Robert Holdstock: Brána ze slonoviny, brána z rohu

Ukázky z knih / 27.12.2019 /

Jak je u Roberta Holdstocka zvykem, také román Brána ze slonoviny, brána z rohu je plný časových zvratů, prolínání různých příběhů a legend, plný domněnek i věčných pravd, které zde mají stejnou hodnotu – takový je totiž jedinečný svět Lesa mytág, do něhož jsme opět zváni…

 

ANOTACE:
Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, prosinec 2019
Překlad: Petr Kotrle
Obálka: Geoff Taylor
Ilustrace: Jan Dřevíkovský
Vazba: vázaná
Počet stran: 280
Cena: 298 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog

Když jsem dnes ráno otevřel oči a ze dna mělkého člunu, v němž jsem ležel, jsem spatřil jarní oblohu nad sebou, pochopil jsem, že moje dlouhá pouť z nitra lesa skončila a že jsem konečně zase doma.

Dubový srub, prázdný a tichý, stál na druhém konci louky. Přesto jsem nebyl schopen prodrat se mezi stromy a dojít k domu, jako by mne les, který tak neochotně vpouštěl někoho dovnitř jinou cestou než podél potoka, najednou nechtěl nechat odejít. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit do tíživého lesního šera, vydat se po staré cestě, o níž jsem věděl, že tam je, a přibližně po hodině vyjít na mýtině, které můj otec podle hroutící se, břečťanem zarostlé sochy zvířete, jež tam stála s dřevěným štítem vzpříčeným mezi předníma nohama, říkal „Koňská svatyně“.

Tady jsem došel k závěru, že musím sepsat, co se mi přihodilo, abych měl něco, k čemu se později, až podrobnosti vyblednou, budu moci vracet. Nedokázal jsem si totiž představit, že se tam, hluboko do lesů, nebudu znovu a znovu vracet. Momentálně jsem sice unavený a v hlavě mám zmatek, ale budu se vracet. Někoho jsem tam nechal a chci ho znovu najít.

Toto vyprávění chci začít vzpomínkou, která je děsivě neodbytná, vzpomínkou na chlapce, jenž viděl, jak jeho matka šíleně tančí na nejspodnější větvi dubu. Vzpomínkou na den, kterým skončil týden divů.

Na den, který chlapce zformoval pro celý zbytek života, přestože to tenkrát ještě nemohl tušit.

A protože mi ten den již nepatří, třebaže kdysi patřil, zmíním se o něm stručně a jiným hlasem.

George Huxley klečel na kolenou u Christianovy postele, ruku zlehka položenou na chlapcově rameni. Chris okamžitě procitl. Všiml si bledého předjitřního světla na otcově neoholené tváři. V nose cítil impregnaci jeho peleríny, kůži objemného batohu a leštidlo na těžké trnkové holi.

„Odcházím znovu do lesa,“ prohlásil muž. „Jen na několik dní.“

„Honit se za stíny?“ zeptal se tiše chlapec.

Otec se usmál. „Ano. Honit se za stíny. Stíny minulosti, podivuhodnými a úžasnými stíny minulosti.“

„Stíny v lese.“

„Budu pryč jen pár dní. O všechno se postarej. Věřím, že se dokážeš o všechno postarat. O mámu…“

Chris celou noc poslouchal matčin křik, její vzlykání, třesk talířů a hrnců a hluboké reptání otcova hlasu.

„Maminka je rozčilená,“ zašeptal a Huxley se zakabonil. Z jeho dechu byl cítit sýr a tmavé strniště vousů kolem rtu bylo plné chlebových drobků. Bledé oči vyjadřovaly smutek, víčka těžce visela, čelo a spánky měl zbrázděné vráskami. Oči měl kalné a vypadal unaveně, ale těch několik láskyplných pohledů představovalo něco, čeho se Chrisovu bratru Stevenovi – pobýval právě u tety – nedostalo nikdy.

„Nechoď už zase pryč,“ zašeptal Chris, ale Huxley chlapce pouze políbil na tvář.

„Nechal jsem ti vzkaz v deníku. Ten poslední. Přečti si ho, ale neupatlej ho a nepotrhej stránky. Rozumíš? Až si to přečteš, vrať deník zpátky na poličku a skříňku zamkni. Klíč dej do zásuvky ve stole. Slibuješ, že to uděláš?“

„Slibuju.“

„Budu pryč několik dní. Jenom několik dní. Pochodně, které jsi včera v noci zahlédl u lesa, jsou důležité. Někdo, na kom mi hodně záleží, je velice blízko. I jeho jméno najdeš v deníku.“

„A co ten kůň?“ připomněl Chris. „Viděl jsem šedého koně. Seděla na něm nějaká dívka, dívka s bílými vlasy. Dívala se směrem k domu.“

„Dávej si na ni pozor,“ varoval ho otec. „Jestli se nepletu, žádná dívka to není. Nebudu z domu dlouho. Musíš mi slíbit, že uklidníš maminku. Je trochu… nervózní.“

Chrisovi se vybavil zoufalý hlas: „Neodcházej, Georgi! Vždyť ses sotva vrátil. Myslíš si, že tvým synům je to příjemné? A mně? Vidět tě s ranami po šípech, umazaného… umazaného blátem a hnojem. A krví! Smradlavého jako dvůr u chléva, jako nějaký starý vandrák! Pořád mě tady necháváš samotnou! Já se z toho zblázním, Georgi! Neodcházej zase do toho pitomého lesa… Co mám říct chlapcům?“

„Udělám jí snídani,“ navrhl Chris, aby otce upokojil. „Povím jí, že všechno je v pořádku.“

„Hodný chlapec. Vím, že se na tebe můžu spolehnout.“

„Tati?“

„Musím jít, Chrisi.“

„Jak daleko chodíš? Do toho lesa…“

George Huxley syna laskavě pohladil po rozcuchaných vlasech. „Hodně daleko, to mi věř. Uvnitř Ryhopu je řeka. Řeka, která teče od počátku světa. Je to řeka v nitru lesa, v samotném srdci lesa. Plaví se po ní zvláštní lodě a zvláštní námořníci se dívají, jak je pozoruji. Už jsem se hodně dozvěděl, ale jsem teprve na začátku. Jednou to poznáš také. A jednou to pochopí i tvůj bratr Steven…“

Sklonil se, aby syna políbil, pak vstal a odešel. Ve dveřích ještě polohlasně dodal: „Kdyby se ta bělovlasá dívka vrátila, ne aby sis s ní hrál. Žádná dívka to není. Je o stovky let starší, než vypadá. Je nebezpečná. Slibuješ mi to?“

„Slibuju.“

Než vyšlo slunce, otec byl pryč. Christian se oblékl a uvařil do konvice čaj. Jeho matka, z nějakého důvodu oblečená do nedělních šatů, seděla schoulená u vyhaslého krbu a upírala oči do popela. Když syn položil na stůl hrnek s talířem a vzal ji za rameno, nijak nezareagovala. Chlapec se rychle odebral do pracovny, otevřel knihovnu a vytáhl z ní silnou, v kůži vázanou knihu, poslední díl otcova deníku. Rozevřel jej na poslední popsané stránce, sedl si k oknu směřujícímu k ponurému okraji Ryhopského lesa a snažil se pochopit alespoň o trochu lépe, čeho byl v několika posledních dnech svědkem.

Huxley si zapsal:

Jsem si tím jistý asi tak stejně jako vším ostatním – to znamená, že vůbec ne. Ale podle stop usuzuji, že skupina, která pronikla za Koňskou svatyni a shromažďuje se na kraji lesa, pochází z doby železné. Mám podezření, že nacházím prvky, které jsou pro keltské výpravy typické: hledání velkých kotlů, grálů, mečů nebo obřích prasat, symbolů s magickými a mystickými atributy.

Svádí mne to k myšlence, že by mohlo jít o nějakou formu Kylhuka (nebo Cuhlwcha) s družinou rytířů ze dvora krále Artuše, až na hranici posedlosti zaneprázdněného množstvím podivuhodných a úžasných úkolů, které musí vykonat, aby získal krásnou Olwen nebo zemřel rukama jejího otce. Pro muže, kteří se této výpravy účastní (a jejich dámy!), je okraj Ryhopu okrajem světa. To, co hledají, se nachází buď za tímto okrajem – v tomto světě – nebo uvnitř a oni se ztratili, zašli příliš daleko.

Putovat z místa na místo bylo vždy údělem keltských národů. Mnohokrát při svém velkém stěhování došli k západnímu okraji různých zemí a stanuli před Atlantikem, před dalekým obzorem, s touhou a fantazií. Pokud to správně chápu, vycházejí jejich legendy a mýty o Krásných ostrovech, o ostrově Avalon a ostatních ostrovech – všechny jejich podsvětní mýty – a s nimi i jejich touha po cestách do neznáma, právě z jejich neposednosti, neustálého pátrání a bariéry šedivého moře, na kterou pokaždé narazili, když došli na západ. Stavěli mohutné kameny, vysoké mohyly a mocná opevnění, kopali v zemi a odjížděli na vozech dolů za ohněm! Poznamenali svět vzdálený dvacet století v naší minulosti tisícem bran do jiných světů.

Nyní jsou tady, pozorují mne a pozorují Dubový srub. Vstoupím do Ryhopu hlubokým potokem a počkám na ně u Koňské svatyně, kolem jejíchž kostí a kamenů museli projít. Pokud skutečně sbírají trofeje a legendy, mohli by něco vědět o Urscumugovi, prvním z hrdinů, a v tom případě si s nimi o tom tvorovi potřebuji promluvit. Vím, že v lese je. „Mytágové“ formy, obrazy mýtu, mohou být různé, ale on je určitě všude! Jenže se dovede skrývat. Však má dvanáct tisíc let praxe!

Musím znovu opustit ubohou Jennifer a jít je hledat, naštěstí Christian je rozumný chlapec. Zvládne „střežit pevnost“. Mladší Steven je po mých neúspěšných, hloupých experimentech s jeho citlivostí a vnímáním času dosud nevyrovnaný a zůstane až do konce léta mimo dům. Vím, že můj starší hoch projeví ve všem dostatek obezřetnosti a postará se o bezpečnost Dubového srubu, než se za několik dní vrátím. Není zvědavý. Věřím, že se nebude plést do věcí, kterým nerozumí.

Když se Chris vrátil do obývacího pokoje, matka už u krbu neseděla. Všiml si, že čaj vypila. Našel ji v kuchyni, jak plní sklenice rajčaty. Zelené tvídové šaty si zepředu potřísnila šťávou. Když zatlačila víčko a zaklapla kovový zámek zavařovací sklenice, červená tekutina se rozstříkla po stole.

Chtěl se jí zeptat, jestli jí něco není, ale nedokázal to ze sebe vypravit. Matka si pro sebe tiše pobrukovala, čím dál umazanější červenou rajčatovou šťávou. Měla si vzít zástěru. Dávala rajčata do sklenic, aniž je předtím spařila; během několika dní by určitě shnila. Nedělala nic dobře a Chrisovi bylo do pláče. Tam, kde si rukama přejela po rtech a po obočí, to vypadalo, jako by měla ústa a oči od krve.

„Běž si hrát ven,“ řekla najednou a pohlédla na syna. „Dobře víš, že tvůj otec nemá rád, když pracuje a ty se mu pleteš pod nohy.“

„Táta je v lese… Odešel do lesa.“

„Nesmysl! Tatínek pracuje. A ty by sis měl hrát. Běž už. Běž a najdi si nějakou tvůrčí činnost. Třeba si postav lodičku. Umíš dělat pěkné lodičky. Jednou z tebe bude inženýr. Ale teď už běž.“

„Proč máš na sobě nedělní šaty?“

„Proč asi? Protože je dnes zvláštní den. Ať už jsi venku.“

Jaký zvláštní den? chtěl se zeptat, ale pocit matčiny „nepřítomnosti“ mu slova z jazyka vzal. Chtělo se mu plakat, oči mu zvlhly. Zvedl k ní ruce a doufal, že se mu dostane letmého políbení, laskavého plesknutí po tváři nebo pousmání, které ho vždy dokázalo uklidnit, ale matka dál rozmačkávala plody a pohazovala hlavou, jak se jí uvnitř převalovaly myšlenky jedna přes druhou.

Chris rychle vyšel ze dveří, otřel si oči do rukávu, chvíli zuřivě kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty, a potom se rozběhl k potoku, kterému on a Steven říkali koljušák.

Právě tady loni společně spustili na vodu Poutníka, dvě stopy dlouhou, jednoplachtovou lodičku, která jim odplula do lesa tak rychle, že měli co dělat, aby s ní stačili držet krok. Ještě ji zahlédli, jak mizí. Po šesti měsících, kdy ji měli za ztracenou, se lodička objevila znovu, takřka jako nová, uvízlá v bahně na shadoxhurstské straně Ryhopu.

Návrat lodi podnítil otce k horečnaté práci a psaní. Ani dnes si Chris nebyl jistý, jestli ty hodiny výslechů na začátku jara znamenaly, že muž, jehož nálady a posedlosti měly na atmosféru doma zásadní vliv, je potěšený nebo snad rozzlobený.

Později proseděl Chris hodinu, možná i víc, u rybníčku. Doufal, že na druhé straně zahlédne kradmý pohyb, kterým se obvykle prozrazoval „Proutkař“, podivná bytost používající zelené a hnědé maskování jako nějaký psanec, s hlavou schovanou pod přivázanými větvičkami, které vytvářely jakýsi neumělý, šeredný dřevěný obličej. Dnes vládl všude klid.

Chtěl, aby s ním byl Steve. Bratr měl vždycky hlavu plnou snů a příběhů. Jeho fantazie byla motorem jejich her. Bez Stevea se Chris cítil opuštěný. Přál si, aby byla noc, aby les mohl znovu ožít ohni a hlasy, koni a různorodými lidskými postavami.

Do večera došel až do Shadoxhurstu. Chvíli si hrál na návsi s kamarády ze školy, utratil skrovné kapesné za čokoládu a potom zamířil kolem živých plotů zpět k rozlehlému pozemku, na němž stál srub jeho rodičů. Ječmen na polích sahal do výšky pasu, klasy se chystaly každým okamžikem prasknout. Léto bylo pěkné, a tak se zdálo, že žně začnou o dva týdny dřív než obvykle.

Když dorazil ke koljušáku, šel podél něho až k poli zarostlému bodláčím a k husté bariéře křovin a kopřiv, která znesnadňovala přístup do Ryhopského lesa. Zahlédl sovu, která s ústupem denního světla ožila a střemhlav se spustila z nebe. Jakýsi dravec, který kroužil nad stromy, zamířil směrem k němu. Z nenápadně se pohybujícího jelena zahlédl jen na vteřinu hnědočervený bok. V dalším okamžiku bylo zvíře pryč. Vykročil zpátky k domovu, obklopen zeleným, tajemným tichem, které mu zvyšovalo tep.

A najednou mu z toho ticha, z hradby lesa, vyjela vstříc dívka s bílými vlasy, na koni cválajícím po břehu potoka. Když ho míjela, sklonila se v sedle co nejníž a natáhla ruku, aby ho mohla klepnout po hlavě tenkou hůlkou, na které se třepetaly červené cáry a bílá péra.

Když se jí to podařilo, zasmála se. Vzápětí se kůň vzepjal, přeskočil potok a dívka se rozjela po druhé straně zpátky. Bičík držela volně v levé ruce a pravou tahala za primitivní uzdu, aby netrpělivého šedáka zpomalila.

Chris na ni bázlivě, ohromeně zíral. Její jízda byla zběsilá, zjev překvapující. Tvář měla tak bledou, že vypadala jako duch, teprve na skráních byly patrné náznaky barvy. Poznal, že je nalíčená. Také vlasy měla nabílené barvou nebo něčím jiným. Byly dlouhé a tuhé, při pohybu se jí nevlnily. Ve ztvrdlých vlasech měla zapletených několik copů svázaných provázkem nebo stužkou. Za cop, který jako jediný měla zdobený listy a pírky, si bezmyšlenkovitě tahala rukou, ve které držela bičík, a přitom si prohlížela svou kořist.

Měla na sobě krátkou halenu s červenozeleným kostkovaným vzorem a plátěné boty. Jinak měla nohy holé. Hrdlo a paže se jí leskly potem.

Podle jeho otce byla tato dívka o stovky let starší, než vypadala. Ale Chrisovi připadalo, že není starší než některá děvčata z vesnice, třebaže měl zároveň pocit, že je na ní cosi „klukovského“. „Proč jsi mě uhodila?“ zeptal se jí.

Odpověděla mu vzteklým výkřikem nasměrovaným do lesa. Když se Chris otočil, spatřil vysokého muže v bílém plášti, jak stojí vedle černého koně a laskavě ho hladí po nozdrách. Muž se zamračil, zavrčel na dívku několik zlostných, varovných slov a pak couvl zpátky do houští.

Než se Christian nadál, potem zbrocený šedák se s cákáním řítil potokem, hlasitě frkal a dívka se skláněla, aby ho popadla za košili. S úžasnou silou ho vyzvedla na koně a podle toho, jak se do něho pustila, mu zřejmě vyčetla, že jí alespoň trochu nepomohl. Chytil se jednoduchého sedla a drsné hřívy a jaksi se mu podařilo najít na hřbetě zvířete lepší, jistější polohu. Najednou vyrazili a prudkým, bolestivým cvalem se rozjeli přes ječmenné pole k zářícímu obzoru, kde zapadalo slunce, zanechávajíce za sebou klikatou brázdu. Dívka se smála, křičela a kopáním mladého šedáka pobízela, takže brzy cválal až nebezpečně rychle. Chris cítil, jak ho sedlo dře, ale víc si všímal pevného doteku dívčiných prstů na svém pasu a jejího dechu, voňavého jako čerstvé ovoce. Dívka dál vřískala, popoháněla koně a radostnými výkřiky dávala jasně najevo, že jí taková jízda působí rozkoš.

Její veselí však vzalo rychle za své. Znenadání vykřikla a přitáhla uzdu tak prudce, že se kůň vzepjal a oba mladí jezdci sebou žuchli do měkkého obilí. Dívka se celá třásla, zaskočená strachem a bolestí. Stáhla si halenu přes nohy a potom se otočila a klekla si. Prudce dýchala a vrtěla hlavou.

Chris se jí chtěl dotknout, ale odtáhla se od něho. Cítil odřené koleno a krev v ústech, ale dívka na tom byla podstatně hůř, třebaže očima ani rozumem nedokázal přijít na to proč.

Přes pole se k nim blížilo pět jezdců. Tváře měli nalíčené temně nachovou barvou, bílé vlasy jim na temeni tvořily ježatý hřebínek, barevné pláště za nimi divoce vlály. Jeli mlčky a rozestupovali se kolem chlapce do širokého oblouku. V rukou volně drželi dlouhé oštěpy, jejichž hroty rozhrnovaly klasy. Dívka vstala a hvízdla na koně. Jeden z přijíždějících mužů zastavil a něco vykřikl. Ostatní se prudce zatočili a hbitě sesedli. Obilné pole rozvlnil náhlý poryv větru. Christiana, který tam nervózně stál a čekal, co se bude dít, z toho polil mráz.

Dívka řekla nějaké ostré slovo, zasmála se mu, vyšvihla se na hřbet svého šedáka a pobídla ho k lesu. Jeden muž s rudou tváří koně pleskl, když ho míjel, a jeho společníci se rozjeli za dívkou. Muž však na Chrise kývl a chlapec k němu pomalu přistoupil.

Zblízka z něj šel strach. Na tvářích, na čele i na bradě mu červené líčidlo rozpraskalo a v hustých, kudrnatých vousech, do nichž si je vetřel, vypadalo jako kapky krve. Kůň byl neklidný, muž ho musel držet na uzdě, aby se nerozjel zpátky ke stromům. Pod rozevlátým pláštěm nosil kroužkové brnění z matně šedého kovu a záplatované plátěné kalhoty barvy rzi, pod koleny stažené. K levému stehnu měl připevněnu bohatě zdobenou pochvu. Vyčnívající hruška meče, který v ní byl schován, byla tvarována jako umrlčí obličej, slepý, s dlouhými kníry svěšenými kolem otevřených úst.

Tento bojovník-ochránce na chlapce rozčileně spustil. Mával při tom volnou rukou, podtrhoval důležité věci a zdůrazňoval sykavá, navazující slova, která plynula Christianovou hlavou jako nějaký klidný, příjemný sen. Něco mu na něm bylo povědomé, ale nedokázal zjistit, co to bylo. Kázání bylo přísné, ale zároveň čímsi smířlivé. To, co muže s rudou tváří popudilo, souviselo nejspíš s pošetilostí mládí.

Nakonec se muž uhodil tam, kde měl srdce, a řekl: „Manandoun.“

Christian se představil. Manandoun přikývl, nadmul tváře a zlostně vypustil vzduch. Potom obrátil koně, nasedl a rychle se rozjel zpátky k lesu. Chris využil hluboké pěšiny, kterou po sobě divoký jezdec zanechal, a rozběhl se za ním.

Na okraji Ryhopu, tam, kde koljušák plynul do šera, vládlo ticho.

Vzápětí však zaslechl dívčin hvizd. Skloněná pod větvemi, vyjela ze stromů na šedém poníkovi, pokrčením ramen odbyla zlostné výkřiky, které se ozývaly za ní, a než zase zmizela, hodila něco směrem k přihlížejícímu chlapci. Rozběhl se, aby dárek zvedl, a když v ruce stiskl opeřenou hůlku, její palici a bičík, znenadání ho zalila vlna úžasu a radosti.

Chtěl bičík ukázat otci. Chtěl tam stát ve světle stolní lampy a dívat se, jak otec obrací ten kousek zdobeného dřeva v rukách a spokojeně pokyvuje hlavou.

„Tohle je mnohem víc než obyčejný jezdecký bičík, Chrisi. Je to talisman, který dokáže přivolat sílu, kouzelná hůlka, něco, co jsem ještě nikdy neviděl… Neocenitelný, úžasný… Podrobím ho analýze a vystavím ho ve vitríně vedle oštěpů, šípů, masek a vyřezávaných předmětů ze slonoviny a z rohu… Opravdový poklad…“

Jenže otec byl v lese, kam ho odvolaly vlastní potřeby, vlastní touhy.

Večer, když matka mlčky civěla do ohně, který zapálila, a z žáru, jenž byl v tomto spalujícím létě zbytečný a dělal z místnosti výheň, se jí na kůži perlil pot, se Chris vplížil do otcovy pracovny, obešel stůl, který stál uprostřed místnosti, a začal zkoumat prosklené vitríny, v nichž bylo vystaveno množství popsaných a očíslovaných exponátů. George Huxley vyznával účelnost a řád, ale v jeho muzeu vládl chaos.

Chris, odjakživa přitahován zbraněmi, si to namířil ke své oblíbené expozici. Vedle sebe tam bylo vystaveno pět luků. První, s neumělými řezbami antilopy a bizona, byl popsán Cro-Magnon, asi 50 000 let př. n. l.; vedle něj byl menší, jednodušší kus dřeva s tětivou ze střívka, označený Chetité. Nejvyšší luk, začerněný uhlem a zdobený jednoduchými proužky červené barvy po obou stranách drážky pro šíp, nesl zajímavý popis: Lučištník od Agincourtu zvaný Prohnutý Alan (zajímavá slovní hříčka), nemohu najít příběh, který s ním souvisí.

Další vitrína byla vyhrazena soškám z hlíny, kostí, bronzu a dřeva, seřazeným ani ne tak podle období jako podle námětu: hadí bohyně, vládcové zvířat, sošky moci (zhotovené ze dřeva, s těly poraněnými kostěnými nebo kovovými úlomky, aby se uvolnil jejich hněv), ochránci krbu, groteskně obézní idoly plodnosti a úrody, strážci bojiště se sovími nebo jestřábími atributy, zvířecí totemy, obydlí duchů a další. Chris měl před sebou přehlídku rohatých obličejů, tlustých žen, skrčených démonů, červenohnědých sošek se zdviženýma rukama, ovinutých hady nebo provazy, a pokřivených zvířecích tváří, které na něho nepřátelsky hleděly ze zašlé slonoviny, zezelenalého bronzu nebo otlučeného, zubatého, šedého pazourku. Najednou se ho zmocnil pocit, jako by ho něco chytilo za srdce a táhlo ho to k vitríně, až zjistil, že má nos přitisknutý na studeném skle a ty děsivé, přízračné památky na nespočet ztracených a zapomenutých národů mizí pod závojem jeho sraženého dechu.

Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, co jeho pozornost upoutalo. Teprve potom se myšlenkami soustředil na stejné místo, kam upíral oči: na mrtvolnou tvář se slepýma očima a široce otevřenými ústy, stejnou nebo přinejmenším podobnou tváři, která zdobila hrušku Manandounova meče. Chris pochopil, že figurína zřejmě byla součástí podobné zbraně. Tvář nebyla stejná, ale byla té Manandounově podobná, jako by to byli bratři ve smrti.

Nechápal proč, ale měl nepříjemný pocit; znervózněl. Chtěl z pracovny odejít, ale padla na něho únava, a proto se posadil k těžkým dubovým dveřím a zahleděl se přes celý pokoj a přes široký mahagonový stůl k oknům do zahrady, za nimiž se šeřilo.

Usnul a probudil se, když lampa na stole svítila. Za stolem seděla matka, vlasy měla rozcuchané, vrtěla hlavou a její ruce se hbitě, jako by to byla nějaká cupitající, vyplašená zvířátka, probíraly jedním z otcových deníků. Obracela listy, šeptala si, vydávala sykavé zvuky, přejížděla očima po hustém, úhledném rukopise. Syna si nevšimla, přestože k němu byla obrácena. Zůstal schouleně sedět, částečně ukrytý za otevřenými dveřmi, a poslouchal proud jejích slov.

Po chvíli znovu usnul, schoulil se do sebe, pronásledován pocitem chladu. Jediné, co si uvědomoval, bylo mihotavé, ale přetrvávající světlo za prosklenými dveřmi, které se otevíraly do zahrady.

Tentokrát jej probudil zvuk rozbíjeného skla. Místností se míhaly stíny vrhané pochodněmi v rukou postav, které do pokoje pomalu vstoupily ze zahrady. Zahlédl matku, ale pouze jako siluetu. Stála u stolu proti vetřelcům, prakticky nehybná, s rukama bezvládně svěšenýma. Po místnosti přecházel jakýsi vysoký muž, kolem něhož se šířil pronikavý nepříjemný pach. Naklonil se ke Christianovi a vrazil chlapci štiplavý plamen téměř až do obličeje. Chris stačil zahlédnout šedé oči, černé vousy, jizvy táhnoucí se přes mužovo vysoké čelo, třpytivé kroužky v uších a na cibulovité hrušce meče, který měl pověšený přes břicho, silně stylizovanou hlavu koně.

„Slathan!“ hlesl muž a pak to zopakoval, jako by se ptal, „slathan?“

Zezadu mu odpověděl ženský hlas. Znělo to jako hluboké zavrčení.

„Slathan…,“ zopakoval ještě jednou muž, pak natáhl ruku, ve které držel maličký nůž, čepel ze zeleného kovu, a řízl Christiana do obočí. Zároveň se dotkl zhojené jizvy nad svým pravým okem. Chlapec se zajíkavě nadechl a sáhl si na krev prstem, ale zůstal zticha a pouze přihlížel, jak nezřetelné postavy rozbíjejí vitríny, drancují exponáty, smějí se a pokřikují nad věcmi, které nacházejí. Jeho matka po celou tu dobu mlčky, nehnutě stála a dívala se otevřenými dveřmi do zahrady na les ozářený plameny.

Vtom se ozval vítězoslavný výkřik a zjizvený muž se od skrčeného chlapce odvrátil. Útočníci se zasmáli a opustili pracovnu, všichni až na neobyčejně vytáhlého muže, tak vysokého, že se musel pod vysokým stropem místnosti sklánět. Rozbil vitrínu s luky a vytáhl si z ní ten, jenž byl popsán „Lučištník od Agincourtu zvaný Prohnutý Alan“. Ohnul luk a poslechl si jeho zvuk, potom spokojeně přikývl a následoval ostatní k lesu, přičemž narazil hlavou do překladu a k pobavení svých společníků si začal hlasitě stěžovat.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít