Mary E. Pearsonová: Zlodějská přísaha

Nakladatelství CooBoo vydalo román Zlodějská přísaha, druhý díl fantasy série Zlodějský tanec ze světa Kronik pozůstalých.

 

ANOTACE:
Kazi a Jase vyšli z předchozích dobrodružství silnější a zamilovanější než kdy dřív. Čeká na ně nový život – Ballengerovi už nebudou psanci, jejich území se stane oficiálním královstvím a všem dalším výzvám budou čelit společně. Na zpáteční cestě jsou však během útoku rozděleni. Oba tak musí zachovat chladnou hlavu mezi nepřáteli a hledat spojence na těch nejnepravděpodobnějších místech. A nad hlavou se jim vznáší stín smrti…

 

O AUTORCE:
Mary E. Pearsonová je autorkou několika velmi úspěšných knih. Již odmala chtěla být spisovatelkou, což se jí podařilo, neboť psaní knih se věnuje na plný úvazek. Žije v Carlsbadu v Kalifornii společně se svým manželem a dvěma zlatými retrívry. Napsala již několik úspěšných knih, ale proslavila ji především série Falešný polibek  (Kroniky pozůstalých).

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, březen 2020
Překlad: Jana Jašová
Mapa: Keith Thompson
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ
KAZIMYRA Z BRIGHTMISTU

Zaprášený kužel světla si prorazil vestu otvorem v kameni a já se k němu naklonila v naději, že si ukradnu něco z jeho tepla. Jsem zlodějka, mělo by to být snadné, jenže teplo se polapit nedalo. Jak dlouho jsem tady? Pět dní? Měsíc? Jedenáct let? Volala jsem maminku a pak jsem si vzpomněla. To už bylo dávno. Matka už není.

Úzký kužel světla se objevoval teprve po dlouhých hodinách temnoty, možná jednou za den? Nebyla jsem si jistá. I když se nezdržel dlouho, slídil kolem jako zvědavý host. Copak to tady máme? Teď mířil na moje břicho, kde byla košile ztvrdlá zaschlou krví. Ale ale, to nevypadá dobře. Nemělo by se s tím něco dělat? Vážně jsem v unikajícím paprsku slyšela smích? Nebo se tak smál přednosta, který mě dráždil?

Pořád jsem žila, takže mi bylo jasné, že ta rána nožem do břicha nezasáhla žádné životně důležité orgány. Ale vytékal mi z ní hnis, čelo jsem měla rozpálené horečkou, cítila jsem, jak mi dovnitř proniká špína cely.

Zatímco moje sny unikaly ven.

Ve tmě v rohu šramotily krysy. O těch se Synové nezmínila. Vzpomněla jsem si, jak mi líčila svůj sen. Viděla jsem tě v okovech v cele… ­Celou zakrvácenou. Vzpomínala jsem si na její ustaraný pohled. Na to, jak jsem zlehčovala její obavy. Někdy jsou sny jen sny.

A jindy jsou něco mnohem víc.

Kde je Jase?

Zaslechla jsem zašramocení a zvedla hlavu. Měla jsem návštěvu. Stál v rohu a pozoroval mě.

„Ty.“ Hlas jsem měla tak ochraptělý a slabý, že zněl mým uším cize. „Přišel sis pro mě. Už na tebe čekám.“

Zavrtěl hlavou. Ještě ne. Ne dnes. Je mi líto.

A byl pryč.

Natáhla jsem se na zem, řetězy zacinkaly o kamennou dlažbu. Schoulila jsem se do klubíčka, abych trochu uvolnila bolest v břiše.

Je mi líto.

Omluva od Smrťáka?

Teď už jsem věděla. Věděla jsem, že mě čeká něco horšího než umírání.

*

KAPITOLA DRUHÁ

KAZI

Před dvěma týdny

Jase se objevil ve dveřích nahý jako oloupaný pomeranč.

Kochala jsem se pohledem na něj, když přešel místnost a sebral z podlahy kalhoty. Začal si je natahovat, všiml si, že na něj zírám, a zarazil se. „Můžu to odložit, jestli myslíš na to, že bys zneužila mou momentální bezbrannost.“

Povytáhla jsem obočí. „Myslím, že jsem tě dneska ráno zneužila až až. Koukej se oblékat, Patrei. Čeká nás dlouhá cesta.“

Předvedl mi zklamané zamračení. „Jak si přeješ.“

Věděla jsem ale, že je stejně dychtivý vyrazit jako já. Putovali jsme rychle, ale s cestou do Marabelly a teď zase zpátky stejně budeme ze Skaliska pryč přes dva měsíce. Jase si natáhl košili, z jeho pokožky se v chladném vzduchu slabě pářilo. Vytetované křídlo na hrudi se mu ztrácelo v jemné mlze. Tenhle nocleh nám umožnil vykoupat se v horkém prameni, a tak jsme se ze sebe včera večer a dnes ráno snažili vydrhnout stovky mil cesty. Byl to přepych, který se nám nechtělo opouštět.

Zatímco se Jase oblékal, přešla jsem k oknu. Ze stavby, v níž jsme nocovali, už byly jen trosky, ale pořád z ní byla patrná dávná velko­lepost – elegantní modře žilkovaná mramorová podlaha, která ještě tu a tam probleskovala v koutech, mohutné sloupy, strop, který kdysi zdobila malba, z níž se dochoval kus oblohy, koňské oko a taky půvabná ruka, žel už bez těla. Byl tohle palác nějakého vládce ­Předků? Možná samotného Aarona Ballengera? Prastará okázalost sídla šepotala jako umírající labuť.

Okolí našeho útočiště bylo poseté pozůstatky budov, které se kdysi zřejmě rozkládaly na míle daleko. Neodolaly běsnění padajících hvězd a času a teď už si je přivlastnil les, vtahoval je svými smaragdovými prsty zpátky do země. I naše sídlo, které stálo na kopci, už bylo obrostlé břečťanem a stromy. Před dávnými časy ale muselo být dokonalé, krásné a majestátní. Lidé, kteří kdysi procházeli jeho velkolepými síněmi, si museli myslet, že ta nádhera přetrvá navěky.

Než jsme odjeli z Marabelly, králův rádce Sven nám nakreslil severní cestu, která lemovala Infernaterr. Jeho nákres zahrnoval i množství možných přístřeší a horké prameny. Byla to o něco delší cesta, ale Sven tvrdil, že nás na ní nebude tolik trápit počasí. Blížilo se období bouřek a Infernaterr sálal vedrem. Tři týdny jsme putovali opravdu rychle, a pokud tohle tempo udržíme, měli bychom do Skaliska dorazit během dalších pár dní. Jak jsme se blížili k domovu, slyšela jsem v Jasově hlase narůstající vzrušení. Překypoval plány na změny, které tam uděláme.

Měli jsme to promyšlené. Co udělá on, co udělám já. A co uděláme společně. Já se našeho návratu trochu obávala, ale vzrušení převažovalo i u mě. Konečně jsem si připustila, že Ďáblův Chřtán miluju. Dostal se mi pod kůži hned ten PRVNÍ den, kdy jsem vjela do města. Tentokrát do něj nevjedu jako cizinka, která chce úmyslně vyvolávat potíže. Potíže přijížděly se mnou a já byla jejich součástí, ale byly nezbytné k tomu, aby se ze Skaliska stalo něco víc, než čím bývalo dosud.

PRVNÍ týden cesty jsme mluvili jen o tom. V představách jsme vytyčovali hranice toho nového maličkého království, revidovali pravidla obchodování. Plánovali, jak uhasíme přetrvávající naděje některých chamtivců, že by se mohli zmocnit arény a Skaliska – oznámením, že Skalisko má být oficiálně uznáno Aliancí jako třinácté království. Nebo jako PRVNÍ. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Jasovu troufalost, s níž reagovat na královnin velkorysý návrh tvrdohlavým požadavkem, že Skalisko chce být PRVNÍ.

Moje role prostředníka nebyla jen čestnou funkcí. Pořád jsem byla důstojnice Rahtanu, a co bylo důležitější, pořád ve službách ­královny. Svěřila mi úkol dohlédnout na hladké převzetí moci. Domnívala se, že přítomnost styčné osoby z mocné říše zajistí respekt a stabilitu nového režimu. Taky mě varovala, že odpor může přijít i z naprosto nečekaných stran.

A svěřila mi i dodatečný úkol, který jsem měla vykonat ze všeho nejdřív, až se dostaneme na místo. Pověděla jsem jí o posledních slovech mladého učence obtížených vinou. Je mi to líto… Zničte je. Sice jsme věřili, že všechny dokumenty shořely, ale stopy pochybností zůstaly. Bylo třeba se přesvědčit s naprostou jistotou.

Zajisti ty papíry, Kazimyro, a pokud mi je nebudeš moct bezpečně poslat, znič je. Netušíme, jaké informace učenci po pádu Komizara měli, jaké si s sebou odnesli. A nechceme, aby ty dokumenty padly do špatných rukou, pokud to znamená, že by se mohla opakovat ta strašná řež… nebo něco ještě horšího.

Horšího?

Jen jedno bylo horší než Velká bitva. Zkáza.

Zkáza, kterou přežila jen hrstka lidí. A svět i po tisíci let pořád nesl jizvy.

Slíbila jsem královně, že to bude PRVNÍ věc, o kterou se postarám.

Královna mě taky požádala, abych jí poslala některé z těch historických knih, pokud je Ballengerovi budou moci postrádat. Ráda bych si o té zemi přečetla víc. Greyson Ballenger byl tak statečný vůdce. Mladičký, a přitom tolik odhodlaný chránit svoje svěřence před mrchožrouty. Vždycky to nemusí být armáda, co zachrání svět. Někdy stačí jediný člověk, který nedovolí, aby vyhrálo zlo. To hrdinové jako Greyson a těch dvaadvacet dětí mě inspirují.

Takže ji inspirovaly děti. Jako by nechápala, že sama inspirovala celý kontinent. A mě. Přiměla mě k tomu, abych se dokázala vnímat jinak. Viděla ve mně někoho, kdo stojí za záchranu, navzdory mým hadrům a mé zlodějské pověsti. Inspirovala mě, abych se pokusila stát něčím víc, než ode mě všichni čekali. Odvážila jsem se věřit, že mám na víc, protože tomu věřila i královna. I když jsem dostala do vězení celý oddíl Rahtanu, Lia to se mnou nevzdala.

A teď jsem s hrdostí chápala, že se na mě spoléhá.

Tušila jsem, že touhle dobou už Gunner ty záhadné papíry našel, pokud z nich něco zbylo, a snaží se je rozluštit. Jenže bez ohledu na jejich obsah mi je bude muset předat – a taky bez ohledu na to, jak hlasitě bude protestovat. Skalisko by se připravilo o podporu Aliance, kdyby nesouhlasilo se stanovenými podmínkami. Mně nic nezabrání naplnit vůli královny – a nic nesmí zabránit Skalisku, aby se stalo uznávaným královstvím. Nebyl to jen Jasův sen, ale i můj. Taky bylo možné, že na papíry se ještě nikdo nepodíval. Že Gunnera zaměstnávaly jiné věci, zatímco se chystal na Jasův návrat.

Jase poslal bratrovi dopis, že je na cestě domů a že má dobrou zprávu. To bylo všechno, co mu naznačil. Byl sice celý vzrušený z vyhlídky na to, že se ze Skaliska stane oficiálně uznávaný stát, ale chtěl to oznámit osobně. A hlavně neriskovat, že to impulsivní Gunner prozradí dřív, než budou královna a Jase ochotní se o tu informaci podělit. Nezmínil se ani o tom, že se s ním vracím já. I to si bude vyžadovat osobní vysvětlení, a daleko podrobnější, než se dalo svěřit krátké zprávě. Jasova rodina ale aspoň věděla to nejdůležitější: že se Patrei vrací domů.

Zprávu odnesl Ballengerovým valspreyský sokol stejnou nelegální trasou, jakou jim chodily všechny zprávy. Pták vždycky dolétl do hlavního města Eislandie Parsusu do úřadu pro předávání zpráv, jak byl vycvičený. Ballengerovi měli v úřadu svého člověka, který jim pak zprávy nosil. Když se královna dozvěděla o tomhle překračování zákonů, povytáhla nesouhlasně obočí a Jase jí slíbil, že se i tady postará o nápravu. Nově uznané království samozřejmě teď obdrží oficiálně vlastní valspreye, takže nebudou muset zneužívat poštovní ptáky jiných. Král slíbil, že můžeme čekat sokolníka s ptáky do několika měsíců.

Uslyšela jsem za sebou kroky na zbytcích mramorové podlahy a pak Jasovo teplo, jak se ke mně zezadu přitiskl. Pořád sálal horkem z vody pramene, když mi položil ruce na ramena.

„Na tu dokonalou krásu. Všechno to ztracené. Na nás.“

„Na nás?“

„Ty poslední týdny na cestě…“

Nevěděla jsem, jak to mám formulovat, jen jsem cítila, že ty poslední týdny se mezi námi vytvořilo něco, co nechci ztratit. Něco čistého, téměř posvátného. Byla to vzácná doba, kdy jsme byli jen my dva, do našeho vztahu se nepletlo nic dalšího. Bála jsem se, že se to brzy změní.

„Já vím, Kazi. Nikdo to nechápe líp než já.“ Odhrnul mi vlasy a políbil mě na šíji. „Ale tohle není konec. Je to začátek, slibuju. Po všem, čím jsme si prošli, nás už nic nerozdělí. Smiř se s tím, že teď už mě máš na krku navždycky.“

Zavřela jsem oči, nadechla se jeho doteku, jeho vůně, vdechla do sebe každé jeho slovo. Slibuju.

Všechno se mezi námi změnilo tak, že bych tomu nikdy předtím nevěřila.

Teprve teď jsem začínala chápat nesnesitelnou tíhu tajemství. Člověk nikdy nepozná, jaké břímě nese, dokud ho z něj někdo nesejme. A tyhle poslední týdny jsme byli jako opilí tím, že mezi námi konečně místo lží zavládla pravda.

O všem jsme se bavili, už nebyly žádné náhlé odmlky, žádné pracné hledání slov. I když jsem toho už o Jasovi věděla hodně, dozvídala jsem se teď ještě víc. Ty každodenní podrobnosti, které z něj udělaly člověka, jakým je dnes, od všedních až po ty trýznivé. Objevovala jsem víc o jeho zranitelném nitru, jeho obavách, když otec umíral, o nové zodpovědnosti, která mu tak nedávno přistála na bedrech. Očekával, že to potrvá ještě léta, než se bude muset ujmout svých povinností jako Patrei. Jenže se to stalo už v jeho devatenácti, a všechna rozhodnutí teď byla najednou na něm.

Svěřil mi tajemství, které neřekl nikomu jinému – o své sestře Sylvey a její poslední prosbě, kterou jí odepřel, protože odmítal uvěřit tomu, co sestřička už věděla: že umírá. I po čtyřech letech to pro něj byla pořád živá rána, hlas se mu lámal, když mi o tom vyprávěl. Pomohlo mi to vidět sebe samotnou v lepším světle, pochopit, jak nás někdy osud nutí rozhodnout se v jediném prchavém okamžiku mezi dvěma stejně špatnými možnosti. Pochopit naše nejhlubší smutky, výčitky svědomí pohřbené hluboko v nás, věci, které bychom udělali jinak, kdybychom měli šanci rozpárat předivo událostí a uplést z jeho vlákna něco jiného. Honem, Kazi, popadni tu hůl, prašť ho s ní do slabin, do nosu, přeraz mu vaz. Proč jsem to neudělala? Stačilo se rozhodnout jinak a všechno by se tím změnilo. Jenže kromě toho hlásku ve své hlavě jsme slyšela i matčin, a ten byl silnější. Ani se nehni. Buď zticha.

Jase to měl naopak – vyčítal si, že sestru neposlechl. Pořád ho pronásledoval pohled do jejích horečnatých očí, než je zavřela naposledy. Zaváhal, než mi prozradil své zřejmě nejhlubší tajemství: že ukradl sestřino tělo z hrobky a pohřbil ho na úpatí Brediných slz v pohoří Moro. V Ďáblově Chřtánu a asi i v celé Eislandii se to považovalo za svatokrádež. Znesvěcení hrobu se trestalo smrtí. Ani rodina nevěděla, co Jase udělal. Snažila jsem se představit si, jak strašně mu muselo být, když se s dívenčiným tělem zabaleným v pokrývce a přehozeným přes sedlo koně vydal sám po temné horské stezce.

Jiné pravdy se svěřovaly ještě hůř, vynořovaly se postupně nad hladinu, protože jsme je v sobě pohřbili tak hluboko, že se z nich stala jen neurčitá bolest, již jsme se naučili nevnímat. Teď jsme si ale navzájem pomáhali k ní proniknout. Jak jsi přežila, Kazi? Úplně sama? Nemyslel tím jenom to praktické, jak jsem si obstarávala jídlo nebo šaty, protože to už věděl. Měl na mysli tu každodenní osamělost, kdy jsem se neměla na koho obrátit. To pro něj bylo nepochopitelné. A já na to neměla odpověď, protože jsem si sama nebyla jistá. Některé dny jsem měla pocit, že je ze mě jen hladový stín, který může každou chvíli zmizet a nikdo si toho nevšimne. Možná mi tahle víra pomáhala se někam nepozorovaně přikrást a zase se vytratit.

Naše vzájemná upřímnost byla elixír, kterým jsem se opájela, ale čím víc jsme se blížili ke Skalisku, tím víc jsem cítila, jak se mezi nás vkrádají nová tajemství. Měla jsem jisté pochybnosti o Jasově rodině, které jsem mu nechtěla svěřit, protože jsem věděla, že by nad nimi mávl rukou. Nakonec on je hlava rodiny, Patrei, a oni ho poslechnou. Může ale nenávist zmizet na povel? A nenávist jeho rodiny ke mně byla hluboká a niterná, stravovala je už celé týdny.

Vydloubnu ti oči jedno po druhém a hodím je psům.

Tohle byla rodina mého milovaného, ke které jsem se vracela. Starost mi nedělaly Priyiny výhrůžky, ale narušená důvěra, o níž jsem pochybovala, že ji mezi sebou ještě dokážeme vybudovat. Možná ani kvůli Jasovi ne. Viděla jsem hluboké zklamání v obličeji Vairlyn, když jsem na jejího syna mířila nožem. Pro ni budu vždycky holka, co se vetřela do jejich domova, holka, která jim lhala a okradla je.

I sladká nevinnost Lydie a Nashe už asi vzala za své. Ostatní před nimi nemohli nadlouho utajit podrobnosti Jasova zmizení. A pak tu byl Gunner a jeho kruté popichování kvůli tomu, co Zane udělal mé matce. Za to jsem nenáviděla já jeho bez ohledu na to, že je Jasův ­bratr. Nenávist k němu mě během posledních týdnů neopustila. Nedokážu předstírat, že to tak není, stejně jako nedokážou předstírat oni.

„Vím, kolik pro tebe znamená rodina. Nechci, aby ses ocitl v situa­ci, kdy budeš mít pocit, že si mezi námi musíš vybrat.“

„Kazi, ty jsi teď moje rodina. Tady není co volit. My dva spolu budeme už napořád, rozumíš? A oni s námi. Tak to v rodinách chodí. Věř mi, oni přijdou k rozumu. Už si tě zamilovali. A zamilují si tě znova. A co víc, budou ti vděční. Ballengerovi nebyli dost ostražití, s kým se spřáhli. Nebýt tebe, už bychom byli nejspíš všichni mrtví.“

O tom mě ujišťoval už předtím, vypočítával mi, co měli jejich vražední hosté s Ballengerovými v plánu, a o tom jsem nepochybovala ani já. PRVNÍ na řadě by byl Jase. Zbavit se nejsilnějšího a o to snadněji pak dostat ostatní. Jak by to provedli? Nečekaná rána nožem do zad, až by se zase přišel zeptat na Beaufortův pokrok? Jedno jsem věděla jistě: chybělo k tomu jen málo. Beaufort očekával, že mu jeho plány vyjdou do týdne od chvíle, kdy jsem se do toho vložila já. Objednali si spoustu zásob, jejich výtvory byly čím dál zdařilejší. Hledali jen dva další kováře, kteří by pomohli Sarvovi vytvořit další desítky pušek. Jenže Jasova rodina viděla pouze to, co se stalo doopravdy, ne co se mohlo stát. Byli svědky mojí, ne Beaufortovy zrady. Jeho plán ovládnout království mohl být mým výmyslem – stejným jako ty předtím, které jsem jim navykládala. Věděla jsem, že Jase bude stát za mnou, a ano, možná to bude stačit… ale jistá jsem si nebyla. Nechápala jsem všechny ty složité city a vztahy, které hrály roli v rodině, a nejspíš už bylo moc pozdě, abych se je začala učit.

„Já rodinu nikdy neměla, Jase. Možná nedokážu…“

„Máš Wren a Synové. Ty jsou jako tvoje rodina.“

Když se o nich zmínil, prudce mě bodlo u srdce. Už teď mi chyběly víc, než bych si myslela, že budou. Položily by za mě životy a já za ně. Staly se z nás sestry v tom nejskutečnějším smyslu slova, které jsme ovšem nikdy nepronesly nahlas. Rodina je riziko, hrozba ztráty, z níž se už člověk nemusí nikdy vzpamatovat, a my vedly nebezpečné životy. Samy jsme si to vybraly. Hořela v nás touha po spravedlnosti, vypálila do nás cejch ve chvíli, kdy nám vzali naše pravé rodiny. To nevyslovené mezi námi se stalo bezpečnostní sítí. Jasova rodina byla pevná jednotka, všichni stejní, všichni pořád pohromadě. Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu být součástí takové rodiny.

„A měla jsi matku,“ dodal. „To byla tvoje rodina, i když jste spolu mohly zůstat tak krátce.“

O mamince už jsem s ním mluvit dokázala. Už i tahle nejstarší a nejbolestnější tajemství mezi námi vyšla najevo. Když jsem mu to vyprávěla, kolem očí se mu udělaly vrásky, a mě napadlo, jestli je to pro něj stejně bolestivé jako pro mě, jestli se i v něm hromadí lítost a výčitky svědomí, že jeho rodina vůbec kdy poskytla útočiště Previziům, nebo je zaměstnala.

„Všechno se to vyřeší,“ ujišťoval mě a políbil mě na ušní lalůček. „Nemusí to být přes noc. Máme čas. Postupně to změníme.“

Což znamenalo, že si všechny ty obtíže uvědomuje. „Připravená?“ zeptal se mě.

Otočila jsem se, abych si ho prohlédla, a povzdychla jsem si. „Konečně oblečený? Budu ti muset trochu přitáhnout otěže, až se stanu soudkyní.“

„Tak soudkyně? Včera to byla velvyslankyně.“

„Královna nechala mou konkrétní funkci na mém zvážení. V závislosti na tom, jak se budeš chovat.“

„Hodláš mě potrestat?“ zeptal se až trochu moc dychtivě.

Zamračila jsem se na něj. „Jenom když nedodržíš úmluvu.“

„Což by vrhlo špatné světlo i na tebe, protože jsi byla moc netrpělivá, a teď už se mě nikdy nezbavíš.“

Zasmála jsem se. „Já a netrpělivá? A nebyls to náhodou ty, kdo rozvázal stužku na balíčku od Synové?“

Jase s hranou nevinností pokrčil rameny. „Ta stužka se prakticky rozvázala sama. A jak jsem měl vědět, co je uvnitř a k čemu taková obyčejná červená mašle může vést?“

Ještě jsme nebyli na cestě ani den, když začal naléhat, ať se podíváme do balíčku.

„Nikdy nevěř Rahtanům, co přinášejí dary,“ varovala jsem ho. „Kdoví, do jakého maléru tě to může dostat, Patrei.“

„S maléry si my dva přece umíme poradit.“ Vzal mě do náruče, v očích mu jiskřilo, ale pak se jeho hravý výraz změnil na vážný. „Lituješ toho?“

Cítila jsem, jak padám hlouběji do světa jménem Jase Ballenger. „Ne. Nikdy, ani za tisíc zítřků toho nebudu litovat. Miluju všechny maléry s tebou. Miluju tě a budu tě milovat do posledního dechu, Jase.“

„Víc než pomeranče?“ zeptal se škádlivě mezi polibky.

„Tak daleko bych zase nezacházela, Patrei.“

Slova, která jsem si předtím ani netroufala pomyslet, mi teď překvapivě snadno splývala ze rtů. Opakovala jsem je často a stovkou různých způsobů. Pokaždé když se naše rty dotkly, když jsem mu prohrábla vlasy. Miluju tě. Možná jsem to dělala i kvůli žárlivým bohům a zmařeným šancím. Líp než kdo jiný jsem věděla, že každou příležitost vám může něco v poslední chvíli vyškubnout z ruky, včetně příležitosti na poslední slova. A kdybych už nic víc nikdy neřekla, chtěla jsem, aby tohle bylo to poslední.

Mámina poslední slova ke mně byla plná strachu. Pššt, Kazi, ani slovo. Ve vzpomínkách jsem vždycky slyšela tohle… a její zoufalství.

Sešli jsme dolů, kde byli Mije a Tigone ustájení v dlouhé síni, kdysi možná slavnostní jídelně. Což vlastně byla i teď, jen pro koně: její podlahu prorůstal šťavnatý jetel, na kterém se oba vydatně napásli. Mířili jsme na větry bičované pláně, kde bude pastva obtížnější, takže jsem byla ráda, že si aspoň tady mohli naplnit břicha.

Nasedli jsme a vyrazili. Cestou jsem si snažila vtisknout do paměti všechny kouzelné chvilky, nechtěla jsem, aby se mi tohle putování rozpustilo v zapomnění. Sledovala jsem, odkud kam jedeme, abychom omylem nezahnuli jinak, než jak jsme podle mapy měli. A při tom jsem se soustředila na všechno, co jsme si povídali, abych nikdy nezapomněla ani na to.

„A co my, Jase? Sepíše někdy někdo náš příběh?“

„Jak to myslíš?“

„Jako ty stovky příběhů na stěnách krytu a ty v tvojí knihovně.“

Na rtech se mu objevil úsměv, jako by ho to zatím nenapadlo, ale teď ho to zaujalo. „My to napíšeme, Kazi, ty a já. Budeme psát svůj příběh. A zabere tisíc svazků. Máme před sebou celý život.“

„To bude spousta stromů.“

Pokrčil rameny. „Naše země je lesnatá, nezapomínej.“

Naše země. Všechno teď bylo jen my a naše.

Splétali jsme svoje sny jako očka kroužkové košile. Teď už nás nic nezastaví.