Tim Powers: Brány Anubisovy

Jeden z nejvěhlasnějších románů na pomezí science fiction a fantasy mísí literární historii, lykantropii, templářské rytíře, egyptskou magii a prazvláštní přehlídku skutečných i fiktivních postav v patrně nejoriginálnějším příběhu o cestování v čase, jaký byl kdy napsán. Román Brány Anubisovy v roce 1983 získal Pamětní cenu Philipa K. Dicka.

 

ANOTACE:
Brendan Doyle, odborník na dílo básníka raného devatenáctého století Williama Ashblesse, neochotně přijme pozvání od výstředního milionáře, aby skupině cestovatelů v čase posloužil jako odborný průvodce. Ovšem poté, co se v roce 1810 zúčastní vytoužené přednášky Samuela Taylora Coleridge, je unesen do špinavých uliček Londýna, kde temné a nebezpečné síly dobře znají tajemství bran v čase. Ztracený v čase, zapletený do vražedných intrik mezi znepřátelenými bandami žebráků a pronásledovaný egyptskými čaroději Doyle kupodivu přese všechna nebezpečenství přežívá. A dozvídá se o tajemném básníkovi Ashblessovi mnohem víc, než by kdy považoval za možné…

Nové upravené a ilustrované vydání je opatřeno krátkou autorskou předmluvou a množstvím vynechaných scén s Powersovým komentářem. Znalci jistě ocení rovněž novelu odehrávající se ve stejném prostředí jako slavný román, jenž se stal základním kamenem literárního subžánru zvaného steampunk.

 

O AUTOROVI:
Tim Powers je americký autor fantastiky, narodil se 29. února 1952 v Buffalu, ovšem od svých sedmi let žije v Kalifornii, kterou si zamiloval. Zpočátku se věnoval žánru science fiction, ovšem uspěl až s dvojicí historických fantasy Stáčení temného piva (1976) a Brány Anubisovy (1983), z nichž ten pozdější, spletitý příběh cestovatele v čase, jenž se v Londýně devatenáctého století utká se zlovolnými mágy, kteří chtějí obnovit slávu Egyptské říše, je autorovým dodnes nejčastěji vzpomínaným dílem. Posléze se stal takřka nepřekonatelným mistrem ve spřádání historických reálií a magických propriet, ať už v pirátské fantasy Na vlnách podivna (1987), jenž inspiroval jeden z dílů filmové série Piráti z Karibiku, v románové dvojici Silou svého zraku (1989) a Hide Me Among the Graves (2012), či ve svém posledním románu Medusa’s Web (2016). O podivné události není nouze ani v autorových románech ze současnosti, k nimž patří i jeho pozdní tituly Declare (2000) a Tři dny do nikdy (2006).

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, prosinec 2019
Překlad: Václav Kříž, Richard Podaný
Obálka a ilustrace: David Palumbo
Vazba: vázaná
Počet stran: 440
Cena: 428 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG: 2. ÚNORA 1802

„Ač mnohé je vzato, mnohé však zbylo; a třebaže nyní již nemáme sílu, jež za starých dnů hnula zemí a nebesy, tím, čím jsme, jsme stále…“
– Alfred, lord Tennyson

Z prostoru mezi dvěma stromy na hřebenu kopce jeden velice starý muž pozoroval s nostalgickou touhou, ačkoli si myslel, že schopnost pociťovat něco takového již dávno ztratil, jak poslední skupina lidí sbalila košíky, nasedla na koně a odjížděla z pikniku na jih – pohybovali se poněkud spěšně, však to také bylo zpátky do Londýna dobrých šest mil a rudé slunce už prozařovalo siluety větví stromů podél řeky Brent vinoucí se dvě míle na západ.

Když odjeli, stařec se otočil a sledoval pozvolný sestup slunce. Lodice milionů let, pomyslel si, lodice umírajícího boha slunce Re klesá po západní obloze k prameni temné řeky protékající podsvětím od západu k východu, během dvanáct hodin dlouhé noci dospěje k nejvýchodnějšímu okraji, kde se zítra ráno opět objeví a ponese mladistvé, znovu zažehnuté slunce.

