, akorát by ji to rozrušilo.“

„Ono ji něco dokáže rozrušit?“.

„Jestli to někomu povíš,“ vyhrožuje mi, „nikdy ti to nezapomenu.“

„Nikomu to nepovím. Ale kara je nebezpečná.“

„Nepoučuj mě.“ Otevře sáček. „Chceš trochu?“

„Ne!“

Dá si špetku do dlaně, poklepe ukazováčkem do bílého prášku a vetře si ho do dásní. S ohledem na jeho zručnost soudím, že už je na ní závislý.

„Co je?“ pronese podrážděně.

Zamrazí mě. Dojde mi, že ho možná vidím naposledy. A nejen jeho. Cítím, jak se ze mě dere na povrch nesnesitelná směs smutku a zloby. Nevím, co je to za pocit, jen to, že je tak silný, že bych obětovala svůj život za jeho. Sleduju, jak si vtírá gel na vlasy do svých zrzavých vlasů, a v hlavě ucítím zmatek. Dnes večer pro něj bude hodně lidí truchlit. Má spoustu fanoušků. Nasaju jeho vůni po popcornu a vím, že mi bude chybět, i když mu obvykle tvrdím, že smrdí. Každý máme svůj vlastní tělesný pach, a jakmile zemřeme, nelze jej reduplikovat ani si ho zapamatovat. Přišla jsem na to, když zemřel táta. Až tu Will nebude, s velkou pravděpodobností si tyhle poslední momenty budu přehrávat pořád dokola. Zavrávorám, ale stihnu se opřít o sloupek postele. Evo, řekni něco kloudného. Řekni něco, čeho nebudeš litovat. Snaž se mu to ulehčit. Málem vyslovím, že ho mám ráda, ale to by bylo příliš. Takové věci se v den konání Ceremoniálu nemají říkat. Vlastně nikdy. Láska je pojem, který dostal lidskou rasu na Zemi do spousty problémů.

Všimnu si, jak mu přes kamennou tvář přelétne záchvěv obav, a uvažuju, co jej vyvolalo. Najednou se z něj stane smutný kluk, jenž se snaží zamaskovat své skutečné pocity. Zvedne ruce k obličeji, na chvíli se za ně schová a poté si uhladí řídnoucí zrzavé obočí.

„Jsem vděčná za to, že jsi můj bratr,“ pronesu překvapená tím, jak dojemně můj hlas zní.

„Ale já chci, abys byla vděčná za mou oběť,“ odpoví.

„Raději bych se sama obětovala.“

„Domluveno!“ řekne s úsměvem od ucha k uchu a natáhne ke mně ruku na znamení dohody. Vždy, když se začne cítit pod tlakem, začne vtipkovat.

Napřáhnu ruce, abych ho objala, a k mému údivu si mě k sobě silou přitáhne. Stojíme v pevném objetí. Nikdy dřív jsme se takhle neobjali. Will se odtáhne jako první.

„Všechno bude v pořádku, ségra. Jsem s tím umíráním v pohodě a ty ten svůj život pěkně rozjedeš.“

„Wille –“

„Myslím to vážně. Nechci spotřebovávat víc energie, než dokážu dát.“

„Ty podáváš tak pozitivní výkon, že ho ani nelze změřit. Stojíš za palivo na cestu na Zemi, Wille.“

„Jen závidíš, že mě budou po smrti uctívat.“

Trochu se zasměju. „Tohle není vhodná chvíle na legraci.“

„Vždycky je čas na legraci. Pamatuješ,“ zeptá se, „na tu noc, kdy nás táta vzal do hvězdárny a dal nám spoustu arašídového krokantu?“

„Jo, máma na něj byla kvůli tomu naštvaná.“

„Přemýšlím nad tím, co táta tu noc řekl.“

„Fakt?“

„Řekl, že bychom se neměli tolik obávat smrti, ale toho, že prožíváme svůj život jako mrtvoly.“

„Jo, pamatuju se na to,“ řeknu, „často na to myslím.“

„Já taky.“

Will vypadá bezradně. Jako by ho někdo rozebral a on teď nemohl žádnou z těch chybějících částí najít.

„Evo.“

„Ano?“

„Děkuju ti.“