Ivo Fencl: Ochránci morčete

K vydání se chystá nová kniha publicisty a spisovatele Ivo Fencla Ochránci morčete. Hrdiny strašidelné romance jsou milenci na útěku. Ukryli by se rádi před světem plným viru, války a vlezlých, otravných čumilů, ale nejde to a asi umřou…

Ukryli by se klidně i do bedny, anebo raději do Žanetiny útulné chatky zapomenuté v houštinách u ŘEKY „až na konci světa“, jenže smůla smůlovatá: a zapovězeno božími zákony. Konečnému zúčtování se nemůže nikdo vyhnout, ani Sandy Stilbury a ani jeho krásná múza. Realitu nelze ignorovat a nejen to, i nestvůry SURREALITY vás dostanou na lopatky, a jak se říká, „jste-li paranoidní, ještě to neznamená, že po vás nejdou“.

 

Ivo Fencl nepopírá, že zná Farmerův Svět řeky. Ale nepopírá ani existenci své vlastní řeky. Tou je Úslava. Kdysi se zamiloval a táhlo jej to do chatičky na jejím břehu, i když byla dívka zadaná. Posléze se vyléčil ze zmagnetizování oním prostorem. Léčebná terapie proběhla (jak jinak) formou sepisování novely Ochránci morčete. Ale víc než pod vlivem Mistra Farmera se Fencl nacházel pod vlivem Edgara Allana Poea (jehož zajímavě cituje) a zpola zapomenutého britského fantasty Johna Buchana, autora románů Zelený plášť, 39 stupňů a Tři rukojmí. A právě tomuto šlechtici (a generálnímu guvernérovi Kanady) je taky novela hned úvodem připsána. Žánrově leží na jemném rozhraní hororu, milostné romance a surreálného snu. Má dva díly: Oni a Paranoid.

 

INFO O KNIZE:
Vydává: NAVA, Plzeň 2020
ISBN 978-80-7211-580-8

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 47. „Žít a nechat zemřít“

„Slušná trefa,“ konstatovala.

Držel jsem Molitana, který se začal kácet. Klesli jsme oba k němu. I když se jej dosud bála, teď jej objala, zatímco mi po zádech tančil mráz. Co tu nesedí?

Znovu se zvedl lehounký, jako by záhrobní vítr. Vál od řeky, čechral nám vlasy. Trávy se daly hadovitě do pohybu. Ponuré hřmění nás varovalo a Molitan zachrčel: „Čeká tam něco horšího než Nibet.“

„Lidé?“

Hřmění sílilo.

Vítr pohyboval mohutnými stromy jako pírky. Ty platany připomínaly zelené ruce, ale já je v duchu viděl bílé. I jako větve smrků. Spatřil jsem zřetelně ruce-pavouky a ti bílí odporníci hemživých prstů lezli do kopců a zase zpátky. To vrchy byly jejich mraveništi, kam pavouci unášeli princezny. Ale není snad rozkoší obalovat princezny prsty?

A ty hory měly oči. Oči i nory.

Raněný Molitan na zemi sbíral poslední síly: „Blázni! Co víte o světě řeky!“

Špendlík na jeho pláštěnce se leskl jako maskot. Nehovořil, nýbrž nám urputně kázal. Nebylo to příjemné: „Bojte se rukou. Jsou dva rody pekelníků a jen jediná chatrč nad propastí.“

Nelze to kvůli unijní cenzuře dál citovat, ale hovořil o divných slavnostech: „Jsou zrozením. Zrovna tak jde o pohřby. Zahrady rytmického tance. Něco jako ruce tarasí průchody na vaší cestě.“

„Ale to jsou plky jako z Tolkiena,“ uklouzlo mi. „Jaké je skutečné tajemství kraje?“

„Je tajemstvím obrazu.“

“Roerichova?“

Přikývl. „Některé řeky sice hasí požár, ale navzdory tomu tečou do pekla. Pořád neznáte všechny verše svých pronásledovatelů.“

„Verše? Skládají?“ Ačkoli jsem se před Žanetou kasal a takto blábolil, byla ve mně malá dušička. Molitan odpověděl, že pronásledovatelé chtějí celý svět. „Nakonec ho dostanou. Jednou. Pídí se po tom už teď. Co všechno by rádi smetli. Dlouho jsme si zahrávali, ale letí sem. Sviští sem ryzí Magoga a my jsme ubozí červíčci na útěku. Každá klec se jednou zaklapne. Skály jakbysmet a sezame, zavři se. Nikdy víc nemusí hory popukat. Ta klec je vesmír. Svět. I nejsvatější ochránci morčete už tisíckrát umřeli.“

„Ochránci morčete?“

Opakoval jsem to tenkrát pouze s mírnou fascinací, zatímco jsme Molitana nesli do člunu.

„Ochránci morčete?“

Mlčel. Ani ledový vítr neodpovídal. Ten však sílil. Stromy se prohýbaly jako gumovníky z pohádek. Zdálo se, že se k nám houštinami cosi rychle, neurvale hrne. Stádo hrochů nebo bizarně přerostlý hmyz. „Nechte mě,“ řekl Lorenc, zvaný u této řeky Molitan. „Jen řece věřte dál.“

Uslyšeli jsme smích a vzhlédli. Přibližně v místech, odkud ještě před chvílí zazníval divný praskot prodírajícího se obra, stál muž. Uviděl jsem ho v oblasti stínu tří dubů. Uviděl jsem ho a on ke mně ve své proklaté uniformě přistoupil jen zdánlivě přátelsky.

*

Kapitola 48. Nelítostný souboj

Vzal Žanetu za ruku. Se zadostiučiněním jsem shlížel na mokrou pláštěnku u našich nohou. „Váš říční ochránce ještě žije,“ řekl a převrátil tělo špičkou boty. „Společnými silami ho z toho dostaneme.“

V mracích hřmělo. Nevím, ale v tom Spelmanově návrhu možná nic licoměrného nebylo. Zdvihl lhostejně bradu, rozprskla se o ni kapka. Vybavilo se mi, jak se poprvé dral k nám do chaty a byl skrz naskrz promočený. Válečník olízl krůpěj, ledabyle o mě zavadil očima a nechápal jsem, proč se mu Žaneta ještě nevymanila. Držel ji, druhou rukou vytáhl ze záňadří tři karty: krále, spodka a kluka. Upustil je do trávy: „Pětapadesát kroků odsud leží mýtina. Jestli nic nenamítáš, tam se utkáme.“

„A Žaneta?“

I když se mu vymanila, znovu ji uchopil za rameno: „Dost otázek. Pojďme!“

Odmítla a sklonila se k Molitanovi. Chtěla mě zadržet, ale nebylo to již reálné. Tři minuty se tudíž dva horkokrevní muži prodírali listnatým lesem, až pak voják rozhrnul jedno houští. Stáli jsme na kraji podlouhlé loučky. Běda. Divné to místo. Cosi jako hřbitůvek. Zem potahoval ten nejjemnější, nejhebčí světle zelený mech, jaký jsem kdy viděl, a vzdálenější partie palouku si uzurpovala přerostlá ostřice. Dalo se věřit, že se tu občas zrodí i zajíčci. Ale ostřicí ještě zelené peklo nekončilo. Tráva přecházela v nepravidelně rozmístěné houštiny. Odsud až k inkoustovému nebi (které tepalo životem) jako by odedávna rašila k nebesům mrtvá zřícenina. Nesla už jen zbytky krovu, jimiž se proháněl vítr; skučel jako pes. „Tak tady se tomu říká Čekárna na smrt,“ vyšlapoval si Spelman směrem ke zbořeništi.

Prodrali jsme se hustými, zažloutlými bezy a někdejšími vraty a ocitli se ve zbytku stodoly alias čekárny. Skučení nebe se uvnitř té podle mého mínění prašivé zříceniny příšerně rozléhalo a ve vzdálených koutech zbořeniště se točily prapodivné snopy prachu.

Tromby.

Nad hlavami se nám pohupovalo pár z krovu odervaných latí. Spelman čekal se založenýma rukama a trochu i jako samaritán. „Ty, Sandy, kdekoli umíš uvidět zástup zombíků, který tě navíc bude pronásledovat. Paranoiku.“ Uplivl si. „Jsi trochu nemocný.“

„Ne. Ne. Ne.“ Vrtěl jsem hlavou. „Mám sílu. Vůli. Vědomí. City. Chutě. Zdravé instinkty. Jsem v pořádku a jsme tu sami.“

Z nějakého důvodu mi nyní začalo připadat, že se mě Spelman chystá brutálně léčit: „Vidíš tu ptačí budku?“ A pohlížel na mě při těch slovech plaše jako laň.

Vtom začalo hustě pršet.

„Kde?“

„Nahoře na větvi, ty srabe.“

Překvapeně jsem si uvědomil, že neukazuje k zenitu, ale dovnitř do koruny košatého javoru, který se naklání nad stodolu, již tam dodnes najdete. V listí a větvičkách jsem zahlédl něco neforemně stlučeného. Vzdáleně to připomínalo nepodařenou ptačí budku.

„Vidím. Co je s ní?“

Rozesmál se. „To se ptej Magogy. V budce to čeká uvnitř. Čeká, a ještě se neví, na koho.“

„Uvnitř bude leda spící kosák. V zobáku ještě se žížalou,“ vysmál jsem se mu.

„Možná. Únosný nápad omezence. Ale může tam zrovna tak číhat malá, malilinká smrtka z chvojí, co říkáš?“ rozchechtal se a já bezelstně opakoval: „Co je tam?“

„Nic. Prach. Jen masti. Vazelína. Mech. Víc vášní. Nabitá automatická pistole.“

„Browning?“

To jsem řekl proto, že jsem měl jeho slova pouze za nejapný fór, asi jako by je každý považoval jen za vtip.

„Ne. Pistole Mauser o ráži devět milimetrů. Dvacet nábojů zvláštního typu. Disponuje nábojnicí tvaru válce.“

Zasmál jsem se: „Blafuješ.“

Zlehka mi položil ruku na rameno. „Omyl. Bude to vážnější než přírodní svatba. Pistole čeká.“

„Na koho? Ostatně ti nevěřím.“A jak by se taky pistole mezi ona prkénka vklínila?

Tu Spelman dramaticky povídá: „Vyzývám tě na souboj.“

„Jo? Tak proč mi ukazuješ místní rarity?“

Odhodil pušku. „Zahoď tu břízu! Nastoluju pravidla. Nebo s tím nastolováním světovlády začali ONI? Budeme hrát každopádně bez pravidel. Co říkáš? Ale ne! Budeme pravidla akceptovat.“ Vemlouvavě mě objal okolo ramen. „A oba se proto vrátíme. Ne, ne. Klid. Pušku nech na zemi. Ani já si pušku neberu. Ale vítězi připadnou obě.“ Vykročil.

Omámeně jsem vyzyvatele následoval. Prodírali jsme se přerostlou travou, přešli po prohýbajícím se polštáři mechu snad z dob Říma a stanuli pod třemi výstavními smrky. Odsud se javor nad stodolou náhle jevil špendlíkově maličký.

Nebo to byl dub? Kaštan? Ořech? Něco mi rozhodně připomínal. Spelman ukazoval k tomu zatrolenému stromu a ptal se: „Ještě pořád v koruně rozeznáš brilantní ptačí dům?“

Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl do toho šílenství jít, ale on sliboval jako ďábel, že duel bude fér. „Pokud umíš běhat a šplhat.“Ani jedno pro něj nepředstavovalo závažný problém. Přátelsky mě poklepal po zádech. „Posaďme se.“Poslechl jsem, ale k pikniku nedošlo. Spelman soustředěně předestřel pravidla: „Ten z nás, kdo se prvý dostane ke zbrani, získá nezadatelné právo zabít pomalejšího.“

„Jako králíka?“

Přitakal. „A já toho, podotýkám, využiju.“

„Nápodobně,“ procedil jsem skrz zuby a rozešli jsme se takříkajíc na značky u kraje lesa, po obou stranách mýtiny. Po chvíli povídám: „Kdo dá spravedlivej povel? Žaneta?“

„Nestojíš o čest sám?“

„Ne, máš přednost.“A hrál jsem kavalíra, ba se jím stával.

„Jsi slabší,“ oponoval uniformovaný. „Proto odpočítej start.“

Stalo se. Nevyrazili jsme na chlup současně, ale blížilo se to tomu. Brzy jsem vedl, protože se z neznámého důvodu opozdil. Nebo schválně? Při přebíhání mechové partie mýtě jsem ho neviděl, ale na rozhraní trav vyčnívá z kraje k vesmíru i dnes ostrý kus buližníku. Tam jsem škobrtl a najdete tam možná momentálně kapličku, ale jistě to nevím.

Ztratil jsem tím zakopnutím sotva vteřinu a vzápětí zpozoroval Kendricka, který uhání rychleji než srna. Navíc s úsměvem. Když jsem ještě víc stočil krk, dokonce mi ten pes vesele zamával. Dohonil mě. Ubíhali jsme bok po boku, i když nás dělilo pětadvacet metrů, a dával jsem do absurdního boje veškeré síly, ale za chvíli se Kendrick stejně naparoval o několik „lidských délek“ přede mnou. S bravurní jistotou náskok zvětšoval. Ještě. A ještě. Blížili jsme se na konec mýtiny. Nejkratší cesta ke kmeni dodnes proráží houští, ale on měl jiný plán: zničehonic uhnul, opět mi mávl a mířil bez okolků do bezů u stodoly.

Vletěl jsem do křoví taky, ale surově mě zadrželo. Větve mě nechtěly propustit, i když jsem se bil, a teprve po cenných vteřinách já stanul u kmene. Hle, dosud jsem neutržil víc než tři nebo čtyři výraznější škrábance. Co mě však ještě čeká!

Šplh. Druhá disciplína. Nejspodnější větev pučela až dva metry nad mou hlavou, ale objal jsem kmen. Tu jsem si na obzoru užasle všiml prkenné ohrady, která nahrazovala zřícenou zeď stodoly. Spelman se přes tutéž – jako namalovanou – ohradu zrovinka přehoupl. Dopadl na druhé straně. Co veverka se chytil jedné šikmé větve. Sice se zhoupla, ale jako kočkodan už voják dávno svíral jinou. Nebyl včerejší, bojoval. Putoval vzhůru.

V tu chvíli se prudce rozpršelo.

Bůh to nebyl, ale srdce se mi rozbušilo. Natolik mě lijavec probudil. „Takže nesním! Já nesním!“ Bděle jsem šplhal. Větve se dobře hodily jako žebřík.

Domníval jsem se, že Spelman zůstal pode mnou, ale frapantní omyl. Znenadání se větev, na niž jsem došlápl, prohnula víc, než bych čekal, a když jsem vrhl pohled na její útlejší konec, spatřil jsem soupeře. Kapky doň ťukaly přímo zběsile, a přece mě doháněl. A se samozřejmostí. Na polibek jsem nečekal a vymrštil se do patra. Ale… Stejně nemám šanci.

Jenže voják v dešti se zastavil.

Uchopil větev a… Škubl. Opačného konce jsem se zrovna chystal chytit, takže prsty hmátly do prázdna. S hrůzou jsem se převracel jako poslední venkovský balík. Chtěl jsem se čehokoli chytit ve změti tenoulinkých větví, ale prsty proklouzly listím. S výkřikem a po hlavě jsem se propadl ke smrti. A pouze na moment zahlédl kus napůl zříceného štítu i veškerou zarostlou zahradu, kterou Spelman před chvíli tak brilantně překonal. Bože! To přece znám. Z obrazu.

V dálavách za ohradou jsem spatřil výsek mýtiny a v prudkém dešti tam stálo děvče. Trestuhodně poražen jsem ale v tu samou chvíli padal vstříc smrti do propasti. A odhalení totožnosti tohoto kraje se zemí z nitra obrazu v naší chatě bude tím bohužel totožné s mým odchodem do záhrobí.

Zatajil se mi dech. Dívka tam byla (jako na obraze), vlasy se jí zmítaly v poryvech orkánu a vysoká, mokrá tráva se jí šíleně, orgasmicky mlela u pasu. Hleděla k nám.

Žaneta. Žaneta, jenže teď v jiné osobě. Zakleta snad v dívce s pampeliškami.

Trik bohů? Anebo co? „Do prdele!“ Střetávám se snad právě se samotným Magogou?

A zrovna v místě, které kdysi na té mazanici zachytil slavný Roerich?

Bylo to možné. Ale i dospělá Žaneta tam čeká a nikoli na štětce malíře. Čeká na výsledek souboje. Ale… Proč jen proč, bože, přesně v bodě krajiny uchystaném jí už před tolika lety, vidím její namalovanou dvojnicí?