Nebo to je, pomyslel si stařec hořce, obrovitá nehybná koule hořících plynů, kterou od nás dělí taková vzdálenost, jakou by vesmír správně ani neměl mít dovoleno pokrývat, kolem níž se kulička této planety valí jako kousek trusu postrkovaný vrubounem. Můžete si vybrat, řekl si v duchu, když začal pomalu sestupovat z kopce… Ale pro svou volbu buďte ochotni zemřít.

Musel kráčet obezřetně, protože mu japonské dřeváky na nerovné hlíně a trávě klouzaly.

Mezi stany a vozy už zapálili ohně. V chladném večerním vánku se k němu nesla směsice divokých pachů: ostrý, zemitý zápach uvázaných oslů, kouř z hořícího dřeva a aroma opékaného ježka, jídla, které si jeho lidé zvlášť oblíbili. Zdálo se mu, že také ucítil jemný závan zatuchliny z bedny, která dorazila odpoledne – plesnivý puch, jako nějaká zvrácená koření, která měla vyvolat spíše odpor než chuť k jídlu. Ten pach se téměř zoufale nehodil k tomu, aby jej unášel čistý větřík z Hampstead Heathu. Jak se přibližoval ke stanům, došel ke dvojici táborových psů; jako vždy když ho poznali, před ním ucouvli, jeden se otočil a odběhl do nejbližšího stanu; druhý s patrným zdráháním doprovodil Amenophise Fikeeho do tábora.

Na psí výzvu zareagoval tmavý muž v pruhovaném kabátci z manšestru. Vyšel ze stanu a kráčel po trávě k Fikeemu. Stejně jako psi se zastavil v určité vzdálenosti od starce. „Dobrej večír, raja,“ pozdravil. „Vezmete si něco k večeři? Na ohni je hočeviči a voní moc kušto.“

„Asi stejně kušto, jak může vonět jenom hočeviči,“ zamumlal Fikee bezmyšlenkovitě. „Ale ne, děkuji. Snězte to sami.“

„Já ne, raja – moje Bessie měla vždycky ráda pečenýho hočeviči; takže jsem ho vod tý doby, co múlovala, už nikdy nejed.“

Fikee přikývl, ačkoli zjevně neposlouchal. „Tak dobře, Richarde.“ Odmlčel se, jako by doufal, že ho Richard přeruší, ale nic se neozvalo. „Až slunce úplně zapadne, řekni pár čhave, aby tu bednu odnesli po břehu do stanu doktora Romanyho.“

Cikán se poškrábal v naolejovaném kníru a poněkud v rozpacích přešlápl z nohy na nohu. „Tu bednu, kterou dneska přivez ten námořnickej čhavo?“

„O které jiné bedně bych podle tebe mohl mluvit, Richarde? Ano, právě tu.“

„Čhavům se ta bedna nelíbí, raja. Říkají, že v ní leží něco mulo dosta beršes, moc let mrtvý.“

Amenophis Fikee se zamračil a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Poslední paprsky slunečního světla nechal na vrcholku kopce a takhle mezi stíny jeho zbrázděná tvář nevyzařovala víc života než kámen nebo kmen stromu. Konečně promluvil: „Nuže, to, co v ní leží, spatřilo určitě dosta beršes – mnoho, přemnoho let.“ Usmál se na bázlivého Cikána a vypadalo to, jako kdyby odpadla část úbočí kopce a odhalila starý bílý kámen. „Ale není to mulo, jak jsem si… jak doufám. Ne moc mulo.“

Tím ovšem Cikána příliš neuklidnil; otevřel ústa, aby vyjádřil další uctivou námitku, jenže Fikee se otočil a odcházel po mýtině ke břehu řeky, plášť za ním ve větru pleskal jako krovky obrovského brouka.

Cikán si povzdychl a belhal se k jednomu ze stanů; trénoval kulhání, což by ho, jak doufal, mohlo osvobodit z práce, která je čekala: přenášení té hrůzné bedny.

Fikee se pomalu ubíral po stále temnějším břehu řeky ke stanu doktora Romanyho. Kromě chraptivého kvílení větru byl večer nezvykle tichý. Cikáni si zřejmě uvědomovali, že dnes ve vzduchu visí něco závažného. Pohybovali se stejně ostražitě a tiše jako jejich psi. Dokonce i ještěrky se přestaly míhat a šplouchat v rákosí na břehu řeky.

Na mýtině, v ohnisku takového množství šňůr a lan – natažených ode všech nedalekých stromů –, že by vystačila docela velké lodi, stál stan. Šikmé provazy, kterým napomáhal tucet vztyčených kůlů, držely pleskající, vzdouvající se, mnohovrstvý a náhodný tvar Romanyho stanu. Vypadá, napadlo Fikeeho, jako obrovská jeptiška v hábitu pro obzvlášť chladné počasí, shrbená u řeky při jakémsi obskurním obřadu.

Sklonil hlavu pod několika provazy a došel ke vchodu. Odhrnul závěs a vkročil do hlavní místnosti. Zamrkal, jak ho oslnilo světlo, jež tucet lamp vrhalo na rozprostřené koberce, které tvořily zdi, podlahu a strop stanu.

Doktor Romany vstal od stolu a Fikee pocítil vlnu beznadějné závisti. Proč si loni v září v Káhiře, tázal se sám sebe jedovatě, nevytáhl krátkou slámku Romanelli? Svlékl ošumělý plášť a klobouk a mrštil jimi do kouta. Ve světle lamp jeho holá hlava svítila jako nedokonale vyleštěná slonovina.

Romany přešel pokoj, groteskně se přitom pohupoval na vysokých botách s pružinami na podrážkách a silně mu stiskl ruku. „Je to velká věc, kterou my – vy – dnes večer podniknete,“ pronesl hlubokým zastřeným hlasem. „Kéž bych tu jen mohl být s vámi a osobně.“

Fikee trochu netrpělivě pokrčil rameny. „Oba jsme služebníky. Mé stanoviště je Anglie, vaše Turecko. Naprosto chápu, proč můžete být dnes večer přítomen pouze“ – mávl nejistě rukou – „jako replika.“

„Snad ani není třeba zdůrazňovat,“ zanotoval Romany a klesl hlasem hlouběji, jako by se snažil vymáčknout ozvěnu z koberců, jež je obklopovaly, „že kdybyste dnešního večera náhodou skonal, můžete být ujištěn, že budete nabalzamován a uložen do hrobu s veškerými patřičnými ceremoniály a modlitbami.“

„Pokud selžu,“ odpověděl Fikee, „nezůstane tady nikdo, ke komu byste se mohl modlit.“

„Neřekl jsem selhal. Může to dopadnout tak, že se vám podaří brány otevřít, ale že při tom výkonu zemřete,“ zdůraznil bez mrknutí oka Romany. „V takovém případě byste jistě chtěl, aby se postupovalo patřičným způsobem.“

„No jistě,“ souhlasil Fikee a unaveně přikývl. „Dobře,“ dodal.

Od vchodu se ozvalo šoupání podrážek a potom zvídavý hlas. „Raja? Kam tu bednu chcete? Honem, myslím, že z řeky vycházejí duchové, aby se podívali, co v ní je!“

„Což ani není tak nepravděpodobné,“ zamumlal doktor Romany, když Fikee nařídil Cikánům, aby bednu přinesli do stanu a položili ji na podlahu. Cikáni to učinili velice spěšně a vzdálili se tak rychle, jak jen jim to zdvořilost dovolovala.

Oba dva velice staří muži chvíli tiše pohlíželi na bednu, posléze se Fikee pohnul a promluvil. „Dal jsem svým Cikánům instrukce, aby vás v mé… nepřítomnosti považovali za svého velitele.“

Romany přikývl, potom se sklonil nad bednu a jal se páčením odstraňovat víko. Když odhodil několik hrstí zmačkaného papíru, opatrně vyzvedl malou dřevěnou skříňku převázanou motouzem. Položil ji na stůl. Obrátil se zpátky k bedně, odstranil zbylá uvolněná prkna a zachroptěl námahou, když zvedal balík zamotaný do papíru. Položil jej na podlahu. Měl přibližně tvar čtverce o stranách dlouhých jeden metr a byl patnáct centimetrů vysoký.

Romany zvedl oči a oznámil: „To je ona Kniha.“ Byla to zbytečná poznámka, neboť Amenophis Fikee věděl, o co se jedná.

„Kdyby to jen mohl vykonat on, v Káhiře,“ zašeptal.

„Srdce Britského království,“ připomněl mu doktor Romany. „Nebo si snad představujete, že by mohl cestovat?“

Fikee zavrtěl hlavou. Dřepl si vedle stolu a zvedl zpod něho skleněnou kouli, která se na boku dala otevřít. Položil ji na stůl a potom začal rozvazovat uzly na dřevěné skříňce. Romany mezitím stáhl z balíku papírový obal. Odhalil černou dřevěnou skříňku, která byla vykládaná kousky slonoviny složenými do tvaru stovek egyptských hieroglyfů pocházejících ze Staré říše. Přezka byla kožená a tak křehká, že se drobila na prach, když se ji Romany pokoušel rozepnout. Uvnitř dřevěné skříňky byla zčernalá stříbrná skříňka s podobnými hieroglyfy, ale tentokrát tvořily reliéf. A když Romany zvedl víko této skříňky, jeho zraku se naskytl pohled na zlatou skříňku, jejíž úchvatně vyzdobený povrch ve světle lamp jasně zazářil.

Fikee maličkou skříňku otevřel. Vyzvedl z ní skleněnou fiólu, uzavřenou korkovou zátkou, fiólu, která uvnitř ležela na bavlně jako v hnízdě. Fióla obsahovala snad jedinou unci jakési husté černé kapaliny; zdálo se, že v ní je jakási usazenina.

Doktor Romany se zhluboka nadechl a pak odklopil víko zlaté skříňky, v níž ležela Kniha.

* * *

Zpočátku si doktor Romany myslel, že všechny lampy naráz zhasly, ale když na ně krátce pohlédl, viděl, že oheň plane stejně vysoko jako předtím. Jenže téměř všechno světlo zmizelo – měl pocit, jako by nyní na místnost pohlížel přes mnoho vrstev kouřového skla. Přitáhl si plášť těsněji ke krku; rovněž teplota poklesla.

Poprvé té noci pocítil strach. Přinutil se pohlédnout na knihu, která ležela ve skříňce, na knihu, která do sebe vstřebala světlo a teplo této místnosti. Z prastarého papyru zářily hieroglyfy – zářily nikoli světlem, ale intenzivní temnotou, která mu jako by hodlala očima vysát duši. Významy hieroglyfů mu pronikly do mozku jasně a prudce jako šípy; tak by pronikly dokonce i do mozku člověka, jenž by toto prapůvodní egyptské písmo neuměl číst, neboť je sem zapsal v dobách, kdy byl svět ještě mladý, bůh Thovt, otec a duch samotného jazyka. Romany v bázni odtrhl zrak od papyru, poněvadž cítil, že mu slova vypalují do duše znamení, jako by se podroboval jakémusi křtu.

„Tu krev,“ zasípal. Zdálo se, že i schopnost vzduchu přenášet zvuk byla oslabena. „Krev našeho Mistra,“ opakoval nezřetelně patrné postavě Amenophise Fikeeho. „Nalijte ji do té koule.“

Zahlédl pouze to, jak Fikee palcem odsunul dvířka ve stěně koule a jak k otvoru přiložil fiólu a pak ji odzátkoval; černá kapalina se vlila dovnitř, vzlínala a potřísnila vrchol skleněné koule. Zřejmě vyšel měsíc, uvědomil si Romany. Fikeemu na dlaň dopadla jediná kapka a určitě pálila, protože Fikee ostře sykl mezi zuby.

„Teď jste… na to sám,“ zakrákoral doktor Romany a slepě se vyřítil ven na mýtinu, kde byl večerní vzduch ve srovnání s atmosférou ve stanu vlahý. Klopýtal nahoru po říčním břehu, kymácel se a kýval na svých podivných botách, až se nakonec zastavil a skrčil. Těžce oddychoval, pohupoval se na pružinách na mírné vyvýšenině asi padesát metrů proti proudu a ohlédl se ke stanu.

Jak se mu dech a srdeční tep zklidňovaly, vybavil si, jak zahlédl Knihu Th ovtovu, a zachvěl se. Kdyby bylo potřeba důkazu, který by dokládal obrat v čarodějnictví během uplynulých osmnácti století, tato prehistorická kniha jej skýtala. Přestože ji do té doby sám na vlastní oči nikdy nespatřil, věděl, že když princ Setne Chamvese před tisíci lety sestoupil do hrobu Neferkaptahova v Memfi dě, aby ji získal, nalezl pohřební místnost jasně ozářenou světlem, jež z té knihy vystupovalo.

A toto kouzlo, pomyslel si nešťastně, tato nesmírná snaha dnešní noci, bývalo velmi nebezpečné i v těch dnech, než se čarodějnictví stalo mnohem obtížnějším. Nyní ovšem pro samotného čaroděje představovalo ztrátu vlastních sil a i přes nejpřísnější kontrolu mívalo nepředvídatelné a zmatené výsledky. Ani tehdy, pomyslel si, by se nikdo než nejudatnější a transcendentně nejschopnější kněz neodvážil použít hekau, mocná slova, která měl Fikee pronést dnešní noci: slova, která přivolávala a vyzývala psohlavého Anubise (nebo to, co z něj ještě zbylo), aby se volajícího zmocnil. Tenhle bůh v době, kdy byl Egypt u moci, vládl podsvětí a bránám vedoucím z jednoho světa do světa druhého.

Doktor Romany odtrhl pohled od stanu a klouzal zrakem přes řeku k vřesem porostlé krajině táhnoucí se za ní až k další vyvýšenině, na jejímž hřebenu se tyčily stromy. Připadaly mu příliš vysoké vzhledem k obvodu kmenů a ve vánku mávaly vychrtlými větvemi. Severní krajina, pomyslel si, cuchaná větrem, který je jako tekoucí gin, ostrý a průzračný, a voní po bobulkách jalovce.

Tyto nezvyklé vlastnosti mu připomněly cestu do Káhiry, kterou podnikl s Fikeem před čtyřmi měsíci. Tehdy je jejich Mistr přivolal, aby mu asistovali, neboť nastala nová krize.

Mistrovi sice jistý děsivý neduh zabraňoval vyjít z vlastního domu, přesto již značně dlouhou dobu využíval tajnou armádu agentů a své neskutečně obrovité bohatství k jedinému cíli: vyčistit Egypt od muslimských a křesťanských nánosů, a což bylo mnohem náročnější, svrhnout vládnoucího tureckého pašu a jeho cizácké žoldnéře a znovu ustanovit Egypt jako nezávislou světovou mocnost. První skutečný úspěch pro něj představovala bitva u pyramid před čtyřmi roky, byť se tenkrát situace jevila jako konečná porážka, neboť umožnila, aby do Egypta vstoupili Francouzi. Romany přimhouřil oči, když si vzpomněl na praskavé třeskání francouzských mušket, které se toho horkého červencového odpoledne ozývalo od Nilu a jejž podtrhávalo víření bubnů útočící mamlúcké kavalerie… Za soumraku byly armády egyptských guvernérů Ibrahíma a Murada Beje rozprášeny a Francouzi se pod vedením mladého generála Napoleona zmocnili země.

Divoké a trýznivé zavytí přimělo doktora Romanyho vyskočit; vytí se několik vteřin odráželo od stromů u řeky, a když umlklo, Romany slyšel nějakého Cikána, jak bázlivě drmolí ochranná zaříkávadla. Žádné další zvuky už ze stanu nevyšly a Romany si oddechl a opět se přikrčil. Hodně štěstí, Amenophisi, pomyslel si. Řekl bych: „Bozi nechť jsou s vámi,“ ale právě o tom teď rozhodujete. Neklidně zavrtěl hlavou.

Když se Francouzi dostali k moci, vypadalo to jako konec všech nadějí na znovuobnovení starého řádu a Mistr tehdy vynaložil značné čarodějné úsilí, aby ovládl vítr a mořské vlny a poskytl tak mírnou pomoc britskému admirálu Nelsonovi, když ani ne o dva týdny později zničil francouzské loďstvo. Ale pak francouzská okupace Mistrovi přinesla jisté výhody; Francouzi omezili arogantní moc mamlúckých bejů a v roce 1800 vyprovodili turecké žoldnéře, kteří zemi dusili. A generál Kléber, který převzal velení nad Káhirou, když se Napoleon vrátil do Francie, nezasahoval do Mistrových politických intrik a do jeho snahy přivést muslimské a koptské obyvatelstvo zpátky ke starému panteistickému uctívání bohů jako Usir, Eset, Hor a Re. Vlastně to vypadalo, že francouzská okupace způsobí v Egyptě totéž, co Jennerovy kravské neštovice zjevně prováděly s lidskými těly: zvládnutelnou infekci, která se dala po jisté době snadno vyléčit, nahrazovala infekcí smrtící, která by vymizela jedině skonem svého hostitele.

Posléze se ovšem vše začalo ubírat nesprávným směrem. Nějaký šílenec z Aleppa ubodal Klébera na ulici v Káhiře a v následujících měsících zmatku se vlády opět chopili Britové; v září roku 1801 Kléberův neschopný nástupce kapituloval v Káhiře a v Alexandrii. Sotva se Britové dostali do země, za jediný týden zatkli tucet Mistrových agentů. Nový britský guvernér si dokonce našel důvod, aby mohl uzavřít chrámy starých bohů, ty chrámy, které Mistr nechal vystavět za městem.

Mistr v zoufalství poslal pro své nejstarší a nejmocnější zástupce, Amenophise Fikeeho z Anglie a doktora Monbodda Romanelliho z Turecka, a odhalil jim plán, který se sice jevil tak fantasticky, jako by byl prastarý muž senilní, ale Mistr tvrdil, že je to jediný způsob, jak vymazat Anglii z obrazu světa a opětně nastolit po eóny ztracený vliv a nadvládu Egypta.

Setkali se s ním v obrovité místnosti, v níž žil sám jen se svými vešebty, čtyřmi voskovými sochami mužů v životní velikosti. Ze svého podivného bidýlka u stropu začal hovořit a poukazovat na fakt, že křesťanství, to sžíravé slunce, které vysušilo životní šťávy z nyní již téměř vyprahlé slupky čarodějnictví, v současné době halí mračna pochybností vystupující ze spisů lidí jako Voltaire, Diderot a Godwin.

Romanelli, který měl s nejasnými metaforami prastarého čaroděje stejně málo trpělivosti jako s většinou jiných věcí, skočil Mistrovi do řeči a bez obalu se otázal, jak by to vše mohlo být nápomocno při odstranění Britů z Egypta.

„Znám jistý magický postup…,“ začal Mistr.

„Magie!“ přerušil ho Romanelli tak pohrdavým tónem, jakého se jen odvažoval. „V dnešní době by nám způsobilo bolení hlavy a dvojité vidění – nemluvě

o ztrátě dvou kil na váze – i kdybychom se jen pokoušeli kouzlem přimět smečku psů, aby se nám na ulici klidila z cesty; a dokonce i to by s největší pravděpodobností nakonec dopadlo bledě. Ti psi by prostě na místě padli mrtví. To už by bylo snadnější křiknout a zamávat jim před čumákem holí. Jistě jste nezapomněl, jak jste trpěl, když jste si před třemi roky zahrával s počasím v zálivu u Abúkiru. Oči vám seschly jako datle, které zůstaly dlouho na slunci, a co teprve vaše nohy!“

„Jak pravíš, nezapomněl jsem,“ pravil Mistr chladně a stočil částečně obnovené oči na Romanelliho, který se bezděky zachvěl, jako vždy když musel čelit té téměř idiotské nenávisti, která v nich hořela. „Přesně proto sice budu přítomen prostřednictvím zástupce, avšak vykonat ono kouzlo musí jeden z vás, neboť musí být umístěno velice blízko srdce Britského impéria, což je Londýn, a můj stav mi nedovoluje cestovat. Přestože vám poskytnu všechny nejsilnější obrany a ochranné amulety, které mi zůstaly, toto kouzlo, přesně jak naznačuješ, stráví značnou část čarodějovy bytosti. Vytáhnete si slámky zpod látky na stole a muž s krátkou slámkou onen úkol vykoná.“

Fikee a Romanelli pohlédli na konce dvou slámek vyčnívajících zpod šátku a potom na sebe.

„O jaké kouzlo se jedná?“ tázal se Fikee.

„Víš, že naši bohové odešli. Nyní sídlí v Duatu, v podsvětí, jehož brány držel po osmnáct století uzavřeny tlak, kterému nerozumím, ale jenž má, jak jsem si jist, nějakou spojitost s křesťanstvím. Bohem toho světa a oněch bran je Anubis, avšak již dávno nemá podobu, v níž by se zde objevil.“ Mistrova pohovka se trochu pohnula a Mistr na okamžik bolestí zavřel oči. „V Knize Th ovtově,“ zasípal konečně, „je jisté kouzlo, které vyzývá Anubise, aby se čaroděje zmocnil. Umožní mu vzít na sebe fyzickou podobu – vaši podobu. A zatímco budete odříkávat jedno kouzlo, současně budete zapisovat další kouzlo, které jsem sestavil já sám a které jsem propočítal tak, aby otevřelo nové brány mezi těmito dvěma světy – brány, které prorazí nejen zeď smrti, ale také zeď času, protože když kouzlo uspěje, brány se otevřou do Duatu z doby před třiačtyřiceti stoletími, kdy měli bohové – a já také – největší moc.“

Rozhostilo se ticho dost dlouhé, aby se Mistrova pohovka posunula o dalších bolestných pár centimetrů. Nakonec promluvil Fikee. „A co se stane potom?“

„Potom,“ pravil Mistr šeptem, který se rozezněl kulovitou místností, „se bohové Egypta vyhrnou do moderní Anglie. Živoucí Usir a Re jitřní oblohy rozdrtí křesťanské kostely na padrť, Hor a Chonsu svými přesahujícími silami rozpráší všechny probíhající války a obludní Sutech a Sobek pozřou všechny, kteří budou klást odpor! Bude znovunastolena nadvláda Egypta a tento svět bude opětně očištěn a obnoven.“

A jakou roli bys mohl ty, nebo my, pomyslel si Romanelli hořce, hrát v takovém čistém novém světě?

„Je to,“ začal Fikee váhavě, „je to vůbec možné? Jste si jist? Koneckonců, tento svět má mládí už za sebou a stařec se nemůže změnit zpátky v chlapce, stejně jako se víno nemůže opět stát šťávou hroznů.“ Mistr měl zjevně čím dál větší zlost, ale Fikee zoufale pokračoval. „Bylo by opravdu tak nemyslitelné, kdybychom… přijali nové způsoby a nové bohy? Co když se uchylujeme na potápějící se loď?“

Mistra přepadl záchvat hněvu, bezmocně slintal a drmolil, a tak sebou jedna z voskových soch vešebtů trhla a začala pohybovat čelistmi. „Přijali?“ křičel Mistrův hlas z voskového hrdla. „Chceš se nechat pokřtít? Víš, co by ti křesťanský křest způsobil? Negoval by tě – zničil by tě – jako slimáka posypaného solí, jako můru v plameni!“ Voskové rty pod náporem rozezlených slov rozpraskaly. „Potápějící se loď? Ty smradlavá, ustrašená havěti z nakažené děvky! I kdyby se potopit měla, i kdyby se potápěla právě teď, i kdyby už potopená byla! Půjdeme ke dnu s ní! Raději bych stál u kormidla této potopené lodi než v… chlévě pro dobytčata… té nové lodi! Mám tě – ek… ek… che…“ Jazyk a rty voskové sochy se odlomily a socha je s výdechem vyplivla.

Několik okamžiků Mistr a vešebt drmolili společně, potom nad sebou Mistr opět získal vládu a socha naráz ztichla. „Mám tě,“ tázal se Mistr, „propustit, Amenophisi?“

Romanelli si s nemilou přesností vybavil, jak kdysi spatřil, kterak byl jiný z prastarých služebníků náhle propuštěn z Mistrových magických pout; onen muž během několika minut zchřadl a zhroutil se, vyschl a popraskal a nakonec se roztřásl a rozpadl na prach; ale horší než skutečnost smrti a zánik byla vzpomínka, že si muž během celého procesu uchoval vědomí… Zažil agónii horší než při upálení.

Ticho v místnosti se vleklo, ničím nepřerušené, bylo slyšet snad jen nezřetelné plácání vešebtova jazyka na dlaždicích podlahy. „Ne,“ řekl nakonec Fikee. „Ne.“

„Potom jsi členem mé posádky a budeš plnit rozkazy.“ Mistr mávl zmrzačenou rukou. Vypadala, jako by byla zhotovena z naplaveného dřeva. „Vytáhněte si slámku.“

Fikee se podíval na Romanelliho, který se jen uklonil a pokynul mu, až po vás, směrem ke stolu. Fikee došel ke stolu a vybral si jednu slámku. Byla to, no ovšem, ta krátká.

* * *

Mistr je vyslal do rozvalin Memfidy, aby z jednoho skrytého kamene opsali hieroglyfy, které představovaly jeho skutečné jméno, a také zde na ně čekal otřes, neboť kámen s Mistrovým jménem už kdysi spatřili, před mnoha stoletími. Hieroglyfy vytesané do kamene tvořily dva symboly: připomínaly oheň v misce následovaný sovou a křížem života: Džadžamanch, stálo na něm, Síly v životě; avšak nyní v tom prastarém kameni byly vyhloubeny odlišné znaky – tři tvary podobné slunečníku, nějaký malý pták, sova, noha, opět ten pták a ryba nad slimákem. Chaibitembetuf, přečetl Fikee nápis, a v duchu jej přeložil: Stíny děsu.

I přes výheň žhnoucí pouště se mu žaludek sevřel chladem, ale vzpomněl si na tu věc, která skučela a válela se po zemi, zatímco se rozpadala na prach, a tak jen stiskl rty a poslušně jméno opsal.

Po návratu do Káhiry Mistr odložil Romanelliho návrat do Turecka na tak dlouho, aby mohl z magické tekutiny paut připravit Romanelliho duplikát. Oživený dvojník (neboli ka) měl zdánlivě cestovat do Anglie s Fikeem a být mu nápomocen při procesu přivolání Anubise, avšak všichni tři věděli, že jeho hlavním úkolem bude hlídat Fikeeho a nedovolit mu, aby se jakkoli vyvlékl ze svých povinností. Jelikož měl tento podivný dvojník žít s Fikeeho kmenem Cikánů, než bude doručena Kniha a fióla s Mistrovou krví, Fikee toto ka pojmenoval doktor Romany, podle slova, kterým angličtí Cikáni označovali svůj jazyk a kulturu.

Ze stanu dál po proudu řeky se ozvalo další zavytí a spíše znělo, jako když se kusy kovu třou o sebe jako smyčec o struny houslí, než jako výkřik z organického hrdla. Zvuk mohutněl a stoupal a vytvořil v ovzduší takové pnutí, že bylo napjaté jako tětiva luku, a pak se ten pronikavý, vysoký tón na okamžik, během něhož Romany otupěle zaznamenal, že řeka znehybněla a vypadá jako tabule zvrásněného skla, ustálil a vyplnil ztemnělou krajinu. Pak se zdálo, že se něco zlomilo, jako by nad nimi tiše, ale hmatatelně praskla obrovská bublina. Hrůzné vytí se také přerušilo, a když se roztříštěné částečky zvuku změnily v šílený, zoufalý vzlykot, Romany ucítil, jak se vzduch opět vrátil ke svému obvyklému tlaku. A jako by se všechny molekuly černé tkaniny náhle vyprostily i z obvyklého se-vření, stan vybuchl a vzplál jasným žlutým plamenem.

Romany seběhl ke břehu – v záři ohně se mu šlo snáze –, spálenými prsty strhl hořící vstupní závěs a vskočil do zakouřeného prostoru. Fikee byl zhroucená, vzlykající hromádka v rohu. Romany prudce zavřel Knihu Thovtovu, uložil ji do zlaté skříňky, vsunul si ji do podpaží a vypotácel se ven.