Victoria Schwabová: Město duchů

Ukázky z knih / 2.11.2020 /

Nakladatelství Slovart vydalo fantasy román pro děti Město duchů, první díl úspěšné série Cassidy Blakeová od mistryně strašidelných příběhů Victorie Schwabové.

ANOTACE:
Od toho dne, co se Cassidy málem utopila (no, ona se vlastně utopila, ale nerada na to vzpomíná), dokáže odtáhnout Závoj, který odděluje živé od mrtvých… a vstoupit do světa duchů. Dokonce její nejlepší kamarád Jacob je duch. Už tak je její situace dost na pováženou. A to se ještě zhorší.

Když se její rodiče pustí do natáčení televizního pořadu o nejstrašidelnějších místech na světě, zamíří všichni i s Jacobem do skotského Edinburghu, kde se místní hřbitovy, hrady a tajné uličky jen hemží neklidnými duchy. A tehdy Cassidy potká Laru, dívku, která má stejný dar jako ona, a zjistí, že se toho má o Závoji – a sama o sobě – ještě hodně co učit. A bude se muset učit rychle, protože Město duchů je daleko nebezpečnější, než by myslela.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart, říjen 2020
Překlad: Elizabet Kovačeva
Vazba: měkká
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ČÁST PRVNÍ
DUCHOLOGIE

KAPITOLA PRVNÍ

Lidé si myslí, že duchové vychází ven jen v noci nebo na Halloween, kdy světu vládne tma a stěny jsou tenké. Jenže duchové jsou všude. U regálu s pečivem v supermarketu, uprostřed babiččiny zahrady, na předním sedadle autobusu.

To, že je nevidíte, neznamená, že tam nejsou.

Máme zrovna dějepis, když vtom ucítím na rameni ťuk-ťuk-ťuk, jako kapky deště. Někdo tomu říká intuice, někdo šestý smysl. Takové to lechtání na hraně smyslů, které vám říká, že existuje něco víc.

Necítím to poprvé, to ani náhodou. Ani to není poprvé, co to cítím tady ve škole. Vždycky se to snažím ignorovat, ale nic naplat. Vůbec se pak nesoustředím a vím, že jediný způsob, jak to zastavit, je poddat se tomu. Jít a přesvědčit se na vlastní oči.

Jacob přes celou místnost zachytí můj pohled a zavrtí hlavou. On sám to necítí, to ťuk-ťuk-ťuk, ale zná mě natolik dobře, že ví, kdy to cítím já.

Poposednu si, donutím se soustředit na katedru. Pan Meyer se ze všech sil snaží učit, a to navzdory tomu, že je poslední hodina před letními prázdninami.

„… ke konci války ve Vietnamu, v roce 1975, se američtí vojáci…“ pokračuje v mumlání. Všichni tu ale sotva vydrží sedět, natož aby dávali pozor. Derek a Will spí s otevřenýma očima, Matt vyrábí další papírový míč. Alice a Melanie sepisují seznam.

Alice a Melanie jsou oblíbené.

To se pozná tak, že jsou jako přes kopírák – stejné lesklé vlasy, tytéž perfektní zuby, stejně nalakované nehty – kdežto já jsem samá ruka, samá noha, kulatý obličej a kudrnaté hnědé vlasy. Lak na nehty ani nevlastním.

Vím, že bych si správně měla přát být taky oblíbená, ale nikdy jsem to tak neměla. Přijde mi, že to musí být pro člověka vyčerpávající, když neustále myslí na všechna ta pravidla. Usmívat se, ale ne moc široce. Smát se, ale ne moc nahlas. Nosit správné oblečení, věnovat se správným sportům, zajímat se o věci, ale nikdy ne moc.

(My s Jacobem máme taky svoje pravidla, ale ta jsou jiná.)

Jako na zavolanou se teď Jacob zvedá a jde k Melanii. Myslím, že on by klidně mohl být oblíbený, má rozcuchané blond vlasy, zářivě modré oči a smysl pro humor.

Vrhne po mně ďábelský pohled a opře se o roh její lavice.

Mohl by být, má to ale jeden háček.

Je mrtvý.

„Seznam věcí na filmový večer…“ předčítá z Melaniina papíru nahlas. Jsem ale jediná, kdo ho slyší. Melanie skládá další papír, pozvánku – to poznám podle těch velkých písmen a růžové propisky – pak se nakloní dopředu a předá ji Jenně, která sedí před ní. Ruka jí přitom projde přímo skrz Jacobův hrudník.

Jacob se podívá dolů, jakoby uraženě, a pak seskočí z lavice.

V hlavě mi pořád jede ťuk-ťuk-ťuk, jako sotva slyšitelný šepot. Netrpělivě se dívám na hodiny na zdi a čekám na polední zvonění.

Jacob se teď přesouvá k Alicině lavici a zkoumá všechny ty vícebarevné tužky, které tu má pečlivě vyskládané. Nakloní se až k nim, opatrně a velice soustředěně k nim přiblíží prst a do té nejbližší šťouchne.

Jenže tužka se ani nehne.

Strašidla ve filmech dovedou zvedat televize a posouvat postele po podlaze. Jenže pravda je taková, že duch potřebuje nesmírně velkou sílu, aby dosáhl za Závoj – tedy clonu mezi svým světem a tím naším. A duchové, kteří tohle dokážou, jsou většinou fakt staří a ne moc hodní. Živí dokážou čerpat sílu z lásky a naděje, ale mrtví ji získávají prostřednictvím temnějších věcí. Pomocí bolesti, vzteku a lítosti.

Jacob svraští obočí a snaží se – neúspěšně – cvrnknout Mattovi do míče.

Jsem ráda, že to v sobě nemá.

Vlastně nevím, jak dlouho už je Jacob mrtvý (to slovo si pomyslím potichu, protože vím, že ho nemá rád). Nemůže to být zas tak dávno, není vůbec retro – má tričko se superhrdinou, tmavé džíny a vysoké tenisky, ale nemluví o tom, co se stalo, a já se neptám. Kamarádi si zaslouží trochu soukromí, i když on mi dovede číst myšlenky. Já jemu ne, ale když to tak vezmu, raději bych byla naživu a nevědoucí než vševědoucí duch.

U slova „duch“ zvedne oči a odkašle si. „Preferuji výraz ,tělesnostně postižený‘.“

Obrátím oči v sloup, protože moc dobře ví, že nemám ráda, když mi čte myšlenky bez dovolení. Ano, je to divný průvodní jev našeho přátelství, ale stejně. Hranice!

„Nemůžu za to, že přemýšlíš tak nahlas,“ ušklíbne se Jacob.

Uchechtnu se a několik studentů se po mně ohlédne. Schoulím se na židli, co to jde, až teniskami kopu do tašky na zemi. Pozvánka, kterou předala Melanie Jenně, putuje třídou. U mé lavice se nezastaví. Ale mně to nevadí.

Léto je skoro tady a to znamená čerstvý vzduch a sluníčko a čtení pro radost. Znamená to každoroční rodinný výlet do pronajatého domu u pláže na Long Islandu, kde budou máma s tátou pracovat na své další knize.

Hlavně to ale znamená konec strašení.

Nevím, čím to je – možná tím, že je ten dům na pláži tak nový nebo že stojí v poklidné části pobřeží – ale vypadá to, že je tam daleko méně strašidel než tady na severu New Yorku. Což znamená, že jakmile skončí škola, čeká mě šest týdnů sluníčka a písku a pořádného spánku.

Šest týdnů bez neustálého ťuk-ťuk-ťuk nepokojných duší.

Šest týdnů, kdy se budu cítit skoro normálně.

Tak kdy už zazvoní?

***

Nemůžu se dočkat… ale jakmile se ozve zvonek, stejně vyskočím, hodím batoh přes rameno, fialový popruh foťáku přes to druhé a nohy mě nesou přímo za tím vytrvalým ťuk-ťuk-ťuk.

„Asi to bude znít bláznivě,“ řekne Jacob, když se mnou srovná krok, „ale co takhle jít prostě na oběd.“

Je čtvrtek, takže sekaná, pomyslím si a dávám si pozor, abych to neřekla nahlas. To se raději střetnu s těmi duchy.

„Ale no tak,“ řekne. Jenže oba víme, že Jacob není normální duch a já nejsem normální holka. Bývávalo. Před tou nehodou. Kolo. Zamrzlá řeka. Stručně řečeno, zachránil mi život.

„No jasně, jsem v podstatě superhrdina,“ řekne Jacob přesně ve chvíli, kdy se mu přímo před obličejem otevře školní skříňka. Zamrkám, on ale projde přímo skrz dvířka. Ne, že bych zapomínala, co Jacob je – je dost těžké zapomenout na to, že vašeho nejlepšího kamaráda nikdo další nevidí. Je ale neuvěřitelné, na co všechno si člověk zvykne.

Vypovídající je i to, že skutečnost, že tady Jacob straší už víc než rok, není zdaleka to nejpodivnější v mém životě.

Dojdeme do místa, kde se chodba větví. Nalevo do jídelny. Napravo ke schodišti.

„Poslední šance být normální,“ varuje mě Jacob, ale zase se u toho šklebí. Oba víme, že jsme šanci být normální dávno prošvihli.

Jdeme doprava.

Po schodech dolů a další chodbou, proti proudu davu spěchajícího na oběd, a za každým rohem ťuk-ťuk-ťuk zesiluje a přitahuje si mě jako na provaze. Ani nemusím přemýšlet, kam jdu. Je dokonce jednodušší přestat myslet a nechat se prostě přitáhnout.

Táhne mě to ke dveřím divadelního sálu. Jacob strčí ruce do kapes a zamumlá něco o blbých nápadech, a já mu připomenu, že nemusel chodit se mnou, i když jsem ráda, že šel.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít