Deborah Hewittová: Strážce duší

Nakladatelství Argo vydalo debutový román Deborah Hewittové. Strážce duší je strhující městskou fantasy o nám neznámém Londýně, kouzelném světě skrytém za dobře známým uspěchaným moderním městem.

ANOTACE:
Alice Wyndhamová celý život vídala podivné ptáky, pro všechny ostatní neviditelné… pak se ovšem od záhadného Crowleyho dozví, že je „aviaristka“ a jako taková vidí lelky, magické ptáky strážící lidské duše. Když Alicina nejlepší kamarádka Jen upadne po tragické nehodě do kómatu, Alice stane před úkolem, který nikdo jiný nezvládne – musí najít a zachránit Jenina lelka.

S Crowleyho pomocí se Alice vydává do skrytého alternativního Londýna, jehož obyvatelé mají nejrůznější kouzelné schopnosti, aby tam zdokonalila svůj neobyčejný talent. Novou aviaristku však touží zničit skupina odhodlaná vyhladit z povrchu zemského všechny, kteří vládnou magií. Alice musí riskovat vše, aby svou nejlepší kamarádku zachránila – a aby odhalila pravdu o sobě samé.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, říjen 2020
Původní název: The Nightjar
Překlad: Anežka Dudková
Obálka: Matthew Garrett
Vazba: brožovaná
Počet stran: 456
Cena: 488 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Hrušky v sadu uzrály příliš brzy. Na trávě se povalovaly jejich nabobtnalé mršiny, jako hnilobná hostina pro mravence a octomilky. Na terasu k němu zaváněl pach lepkavé šťávy a mísil se s odporně sladkou vůní lučních květin, které na zahradě rostly. Na září bylo příliš velké horko a Heleniny milované hortenzie uvadaly. Lemovaly terasu jako čestná stráž, hlavičky uctivě sklopené, a ve světle pozdního večera jim opadávaly žlutohnědé okvětní plátky.

Na štěrkové příjezdové cestě před domem zakřupaly pneumatiky a on ztuhl se sklenkou whisky na půl cesty k ústům. Ve slábnoucím světle se zaleskla jantarová tekutina a její odraz mu na ruce tančil jako oheň. Položil skleničku, aniž se napil, a zavřel oči. Ve vzduchu vířila křídla můr a rytmické ptačí trylkování. Uklidňující bílý šum. Klidný. Pokojný. Lež.

„P… Pane? Sire Johne?“

Prudce otevřel oči. Ten kluk – Vincent, zahradníkův syn – se třásl. Hubený opálený obličej měl potřísněný prachem a slzami. Chlapcova ruka pevně svírala dveře na terasu, jako by se připravoval, že jimi prchne do bezpečí domu. Další lež. Bezpečno není nikde.

„Pane, policie…“

John na něj upíral bezvýrazný pohled a poté přikývl. Chlapec proklouzl zpátky dovnitř, pod teniskami mu zakřupaly střepy skla z oken terasy, jež pokrývaly koberec.

John sklonil hlavu a podíval se na sebe – naleštěné boty, smoking, nažehlená bílá košile. Kravatu měl povolenou a levý manžetový knoflíček se mu rozepnul. Policie. Měl by je jít přivítat. Uhladil si zmačkanou košili, narovnal si sako, o klopy utřel krev z rukou.

Když se vydal k domu, hudba ještě stále hrála. Ze starožitného gramofonu se ozýval praskavý, pokřivený kovový zvuk a rozléhal se chodbami Cranleighovy vily. Ten gramofon mu Helena darovala o jejich svatebním dni.

Nemohl dýchat.

Hudba stále hrála, ale už tu nezbyl nikdo, kdo by ji poslouchal. Všichni stolovníci byli mrtví.

Chytil se za hruď. Bylo mu úzko, nemohl dýchat. Vrávoravě přešel terasu, žaludek mu svíraly křeče a chytil se železného zábradlí, aby neupadl. Vyzvracel se do hortenzií, ale ty obrazy z jídelny z mysli vypudit nemohl.

Na přepychovém koberci se třpytily střepy z rozbitého zrcadla. Převrácený jídelní stůl barvily krvavé šmouhy, na dubovém dřevu byly zoufalé otisky jeho matky… Jeho postarší otec ležel rozvalený v křesílku se zády prohnutými dozadu; jeho švagrová se sesunula na podlahu vedle těžkopádného těla jeho bratra… a tamhle byla Helena, zhroutila se u arkýřového okna a zpod jejího těla se jako kvetoucí růže rozlévala krev. Kdyby dorazil domů o hodinu dříve, možná by ji býval zachránil…

Klopýtavě sešel po schůdkách na trávník. Ne. Policii nepřivítá. Do té místnosti se s nimi už nevrátí. Neukáže jim to světlé holubičí pírko, jež měl v kapse a které bylo na okrajích růžově potřísněné: navštívenka těch bestií, které mu povraždily rodinu.

Na terase za ním pleskaly Vincentovy nervózní kroky.

„Pane!“

Policisté teď bušili na vstupní dveře se vzrůstající naléhavostí. Zanedlouho objeví branku, která vede k zadnímu vchodu.

„Pane, miminko je naživu!“

Prudce se otočil a Vincent mu podával dítě. Jemné chomáčky tmavých vlásků a hnědé oči… Heleniny oči. Odtáhl se – od dítěte, od toho chlapce i od té příšerné, hrůzné scény v domě.

Jenže dítě něco drželo v ručičce… Zamračil se. Byla to hortenzie. Jedna z Heleniných milovaných hortenzií. Maličká pěstička pevně svírala povadlý kvítek. Stonek byl posetý hnědými skvrnami, světlé okvětní plátky byly seschlé a zkroucené.

„Co… Co se to děje?“ zašeptal Vincent ohromeně.

Dítě trhlo ručkou a kvítek se začal napřimovat. Stonek sílil, rostlinnými buňkami prosakovala sytě zelená barva a hortenzie začínala kypět životem. Suché okvětní plátky se narovnaly, barva tmavla do jasného lila odstínu. Pak se kvítek zachvěl a lila vybledla do světle nachové… pak světle žluté… Civěl na batole, které třepalo kytičkou, jejíž okvětní lístky se rozevíraly a zase zavíraly, jako na příkaz.

Dítě zabroukalo a jemu se znovu sevřela hruď. Heleniny oči… Heleniny hortenzie. Tohle bylo špatně. Špatně.

John potřásl hlavou. „To dítě… mělo zemřít spolu s matkou,“ zachraptěl.

„Ale pane –“

Ruka mu vystřelila dopředu a mrskla sklenkou whisky přes zahradu, jako by to byla střela. Sklenka se zvonivým bouchnutím zasáhla třesoucího se chlapce do obličeje a rozřízla mu obočí a tvář.

Hoch na Johna vyděšeně zíral, přitiskl si ruku na obličej – skrz prsty mu na dupačky dítěte proudila krev. Květina v roztřesené ručce se rozpadla na prach.

John ustoupil, v očích skelný pohled, nohy jako olovo.

Za jeho zády začalo dítě vřískat.

 

 

1

Ty potíže začaly jednoho mrazivého listopadového rána, když Alice Wyndhamová vyšla ze svého bytu a na prahu našla ležet nějakou krabici. Byla naprosto obyčejná: normální kostka z hnědého kartonu, asi třicet centimetrů široká. Neobvyklé na ní bylo jen to, že každý z těch centimetrů byl oblepený průhlednou lepicí páskou.

Pro Alici Wyndhamovou, stálo na štítku. Neotvírat.

Zírala na ni. Kdo jí proboha mohl poslat balíček s pokynem, ať ho neotvírá? Mrkla na hodinky a škubla sebou. Sakra. Autobus jí jede za deset minut. Dneska prostě nemůže přijít pozdě. Záhadná krabice bude muset počkat.

Rychle balíček uložila do chodby a spěšně se vydala pryč. Hlavu měla skloněnou proti řezavému větru, takže si nevšimla řidiče tuctového černého auta, který ji poněkud lhostejně sledoval. Robert Lattimer byl štíhlý, kůži měl bledou jako ovesná kaše a dokázal být mimořádně nenápadný. Zvedl oči od svého zápisníku a pečlivě si na prázdnou stránku poznamenal: Alice Wyndhamová, krabice číslo 326. Zarazil se s propiskou nad papírem a po chvilce dopsal: Aviaristka?

* * *

O půl hodiny později si Alice v duchu sestavovala vlastní nekrolog. Od dnešního rána čekala všechno možné, ale smrt vinou psychotického řidiče autobusu k nim nepatřila. I tak by to možná bylo lepší než to, co ji čeká v kanceláři. Zanedlouho začne dovnitř proudit celá delegace manažerů z vedení, kteří si budou chtít poslechnout její prezentaci – její první od chvíle, co do firmy před více než rokem nastoupila. Její nejlepší kamarádka Jenny jí slíbila, že když to zvládne, má u ní láhev prosecca. Alice si v duchu pomyslela, že lepší šance by měla, kdyby si to prosecco dala před prezentací.

Zkoušela si vzpomenout, jak má v plánu začít. Průzkum mezi zákazníky, kteří podali stížnost na naše obchody, ukázal, že… že… Kruci. Co přesně ten průzkum ukázal? Materiály měla v kanceláři. Proč je tam jenom nechávala?

Řidič bez varování dupnul na brzdy a Alicí to hodilo dopředu, až koleny narazila na sedadlo před sebou. Venku se mihla jakási šmouha a dveře se rozletěly dokořán. Přední sedadla promáčel poryv ledového deště.

Do autobusu se drápala jakási drobná stará paní a Alice zavřela oči. Soustřeď se. Průzkum ukázal –

Něco se jí otřelo o rameno. Nad Alicí se tyčila ona stařenka. Ovanula ji vůně levandulové toaletní vody.

„Dobrý den,“ zaskřehotala žena a upírala na Alici zakalené oči. Vypadala až příliš staře na to, aby mohla existovat, jako by vyhrabali a vycpali něco, co už bylo dávno mrtvé.

„Nevadilo by vám, kdybych se tady posadila?“ zeptala se.

Alice se zdvořile usmála. V autobuse byla spousta jiných prázdných míst, jenže Alice byla na osamělé důchodkyně magnet. Nějak to souviselo s jejím obličejem – neškodnou, růžolící tvářičkou, která vzbuzovala dojem počestnosti a slušnosti. I když pokud tedy byla počestná, rozhodně to nebylo proto, že se o to snažila. Stařenky její tvář zbožňovaly. Muži? Ne tak docela.

„Vůbec ne,“ přikývla. „Jen si dám stranou kabelku.“

Když se autobus konečně rozjel, prorazil si cestu hejnem strak a ptáci se rozprchli. Rozletěli se po obloze nad Larkhall Parkem.

Stará paní je soustředěně pozorovala. „Krásná stvoření, viďte?“ zeptala se a mávla přitom kostnatou rukou, až se jí prsty zatřepotaly jako ptačí křídla.

Alici kleslo srdce až do žaludku, když si všimla, že se jedna osamělá straka snesla zpátky na střechu trafiky. Předzvěst… nějakého soužení.

„Vím, co jste zač,“ pokračovala stařena.

Alice svraštila čelo.

„Vím, co jste zač,“ zopakovala žena.

Na chvíli se rozhostilo udivené ticho. Tohle bylo na páteční ráno trochu moc existenciální. „Jsem analytička reklamačního oddělení ve firmě na boty,“ prohlásila Alice s rozpačitým úsměvem.

„Ne,“ žena na to. „To je jenom vaše práce, ne vaše podstata. Vím o těch ptácích.“

Alice ztuhla. O ptácích? Co se stalo se zdvořilou, i když strojenou konverzací o dopravních zácpách nebo mizerném počasí? O jejím strachu z ptáků věděl jen málokdo a bylo to to poslední, na co chtěla dneska ráno myslet.

„Jak to myslíte?“ zeptala se pomalu. „Vy jste poznala… že nemám ráda ptáky? Je to tak?“

Žena přikývla, ale upřela na ni příkrý pohled, jako by ji Alicina ornitofobie osobně urážela.

„Ptáci jsou neuvěřitelní tvorové,“ řekla a pištivý hlas jí zeslábl. „Věděla jste, že orli bělohlaví si hledají partnery na celý život? Jsou si věrní. Oddaní. A teď mi prozraďte: copak to nejsou vlastnosti, které obdivujete?“

Alice sebou trhla. Dokonce i orli bělohlaví měli úspěšnější milostný život než ona.

„Já… si cením toho, co říkáte…“

„Sylvie,“ doplnila stará paní.

„Sylvie,“ zopakovala Alice. „Zkrátka, ptáci jsou prostě… Jsou tak nějak…“

V krku se jí udělal knedlík a odvrátila se. Tohle jí na Londýně vadilo ze všeho nejvíc. Ani doprava, ani hluk, ani zvýšená pravděpodobnost, že ji někdo zavraždí. Ze všeho nejvíc nemohla vystát ptáky, a Londýn jimi byl prolezlý. Krkavci v Toweru, labutě na Temži, holubi… všude. Zkazili jí celé dětství a teď je viděla ráda jenom na talíři.

Po zbytek cesty seděly v tichosti, zatímco do skla se zlovolným záměrem bušil déšť. Na Trafalgarském náměstí se Alice vztyčila a protáhla se kolem své sousedky.

„Počkejte chvilku, drahoušku.“

Za jejími zády se Sylvie vratce zvedala, potácela se na nožičkách tenoučkých jako párátka.

„Taky tady vystupuji. Nemohla byste mi pomoct dolů?“

Natáhla ruku a Alice se jí po krátkém zaváhání chopila a opatrně ji vyvedla ven do běsnícího slejváku.

„Děkuji,“ řekla Sylvie, když se autobus odlepil od krajnice. „Nevadilo by vám převést mě přes silnici?“

Alice se bezmocně ohlédla na Trafalgarské náměstí: patřilo k jejím nejméně oblíbeným místům ve městě. Neměla deštník a doufala, že celou cestu do práce urazí sprintem.

„Prosím?“ dodala Sylvie.

Alice pocítila bodnutí provinilosti. Těžko mohla odmítnout.

„Ale jistě, že ne,“ vyhrkla a věnovala Sylvii napjatý úsměv.

Zamžourala do deště a jednou rukou starou paní objala. Jakmile se v dopravě rozevřela mezera, popohnala Sylvii do silnice a zdráhavě se vrhla do masy holubů na náměstí.

Déšť jí přilepil vlasy k obličeji. No krása. Přesně takhle chtěla na vedení zapůsobit.

„Tak dobře, na shledanou,“ rozloučila se a užuž chtěla vyrazit pryč.

„Ještě okamžíček.“ Sylvie ji čapla za zápěstí. Na něco se dívala. Alice se ohlédla přes rameno, spatřila však jen Nelsonův sloup, který se nad nimi tyčil do výšky.

„Nebyla jsem k vám tak docela upřímná,“ prohlásila Sylvie.

Alice se roztržitě usmála. „Tak poslyšte, jestli mi chcete objasnit – já ani nevím – výhody členství v Královské společnosti na ochranu ptáků nebo tak –“

„O to nejde. Jde o tu krabici.“

Alici poklesla čelist. „Promiňte, ale řekla jste ‚krabici‘?“

Sylvie přikývla.

„O jakou krabici?“ naléhala Alice. „Chcete říct, že tu krabici, kterou jsem našla na prahu, jste poslala vy?“

„Přesně tak.“

Alice se ohromeně zasmála. „Ale –“

„Poslouchej mě, Alice,“ přerušila ji Sylvie tiše.

„Odkud znáte moje jméno?“ zeptala se Alice. Byla čím dál znepokojenější. „Kdo jste?“

„Nemám čas to vysvětlovat,“ zasípala Sylvie. Dýchala teď trhaně a mělce a její pokožka zbledla tak, že barvou i strukturou připomínala pergamen.

„Nechala jsem ti tam tu krabici jen pro případ, že bych se s tebou dnes nesetkala,“ donutila se k úsměvu. „Ale chtěla jsem tě vidět, abych se ujistila, že jsem našla tu pravou.“

„Tu pravou na co?“ chtěla vědět Alice.

Sylvii zmizel úsměv ze rtů. Zakymácela se dozadu a kolem podpatků se jí rozletěli poplašení holubi. Pak tlumeně zasténala, podlomila se jí kolena a Alice se vrhla kupředu a objala ji kolem pasu.

„Kruci! Sylvie?“

Přestože byla Sylvie malá a drobná, Alice ji stěží udržela na nohou. Zděšeně se rozhlédla po lidech, kteří spěšně procházeli kolem ní.

„Pomoc!“ zakřičela. „Zavolejte záchranku!“

Staré paní se zachvěla víčka a zhluboka, chrčivě vydechla. Slepě zašátrala po Alicině límci a přitáhla si ji blíž k sobě.

„Ti ptáci,“ zašeptala. „Nesmíš je zavrhovat…“

„Cože?“ nechápala Alice. „Ne, Sylvie, to ne–“

„Crowley…,“ zamumlala. „Jde si pro tebe Crowley, Alice. Nejsi… v bezpečí. Jakmile odejdu… nebudeš v bezpečí.“

„Pššt,“ tišila ji Alice. „To je v pohodě. Nepokoušejte se mluvit.“

Koutkem oka zahlédla pohyb. Od Národní galerie k ní mířil sekuriťák. Spěšně sestupoval po schodech a hned za ním šly dvě svítivě žluté šmouhy. Záchranáři.

Sylvii se ve tváři leskly kapičky deště a hromadily se v prohlubních jejích klíčních kostí.

„Už jdou,“ ujistila ji Alice třesoucím hlasem. „Odvezou vás do nemocnice. Dobře? Jenom vydržte.“

Sylvie vmžiku otevřela oči, ostražité a divoké.

„Alice,“ sykla. „Otevři tu krabici!“

Naposledy bezvýsledně zalapala po dechu a pak přestala dýchat a její tělo Alici ochablo v náručí. Čelo se jí konečně vyhladilo.

Zdálo se, že se ve vzduchu něco změnilo. Na náměstí se vplížila nehybnost a umlčela šustění křídel a klování ptáků. Jako by všichni holubi, kterých bylo na Trafalgarském náměstí plno, ztuhli v uctivém výjevu. Vydrželo to jen okamžik, jako když se člověk nadechuje, a pak to povolilo. Město se opět rozpohybovalo a rozhlučelo a všichni ptáci do jednoho vzlétli, rozvířili nebe nad Nelsonovým sloupem hemžící se, vířící masou křídel a peří a pařátů.

„Praštila se do hlavy?“ vyštěkl na ni nějaký hlas. „Jste její příbuzná? Bere nějaké léky?“

Objevili se záchranáři a zasypali ji otázkami, na něž neměla odpověď.

„Cože?“ zamumlala omráčeně.

Otráveně si povzdechli, vytrhli jí Sylvii z náručí a odstrčili ji. Položili starou paní na zem a začali nahlas počítat, zatímco jí stlačovali skřípějící hrudník. Jenže dorazili příliš pozdě.

Alice tam mlčky stála, kolem ní padal déšť jako bílý šum, jako písek v přesýpacích hodinách, a ta podivná stařena ležela mrtvá na Trafalgarském náměstí. Z vrcholků okolních budov přihlíželi ptáci, vroubili šikmé střechy a parapety jako smuteční hosté na státním pohřbu.