Kristina Haidingerová, Vratislav Trefil (eds.): Dokud nás smrt nerozdělí
Z edice HorrorCon představujeme třetí antologii českých a slovenských autorů.
Kniha Dokud nás smrt nerozdělí vyjde opět v nakladatelství Netopejr, s ilustracemi třinácti různých výtvarníků.
ANOTACE:
„Dokud nás smrt nerozdělí“ aneb balady o nerozlučnosti.
Třináct českých a slovenských undergroundových autorů udeřilo potřetí a přináší vám třináct znepokojivých příběhů z křižovatky světů a žánrů. Jejich hrdiny jsou psychopati, nadpřirozená monstra i běžní smrtelníci, důležitou roli mají posedlosti, šílenství, vražedné tendence, odvaha či láska.
Ale prim, ten hraje vždy zubatá s kosou. A možná bude právě ona tou hrdinkou, které budete fandit.
Povídkou přispěli: Petr Boček, Roman Bílek, Jiří Walker Procházka, Katarína Soyka, Jiří Šedý, Ondřej Kocáb, Ivan Kučera, Jakub Kadera, Ivo Fencl, Anna Šochová, Lenona Štiblaríková, Tomáš Marton, Jana Dvořáčková
Ilustrovali: Eliška Císařová, Tereza Némethová, Tereza Alešová, Danica Pružincová, Nelly Pařízková, Jiří Dvorský, Eva Mária Ondová, Jakub Kadera, Zdeněk Svoboda, Anna Korbelová, Erdir Oh, Jitka Vondrová, Kristina Haidingerová
UKÁZKY Z KNIHY:
Ondřej Kocáb – Mrtvola
Edward brečel.
Nesnášel krájení cibule. Ovšem před tím, než půjde spát, musí naložit maso na zítřejší oběd. Spousta koření a zeleniny, zejména cibule. Každou chvíli musel přestat, aby si slzící oči mohly odpočinout. A potom zase krájet, sek, sek, sek…
Znovu ustoupil od stolu a zamžoural na hodiny. Jedna po půlnoci. Někdy si říkal, že by to tu měl pověsit na hřebík a odejít do penze; ovšem už tu pracoval příliš dlouho. Pochyboval, že by libovolní nástupci či pomocníci zvládali zařizovat záležitosti týkající se domu alespoň z poloviny tak dobře jako on. Snad v tom hrála roli ješitnost, ovšem Bleakové platili více než dobře a on si nestěžoval.
Sek, sek, sek.
A taky, kde by hledali nového komorníka? Museli by pátrat daleko, neboť lidé z širého okolí měli k Bleakům značnou nedůvěru. Víceméně se je snažili ignorovat. Mohlo by se to tu celé sesypat jak dům Usherů a místní by přesto otáleli s příjezdem příslušných orgánů.
Ne, že by se jim Edward divil. I on měl mezi těmito zdmi neblahé pocity. Na rozdíl od většiny lidí ale věděl o katakombách pod sklepením. Snad právě proto se zde dávní předci nynějších majitelů usídlili. Nepídil se po tom. Byl odjakživa materialista, ale současně zde za ty roky viděl tolik zvláštních věcí…
Sek, sek, sek.
James se s ním kdysi, dříve než došlo k té nehodě, pokoušel o celé věci zapříst hovor. Edward tehdy ty řeči o starých druidských rituálech a posmrtném životě příliš nechápal. Ovšem pochopil, že to nějakým způsobem souvisí se světem mrtvých. Ten však považoval pouze za pohádku pro důvěřivé. Člověk prostě umře a tečka.
Ale v hlavě mu hlodal červíček zvědavosti. Jaká tajemství by asi na stará kolena odhalil, kdyby sestoupil tam dolů? Klíč měl ukrytý v kapse. Přesto váhal. Správný komorník se nevměšuje do osobních záležitostí svých pánů.
A Edward správný komorník byl.
Otočil se pro další cibuli a stanul tváří v tvář Jamesi Bleakovi.
„Co to-“
Křup! To mu James jediným rychlým pohybem zlomil vaz. Rozhlédl se po kuchyni. Pekáče, zpola přichystaná marináda, spousta cibule, hromada brambor… Sklonil se ke komorníkovi a vytáhl mu z kapsy velký černající klíč.
Chvíli na to se z kuchyně ozývaly odporné zvuky. Pak se změnily v něco povědomého.
Sek, sek, sek…
***
Jiří Walker Procházka – Balada o Minervě a Františkovi
Jarolím zaklepal na dveře.
Venku zaskučel vichr. V mezipatře třískly prosklené dveře na balkónek.
„Tak pojďte,“ pozvala je stařena s prázdným pohledem a zasviněnou zástěrou. Kateřina se v bytě zalykala zápachem. Nechtěla si ani představovat jeho složky, aby nemusela zvracet. Na podlaze se střídaly kusy lina se zčernalými parketami a tmavými skvrnami…
„Půjdeme radši pryč, Járo,“ řekla a chytla manžela za ruku. Měla ji zpocenou a Jarolím cítil její zrychlený tep. „Můžeme se přece podívat jinde. Pojď!“
„Ne. Neblázni, sakra! Když už jsme tady, tak se na to aspoň mrkneme.“
„Tady je naše Minerva,“ přerušila je vrásčitá žena, založila si ruce v bok, začala se prohýbat dozadu a ze stařeckých úst jí vycházelo tiché, rytmické sípání. Smála se. Byla šťastná.
Venku se zablesklo a po pár vteřinách domem projela zvuková vlna hromu. O patro níže jí odpověděly barokní varhany důrazným largem e spiccatem. Rozlehlému pokoji vévodila mohutná, pyšná nábytková stěna. Leštěný tmavý mahagon, prosklené skříňky, masivní držadla zásuvek, zaoblené rohy, mosazné kování.
„Ale tohle doma nikam nedáme,“ ozvala se Kateřina.
„Katko, tu stěnu rozložíme a zařídíme si z toho půlku bytu. To je přece výborné!“
„Tak co, šéfe. Máme ji rozmontovat? Jo? Tak chlapi, jdeme na věc!“
Největší, prostřední kus stěny v sobě obsahoval také bar a tajnou kovovou schránu. Od ní klíče nebyly. „Však se nějak dovnitř dostanete,“ řekla stařena a opět se skřehotavě zasmála.
„Tak s tímhle nám, šéfíku, musíte helfnout,“ zabručel Pepan, živoucí důkaz toho, že pověst o Golemovi nepatří minulosti. Když vycouvali s největším kusem stěny na chodbu, venku naplno zuřila bouře. Na to, že bylo pět odpoledne, se dramaticky setmělo, za okny se míhaly odlesky blesků a vzduchem se neslo stupňované dunění hromu.
Stařena stála mezi dveřmi a chraplavě je pobízela, aby už s tou Minervou táhli do horoucích pekel. Stěhovali poslední kus – a „prásk!“ – v dolním mezipatře průvan rozbil skleněnou výplň. O patro níž se otevřely dveře a z nich se vyvalila pochmurná, závěrečná canzona a v nich stál Bachův obdivovatel. Muž s tenkýma nohama pod mohutným břichem, hlavu na temeni holou a na bradě a tvářích zarostlou.
„Měli jste s sebou vzít i tu bábu,“ poznamenal tiše.
„Ty hajzle, ty svině, tebe měl taky Ríša zabít – i s tou tvou hudlaninou, co pořád posloucháš!“ ječela stařena o patro výše.
„Od tý doby, jak její mladej vyvraždil celou rodinu, to s ní jde z kopce, ze dne na den. Občas se projde po chodbě, na každýho zabuší, vynadá mu, pak se zavře a doma v pokoji si povídá se svými bývalými. Poslední dobou se začala hádat sama se sebou, čím dál víc. Pořád: Minervo tos neměla, Minervo, jsi přece moje holčička… Prostě jí normálně hrabe. Užíváme si s ní hotový očistec. A nikoho to nezajímá. Kurva, bába stará!“
„Taky na tebe dojde, ty svině,“ odpověděla stařena a odplivla si.
Sliny. Kapaliny. Tekutiny. Exkrementy. Výměšky. Sliz. Hnus…
„Co se tady vlastně stalo?“ zastavila se před Bachovým fanouškem Kateřina.
„Jo, slečinko, to bylo vošklivý. Nejdřív začali po bytě šoupat nábytkem, pak se kvůli tomu dost rafli. Mladá chtěla, aby bába měla pokoj s vlastním vchodem a začali se dohadovat, kterej pokoj. Zase začali strkat s touhle stěnou – no, a pak mladýho Vaška chytil rapl a všechny je sejmul sekerou. Bába byla akorát na drbech a než se vrátila, stačil se ještě pověsit. A krve všude jako na jatkách v Písnici,“ řekl muž a přihnul si z láhve fernetu, kterou celou dobu svíral v ruce. „Teklo nám to tady po schodech i po zdech. Ještě teď máme na stropě fleky.“
„Tak tohle mně domů nesmí!“ zavřískla Kateřina a celá se klepala. Jarolím uznal, že na tom něco je.
„Dobře, Katko, tak klid,“ řekl a obrátil se vzhůru na stařenu. „Takže paní Brandstetterová, my teda děkujeme, ale tu stěnu nebereme. Nám by se stejně nehodila do bytu a …“
Nahoře třískly dveře. Ozvalo se dvojí cvaknutí zámku a zašramocení řetízkové petlice.
„A je to,“ zahučel Pepan. „Končíme, hoši.“ Popustil kšíry na zem a oddechl si.
„No tak to prrr, pánové,“ zavrčel muž ve dveřích. „Tohle si pěkně odtáhněte, ten humus! To ať si zajistí tady mladý pán!“ A taky práskl dveřmi. „Nebo zavolám poldy!“ zařval za nimi ještě.
„Hele, šéfe, my to teda sneseme dolů, ale dáte nám aspoň na pivo, jo?“
„Jarolíme, radši to necháme na ulici,“ ozvala se Kateřina a kousala kapesníček.
„Kousek odsud, na Hřebenkách, je sklad nábytku, šéfíku,“ zachránil je Pepan. „A je tam i bazar. Tam byste to mohli udat. Tak chlapi, ještě to hodíme na Hřebenky – a padla!“
Když míjeli rozbité dveře v mezipatře, Joska, co držel skříň dole, šlápl na střep a podsmekla se mu noha. Zařval a stěna ho přitiskla ke zdi. Parťák chtěl těžký kus strhnout na stranu, aby osvobodil Josku. Zařval na Toníčka a prudce smýkli nábytkem vpravo a nahoru. Blesk náhle uhodil přímo do hromosvodu. Ozvala se ohlušující rána, všemi to trhlo – a když zaslechli sténání, pohlédli tím směrem. Šéf stěhováků, řečený Pepan, chrčel naražený na ozdobném zábradlí. Litinový drak mu projel zády a vylezl z břicha se zkrvavenou tlamou. Mezi zuby svíral kus bělajícího se střeva.
Maso. Maso. Maso. Vnitřnosti. Výsek… Nekupte to.
***
Lenona Štiblaríková – Vládcové věží
Když jsem vyšel, vůně čistidel a dezinfekce přebila všechno, co se kdy povalovalo na podlaze a na stěnách, na lavičkách, v košících, v kabinkách nebo za pokladnami. Nepoškozené věci ponechaly, zničené odstranily. Má fantazie vytahovala z podvědomí krvavá jatka, skvrny, stříkance, rozbité hlavy, zlámané vazy nebo rozpáraná břicha a vsazovala je všude, kde bylo až podezřele čisto a voňavo. Neviděl jsem stroje při práci. Když se hi-bot postavil, věděl jsem, že nikde nenajdu ani flíček, ani vlas. Ani rozlité víno nebo ztracené lízátko. Dlouho jsem se štítil vzít do ruky cokoliv, co mohlo někomu patřit. Jako bych to byl já sám, kdo zavinil jejich smrt, jako bych okrádal mrtvé jen tím, že ještě žiju.
Duchové se mnou zůstávali déle – seděl tu někdo? Stál a čekal až si manželka vybere boty? Chystal se jít s rodinou na dvojitý cheesburger s colou? Seděla za stolkem, popíjela kapučíno a sledovala, jak se její malý nezbeda klouže a pobíhá? Nutkavé představy mě děsily více, než kdybych měl budovu uklízet sám. Aspoň bych viděl a věděl. Takto jsem jen hádal a domýšlel si.
Prázdné stoličky, tiché uličky. Mám soukromé bazény, wellnes, vlastní posilovnu a vozový park, který nemá obdoby – všechno je jen mé. Ale co z toho?!
Duchové odešli a mě tu nechali.
Později jsem všude, kam jsem často chodil, rozmístil figuríny a zrcadla, panenky, a dokonce i plyšové hračky. Vlastnoručně jsem je oblíkal, česal, vymýšlel jim jména, životopisy, práci i milostné vztahy. Skinům to zpočátku vadilo – tak uklízely. Když to dělaly až po mém odchodu, působilo to, jako by mé hračky žily vlastním nočním životem. Během dne mě doprovázely, a když jsme se rozloučili, vrátily se domů. Kdo ví, co všechno mezitím stihly zažít? Nejbouřlivější byla Terry. Když jsem šel do kina s Lindou, vynadala mi, ale to usmiřování… Paráda! Ráno vždy voněla jako vanilka, byla upravená a netrpělivě mě vyhlížela přes výlohu. Ano, to ona pracuje u Tiffaniho.
INFO O KNIZE:
Vydá: Netopejr, listopad 2019
Sestavili: Kristina Haidingerová a Vratislav Trefil
Obálka: Miroslav Bula, Kristina Haidingerová
Vazba: paperback
Počet stran: 289
Cena: 219 Kč
