Shelby Mahurinová: Holubice a had

Ukázky z knih / 2.4.2020 /

Navždy spojeni, aby se milovali, ctili… nebo shořeli.
Nakladatelství CooBoo vydá román Holubice a had, první ze dvou dílů čarodějnické fantasy Shelby Mahurinové.

 

ANOTACE:
Louise le Blancová před lety uprchla od všeho, co znala, a skryla se v ulicích Cesarine. Odvrhla svou magii a začala přežívat jen díky tomu, co se jí podařilo ukrást. Čarodějnice jako Lou tady lidi loví. Bojí se jich. A upalují je.

Reid Diggory zaslíbil svou duši církvi jakožto chasseur a celý život žil podle jediného přikázání: nenecháš čarodějnici naživu. Jeho cesta se s Louinou nikdy neměla zkřížit, ale zákeřný úskok je donutí k nemožnému spojení: svátosti manželství.

Válka mezi čarodějnicemi a církví je prastará a Louini nejnebezpečnější nepřátelé přináší osud horší než oheň. Dívka nedovede potlačit své stále se prohlubující city ani změnit podstatu svého bytí – musí se tedy rozhodnout.

A láska, ta z nás všech dělá hlupáky.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, duben 2020
Překlad: Petra Miketová
Vazba: vázaná
Cena: 349 Kč (v e-shopu Albatrosmedia 279 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
NAPLNĚNÍ

Lou

Cathédral Saint-Cécile d’Cesarine se přede mnou se všemi svými věžemi, věžičkami a pilíři tyčila jako zlověstný přízrak. Okna připomínající šperky na mě pošilhávala v odpoledním slunci. Když jsme vystoupali po schodech, dveře z růžového dřeva s řezbami a bílými kameny se otevřely a z nich se vyhrnula hrstka chasseurů.

„Chovej se slušně,“ zamumlal můj novomanžel. Ušklíbla jsem se, ale nic jsem neřekla.

Předstoupil přede mně jeden z chasseurů. „Identifikujte se.“

„Ehm…“

Můj muž toporně kývl hlavou. „To je moje žena Louise.“

Zírala jsem na něj ohromená tím, jak se mu mohlo podařit ta slova skrz zaťaté zuby vůbec procedit. Jako obvykle mě ignoroval.

Chasseur přede mnou zamrkal. Pak ještě jednou. „Vaše… vaše žena, kapitáne Diggory?“

Skoro neznatelně pokývl a já si začínala dělat vážné obavy o jeho chrup. Jestli bude dál takhle skřípat zuby, určitě si z nich kousek odštípne. „Ano.“

Chasseur se na mě pokradmu podíval. „To je… velice neobvyklé. Ví arcibiskup, že…“

„Očekává nás.“

„Samozřejmě.“ Chasseur se otočil k pážeti, které právě přiběhlo. „Dej vědět arcibiskupovi, že právě dorazil kapitán Diggory se… svou ženou.“ Znova se nenápadně podíval mým směrem a klučina odpelášil. Mrkla jsem na něj. Můj manžel vydal netrpělivý zvuk, vzal mě pevně za ruku a silou mě táhl ke dveřím.

Vytrhla jsem se mu. „Nemusíš mě zmrzačit.“

„Řekl jsem ti, aby ses chovala slušně.“

„Prosím tě. Mrkla jsem na něj. Děláš, jako bych se svlíkla a začala zpívat tu o prsatý Lidce…“

Za námi se strhl povyk a oba najednou jsme se otočili. Ulicí pochodovali chasseuři a mezi sebou nesli něco, co vypadalo jako tělo. Ačkoli svůj náklad ze slušnosti zakryli plátnem, nebylo pochyb o tom, že to, co z něj vykukuje, je ruka. Ruka, které mezi prsty rašily výhonky. Ruka s kůží, která místy přecházela v kůru.

Naklonila jsem se, abych líp viděla, i když mě můj manžel tahal zpátky, a vdechla jsem známou sladkost, která byla z těla cítit. Zajímavé.

Jeden z chasseurů ruku mrtvoly rychle schoval. „Našli jsme ho hned za městem, kapitáne.“

Můj manžel beze slova trhl hlavou směrem k uličce za kostelem a chasseuři si i s tělem pospíšili pryč.

Ačkoli mě manžel vedl dovnitř, natahovala jsem za nimi krk. „O co šlo?“

„Nestarej se.“

„Kam ho nesou?“

„Povídám, nestarej…“

„Dost.“ Do haly vešel arcibiskup a s odporem se díval na bahno a vodu, které u mých nohou vytvářely louži. On sám se už převlékl do čistého roucha a smyl si skvrny od bláta a písku z obličeje. Odolala jsem touze uhladit si roztrhané oblečení a pročísnout si rukou vlasy. Bylo jedno, jak jsem vypadala. Ať si arcibiskup nasere. „Oddací list je připraven v mé pracovně. Odkud ti sem máme přivézt věci?“

Předstírala jsem nezájem a ždímala si promočené vlasy. „Žádné nemám.“

„Žádné nemáš,“ zopakoval pomalu a nesouhlasně se na mě zadíval.

„Jo, vždyť to říkám. Pokud by ovšem vaši kluci nechtěli obrátit vzhůru nohama půdu v Soleil et Lune. Už roky si tam půjčuju kostýmy.“

Zamračil se. „Nic jiného jsem ani nečekal. Nicméně bychom se měli pokusit najít ti reprezentativnější šaty. Nedovolím, aby Reida jeho manželka zostudila tím, že bude vypadat jako pohanka, i když přesně tak to je.“

„Jak se opovažujete?“ Předstírala jsem, že mě urazil, a popadla jsem se za přední část svých zničených šatů. „Jsem teď bohabojná křesťanka…“

Můj manžel mě odvlekl pryč dřív, než jsem stačila říct cokoli dalšího.

Přísahám, že jsem slyšela, jak mu ty zuby křuply.

*

Poté co jsme ve studovně spěšně podepsali oddací list, mě můj manžel odvedl dolů úzkou, zaprášenou chodbou a očividně se tím snažil vyhnout přelidněné vstupní hale. Chraň bůh, aby někdo viděl jeho novou manželku. Zvěsti o tom skandálu už se stejně nejspíš šířily Věží.

Mou pozornost přilákalo točité schodiště na konci chodby. Na rozdíl od starých schodišť z růžového dřeva, která byla porůznu vklíněna do katedrály, bylo tohle z kovu a očividně ho k původní konstrukci přistavěli. A bylo tu něco dalšího… Ve vzduchu kolem… Zatahala jsem ho za rukáv a potají jsem se zhluboka nadechla. „Kam vedou tyhle schody?“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít