Maria V. Snyderová: Studie jedu

Ukázky z knih / 10.9.2020 /

Vyber si: okamžitá smrt, nebo pomalá otrava?
Nakladatelství CooBoo vydalo román Studie jedu, první díl akční fantasy série Marie V. Snyderové.

ANOTACE:
Jelena má být popravena za vraždu, ale na poslední chvíli jí je nabídnuto nečekané omilostnění. Bude jíst ty nejlepší pokrmy, dostane komnaty přímo v paláci – ale také bude riskovat, že ji zavraždí kdokoli, kdo bude usilovat o život velitele Ixie.

A tak se rozhodne stát se ochutnavačkou. Rádce Valek se však rozhodne nenechat nic náhodě a úmyslně ji otráví Motýlím prachem – jedině tak, že si u něj každý den vyzvedne dávku protijedu, odloží o nějaký čas bolestnou smrt otravou.

Jako by toho nebylo málo, v jejím životě následuje jedna katastrofa za druhou. Rebelové mají v plánu zmocnit se Ixie a u Jeleny se projeví kouzelné schopnosti, které nedokáže ovládat. Její život je znovu v nebezpečí a ona si musí vybrat. Ale výsledek tentokrát vůbec není jasný…

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, září 2020
Přeložila Magdaléna Stárková
Obálka: Kamila Flonerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

Uvězněná ve tmě, která mě obklopovala jako neprodyšná rakev, jsem neměla nic, co by mě vytrhlo ze vzpomínek. Ať už se moje mysl zatoulala kamkoli, vždycky tam číhaly barvité obrazy z minulosti.

Obklopená temnotou jsem si vzpomněla na horké plameny, které mi šlehaly do tváře. Ačkoli jsem byla za ruce připoutaná ke kůlu, který se mi zarýval do zad, snažila jsem se tomu stravujícímu ohni vyhnout. Výheň se zase vzdálila přesně ve chvíli, než mi plameny olízly kůži, ale obočí a řasy mi stejně spálila na popel.

„Uhas to!“ ozval se drsný mužský hlas. Popraskanými rty jsem foukla do plamenů. V ústech jsem měla sucho jako na poušti a ze zubů mi sálalo horko, jako by mě někdo zrovna vytáhl z trouby.

„Huso!“ obořil se na mě ten muž. „Nemyslel jsem foukáním! Udus tu hranici myšlenkou!“

Zavřela jsem oči a představila si, jak žhavé inferno přede mnou chladne. Byla jsem odhodlaná udělat cokoli, klidně i tu nejnerozumnější věc, jen aby toho ten chlap nechal.

„Málo se snažíš!“ máchl mi pochodní přímo před obličejem, takže mě její záře oslepila i přes zavřená víčka.

„Zapal jí vlasy,“ radil jiný, mladší hlas. Jeho majitel byl podstatně energičtější. „To by jí mělo pomoct. Dej to sem, tati, poradím si s ní.“

Poděšeně jsem sebou trhla. Ten hlas přece znám! Divoce jsem se zmítala v poutech a z myšlenek mi zbylo jen rozptýlené bzučení. Z krku se mi vydralo jakési hučení, stále silnější, až naplnilo místnost a nakonec uhasilo i plameny.

Z hrůzných vzpomínek mě vytrhlo až kovové cvaknutí zámku. Mezírkou ve dveřích sem pronikl útlý proužek světla a letěl po zdi kobky. Panty těžkých dveří zasténaly a já jsem přimhouřila oči v jasném světle lucerny. Nakonec jsem víčka zavřela úplně a v hrůze se krčila v rohu cely.

„Hejbni sebou, ty kryso! Nebo na tebe máme vzít bič?“ štěkli na mě dva bachaři, připevnili mi ke kovovému obojku řetěz a násilím mě postavili na nohy. Tam, kde se kov dotýkal mého krku, se do mě zakousla prudká bolest. Udělala jsem pár vrávoravých kroků. Jakmile jsem na vratkých nohou dokázala stát, spoutali mi strážci ruce i nohy okovy.

Odvrátila jsem oči od blikotavého světla, zatímco mě vedli hlavní chodbou vězení. Ovanul mě těžký, hnilobný vzduch a moje chodidla se brodila kalužemi neidentifikovatelné břečky.

Strážní postupovali jistým krokem dál a z klidu je nevyvedlo ani pokřikování a sténání ostatních vězňů. Mně se z těch zvuků ale svíralo srdce strachy.

„Hahahá! Někdo se dneska zhoupne na šibenici!“

„Škub! Cuk! A tvoje poslední jídlo ti poteče po nohách!“

„O jeden krysí krk míň!“

„Vemte si radši mě! No tak! Já chci taky umřít!“

Zastavili jsme se. Přimhouřenýma očima jsem zahlédla schodiště. Zvedla jsem únavou zesláblou nohu na první schod, ale zakopla jsem o řetězy a spadla. Strážci mě popadli a vlekli dál. Ostré hrany schodů se mi zarývaly do kůže a odíraly ji až na maso. Poté co mě protáhli dvojicí silných kovových dveří, mě pohodili na zem. Do očí mě bodly sluneční paprsky. Zavřela jsem víčka a nechala zpod nich volně kanout slzy. Kdy jsem vůbec naposledy viděla slunce?

Už je to tady, pomyslela jsem si s hrůzou v srdci, ale myšlenka, že mě poprava konečně osvobodí od zoufalého života v kobce, mě uklidňovala.

Když mě stráže zase postavily na vlastní nohy, šla jsem za nimi mírně jako ovečka. Celé tělo mě svědilo a štípalo od hmyzích kousanců a spaní na špinavé slámě. Páchla jsem myšinou. Vzhledem k tomu, že jsem na den dostávala jen chudičký příděl vody, nehodlala jsem ho vyplýtvat na mytí.

Jakmile si moje oči přivykly na světlo, rozhlédla jsem se. Zdi chodeb byly holé a po zlatých svícnech a drahých tapiseriích nezbyla ani stopa. Studená kamenná podlaha se po letech užívání uprostřed zbrousila dohladka. Z toho jsem usoudila, že mě pravděpodobně vedou skrytými chodbami pro služebnictvo a stráže. Když jsme minuli dvě otevřená okna, zadívala jsem se do nich s hladem, který žádné jídlo na světě nenasytí.

Z jasného smaragdu trávníku mě rozbolely oči. Stromy byly zahalené v hustém plášti listoví a květiny lemovaly stezky a přetékaly ze sudů. Čerstvý vánek voněl tak lákavě jako drahý parfém a já jsem ho hladově nasála do plic. Po kyselém zápachu výkalů a tělesných tekutin se mi zdálo, jako bych se napila drahého vína. Moji kůži polaskal teplý vzduch, tak odlišný od věčné vlhkosti a mrazivosti kobky.

Odhadla jsem, že právě začíná horké roční období. To znamenalo, že jsem ve vězení hnila už skoro rok, celých pět období. To byla na někoho, koho čekal kat, neobvykle dlouhá doba.

Zadýchaná chůzí v okovech jsem za strážemi doklopýtala až do prostorné kanceláře se stěnami pokrytými mapami Ixie a sousedních zemí. Na podlaze se válely hromady knih, které mi ztěžovaly pohyb. Všude kolem stály různě ohořelé svíčky a tu a tam se objevil i lehce ožehnutý papír, jak si někdo nedával pozor při čtení a naklonil dokument příliš blízko k plameni. Uprostřed místnosti stál bytelný dřevěný stůl s nejrůznějšími lejstry a kolem půl tuctu židlí. Úplně vzadu seděl u stolu nějaký muž. Za ním zelo otevřené okno, kterým profukoval dovnitř vítr a čechral mu po ramena dlouhé vlasy.

Zachvěla jsem se, až okovy zařinčely. Z vězeňské šeptandy jsem se dávno dozvěděla, že každý odsouzenec je nejprve odveden k úředníkovi, aby se přiznal ke svým činům, než pokračuje k šibenici.

Černé kalhoty a košile se dvěma rudými diamanty vyšitými na límci mi prozradily, že přede mnou sedí velitelův rádce. Jeho bledá tvář nejdřív neprozrazovala vůbec nic. Když si mě změřil safírovýma očima, usadil se mu na obličeji údiv.

Najednou mi došlo, jak příšerně asi vypadám v roztrhaném červeném vězeňském šatu a se špinavýma nohama pokrytýma žlutými puchýři. Trhlinami v šatech prosvítala ušmudlaná kůže a dlouhé vlasy mi splývaly po ramenou jako mastné provazy. Promáčená potem jsem se kymácela pod tíhou okovů.

„Žena? Další odsouzenec na smrt je… ona?“ zeptal se ledovým hlasem rádce. Když mu z úst vyklouzlo slovo smrt, zachvěla jsem se strachy. Můj dřívější klid ze mě vyprchal, a kdyby mě nedržely stráže, asi bych se svezla s pláčem k zemi. Dobře jsem ale věděla, že kdybych ukázala slabost, tihle biřici by mě o to víc trápili.

Muž u stolu si rozpačitě pohrával s černými prstýnky vlasů. „Měl jsem si tvůj případ znovu projít,“ povzdychl si. „Jděte, tady vaše práce končí!“ odehnal stráže.

Když se biřici ztratili, pokynul mi gestem, abych se posadila. Opatrně jsem klesla na hranu židle. Řetězy kovově zařinčely.

Muž otevřel složku na stole a pozorně se začetl do popsaných stránek. „Dnes je dost možná tvůj šťastný den, Jeleno.“

Polkla jsem sarkastickou odpověď. Pokud jsem se v kobce něco naučila, pak neodmlouvat. Místo toho jsem pokorně sklopila hlavu, abych se vyhnula úředníkovu pohledu.

Muž chvíli mlčel. „Vychovaná a uctivá. Zdá se, že z tebe bude vhodná kandidátka.“

I přes chaos v kanceláři působil jeho stůl uklizeným dojmem. Kromě mojí složky a psacích potřeb na něm stály ještě dvě černé sošky s občasnou stříbrnou žílou – dva panteři vyřezaní tak dokonale, že vypadali jako živí.

„Byla jsi právem odsouzena za vraždu Reyada, jediného syna generála Brazella,“ promnul si spánky prsty. „To by vysvětlovalo, proč sem tento týden Brazell zavítal a proč ho tak zajímal rozvrh poprav,“ mumlal si muž spíš pro sebe než pro moje uši.

Hned jak jsem to jméno zaslechla, ztuhla mi hrůzou krev v žilách. Narovnala jsem se, uklidnila a připomněla si, že už budu brzy někde, kam na mě nebude moct.

Armáda Ixie tu přebrala vládu teprve před jednou generací, ale podařilo se jí nastolit velmi přísné zákony zvané souhrnně Kodex chování. V dobách míru – což bylo paradoxně většinu času – byla vražda hrdelním zločinem. Zabití z nedbalosti nebo v sebeobraně se nepočítaly jako omluva ani polehčující okolnost. Jakmile byl někdo odsouzen, počkal si ve velitelově vězení na veřejnou popravu na šibenici.

„Počítám, že se proti rozsudku odvoláš? Řekněme, že jsi ho zabila v sebeobraně nebo tě někdo do vraždy namočil?“ opřel se do židle a s unavenou trpělivostí čekal na odpověď.

„Ne, pane,“ zachraptěla jsem, jak mi dlouho nepoužívané hlasivky jen dovolily, „zabila jsem ho úmyslně.“

Muž v černém se napřímil a bleskl po mně podrážděným pohledem. Potom se rozchechtal. „Ty jsi ještě lepší, než jsem čekal, Jeleno! Nabízím ti volbu – buď tě pověsíme, nebo se staneš novou ochutnavačkou velitele Ambrosea. Poslední ochutnavač nedávno zemřel, a tak potřebuju někoho na jeho místo.“

Vytřeštila jsem na něho oči a srdce mi tlouklo jako zvon. Dobíral si mě snad? Možná se na můj účet královsky bavil. Skvělá kratochvíle – sledovat, jak v očích odsouzence vzplanou jiskry naděje, a potom ho poslat rovnou na popraviště.

Rozhodla jsem se mu legraci nekazit. „Jen blázen by tu práci odmítl,“ zachraptěla jsem o něco hlasitěji.

„No, je to na doživotí. A už jen zaučení tě může stát život. Nakonec jak jinak bys dokázala identifikovat jed ve velitelově jídle, kdybys nevěděla, jak chutná?“ urovnal si papíry v mé složce. „Přidělíme ti tady v hradě komnatu, kam budeš chodit spát, ale většinu času strávíš po velitelově boku. Na jakékoli volno, manžela nebo děti hned zapomeň. Někteří vězni si raději vybrali smrt, protože aspoň věděli, kdy přesně zemřou, místo toho, aby zubatou čekali s každým soustem.“ Cvakl zuby a na tváři se mu rozhostil divoký škleb.

Takže nežertoval! Roztřásla jsem se jako osika. Šance na život! Sloužit veliteli rozhodně bylo lepší než život v kobce, o oprátce ani nemluvě. Hlavou se mi honilo tisíc otázek – jak můžou jen tak věřit odsouzenému vrahovi? Jak zabrání tomu, abych odstranila i velitele a utekla někam za kopečky?

„Kdo ochutnává velitelovo jídlo teď?“ zeptala jsem se radši, abych potlačila všechny ty předchozí dotazy, které by mě jistě poslaly rovnou zpátky na šibenici.

„Já sám, takže si asi umíš představit, jak zoufale za sebe hledám náhradu. Kromě toho nám Kodex chování ukládá takový post nabídnout jen tomu, jehož život už je stejně ztracen.“

Byla jsem tak nervózní, že už jsem nevydržela klidně sedět a místo toho v okovech pochodovala po místnosti. Mapy na stěnách prozrazovaly strategické vojenské pozice. Hřbety knih se zase věnovaly otázkám bezpečnosti a špionáže. Podle všudypřítomných svíček jsem usoudila, že se tu pracuje hluboko do noci.

Ještě jednou jsem se zadívala na rádcovu uniformu. Podle všeho přede mnou stál Valek, hlava bezpečnostních složek a tajných služeb Ixie v jedné osobě.

„Už víš, co mám vzkázat katovi?“ zeptal se Valek.

„Že nejsem hloupá.“

 

 

2.

Valek prudce zavřel složku a krokem svou elegancí podobným pohybu sněžné kočky na tenkém ledu přešel ke dveřím. Jakmile se otevřely, postavili se biřici do pozoru. Valek s nimi krátce promluvil a potom kývl. Jeden ze strážných přistoupil ke mně. Pokud jsem si dobře vzpomínala, neříkal Valek nic o tom, že se teď budu muset vrátit do kobky. Mohla bych odsud utéct? Letmo jsem si prohlédla místnost. V tu chvíli mě ale strážce otočil a zbavil okovů, které mě tížily od chvíle, kdy jsem byla dopadena.

Na zápěstích mi zářily rudé pruhy sedřené kůže. Opatrně jsem se dotkla krku tam, kde byl ještě před chvílí kov. Když jsem prsty odtáhla, byly celé ulepené od krve. Zavrávorala jsem a zachytila se židle. Když jsem se najednou zbavila takové váhy, měla jsem pocit, že se buď začnu vznášet, nebo omdlím. Zhluboka jsem se nadechla, než mě nevolnost přešla.

Když jsem se trochu sebrala, všimla jsem si, že Valek nalévá cosi do dvou pohárů. V otevřené skříňce stály seřazené lahve nejrůznějších tvarů a barevné sklenice. Valek vrátil jednu z lahví zpět a zamknul dvířka.

„Zatímco čekáme na Margg, myslel jsem si, že by ti přišel vhod lok nějakého pití,“ podal mi pohár z cínové slitiny naplněný až po okraj jantarovou tekutinou. Potom zvedl vlastní pohár a připil mi: „Na Jelenu, naši novou ochutnavačku. Ať nám vydržíš déle než tvůj předchůdce.“

Ztuhla jsem se sklenicí na rtech.

„Klid,“ zasmál se, „takhle tady připíjíme každému ochutnavači.“

Dopřála jsem si dlouhý doušek. Jemná tekutina malinko pálila v krku a můj žaludek na chvilku naznačil, že bude protestovat. Dnes to bylo poprvé, co jsem pila něco jiného než vodu. Potom se ale moje břicho přece jen umoudřilo.

Než jsem se stihla zeptat, co přesně se stalo mému předchůdci, pobídl mě Valek, abych určila, co v nápoji je. Usrkla jsem si z poháru a odpověděla: „Broskve s medem?“

„Výborně. Napij se ještě jednou, ale tentokrát poválej nápoj po jazyku, než polkneš.“

Poslechla jsem a k vlastnímu překvapení zachytila sotva patrný tón citrusů. „Pomeranč?“

„Výborně. A teď si tím pitím vykloktej.“

„Vykloktej?“ zeptala jsem se nevěřícně. Valek kývl. Trochu jsem se styděla, ale nakonec jsem přece jen poslechla. „Shnilé pomeranče!“ vyprskla jsem znechuceně.

Kůže okolo jeho očí se zvrásnila v pobaveném výrazu. Měl mužnou, hranatou tvář a vypadal jako vyražený z kusu plechu, ale když se usmál, celý obličej mu zněžněl. Podal mi svůj pohár a pobídl mě, ať celou proceduru znovu zopakuju.

Po chvilce váhání jsem se napila a opět určila pomerančovou chuť. V duchu jsem se obrnila proti žluklé pachuti a nechala tekutinu sklouznout po zakloktání až do krku. Docela se mi ulevilo, když jsem ke svému překvapení ucítila zase jen zralý pomeranč.

„Lepší?“ zeptal se Valek, když mi z rukou opatrně vzal prázdný pohár.

„Ano.“

Posadil se a znovu otevřel moji složku. Potom se chopil pera, a zatímco si něco znamenal, povídal si se mnou. „Právě jsi absolvovala první lekci v ochutnávání jídla. V poháru jsi měla trochu jedu zvaného motýlí prach. Já tam neměl žádný. Motýlí prach člověk určí jen tehdy, když si nápojem vykloktá. Ta hnilobná pomerančová pachuť, to je právě ten jed.“

„Je to… je to smrtelné?“ vyskočila jsem tak rychle, až se mi zatočila hlava.

„Správná dávka tě zabije do dvou dní. Příznaky se ale objeví teprve druhý den po požití. A to už je pozdě.“

„A tohle byla smrtelná dávka?“ zblednu.

„Samozřejmě. Jinak bys jed ani nepoznala.“

Můj žaludek se zase probudil k životu a já se začala dávit. Polkla jsem žluč, která se mi začala drát do krku. To by tak bylo, abych mu pozvracela stůl!

Valek zvedl oči a zadíval se mi do tváře. „Varoval jsem tě, že zaučení bude nebezpečné, ale nikdy bych ti nedal jed, se kterým si tvé tělo neumí poradit, v době, kdy jsi oslabená a podvyživená. Proti motýlímu prachu máme naštěstí protijed,“ ukázal mi lahvičku s bílou tekutinou.

S povzdechem jsem klesla na židli. Valek znovu nasadil kamennou tvář. Teprve teď mi došlo, že mi protijed zatím nenabídl.

„Abych ti odpověděl na dotaz, který jsi mi měla položit, ale nepoložila. Jak zabráníme tomu, aby nám velitelova ochutnavačka utekla…“ zvedl Valek lahvičku s protijedem a zatřásl jí.

Nad jeho narážkou jsem překvapeně vykulila oči.

„Jeleno, přiznala ses k vraždě. Jak hloupí bychom byli, kdybychom tě nechali sloužit veliteli jen tak bez záruky. Velitel má po svém boku neustále stráže, takže pochybuji, že by ses k němu dostala se zbraní v ruce. A pro případ, že by tě napadl jiný způsob, jak se nám pomstít, tu máme motýlí prach.“ Valek vzal lahvičku protijedu znovu mezi prsty a zatočil s ní proti světlu. „Abys zůstala naživu, budeš muset denně dostávat protijed. To on zamezí jedu, aby tě zabil. Každé ráno se dostavíš do mé kanceláře pro svoji dávku. Stačí jednou zapomenout a jsi mrtvá. Pokus se nás zradit a hodíme tě zpátky do kobky, kde si počkáš, až tě dostane motýlí prach. A to bych na tvém místě neriskoval, protože jed způsobuje žaludeční křeče a nekontrolované zvracení.“

Než mi skutečně došlo, do jaké situace jsem se dostala, podíval se Valek někam za moje rameno. Když jsem se otočila, stála tam podsaditá žena v uniformě komorné. Valek ji představil jako Margg, osobu, která se bude starat o moje základní potřeby. Vykolébala se ze dveří a automaticky čekala, že půjdu za ní.

Upřela jsem pohled na lahvičku na Valekově stole.

„Přijď za mnou zítra ráno. Margg tě sem odvede.“

Takže jsem si asi měla jít po svých, ale nedalo mi to a zastavila jsem se u dveří s tolika otázkami na rtech. Nakonec jsem je raději polkla a ony mi jako kameny spadly do žaludku. Potom jsem za sebou zavřela a pospíchala za Margg, která se ani neobtěžovala na mě počkat.

Nasadila ostré, neúnavné tempo a já jsem z posledních sil klopýtala za ní, zatímco jsem se snažila zapamatovat si všechny chodby a průchody, kterými mě vlekla. Brzy jsem to ale vzdala a spokojila se s tím, že se můj svět smrskl na pohled na její obrovský zadek rozhoupaný svižným krokem a splývavou černou sukni. Na ní měla ještě bílou zástěru od krku až k patě, upevněnou šňůrkou kolem pasu. Když se konečně zastavila u koupelen, musela jsem se posadit na zem, aby se mi přestala točit hlava.

„Smrdíš,“ prohlásila komorná znechuceně a zkřivila buclatou tvář do všeříkajícího šklebu. Potom ukázala někam do nejzazšího kouta koupelny gestem, které dávalo tušit, kdo je tady pánem. „Dvakrát se vydrhni a potom pořádně spláchni. Já ti zatím dojdu pro uniformu,“ zabručela a zmizela.

Při představě koupele moje kůže ožila. Plná energie jsem ze sebe stáhla vězeňské hadry a běžela k umyvadlům. Když jsem otevřela kohout nad hlavou, vyvalila se horká voda z nádrží v patře nad umývárnami. Takový luxus nebyl ani v Brazellově marnotratném sídle.

Dlouho jsem stála pod sprchou a doufala, že bubnování vody do temene mi z hlavy vyžene všechny myšlenky na to, že mi v krvi koluje jed. Poslušně jsem si dvakrát vydrbala tělo i vlasy. Odřený krk, zápěstí a kotníky mě štípaly, jak se mýdlo dostalo do otevřených ran, ale vůbec mi to nevadilo. Tvrdohlavě jsem si z kůže drhnula skvrny zažrané špíny, než mi došlo, že to jsou modřiny.

Měla jsem pocit, že mi tělo pod sprchou vůbec nepatří. Bolest a ponížení z uvěznění neslo jen ono, zatímco moje duše už z něho odešla někdy dávno během posledních dvou let, kdy jsem žila v Brazellově sídle.

Najednou mi před očima probleskl obraz Brazellova syna. Reyadův obličej zkroucený hněvem. Ucouvla jsem a reflexivně si zakryla rukama tvář. Potom se obraz vytratil a já zůstala stát celá roztřesená pod padající vodou.

Utřít se a zabalit do ručníku chtělo pořádnou dávku úsilí. Pokusila jsem se najít raději nějaký hřeben, než abych se soustředila na další živé obrazy vyvolané vzpomínkou na Reyada.

Ani umyté se moje zacuchané vlasy nechtěly poddat hřebenu, a tak jsem se rozhlédla, zda tu někde neleží nůžky. Přitom jsem koutkem oka zahlédla, že v koupelně nejsem sama. Otočila jsem se tím směrem a uviděla mrtvolu. Jen planoucí zelené oči v bledé oválné tváři dávaly tušit, že moje společnost ještě žije. Jako hůlky hubené nožky sotva unesly váhu těla.

Teprve teď mi to došlo. Tohle jsem přece já! Při tom pohledu jsem se roztřásla strachy. Takže ta mrtvola je odraz mého těla v zrcadle. Odvrátila jsem oči, protože se mi vůbec nechtělo podrobněji zkoumat, jaká troska se ze mě stala. Zbabělče, pokárala jsem se v duchu a tentokrát se schválně znovu podívala do zrcadla. Osvobodila snad Reyadova smrt moji duši? Pokoušela jsem se ji v duchu zase sjednotit s tělem. Proč jsem si myslela, že se duše vrátí, když moje tělo už mi nepatřilo? Teď ho vlastnil velitel Ambrose a bude ho používat jako filtr na jed. Odvrátila jsem se a vytáhla z hřebene chuchvalce zacuchaných vlasů. To, co mi na hlavě ještě zůstalo, jsem si zapletla do dlouhého copu.

Ještě před pár dny jsem si přála jen jedno – čistou košili na popravu –, a teď se tu najednou ráchám ve velitelově slavné koupelně.

„To stačí!“ štěkla na mě Margg a vytrhla mě z blaženého polospánku. „Tady máš uniformu. Obleč se!“ mračila se na mě popuzeně.

Zatímco jsem se utírala, cítila jsem její netrpělivost.

Kromě spodního prádla uniforma ochutnavače sestávala z černých kalhot, širokého saténového pásku v krvavě rudé barvě a rudé košile s našitými kosočtverci táhnoucími se až k manžetám rukávů. Navíc rozhodně v mužské velikosti. Podvyživená a se svým metrem šedesát jsem vypadala spíš jako malá holčička navlečená v tátově oblečení. Pásek jsem si omotala třikrát kolem těla a vykasala rukávy a nohavice.

Margg pobaveně vyprskla. „Valek mi přikázal, abych tě jen nakrmila a ukázala ti tvůj pokoj, ale mám pocit, že ze všeho nejdřív půjdeme ke švadleně.“ Otevřela dveře a s našpulenými rty dodala: „A boty budeš potřebovat taky.“

Poslušně jako ztracené štěně jsem cupitala za ní.

Když mě švadlena Dilana uviděla, neubránila se veselému smíchu.

Její srdcovitý obličej rámovala svatozář blonďatých kudrn a medové oči za dlouhými řasami jen podtrhovaly její krásu.

„Takové kalhoty nosí štolbové a tyhle červené košile zase kuchtičky,“ řekla, když se dosyta nasmála. Potom malinko pokárala Margg, že mi nenašla lepší uniformu. Ta jen sevřela rty.

Dilana mě obskakovala spíš jako babička než mladá žena, což mě hřálo na duši. Hned jsem si představila, že bychom se mohly přátelit. Vsadila bych se, že má celé zástupy známých a nápadníků, kteří se chodí hřát do světla její slunečné osobnosti jako ke krbu. I já jsem okamžitě zatoužila po její náklonnosti.

Když si mě Dilana změřila, zanořila se mezi štůčky červených, bílých a černých látek, které ležely všude kolem.

Každý, kdo v Ixii pracoval, nosil nějaký druh uniformy. Služebnictvo v hradě samotného velitele se oblékalo do různých kombinací černé, bílé a červené s vertikálními kosočtverci na rukávech nebo místo lampasů. Rádcové a vyšší důstojníci chodili většinou jen v černé s malými rudými odznaky ve tvaru diamantu na límci. Z nich se dala vyčíst šarže jejich nositele. Když se velitel dostal k moci, zavedl systém uniforem, aby každý hned věděl, s kým má tu čest.

Černá a červená byly barvy velitele Ambrosea. Ixie se dělila na osm vojenských oblastí s generálem v čele. Uniformy všech osmi se lišily od těch velitelových jen barvou. Komorná v černých šatech s purpurovými kosočtverci na zástěře například pracovala ve Vojenské oblasti 3, krátce ve VO3.

„Myslím, že tohle ti padne líp,“ podala mi hromádku šatstva a ukázala někam za paraván na druhé straně dílny.

Zatímco jsem se převlékala, slyšela jsem její hlas: „Bude potřebovat boty.“ V nových šatech už jsem si nepřipadala jako šašek, což mě potěšilo. Sebrala jsem původní uniformu a podala ji Dilaně.

„Tohle asi dřív patřilo Oscoveovi, tvému předchůdci,“ řekla. Její tvář na chvilku posmutněla, ale potom zavrtěla hlavou, jako by si z ní chtěla vytřást bolestné vzpomínky, a už se zase usmívala.

Všechny moje představy o kamarádství se švadlenkou se tím rozplynuly. Kdo by se taky chtěl kamarádit s někým, kdo může každou chvíli umřít? Žaludek se mi stáhl a Dilanino teplo mi vyprchalo z těla. Zůstala jen chladná hořkost.

U srdce mě píchl podivný pocit osamělosti. Vzpomněla jsem si na May a Carru, které ještě pořád bydlely v Brazellově sídle. V rukou mi samovolně škublo, jak moje prsty zatoužily narovnat Cařin křivě zapletený cop a Mayinu sukni.

Teď jsem ale místo hedvábných zrzavých vlasů své staré kamarádky držela v ruce jen kupku prádla. Dilana mě přivedla k židli, klekla si a opatrně mi natáhla ponožky a holinky z měkké černé kůže vysoké až do půli lýtek, kde se ohýbaly jako manžeta. Do bot mi zastrčila nohavice a pomohla mi na nohy.

Boty jsem nenosila už celé měsíce, takže jsem čekala, že to bude bolestivá zkušenost, ale tyto holinky mi laskaly chodidla jako nejměkčí polštáře a padly jako ulité. Usmála jsem se na Dilanu a na chvilku tak zahnala myšlenky na Carru s May. Tohle byly ty nejluxusnější boty, které jsem kdy měla na nohou.

„Vždycky poznám, jaké číslo člověk potřebuje, a nemusím si ho ani měřit,“ oplatila mi úsměv.

Margg zavrčela: „Jen u chudáka Randa ses trochu spletla. Toho tlačí boty jako čert, ale nic neřekne, protože je z tebe úplně paf, a radši hrdinně kulhá po kuchyni.“

„Nic si z ní nedělej,“ řekla mi Dilana. „Margg, nemáš náhodou práci jinde? Mazej pryč, nebo se ti vloupu do pokoje a zkrátím ti všechny sukně,“ vyhnala nás dobromyslně z dílny.

Margg mě odvedla do jídelny pro služebnictvo a postavila přede mě malý talíř polévky a krajíček chleba. Polévka chutnala přímo božsky. Když jsem ji do sebe hltavě naházela, poprosila jsem o přídavek.

„Ne. Kdyby ses přejedla, bylo by ti zle,“ odsekla Margg, a tak jsem neochotně nechala talíř talířem a cupitala za ní do pokoje.

„Začneš pracovat hned za svítání,“ zabručela a pak už jsem z ní viděla jen rozvlněný zadek.

Ve skromném pokojíčku stála úzká postel s matrací na kovovém roštu, dřevěný stůl a židle, nočník, skříň, lucerna a kamínka. Jediné okno bylo pevně zabedněné. Zdi z šedého kamene byly holé. Hned jsem otestovala matraci. Pod mojí váhou se skoro neprohnula. Bylo to tu lepší než v cele, ale čekala jsem přece jen trochu víc.

Všechno tady působilo tvrdě. S očima plnýma Valekovy kovové tváře, Maržina nabručeného výrazu a ostře střižených křiklavých uniforem jsem zatoužila po měkkém polštáři a dece jako ztracené dítě, které hledá něco, k čemu by se mohlo přitisknout a co by mu neublížilo.

Když jsem si do skříně pověsila náhradní uniformu, přešla jsem k oknu. Římsa byla dost široká, aby se na ní dalo sedět. Okenice byly sice zavřené, ale daly se otevřít zevnitř. Roztřesenýma rukama jsem uvolnila háčky a otevřela dokořán. Do očí mě bodlo ostré světlo. Zakryla jsem si rukou oči. Jakmile jsem si zvykla na světlo a dlaň odtáhla, ke svému překvapení jsem zjistila, že bydlím v prvním patře. Země pode mnou byla na dosah ruky.

Mezi mým pokojem a stájemi ležel ještě velitelův psinec a jízdárna. Štolbům a psovodům by bylo úplně jedno, kdybych zmizela. Mohla bych prostě seskočit a vzít do zaječích. Jak lákavé, kdyby mi ovšem tělem nekoloval jed. Takže asi jindy. Až mi vlastní smrt bude připadat jako přijatelná cena za dva dny sladké svobody.

Zatím jsem mohla jen doufat.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít