Keri Arthur: Smrtící touha (Strážkyně Riley Jenson 7)

Ukázky z knih / 4.12.2019 /

Jedna sexy strážkyně, jeden lovec odměn a spousta mrtvých i nemrtvých v australské metropoli.
Smrtící touha je další příběh ze světa strážkyně Riley Jenson. Keri Arthur zkrátka ví, jak ušít román na míru všem milovníkům napětí, náruživých vlkodlaků, vychytralých upírů – a ani pekelné a lidské stvůry tentokrát nepřijdou zkrátka.

Úplněk je na spadnutí a vlkodlačí hormony se bouří, a tak by Riley Jenson raději trávila čas jinak než honila po nocích padouchy. Vrahové se bohužel neptají, a ten poslední, kromě toho, že své oběti zbavuje krve, za sebe dokonce nechává vraždit oživlé mrtvoly. K tomu se po Melbourne začínají množit podivné vraždy zazobaných upírů a na místech činu to páchne ohavnou magií. Trochu moc na Rileyin citlivý vlčí čenich.

Zdálo by se, že přichází útěcha v podobě toulavého vlka Kye, který Riley pro změnu voní až moc. Jenže sexy strážkyně přece nedávno slíbila věrnost svému upířímu milenci, který se o ni nehodlá dělit. Kye se jí navíc začne nepříjemně plést pod nohy pokaždé, když se Riley snaží něco vypátrat, a projevuje při tom talenty, kterými by rozhodně disponovat neměl.

U protinožců se vlkodlaci nenudí. FANTOM Print je tu s dalším příběhem ze světa strážkyně Riley Jenson s názvem Smrtící touha. Keri Arthur zkrátka ví, jak ušít román na míru všem milovníkům napětí, náruživých vlkodlaků, vychytralých upírů – a ani pekelné a lidské stvůry tentokrát nepřijdou zkrátka.

 

ANOTACE:
Strážkyně Riley Jensonová snad pokaždé musí čelit těm nejhorším zlosynům. Ani tentokrát tomu není jinak. Někdo tu oživuje mrtvé, aby za něj konali krvavé dílo. K něčemu takovému je zapotřebí opravdu temného čarodějnictví, a přesně to na Riley čeká na konci řady lidských těl, použitých k bizarnímu rituálu zla. K tomu se navíc objeví další série brutálních vražd, která otřese upířím světem jejího milence, Quinna. A tak poslední, co Riley potřebuje, je žár nadcházejícího úplňku, v němž její vlkodlačí hormony začínají bublat – a už vůbec nepotřebuje, aby se na scéně objevil toulavý vlk a sexy lovec odměn Kye Murphy a začal jí fušovat do řemesla.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: FANTOM Print, prosinec 2019
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Larry Rostant
Vazba: vázaná
Počet stran: 288
Cena: 339 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1. KAPITOLA

Měsíc na půlnoční obloze již téměř dosáhl úplňku a mými žilami už zvučel jeho žár. Být vlkodlakem obecně v této části měsíce znamenalo zábavu, jelikož pro nás vlkodlaky byl týden kolem úplňku oslavou smyslnosti a intimity. Takový týden znamenal spoustu milování a množství různých partnerů. Ačkoli – pro mne v současnosti existoval jenom jeden muž, a ten nebyl ani obyčejným mužem, ani vlkodlakem, ovšem jako upír měl dozajista takovou výdrž, že by uspokojil chtíč jakékoli vlčice.

Samozřejmě že jsem nebyla jenom vlk, ale když měsíc začne dozrávat k plnosti, převládla nad upíří polovinou mé duše právě ona, vlčice.

Byla jsem ale také strážkyně, a zloduši bohužel neměli absolutně žádný respekt vůči fázím měsíce a vlkodlačím tělesným potřebám.

A přesně z toho důvodu jsem se teď potají kradla opuštěnými a zapadlými uličkami Coolaroo a sledovala pachovou stopu plnou násilí a smrti, místo abych si hověla schoulená vedle svého upíra a vychutnávala si jeho doteky.

Dneska v noci byla pěkná kosa a mně naskakovala příšerná husí kůže. Kdybych měla víc času, skočila bych si domů pro svetr, jenže Jack – můj šéf a upír, který velel celé divizi strážců – si postavil hlavu, že to nepočká a že prý jsem to já, kdo musí toho idiota chytit dřív, než stihne zase někoho zabít.

Pochopitelně jsem si neodpustila poznámku, že v podzemních podlažích Direktoria dřepí hromada jiných zabijáků a všichni do jednoho jsou celí žhaví, aby se mohli vrhnout na zlé hochy. Načež mi Jack laskavě připomněl, že kdyby mi výše zmíněný vrah v první řadě už jednou nezdrhnul, dneska v noci by už nezabíjel.

Nemohla jsem se s ním hádat, protože měl pravdu, a tak jsem radši sklapla, políbila Quinna na rozloučenou a odjela autem rovnou na místo činu.

Jenom abych objevila další mrtvolu. Stejně jako teenagerka, která byla zavražděna několik nocí nazpět, měla i dnešní oběť zcela vysátou krev. Tohle však nespáchal upír, protože oběti měly hrdla spíše podříznutá než prokousnutá, a upíři se do něčeho takového pouštějí jen opravdu zřídka. Leda by se rozhodli, že si tu zábavičku ještě zpestří zohavením těla oběti.

Upíři kromě toho jen málokdy plýtvají krví, a přestože byla těla těch dospívajících holek zbavena krve, měly ji v hojné míře rozmazanou po krku, obličeji a dost jí skončilo také na zemi. Skoro jako by je někdo podříznul a potom se snažil vychlemtat následný krvetok.

Zachvěla jsem se. Dnešního nebožtíka jsem měla na svědomí já, protože mi ten zatracený vrahoun před několika dny pláchnul.

Neomlouval mě ani fakt, že se zdánlivě vypařil do vzduchu. Byla jsem cvičený lovec a zabiják, a jakkoli jsem se tomu občas bránila, nebylo už pro mě cesty zpět. Musela jsem tudíž udělat maximum. A nechat utéct vraha určitě nepatřilo k tomu nejlepšímu, co jsem mohla předvést.

Vydechla jsem a pozorně se zahleděla do noci před sebou. Tam někde se skrývalo zlo, těsně za mým zorným polem. Odporný pach, který jsem cítila, visel těžce ve studeném nočním vzduchu a až podivně blízce připomínal pach masa rozkládajícího se na slunci.

A já netušila, o co šlo, protože takový smrad jsem zcela určitě necítila ze žádného jiného nelidského tvora, s jakým jsem se setkala.

Jenže on nepáchl ani jako člověk, i když popis, který jsme dostali od svědka, se shodoval s mužem uváděným jako lidským. Až na to, že ten byl rozhodně také mrtvý.

Okamžitě jsem si začala představovat scénáře zahrnující zabijácké zombie, prahnoucí po pomstě, ale Jack prohlásil, že prý moc koukám na horory. Tvrdil, že zombiové sice zabíjet mohou, ale nedělají to ze žádné základní potřeby ani vlastní touhy. Nejsou schopni ani myšlení, ani emocí, a jsou pouhými nádobami pro smrtící touhy jiných.

Což byl opatrný způsob, jak říct, že to řídí a režíruje někdo jiný. Jenomže na stopy po nikom dalším jsem za celou dobu nenarazila, a to jak na místě činu, tak když jsem toho mrtvého stopovala.

Jestli za tím stojí nějaký další magor, pak bychom tu měli co dělat s dokonalým zabijákem. Takovým, který uposlechne jakýkoli rozkaz, bez otázek a odmlouvání, přesně podle pokynů, a poté zase padne k zemi mrtvý.

Ovšem tenhle chlap, ať už jde o zombiho nebo o něco jiného, nevypadal, že by zpomaloval nebo se hroutil mrtvý k zemi.

Na druhou stranu je jasné, že mrtvola vydrží v pohybu jen po určitou dobu, než z ní začnou odpadávat části nebo začne mít vážný problém s tím, že uhnívá.

A vzhledem k pachu, jejž jsem sledovala, byl ten chlap už ve slušném stadiu rozkladu. Překvapovalo mě, že je vůbec ještě schopen rychlého přemisťování, aniž by si způsobil vážnější újmu.

Zachvěla jsem se, protřela si paže a najednou měla radost, že mám ve zvyku nechávat si v autě laserovku. Její příjemnou tíhu jsem teď cítila v zadní kapse.

Ještě před časem by mě takové pomyšlení děsilo, ale měla jsem v tomto ohledu už hodně za sebou. Dokonce i vlkodlačice, pevně rozhodnutá nestát se chladnokrevným vrahem, potřebovala čas od času zbraň.

Pokračovala jsem. V dálce zahoukal nákladní vlak a ten osamělý zvuk splynul s hlukem dopravy z nedaleké silnice Pascoe Vale. V ulicích to nyní nijak zvlášť nežilo, ačkoli v několika domech v blízkém okolí se ještě svítilo. A odnaproti z nedalekého skladiště sem zaváněl tak silný pach smyslnosti a sexu, že se mi málem uvařila krev.

Napadlo mě, jestlipak poldové vědí, že poklidný sklad asijských potravin je jenom zástěrka pro bordel. A soudě dle aut zaparkovaných před ním byl i vyhledávaný.

Samozřejmě že nevěstince byly v Melbourne legální snad celou věčnost, svazovaly je však přísné předpisy a celkově se musely nacházet v dostatečné vzdálenosti od obytných čtvrtí. Tato oblast sice byla směsicí obytné a průmyslové čtvrti, ale už samotný fakt, že se potřebují tvářit jako velkoobchod s potravinami, naznačoval, že úplně legální asi nebudou.

Přibližně dvě vteřiny jsem zvažovala, že bych to ohlásila, ale pak mě přepadla lhostejnost a jen jsem prošla kolem. Ti, kteří si tak nesporně užívali v oněch fádních betonových zdech, nebyli teď můj cíl.

Kromě toho jsem těžko mohla druhým upírat, co budu nejspíš dělat i já sama.

Pokračovala jsem dál a snažila se přitom ignorovat touhu propalující se mým tělem. Musím chytit a zabít toho hajzla, a čím dříve to udělám, tím rychleji se budu moci vrátit ke svému upírovi a nasytit svůj chtíč.

Nadechla jsem se, roztáhla nozdry a třídila pachy proudící chladným vzduchem. Můj zabiják, páchnoucí smrtí, zahnul do boční uličky. Následovala jsem ho a díky teniskám na nohou nebyly mé kroky na betonu skoro vůbec slyšet. Při každodenní práci jsem už téměř rezignovala na podpatky. Dřevěné jehly se sice mohly hodit, když jste tu a tam potřebovali probodnout nějakého toho zdivočelého upíra, ale běhat v nich terénem, který jsme občas museli zdolávat, se ukázalo jako zatraceně nebezpečná věc. A navíc podpatky a žebříky už vůbec nejdou dohromady – jak jsem zjistila právě před týdnem, když jsem jednoho takového toulavého upíra lovila. Vysloužila jsem si přitom další jizvu – tahle vedla po hřbetu mé levé ruky. Stejné ruky, na které už chyběl můj ubohý malíček.

Vypadalo to, že lotři mají spadeno na mou levačku.

Mrtvolný puch sílil, ačkoli po tom zmetkovi nebylo pořád ani památky. Ve skladištích podél obou stran ulice vládlo ticho a tma a jedinou viditelnou známkou života byla občas se mihnoucí kočka.

Ulice ústila do křižovatky tvaru T. Zastavila jsem se a rozhlédla se nejdřív vlevo, pak vpravo. Pořád jsem ho nikde ve tmě neviděla. Zamrkala jsem, přepnula svůj upíří zrak na infračervené vidění, noc mi však nevyjevila žádné teplejší skvrny značící život.

Což ostatně dávalo dokonale smysl, jestli byl ten chlap mrtvý.

Nechala jsem se vést čichem a zamířila doleva. Na konci ulice stála brána a za ní obrovské haldy papíru a plastu. Očividně recyklační stanice.

Co by ale mrtvý chlapík pohledával v recyklační stanici? O pokus zbavit se důkazů jít nemohlo, protože kdyby to chtěl udělat, nenechával by po sobě zohavená těla svých obětí přímo na očích všem náhodným kolemjdoucím.

Měl tedy pravdu Jack, když se domníval, že jde o zvráceného vraha, který zabíjí z pomstychtivosti, nebo se tu dělo něco ještě podivnějšího?

Měla jsem podezření na to druhé, ale možná ze mě promlouvala jen má pesimistická stránka. Osud mi konec konců s oblibou nasral do boty pokaždé, když se mi to nejmíň hodilo.

A uprostřed měsíční horečky to bylo rozhodně nevhod.

Pach vedl někam doprava a táhl mě do užší ulice, kterou by sotva projel náklaďák. Nocí se neslo pusté skučení, jak se vítr proháněl spoustou rozbitých oken, kterých bylo ve všech zdejších budovách zřejmě požehnaně. Navíc chybělo pouliční osvětlení a stíny zhoustly.

Ne že bych potřebovala světlo, zvláště když měsíc zářil tak jasně, ale stejně by byl lepší pocit vejít do ulice ve světle lamp, než bez něj. Zvláště když jsem byla sama a šla po stopě bůhvíčeho.

Při té myšlence jsem se dotkla ucha, abych zapnula lokalizační část komlinku, který nám před nějakou dobou implantovali. Měli je všichni zaměstnanci Direktoria operující v terénu, ať už šlo o strážce či ne. Jack a velitelé ostatních divizí neradi přicházeli o své lidi a naše implantáty nejen že udávaly naši okamžitou pozici, ale také umožňovaly komunikaci, když se něco podělalo.

A když se něco v mojí práci podělá, znamená to obvykle smrt. O ozbrojených jednotkách se ví, že hodně často přijedou pozdě. Můj brácha a já jsme doteď měli kliku, ale vzhledem k tomu, s jakou radostí nám osud hází klacky pod nohy, jsem často přemýšlela, jak dlouho asi potrvá, než nám štěstěna vrhne pod nohy největší kládu světa.

Ne že bych doopravdy chtěla debatovat o smrti, myslím ale, že když ji musím řešit v podstatě dnes a denně, je těžké nemyslet na to, jestli se nás jednoho dne nedotkne víc, než by se mně a mému dvojčeti Rhoanovi líbilo. Zvláště když jeho milenec, Liander, před třemi týdny o vlásek unikl smrti.

Nechtěla jsem umřít. Nechtěla jsem ani, aby umřel Rhoan, faktem ale zůstávalo, že nás smrt začne časem dohánět, a stane se to spíš dřív než později. Nedala se obejít. Leda bych se chtěla stát upírem, jenže na to mám vážně moc ráda slunce. Nechtěla jsem čekat tisíc let, až budu dost stará na to, abych se na něm zase mohla ukázat.

Někde o kus dál přede mnou slabě zarachotil kov. Zpomalila jsem a napínala uši. Zvuk už se ale neopakoval a mně se zježily vlasy vzadu za krkem. Něco tady určitě slídilo – a bylo to něco jiného než chodící mrtvola.

Vnořila jsem se hlouběji do stínů obestírajících staré budovy. Vítr dál skučel a vzduch jako by byl čím dál chladnější. Snad za to mohl jenom strach, který se mi usídlil v žaludku jako závaží.

Ulice se stáčela doleva. Po obou stranách se táhly tovární budovy, ale přímo přede mnou se tyčil vysoký bezpečnostní plot z pletiva. Za ním stála recyklační stanice. Neviděla jsem, že by se moje kořist pohybovala uličkami mezi stohy starého papíru, ale logika – a také ten slabý kovový šramot – mi napovídala, že vrah přelezl plot a někde tady číhá.

A přesto…

Podívala jsem se na budovu nalevo. Stejně jako ostatní skladiště v téhle ulici byla zchátralá a opuštěná. Na střeše rachotil plech a vítr fičel rozbitými okny, kterých tu bylo požehnaně. Nic jsem z toho baráku necítila, ani žádné teplé skvrny jako známky života – což samo o sobě nic neznamenalo, když jsem honila neživého.

Byl to ale mrtvý chlap, zjevně bez vlastní vůle, tudíž ho sem musel dovést nějaký důvod. Jelikož včera v noci někam nečekaně rychle odbočil, aby mě setřásl, sázela jsem na to, že se dnes v noci pokouší o totéž. A také jsem sázela na to, že šel pravděpodobně spíš do skladiště než do recyklační stanice, která byla více na ráně.

Jestli se ale skutečně měl ve skladišti setkat se svým stvořitelem, tak proč jsem je neviděla? Bylo to proto, že v srdci budovy chyběl nějaký světelný zdroj nebo jej něco blokovalo? Přestože můj infračervený zrak byl daleko lepší než noktovizory používané v armádě, v černočerné tmě nebude fungovat žádný infračervený zrak. Jak člověkem vyrobená zařízení, tak upíří oči potřebovaly alespoň nějaký zdroj tepla nebo světla.

Kdybych si potrpěla na sázení, vsadila bych peníze na to, že mě něco blokuje. Vždyť přímo uprostřed skladiště s tolika vymlácenými okny by neměla být tma jako v pytli.

Ohlédla jsem se na plot. Pachová stopa i kovové zadrnčení, které jsem předtím slyšela, ukazovaly na fakt, že moje kořist utekla tudy. Jenže na tyhle dvě věci jsem se spolehla už předtím a stejně mi unikl.

Možná bylo načase důvěřovat i ostatním smyslům, které mě táhly ke skladišti.

Mé jasnovidecké vize byly často spíše velmi nejasné a odmítaly se spojit s jakoukoli přímou informací. Jack společně s mágem Direktoria, kterého pověřil mým tréninkem, trvali na tom, že moje jasnovidectví bude nejenom časem sílit, ale také se naučím, jak jej využívat naplno. Prozatím se jejich slova nenaplnila. Ovšem pokud k mému jasnovidectví patřila i schopnost vidět duše zemřelých, možná se zas tak úplně nespletli. Ty zatracené duše se mnou teď konverzovaly stejně snadno jako živí, takže bych se bez této části svého nadání ráda obešla.

S každým přiblížením k poničené budově se stávala noc ledovější. Ignorovala jsem mráz, který mi přebíhal po páteři, a šla jsem podél stěny posprejované graffiti až k hlavnímu vchodu. Dveře visely jenom na jednom pantu a v mírném vánku se trochu houpaly. Za nimi ležela spoušť skla, rozpadlých krabic a odpadků. Vzduch, který odtamtud táhl, páchl močí a nemytými těly, což naznačovalo, že by zde mohli přebývat bezdomovci, ale já uvnitř pořád neviděla žádné teplé skvrny života. Možná je odtud něco vyhnalo.

Něco, co se podobá chodící mrtvole.

Sáhla jsem pro svou laserovou pistoli, zapnula ji, vešla dovnitř a zády jsem se držela u zdi, zatímco jsem prozkoumávala první místnost. Na levé straně byl velký půlkruhový stůl, z čehož se dalo soudit, že šlo o recepci. Za stolem se nacházely dvě prosklené kanceláře, ani v jedné z nich se však nikdo a nic neskrývalo. Přesněji řečeno nic, co bych mohla cítit nebo vidět.

Z recepce vedlo několikero dveří a já si po chvíli rozmýšlení vybrala ty přímo přede mnou. Právě za nimi se totiž nacházela ona velká černota a bylo pravděpodobné, že v ní najdu svého mrtvého – jestli se mé psionické smysly nepletly a skutečně nepřelezl plot, jak mi napovídaly moje obyčejnější smysly: čich a sluch.

Procházela jsem tím nepořádkem a pod nohama mi tiše křupalo sklo. Laserovku jsem měla připravenou a všechny své smysly jsem vyladila na sebemenší náznak pohybu nebo života. Jenže tu nebylo nic. Slyšela jsem jen vítr a můj vlastní dech, který nebyl vůbec tak klidný, jak by se mi líbilo.

Dveře vedly do krátké chodby, na jejímž konci se nacházely další dveře, lítačky. Z vlastní chodby vedly ještě další dvoje dveře, ale ani jedny z nich nebyly otevřené. Zaváhala jsem u lítaček, přepnula na infrazrak a pátrala jím v prostoru za nimi. Ani tady nic neukazovalo na nějakého živého – nebo neživého – tvora, který by tu číhal, ovšem prostor byl vyplněn tou podivnou černí.

Tiše a opatrně jsem prošla skrz a chytila dveře volnou rukou dřív, než by se stihly zhoupnout zpátky a bouchnout do druhého křídla. Čím méně hluku nadělám, tím lépe. Netušila jsem, co se skrývá za černým chuchvalcem, ale nehodlala jsem na svůj příchod upozorňovat víc, než bylo nutné.

Vzduch v místnosti se nehýbal, netáhl tu ani průvan, který se proháněl zbytkem budovy. Navzdory mé předchozí jistotě, že uvnitř budovy musí být nějaké světlo, tu žádné nebylo. Místnost neměla absolutně žádná okna, ani střešní. Vlastně připomínala velký černý kovový box. A v jeho středu se nacházelo srdce ještě hlubší tmy.

Opatrně jsem pokračovala doprava, snažila se našlapovat zlehka a zády se držet u zdi. Můj infrazrak stále nic nezachytil, přesto mě zachvátil pocit, že něco je blízko. Můj vnitřní radar hlásící mrtvoly začal jančit. Jenom jsem neměla páru, jestli je to zombie, nebo něco jiného.

Došla jsem k boční zdi. Na betonové podlaze byly skvrny rzi a malé dírky – důkaz, že tady kdysi stály nějaké stroje. Hodně tu byla cítit mastnota, která na zdi tvořila několik milimetrů silný povlak. Taky tu slabě páchlo zatuchlinou a hnilobou, takže jsem se zamyslela, co se zde asi mohlo kdysi vyrábět.

Držela jsem se několik centimetrů od mastné zdi, tiše jsem podél ní našlapovala a napínala uši, jestli neuslyším nějaký zvuk, který by mi naznačil, že se blížím ke své kořisti. Nebylo tu však nic. Nebýt faktu, že mé „ostatní“ smysly trvaly na tom, že je něco poblíž, možná bych si myslela, že mi už zase zdrhnul. Skoro se zdálo, jako by to černé nic uprostřed – ať už to bylo cokoli – pohlcovalo veškerý zvuk i pohyb.

Přikradla jsem se blíž. O kůži se mi začala otírat energie – mravenčení přecházející v pálení, které se mi zdálo něčím nečisté. Zamračila jsem se a zpomalila, když temnota přede mnou začínala nějakým způsobem růst – prohlubovat se. Natáhla jsem před sebe volnou ruku a ucítila zvláštní druh odporu, který se bránil mému doteku, než se podvolil. Moje ruka pokračovala vpřed, do oné tmy, a ztratila se. Cítila jsem ji, ale už ji neviděla.

Skvělé. Takže vejdu do černé díry a kdoví, kde z ní vylezu?

Zhluboka jsem vydechla, pak jsem využila své upíří dovednosti a skryla si tělo tím, že jsem sebrala okolní stíny z místnosti a zahalila se do nich. Možná vlezu do pasti, ale když už, chci při tom zůstat pokud možno nespatřena.

Vstoupila jsem do černoty. Jako bych vešla do stěny z lepidla. Tahala za mě, každý můj pohyb znamenal boj. A tak jsem bojovala s tou lepivou černí, za každý další krok, až mi po páteři začaly stékat čůrky potu. Když už jsem si začínala myslet, že ta čerň nikdy neskončí, byla jsem najednou venku – a stalo se to tak nečekaně, že mi trvalo několik klopýtavých kroků, než jsem opět získala rovnováhu.

Tma za černou stěnou nebyla tak hluboká, což znamenalo, že zase vidím. Přede mnou stál zombie. Vedle nohou měl dva velké černé psy. Až na to, že mi nepřipadali jako obyčejní psi – soudě dle sirného pachu. Síra byla pachem démonů. Už jsem na ni jednou narazila, když jsem se snažila – s Quinnovou pomocí – zavřít bránu démonů. Byla střežená pekelným psem a ten parchant mě málem roztrhal na kusy. Že se tu setkávám hned se dvěma, mě vážně nepotěšilo, a zvláště když jsem neměla žádnou zbraň, která by jim dokázala ublížit, jako třeba svěcenou vodu a stříbro. Bože, tak hrozně – hrozně mě lákalo couvnout zpátky do té lepivé temnoty a zmizet.

Měla jsem tu však práci a oni stejně vypadali, že mě nepostřehli. Upřeně se dívali někam vzhůru stejně jako zombie. Podívala jsem se tamtéž. Nad nimi se ode zdi ke zdi táhl kovový rošt, zrezivělý a na pohled snad ještě starší než samotná budova. Na něm seděla vrána.

A přestože vypadala jako úplně obyčejný opeřenec, pochybovala jsem, že na ní bylo něco obyčejného. Už jenom proto, že ať už ta vrána byla čímkoli, pekelní psi i zombie jí věnovali naprostou a ničím nerušenou pozornost. Jestli to nebyl kožoměnec, pak to nepochybně bylo něco daleko méně příjemného, a já opravdu netoužila zjistit, co. Zvláště když se z ní linula jakási hořká pachuť zla.

Zvedla jsem laserovku a stiskla spoušť. Vrána musela výstřel na poslední chvíli vycítit, protože uhnula do strany – z toho, co jsem kdy měla možnost vidět, se mi to na vránu zdálo jako opravdu hodně nezvyklý pohyb – a jasný laserový paprsek těsně minul její křídlo.

Znovu jsem vystřelila. Vrána zakrákala a vyhnula se laseru i podruhé. Její pohyb byl rychlejší, než bych vůbec považovala za možné, snad kromě upírů.

Zaklela jsem a místo toho jsem vypálila po zombim. Paprsek ho zasáhl v úrovni krku a přejel zleva doprava. Jeho hlava pomalu odpadla a mokře pleskla na podlahu následována trupem.

Otřásla jsem se. Skutečně hnijící maso.

Opět jsem pozvedla zrak ke stropu. Ve chvíli, kdy jsem namířila pistoli, vrána zaskřehotala a dva pekelní psi se otočili jako jeden, zasvítili do tmy kulatýma žlutýma očima a vycenili tesáky.

Stoprocentně je ovládal ten pták.

Stiskla jsem spoušť, naposledy vystřelila po vráně a vběhla do černé lepivé hmoty. Vzduch ještě rozervalo zavytí, které rázem zase utichlo, když mě obalila černota.

Věděla jsem, že mě pronásledují. Cítila jsem, jak se hustý pach síry přibližuje. Zdálo se, že ta čerň není pro ně stejnou překážkou jako pro mě, a na čele mi vyrazil pot, když jsem si uvědomila, že se z té temnoty nestihnu dostat dřív, než mě doženou.

Potom se odnikud vynořila ruka, omotala se kolem mé paže a nešetrně mě vytáhla nahoru.

komentáře 2

  • Další díly Riley Jenson 20.8.2020na9.55

    Ahoj, nevíte kdy a zda vůbec u nás vyjde 8. a 9. díl této série? Děkuji moc :)

    • Renča 20.8.2020na19.12

      Podle edičáku Fantom Printu by letos měl vyjít 8. díl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít