Margaret Atwoodová: Svědectví

Ukázky z knih / 5.6.2020 /

Po 35 letech vydala na podzim 2019 kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová pokračování Příběhu služebnice – The Testaments. V nakladatelství Argo právě vyšel český překlad s názvem Svědectví.

ANOTACE:
Když se za Fredovou na konci Příběhu služebnice zabouchly dveře dodávky, neměli čtenáři ani ponětí, zda ji čeká svoboda, vězení, nebo smrt. Ale kdo si počkal, ten se po pětatřiceti letech napětí dočkal Svědectví.

Margaret Atwoodová pokračuje v příběhu Gileádu více než patnáct let poté, co June zmizela neznámo kde, a rozvíjí ho ve zdrcujících výpovědích tří ženských hrdinek, které mají s tímto režimem co do činění, byť každá v jiné roli. Ne náhodou získala věhlasná autorka za své čím dál aktuálnější dílo – v němž se sžíravá, bezelstná a neohrožená kritika totality splétají v účinný nástroj – prestižní Bookerovu cenu.

„Milí čtenáři: K napsání této knihy mě inspirovalo všechno, na co jste se mě kdy ptali ohledně Gileádu a jeho mašinerie. Tedy téměř všechno. Dalším zdrojem inspirace je svět, v němž žijeme.“ – Margaret Atwoodová

 

INFO O KNIZE
Vydalo: Argo, 2020
Překlad: Kateřina Klabanová
Vazba: vázaná
Počet stran: 396
Cena: 448 Kč

 

O knize a autorce si s překladatelkou Kateřinou Klabanovou povídá Tereza Verecká. Megafon – podcast o knižním světě.

 

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I

Socha

Rukopis z Rezidence Ardua

1

Sochy přísluší jenom mrtvým, ale já ji dostala ještě zaživa. Už teď jsem se proměnila v kámen.

Vztyčili mi ji coby symbolické ocenění mých zásluh, jak stálo v proslovu, který přečetla teta Vidala. Ten úkol jí svěřili naši představení a ona si ho ani zdaleka necenila. Co nejskromněji jsem jí poděkovala a zatáhla jsem za provaz, čímž se uvolnila látka, která mě halila – zavlnila se k zemi a já tam stála v celé své kráse. Tady v Rezidenci Ardua si na jásot nepotrpíme, ozval se jen zdrženlivý potlesk. Přijala jsem ho lehkým pokývnutím.

Stojím tu v nadživotní velikosti, jak už tak sochy bývají, mladší, štíhlejší a v mnohem lepší kondici, než se poslední dobou cítím. Vzpřímená, s narovnanými rameny, rty stočené do pevného, leč dobrotivého úsměvu. Oči upínám k pevnému bodu kdesi ve vesmíru, což má symbolizovat můj idealismus, mou neochvějnou oddanost službě, mé odhodlání kráčet kupředu navzdory překážkám. Ne že by umístění sochy takový výhled skýtalo, obklopuje ji totiž nevlídná skupinka stromů a křoví podél pěšiny před Rezidencí Ardua. Nám tetám je přílišné sebevědomí zapovězeno, i těm z kamene.

Zleva se ke mně tiskne zhruba sedmiletá holčička, svírá mi ruku a vzhlíží ke mně plna důvěry. Moje pravice spočívá na zahalené hlavě ženy – jedné ze služebnic –, která se mi krčí u nohou a upírá na mě pohled s výrazem, jenž se dá interpretovat buď jako zbabělost, nebo jako vděk, a za sebou mám jednu ze svých perel, připravenou vydat se na misii. Na opasku mi visí paralyzér. Ta zbraň mi připomíná má selhání: kdybych byla schopnější, obešla bych se bez takových nástrojů. Postačil by přesvědčivý hlas.

Jako sousoší to není žádná velká sláva: ve skupině nikdo nevynikne. Přestože by mi samostatná socha byla milejší, alespoň vypadám rozumně. A s tím se rozhodně nedalo počítat, jelikož naše vetchá sochařka – přepevná ve víře a dnes už dávno na pravdě Boží – měla v oblibě ztvárňovat vroucí zbožnost vypouklýma očima. Na bustě tety Heleny působí až šíleně, u tety Vidaly by si člověk tipnul spíš na hypertrofovanou štítnou žlázu a tetě Elizabeth bulvy doslova lezou z důlků.

Umělkyně byla při odhalování jako na trní. Podařilo se jí zachytit mě dostatečně lichotivě? Bude se mi socha líbit? Dám to najevo? Po sklouznutí sukna jsem si na okamžik pohrávala s myšlenkou, že se zamračím, ale pak jsem si to rozmyslela. Nepostrádám city. „Jako živá!“ nechala jsem se slyšet.

Od té chvíle uplynulo devět let. Na soše se mezitím podepsaly nejrůznější vlivy: ozdobil mě holubí trus, ve vlhčích partiích mi vybujel mechový porost. Stoupenkyně mi k nohám kladou obětiny: vejce při prosbách o plodnost, pomeranče v naději na zdárný průběh těhotenství, rohlíčky na znamení měsíce. Pečivo nechávám bez povšimnutí – po dešti za nic nestojí –, ale pomerančem nepohrdnu. Jsou velice osvěžující.

Svěřuji tato slova papíru ve své soukromé svatyni v knihovně naší rezidence – Ardua si po horlivém pálení knih napříč zemí směla ponechat jednu z mála knihoven. Špinavé a krvavé otisky minulosti bylo totiž třeba sprovodit ze světa, aby udělaly místo nové, mravopočestné generaci, jež bude následovat. Taková je alespoň teorie.

Jenomže mezi oněmi krvavými otisky jsou i ty naše, a ty se ze světa tak snadno sprovodit nedají. Za uplynulá léta jsem pohřbila mnoho kostí – nicméně teď mám sklony leckterého kostlivce znovu vykopat, byť jen pro Tvé poučení, můj neznámý čtenáři. Nebo snad čtenářko? A čteš-li tyto řádky, pak přinejmenším můj rukopis přežil. Ale možná si jen dělám bláhové naděje: možná nikdy žádné čtenáře mít nebudu. Možná mluvím jen do zdi, v nejednom slova smyslu.

To by pro dnešek stačilo. Bolí mě ruka, píchá v kříži a čeká na mě šálek horkého mléka před spaním. Uložím svůj spisek do skrýše, mimo dosah všudypřítomných kamer – vím, kde jsou, protože jsem je sama rozmístila. Přes všechna opatření jsem si vědoma hrozícího rizika: psaní může být nebezpečná záležitost. Jaké zrady a jaká veřejná odsouzení mám před sebou? Už jen ve zdech Arduy by se těchto stránek leckdo zmocnil s potěšením.

Jen počkejte, radím jim v duchu: přitvrdím.

 

II

VZÁCNÁ KVĚTINA

Přepis svědecké výpovědi 369A

2

Chtěli jste, abych vám pověděla, jak se mi v Gileádu vyrůstalo. Že vám to pomůže, a já chci pomáhat. Nejspíš ode mě očekáváte jednu hrůzu za druhou, ale ve skutečnosti spousta dětí zažívala lásku a něžnou péči, v Gileádu tak jako jinde, a spousta dospělých byla laskavá, byť chybující, v Gileádu tak jako jinde.

Veďte prosím v patrnosti, že na jakoukoliv vlídnost, kterou jsme v dětství poznali, vzpomínáme vždycky s nostalgií, byť by se podmínky, za nichž se odehrávalo, ostatním zdály sebebizarnější. Souhlasím s vámi, že Gileád by měl zaniknout – existuje v něm až příliš mnoho zla, až příliš mnoho lží, je až příliš v rozporu s Božím záměrem –, přesto mi dovolte chvíli truchlit pro to dobré, co s ním zanikne.

Ve škole jsme měly růžovou pro jaro a léto, švestkově modrou pro podzim a zimu a bílou pro sváteční dny: neděle a nejrůznější slavnosti. Dlouhé rukávy a pokrývka hlavy, do pěti let sukně ke kolenům a pak ne víc než pět centimetrů nad kotníky, jelikož pudy nutí muže ke strašlivým věcem, a proto není radno je ponoukat. Jejich oči se každou chvíli zatoulají, kam nemají, věčně pročesávají okolí jako pohled tygrů, jako světlomety, a je třeba před nimi zakrýt naši svůdnou a pochopitelně oslepující moc – moc našich nohou, vábně tvarovaných, ale i těch hubených nebo tlustých, našich paží, půvabných, ale i kostnatých nebo připomínajících kus salámu, pleti jako broskvička nebo kus sádla s fleky, lesklých kadeří nebo lebek s chmýřím, hrubým, nepoddajným houštím či tenkými cůpky v barvě slámy – na tom nezáleželo. Bez ohledu na naše tvary a rysy jsme zkrátka bezděčně představovaly nástrahu a tenata, byly jsme nevinnou a bez­úhonnou příčinou, která sama o sobě mohla muže zpít chtíčem, až by se přestali krotit a bezuzdnost by je dohnala k pokušení a pádu… Pokušení k čemu? To jsme nevěděly. Pádu kam? Do propasti – v plamenech, jako koule hořící síry vrhané rozhněvanou Boží rukou. Byly jsme opatrovnicemi drahocenného pokladu, který jsme v sobě uchovávaly před zraky ostatních – vzácnými květinami, a pro­to je bylo třeba pěstovat ve skleníku, jinak by je lační muži zákeřně otrhali a servali jejich okvětní plátky, obrali je o to nejcennější, zprznili a pošlapali – a ta­koví na nás v tom širém ostrém světě plném hříchu číhají za každým rohem.

Podobnými vyhlídkami nás ve škole častovala teta Vidala s věčnou kapičkou u nosu, zatímco jsme drobným stehem vyšívaly kapesníčky, potahy na taburet­ky a obrázky k zarámování: za nejoblíbenější motivy se považovaly kytice ve vá­ze a ovoce v míse. Ale teta Estée, kterou jsme z učitelek měly nejradši, tvrdila, že teta Vidala přehání a že není třeba děsit nás k smrti, protože vzbuzování takového odporu by mohlo mít neblahý dopad na spokojený život v budoucím manželství.

„Nejsou všichni muži takoví, děvčata,“ říkávala konejšivě. „Ti lepší z nich mívají skvělou povahu. A mnozí se dovedou poměrně dobře ovládat. Jakmile se vdáte, uvidíte všechno v jiném světle a poznáte, že není čeho se bát.“ Ne že by z ní mluvila osobní zkušenost, protože tety se nevdávaly – nesměly. Proto se mohly učit psát a měly přístup ke knihám.

„A my vám společně s vašimi rodiči včas vybereme toho nejvhodnějšího manžela,“ dodávala. „Nemusíte se strachovat, hlavně se nechte pěkně poučit a důvěřujte svým představeným, protože my víme, co je pro vás nejlepší, a všechno proběhne tak, jak má. Já se za to pomodlím.“

Proti vyprávění tety Vidaly ovšem dolíčky ani milý úsměv tety Estée nic ne­zmohly. Pro mě se z něj stala noční můra: tříštění skleníku, rvaní a drásání šatů a dusot kopyt a moje tělo se v cárech válí po zemi, růžové a bílé a švestkově modré. Hrozila jsem se dospělosti – tedy věku na vdávání. Nevěřila jsem v moudrou volbu ze strany tet: bála jsem se, že mě provdají za hořícího kozla.

Růžovou, bílou a švestkově modrou barvu šatů určovala pravidla pro nás s výsadním postavením. Obyčejná děvčata z ekonorodin chodila pořád v tomtéž: v ošklivých barevných proužcích a šedých pláštích jako jejich matky. Dokonce se ani neučila vyšívat drobným stehem nebo háčkovat, jenom šít a vyrábět květiny z papíru a další každodenní práce v domácnosti. Na rozdíl od nás nebyla předurčená ke sňatku s těmi nejlepšími – se Syny Jákobovými a dalšími veliteli a jejich syny: ačkoliv i je si mohl později někdo vyvolit, pokud vyrostly do krásy.

O tom se ale nemluvilo. Neměly jsme se pyšnit svým vzhledem, to se neslučovalo se skromností, ani se zabývat tím, jak vypadají ostatní. Přesto jsme pravdu znaly: totiž že je lepší být hezká než ošklivá. Dokonce i tety věnovaly víc pozornosti těm pohlednějším. Ale u předem vyvolených nehrála krása až takovou roli.

Já nešilhala jako Chulda, ani jsem se od narození zamračeně nekabonila na svět jako Šúnemit, ani jsem nepostrádala výraznější obočí jako Beka, ale připadala jsem si nedokonalá. Můj obličej se podobal těstu, sušenkám, které pro mě pekla Sila, moje nejoblíbenější marta, těm s rozinkovýma očima a zuby z dýňových semínek. Třebaže jsem nebyla nijak zvlášť pěkná, byla jsem velmi, velmi vyvolená. A to hned dvakrát: nejen ke svatbě s velitelem, ale hlavně svojí maminkou Tabitou.

Alespoň to mi Tabita říkávala. „Vyšla jsem si na procházku do lesa,“ vyprávěla mi zas a znovu, „a najednou jsem stála před začarovaným zámkem, kde ­drželi v zajetí spoustu holčiček, a žádná z nich neměla maminku. Zaklely je tam zlé čarodějnice. Já jsem ten zámek otevřela kouzelným prstenem, jenomže jsem mohla zachránit jenom jednu holčičku. A tak jsem si je pozorně prohlížela a ze všech jsem si vybrala právě tebe!“

„A co se stalo těm ostatním?“ chtěla jsem vždycky vědět. „Těm ostatním holčičkám?“

„Ty zachránily další maminky.“

„Taky kouzelným prstenem?“

„Samozřejmě, broučku. Maminkou se můžeš stát jenom s kouzelným prste­nem.“

„A kde máš ten prsten?“ vyzvídala jsem. „Kde je teď?“

„Tady, na prsteníčku,“ ukazovala mi levou ruku. A vysvětlovala mi, že tenhle prst je ve spojení se srdcem. „Ale dokázal mi splnit jenom jedno přání a to jsem použila na tebe. Teď už žádnou kouzelnou moc nemá, už je to jen normální prstýnek.“

A potom mi vždycky dovolila, abych si ho vyzkoušela. Byl ze zlata, se třemi diamanty: jedním velkým uprostřed a dvěma menšími po stranách. Dalo se snadno uvěřit, že kdysi míval kouzelnou moc.

„Popadla jsi mě a odnesla pryč?“ vyptávala jsem se. „Pryč z toho lesa?“ Znala jsem tu pohádku nazpaměť, ale ráda jsem si ji nechávala vyprávět pořád dokola.

„Ne, broučku, na to už jsi byla moc veliká. Kdybych tě nesla, rozkašlala bych se a čarodějnice by nás uslyšely.“ To znělo přesvědčivě: kašlala často a hodně. „Vzala jsem tě za ruku a vyplížily jsme se z toho zámku pryč, potichoučku, aby nás čarodějnice nezaslechly. A šeptaly jsme pšššt, pšššt,“ – tady si vždycky přiložila prst ke rtům a já to udělala po ní a s chichotáním jsem zašeptala pšššt, pšššt – „a pak jsme se rozeběhly a utíkaly jsme, co nám síly stačily, pryč od těch čarodějnic, protože jedna z nich nás uviděla, když jsme procházely bránou. Běžely jsme a běžely a potom jsme se schovaly v dutině stromu. Byla to moc nebezpečná cesta.“

Opravdu jsem si nejasně pamatovala, jak utíkám lesem a někdo mě drží za ruku. Schovala jsem se potom v dutině stromu? Připadalo mi, že jsem se někde schovávala. Možná to byl strom.

„A co se stalo pak?“

„Pak jsem si tě přivedla sem, do našeho krásného domu. Že se ti tu líbí, viď? Všichni tě tu milujeme a střežíme jako oko v hlavě. To jsme měly obě štěstí, že jsem si vybrala právě tebe, viď?“

Tulila jsem se k ní a ona mě objímala a já tiskla hlavu k jejímu tělu a cítila vystouplá žebra, protože byla tak slabounká. Měla jsem ucho těsně nad srdcem a slyšela jsem, jak jí buší – čím dál rychleji, jako by čekala, až něco řeknu. Věděla jsem, jakou moc má moje odpověď. Dokázala jí vyčarovat úsměv, nebo ne.

Co jsem mohla odpovědět než dvakrát ano? Ano, líbilo se mi tam. Ano, měla jsem štěstí. A taky to byla pravda.

3

Kolik mi tenkrát bylo? Možná šest nebo sedm. Těžko říct, protože si moc dobře nepamatuju, co bylo předtím.

Tabitu jsem zbožňovala. Byla krásná, i když strašně hubená, a hrávala si se mnou klidně hodiny. Měly jsme domeček pro panenky, skoro jako náš dům, se sa­lonem a jídelnou a velkou kuchyní pro marty a otcovou pracovnou s psacím stolem a knihovnami. A v těch byly knížečky, jenomže v nich už nic. Když jsem se ptala, proč v nich nic není – tak nějak jsem čekala, že na stránkách něco objevím –, vysvětlovala mi, že knížky jsou jenom na ozdobu, tak jako třeba kytice ve váze.

Kolik lží mi musela navykládat pro moje dobro! Aby mě uchránila! Ale ona to svedla skvěle. Byla nesmírně vynalézavá.

V patře domečku jsme měly pokojíčky se záclonkami, tapetami a obrázky – krásnými obrázky ovoce a květin – a v podkroví ještě další menší pokojíčky, a dohromady pět koupelen, i když jedna z nich byla „toaleta“ – ale já si pod tím slovem nedokázala nic představit – a dole ještě sklep se spižírnou.

Měly jsme i úplně všechny panenky a panáčky: maminku v modrých šatečkách pro manželky velitelů, malinkou holčičku a k ní oblečky na výběr – ve třech barvách jako moje šaty –, tři marty ve špinavě zelených se zástěrou, strážce víry s čepicí, aby řídil auto a sekal trávník, dva anděly před vraty do zahrady, oba s prťavou plastovou zbraní, aby se k nám nikdo nemohl dostat a ublížit nám, a tatínka v uniformě velitelů jako ze škatulky. Moc toho nenamluvil a většinou jen chodil sem a tam a seděl v čele jídelního stolu a marty mu nosily na tácku nejrůznější věci a on se pak vždycky zavřel v pracovně.

V tomhle se panáček s velitelskou uniformou podobal tatínkovi, veliteli Kyleovi – ten se na mě taky usmíval a ptal se, jestli jsem hodná, a pak vždycky zmizel. Rozdíl byl jedině v tom, že u domečku jsem mohla sledovat, co panáček za dveřmi pracovny dělá – jak sedí za stolem u kompukomu a hromady papírů, ale s doopravdickým tatínkem jsem tu možnost neměla: chodit do otcovy pracovny bylo zakázáno.

Jen jsem věděla, že tam dělá nějakou moc a moc důležitou práci – důležitá práce byla totiž vždycky pánskou záležitostí, ženám se nesvěřovala, protože na ni nestačí, máme menší mozek, kam se žádná veliká myšlenka nevejde, jak nám v hodinách náboženství vysvětlovala teta Vidala. To by bylo jako učit kočku háčkovat, dodávala teta Estée v hodinách ručních prací a my se smály, protože ta představa byla opravdu k smíchu! Kočky přece nemají prsty!

Takže mužská hlava v sobě asi taky měla něco jako prsty a ta naše ne. Tím se to všechno vysvětluje, zdůrazňovala zas a znovu teta Vidala, takže už se nebudeme na nic ptát. Načež s mlasknutím stiskla rty, jako by za nimi zamkla všechna další slova, kdyby náhodou chtěla ven. A já věděla, že tam nějaká další slova budou, protože už ani tenkrát mi to s tou kočkou nějak nesedělo. Ta přece vůbec háčkovat nechce. A my nejsme kočky.

Se zákazy se otevírá prostor pro představivost. Proto taky Eva snědla jablko poznání, jak říkala teta Vidala: pro přílišnou představivost. A taky že je lepší něco nevědět. Jinak vám někdo serve okvětní plátky.

V krabici s domečkem přišla i maličká služebnice v červených šatečkách s velikým bříškem a bílým čepcem, aby jí nebylo vidět do obličeje, ale maminka říkala, že v našem domečku žádnou služebnici nepotřebujeme, protože už máme mě a nemusíme hamižně chtít víc než jednu holčičku. A tak jsme tu služebnici zabalili do papíru a Tabita navrhla, že bych jí časem mohla obdarovat nějakou kamarádku, která domeček nemá, ale se služebnicí by si vyhrála.

S radostí jsem figurku vrátila do krabice, protože mě služebnice popravdě řečeno trochu znervózňovaly. Potkávaly jsme je, když jsme si se školou někam vyšly v dvojstupu, s tetou v čele i na konci. Naším cílem býval většinou kostel nebo park, kde jsme hrály nějakou hru v kroužku, případně pozorovaly kachny. Později nás vezmou i na likvidace a modlitební sezení, v bílých šatech a závojích, abychom viděly, jak se lidi věší a berou, ale zatím jsme k tomu ještě nedozrály, jak říkala teta Estée.

V jednom parku byly houpačky, ale protože by nám při houpání mohl vítr zvednout sukni a někdo pod ni nakouknout, měly jsme na takovou kratochvíli rovnou zapomenout. Tuhle svobodu si mohli dovolit jen kluci – jenom oni se směli vznést do výšky a bez obav se oddat pádu, jenom oni mohli létat.

Já se ještě v životě nehoupala. Ale pořád si to moc přeju.

Cestou jsme na ulicích míjely služebnice, vždycky ve dvojicích s nákupními košíky. Nedívaly se na nás, nebo ne moc často nebo ne zpříma, a my jsme se neměly dívat na ně, protože civět na ně by bylo hulvátství, říkala teta Estée, stejně jako civět na mrzáky nebo na kohokoliv, kdo není jako my. A na služebnice jsme se nesměly ani ptát.

„Dozvíte se to všechno, až budete starší,“ oznámila nám jen teta Vidala. To všechno: služebnice byly součástí toho všeho. Takže něčeho špatného, něčeho, co se na nás nějak podepíše, nebo na čem se podepsalo něco jiného, což může být jedno a totéž. Byly dřív služebnice jako my, nosily bílou a růžovou a švestkově modrou? Nedávaly si pozor, odhalily snad vědomě nějakou svůdnou část těla?

Teď se z nich moc zahlédnout nedalo. Dokonce ani tvář ne, protože ji schovával ten jejich čepec. Vypadaly jedna jako druhá.

V našem domečku pro panenky byla i jedna teta, ačkoliv teta vlastně do domu nepatřila, patřila do školy nebo do Arduy, kde údajně tety žily. Když jsem si s domečkem hrála sama, zamykala jsem panenku v oblečení tety do sklepa, což ode mě byla špatnost. Bouchala na sklepní dveře, tloukla do nich pěstmi a křičela: „Pusť mě ven!“ ale maličká holčička s maličkou martou, která jí pomohla tetu zavřít, dělaly, že ji neslyší, anebo se smály.

Stydím se ještě dneska, když o svojí krutosti píšu, ačkoliv jsem se tak oškli­vě zachovala jenom k panence. Ta hra svědčí o pomstychtivosti, kterou jsem v sobě bohužel nedokázala tak docela potlačit. Ale v líčení minulých událostí je lepší svědomitě přiznat i vlastní chyby, tak jako všechno ostatní jednání. Jinak by nikdo nepochopil, co vás k vašim rozhodnutím vedlo.

To Tabita mě učila upřímnosti, byť se její snahy mohou ve světle lží, které mi vyprávěla, jevit lehce ironicky. Ale abych jí nekřivdila – vůči sobě asi upřímná byla. Určitě se snažila být co nejlepším člověkem, jakým za daných okolností být mohla.

Když mi večer dovyprávěla pohádku na dobrou noc, uložila mě do postele s mou oblíbenou plyšovou velrybou – Bůh totiž stvořil velryby, aby si hrály v moři, takže jsem si s ní mohla hrát i já – a pak jsme se společně pomodlily.

Vlastně to byla taková písnička:

Když se k spánku ukládám,

Bohu duši v náruč dám,

zemřu-li, než přijde ráno,

přijmi, Bože, co Ti dáno.

Střež, anděli, spánek můj,

ty modli se, ty při mně stůj.

Z čtyř pak zbylí duši mou

v smrti Bohu odnesou…

Tabita dovedla krásně zpívat – měla hlas jako stříbrnou flétnu. Dodneška se mi zdá, že mi do usínání občas zní její zpěv.

Ta písnička mě ale z několika důvodů znepokojovala. Především kvůli andělům. Věděla jsem, že to mají být ti andílci v nočních košilkách a s křídly, ale já už si je tak nedovedla představit. Dosazovala jsem si místo nich naše anděly: ozbrojené hromotluky v černých uniformách s všitými křídly. Nelíbilo se mi, že by mi při spánku měla stát u postele na stráži taková čtveřice, protože to přece byli muži – co kdyby mi náhodou vykoukla zpod peřiny nějaká část těla? Třeba noha? Neprobudila by v nich chtíč? Rozhodně, o tom nebylo pochyb. Vzývaní andělé mě tedy neuklidňovali ani náhodou.

Nepřipadalo mi ani nijak zvlášť potěšující zmiňovat se při modlitbě o smrti ve spánku. Nemyslela jsem si, že by potkala zrovna mě, ale co kdyby? A jak vůbec vypadala moje duše – to, co by odnášeli andělé? Tabita mi vysvětlovala, že se tím myslí duchovní část člověka, která neumírá s tělem, což právě mělo být povznášející.

Ale jak ta moje duše vypadá? Představovala jsem si ji stejnou, jako jsem já sama, jenom mnohem menší: tak malinkatou jako tu holčičku v domečku pro panenky. Přebývala někde ve mně, takže možná právě ona byla ten vzácný poklad, k jehož ochraňování nás nabádala teta Vidala. Zaprodaly byste svou duši, vykládala nám a smrkala při tom, a ta by se pak zřítila do bezedné propasti, kde by vzplála plamenem, stejně jako ti chlípníci. A toho jsem se za každou cenu chtěla vyvarovat.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít