Suzanne Rogersonová: Zarua – ztracené město
Nakladatelství Fragment vydalo dobrodružný fantasy román Zarua – ztracené město.
Edice světové fantasy Pendragon přináší nejzvučnější jména tohoto žánru oceňovaná kritikou i čtenáři.
ANOTACE:
Čarodějova učně Paddrena trápí podivné vize, ve kterých se objevuje město na pokraji vyhlazení. Když za tajemných okolností zemře jeho mistr a Řád čarodějů odmítne jeho smrt vyšetřovat, Paddren se zaváže, že s pomocí svých přátel vraha odhalí.
Pátrání je zavede na strastiplnou cestu plnou nájemných zabijáků, sekt a nestvůr stvořených krvavou magií. Ale Paddrena nic nezastaví. Vize, které ho spojují se vzpomínkami dávno mrtvého čaroděje, jsou klíčem k rozluštění mnoha hádanek. A on je hodlá vyřešit.
Zjistí, proč bylo město Zarua opuštěno? Zachrání svůj lid před temnotou, která se ze zapomenutého města začíná šířit?
UKÁZKA Z KNIHY:
1. kapitola
… Stál před rozbitým vchodem do pevnosti a díval se, jak hoří malá pohřební hranice. Jasné plameny šlehaly vysoko k nočnímu nebi a do vánku stoupal dým, který s sebou nesl pach spáleného masa. Větvičky praskaly a polena pukala, až z nich vyletovaly spirály jisker. Stěna výhně se na okamžik rozestoupila a odhalila pohled na zčernalé končetiny…
Paddren se oklepal, aby se zbavil svého vidění, ale v nose mu i tak lpěl pach kouře a kůži měl lepkavou od potu. Promnul si spánky a vykročil přes náměstí ke stánku s bylinkami.
Majitel stánku s bezvýrazným obličejem zachytil jeho pohled a nepatrně kývl. Zatímco prodavač dál klábosil s jedním zákazníkem, Paddren si prohlížel bylinky a koření a vybíral si obvyklou směs cizokrajných rostlin, které by nevyrostly v chladnějším podnebí Paltrie. Byly mezi nimi sušené listy šruchy ze vzdálených břehů Seye a džbánek sušených květů dračince z Cazonie, sousední země na západ od Paltrie. Přidal ještě váček tabáku a prozkoumal hromádky čerstvě nařezaných listů červené lenty, účinné byliny, která rostla na drsných severních březích. Zvedl několik vadnoucích stonků a očichal je. Bylinám se zkroutily okraje a zbýval jen slabý náznak pepřové vůně.
„Začínáš být nedbalý,“ poznamenal Paddren, když podal vybrané zboží prodavači.
„Příště budou čerstvější, slibuji.“ Vážně se na Paddrena usmál – čímž mu ukázal dásně a křivé zuby. „Vezměte si unci tabáku navíc a vyřiďte mistru Kalešovi mé nejsrdečnější pozdravy.“
Paddren obrátil oči v sloup a strčil tabák do kapsy. Sledoval, jak stánkař balí byliny do velkého plátěného čtverce, a kývl, když mu obchodník pod balíčkem bylinek vtiskl do dlaně malý váček.
„Postarám se o všechno,“ zazubil se bylinkář.
Paddren zasunul lněný balíček k dalším zásobám v batohu a váček schoval do tajné kapsy pláště. Odpočítal peníze a přidal minci navíc, aby si i nadále zajistil bylinkářovo mlčení.
„Uvidíme se příští měsíc. Učně mistra Kaleše vždycky rád obsloužím,“ řekl prodavač a mrknul na něj.
Paddren přikývl a zamířil zpátky do hemžícího se davu. Cestou přes trh poklepal na váček s bylinkami schovaný v plášti. Pronikavě čpící pach bylin vystřídaly lákavé vůně pečeného vepřového a pirožků s masem, které mu připomněly, že nesnídal.
„Ochutnejte buntonský piroh, dneska čerstvý…“
„Vyzkoušejte nejlepší medové koláče v celé Paltrii…“
Vzduch plnil křik soupeřících stánkařů. Paddren jejich přátelské soutěžení příliš nevnímal a zamířil ke stájím. Když prošel nehlídanou bránou do hradu Červený kámen, o mysl se mu otřel jakýsi duch zahalený temnotou. Lebkou mu projela ostrá bolest a oslnil ho bílý záblesk. Zapotácel se a upustil batoh se zásobami na dlažební kameny. V hlavě mu explodovalo hromobití. Sevřel si hlavu v dlaních – bolest byla tak mučivá, že musel zatnout zuby, aby se nerozkřičel. Jeho duševní štít začínal povolovat, ale pak ten neznámý duch zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Rozechvěle se nadechl. V ústech cítil pachuť krve. Celým tělem mu projel třas. Shýbl se a zvedl upuštěný batoh.
„Jsi v pořádku, Paddrene?“ zeptal se jeden z baronových správců a oddělil se od malého hloučku, který se shromáždil opodál.
„Jsem v pohodě,“ odpověděl Paddren a přinutil se k úsměvu.
Přihlížející se začali pomalu rozcházet. Paddren na ně nedbal a vybavil si toho temného ducha – byl si jistý, že něco nebo někoho hledal. Ať měl jakýkoliv cíl, Paddren věděl, že o něm musí povědět mistrovi.
Pospíchal ke stájím a našel stájníka, jak dřímá na slámě. Poklepal mládenci na nohu.
„Promiňte, mistře čaroději, pane,“ vykoktal chlapec.
Paddren přecházel uličkou mezi stáními, zatímco čekal, až chlapec sejme koni prázdný pytel od krmení a upraví mu postroj.
„To stačí.“ Paddren se chytil sedla a vyšvihl se na koně. Hodil chlapci minci, obrátil kobylu k východu a vyrazil. Přehnali se přes nádvoří a bránou ven – několik lidí před nimi muselo uskočit. „Pardon,“ zavolal Paddren přes rameno.
Sevřel uzdu v pravé ruce, sáhl do kapsy košile a stiskl zlatou brož – svůj talisman.
Mistře, oslovil ho telepaticky, ale něco zabraňovalo jejich spojení.
Na předměstí Herristonu Paddren zaryl klisně paty do slabin a cválal po otevřené pláni. Nemilosrdně klisnu pobízel i v lese, který odděloval město od Hlohové chýše. Kilometry bukového porostu se zdánlivě táhly celou věčnost, ale konečně vyjel ze stínu lesa na mýtinu obklopující chýši z dubového dřeva, jež byla jeho domovem. Došková střecha se tyčila nad plotem z hlohových keřů, ze kterých právě opadávaly poslední smetanově bílé květy. Popohnal kobylu otevřenou brankou a zamračil se při pohledu na zavřené okenice a komín, z něhož nestoupal kouř. Seskočil ze sedla, odložil nakoupené zásoby u dveří a přejel zběžným pohledem zahrádku.
„Mistře Kaleši!“
Nikde neviděl ani stopu po svém mistrovi či sluhovi Leyochovi. Vběhl do stavení. Krb v hlavní místnosti byl vymetený a snídaně sklizená ze stolu. Všechny tři ložnice byly prázdné a dveře Kalešovy pracovny zamčené – to mistr dělával, jen když šel někam pryč. Paddren si byl jistý, že když oba muže po snídani opouštěl, žádnou cestu neměli v plánu.
Klesl do křesla u studeného krbu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Vytáhl z kapsy brož a přejel palcem po vzoru hlohu vyrytém do drahého kovu. Zavřel oči.
Mistře, kde jste?
Jdi pryč, chlapče, to není tvoje starost, odpověděl čaroděj po dlouhém tichu.
Paddren ho přes slabé spojení sotva slyšel. Vnímal, jak mistra zahaluje ten temný stín. Mistře Kaleši, je tu nějaký zlý duch…
Já vím. Snažím se tě před ním ochránit, hlupáku. Teď jdi.
Neodejdu, dokud mi neřeknete, co se děje.
Přikazuji ti, abys hned teď odešel!
Padla mezi ně hradba.
Paddren otevřel oči a zjistil, že leží na podlaze. Potlačil ošklivou pachuť nevolnosti, vrátil talisman do kapsy a zvedl se na nohy. Doklopýtal ke dveřím chýše a opřel se o dubový rám. Čekal, až odezní bolest hlavy. Místo toho se pohled na zahrádku rozmlžil a Paddrenovi se přes odpor zjevilo další vidění.
… Židle se převrátila a zarachotila o zem. Mladík visel z obnaženého trámu, horečně kopal nohama a rukama hrabal po provazu, který se mu utahoval kolem krku. Ze stínu ho pozorovala postava v kápi, dokud smrtelné křeče neodezněly a mladíkovo tělo neochablo…
Paddren pevně zavřel oči a pokusil se vytlačit to vidění ze svých myšlenek. Vrátil se do stavení, vzal zpod své postele meč, vyběhl ven a hvízdl na svou kobylu. Ta hned přiběhla a zafrkala, když připevňoval meč k sedlu a znovu se do něj vyšvihl. Ze hřbetu klisny se kolem sebe rozhlédl magickými smysly, aby zjistil, kudy Kaleš odešel, ale mistrovu přítomnost za brankou Hlohové chýše maskovalo blokovací kouzlo.
„Jste tvrdohlavý starý blázen, Kaleši,“ zahučel Paddren a pobídl kobylu na cestu, která vedla zpátky do Herristonu.
Varnii přeběhl mráz po zádech. Podívala se na své lovecké psy, podřimující na slunečním světle, jež pronikalo baldachýnem bukových větví. V lese trylkovali ptáci a vzduch rozhýbával teplý vánek.
„Je ti zima?“ Leyoch jí přejel prsty po břiše. „Znám způsob, jak tě zahřát.“
Odstrčila jeho ruku a vzdychla.
„Ještě chvíli zůstaň, nestává se tak často, abychom měli oba volné dopoledne.“
„Měla bych se vrátit, než si toho někdo všimne.“
„Prostě nestačíš mému tempu.“ Leyoch se na ni uličnicky usmál, zvedl se do sedu a sáhl pro své oblečení.
Varnia se opřela o loket a sledovala, jak si natahuje krátké kalhoty. Líbila se jí jeho svalnatá záda lesknoucí se potem.
„Kdybych se nemusela vydávat za Reaunovu neteř, nepotřebovali bychom se takhle schovávat,“ řekla.
Otočil se k ní a v hnědých očích mu zajiskřila vášeň. „Copak nejsme v těch chvílích, které si pro sebe ukradneme, šťastní?“
„Jistě, ale vždy je to pokažené pomyšlením na to, co nemůžu mít.“
Prsty prohrábla hustou, drsnou srst loveckého chrta, který ležel vedle ní. Pazourek se převalil na bok a nechal se drbat na břiše. Varnia se usmála nad jeho poživačností.
Věděla, že se blíží čas rozloučení. Natáhla si kalhoty i boty a zapnula si rubášku s dlouhými rukávy. Pak si oblékla koženou vestu, ale přezky zatím nechala rozepnuté. Znovu si lehla na Leyochův plášť a zahleděla se na výsek čistého nebe mezi vysokými, stříbřitě šedými kmeny. Poloha slunce na nebi ji varovala, že už má s návratem do sídla zpoždění.
„Kdy budeš mít příště čas?“ zeptal se jí Leyoch, zatímco si zavazoval boty.
„Nevím.“ Přejela prsty po suchých listech a nahmatala prašnou červenou půdu pod nimi. Už týdny nepršelo. Reaun tvrdil, že je to nejsušší jaro, jaké si pamatuje.
Oba psi vstali, našpicovali uši a zahleděli se do lesa. Varnia ucítila chvění země. „Někdo se blíží!“
Vyskočili na nohy. Varnia si s bušícím srdcem spletla vlasy do jednoduchého copu, uhladila si šaty a připjala si opasek s nožem. Leyoch oprášil plášť a nacpal ho zpátky do brašny. Podíval se na ni a ona mu z náhlého popudu poslala vzdušný polibek, vděčná za krátký úsměv, kterým jí odpověděl.
Objevil se jezdec. Varnia poznala Paddrena a s úlevou se usmála. Její úsměv se však vytratil, když u nich Paddren zastavil a ona uviděla jeho rozcuchané vlasy a neupravené šaty. Rozhlédl se tmavýma očima po lese a probodl ji pohledem. Varnia se připravila na výtku.
Paddren se místo toho obrátil na Leyocha. „Kde je Kaleš?“
Leyoch pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Mám volné dopoledne.“
„V tom případě potřebuju tvou pomoc, Varnie.“ Paddren na ni upřel naléhavý pohled. „Pojď za mnou.“
Varnia se nadechla k námitce, ale Paddren už obrátil koně a odcválal po cestě. Varnia nevěřícně civěla za jeho vzdalujícími se zády. „Co to mělo znamenat?“
„Radši půjdeme za ním, abychom to zjistili.“ Leyoch si hodil brašnu přes rameno a vyběhl za čarodějem.
Varnia hvízdla na psy a vydala se za nimi. Zpomalována únavou zaklela. Kdyby se nemusela plížit na tajná dostaveníčka, měla by svého koně.
Paddren poháněl klisnu, vzteklý z toho, kolik času promrhal pátráním po Varnii, zatímco ona si celou dobu užívala na další tajné schůzce v lese. Snažil se potlačit tuhle myšlenku a mírně zpomalil.
„Počkej, Paddrene.“
Přitáhl kobyle uzdu a zastavil.
„Co se stalo?“ zeptala se Varnia, když ho konečně dohonila.
Paddren viděl, jak se ustaraně mračí, a jeho zlost opadla. „Kaleš je v nebezpečí, ale zablokoval mě. Potřebuju, abys našla jeho stopy od chýše.“
„To jsi mohl říct hned.“
„Já vím. Promiň.“ Podal jí ruku a vytáhl ji za sebe na koňský hřbet. Leyocha nechal klusat vedle.
U Hlohové chýše Paddren počkal před brankou, než si Leyoch vezme ze stáje svého koně.
Varnia sklouzla ze sedla a podívala se na svého přítele stopařsky pronikavýma očima. „Tvůj neklid ji znervózňuje,“ řekla a pohladila klisnu po krku.
Paddren uvolnil ramena a vzdychl. „Nedokážu prolomit Kalešovo blokovací kouzlo.“
„Tak to přestaň zkoušet. Víš, že ho najdu.“
Paddren se nepatrně pousmál. „Varnie, ať jde o cokoliv, týká se to čarodějů a mohlo by to být nebezpečné. Ty a Leyoch mi musíte slíbit, že se vrátíte, jakmile vám řeknu.“
Než stačila odpovědět, vynořil se ze stáje Leyoch a dovedl k nim osedlaného hřebce.
„Ahoj, Stíne.“ Varnia pohladila koni černý čenich a Stín se jí na pozdrav otřel o ruku.
Leyoch jí nabídl uzdu, ale Varnia odmítla a s povytaženým obočím se podívala na meč, který měl připevněný u boku.
„Půjdu hledat Kalešovu stopu,“ řekla a vyběhla za svými psy, kteří už čenichali před chýší.
„Nepotřebuješ zbraň,“ řekl Paddren Leyochovi.
„Je to i můj mistr. Chci pomoct.“
Paddren vzdychl. Chtěl Leyocha varovat, stejně jako Varnii, ale to, jak Leyoch naskočil na koně a zahleděl se do dálky, vzbudilo jeho podezření. „Určitě nevíš, kam Kaleš zmizel?“
Leyoch pokrčil rameny.
Paddren přimhouřil oči, ale než se mohl vyptávat dál, rozštěkali se psi.
„Našla jsem jeho stopy.“ Varnia se k nim klusem vrátila. „Bylo to těžké, jako kdyby je Kaleš chtěl zakrýt. Všimla jsem si jich jenom díky tomu, že ho doprovázel další jezdec a pes.“
Oba se otočili k Leyochovi, který dloubal do hrušky sedla. „Když jsem ráno odcházel, přijel za ním lovecký mistr Reaun.“
„Mně řekl, že bude klást pasti v Západním lese,“ zamračila se Varnia. „Co se děje, Leyochu?“
„Předpokládal jsem, že se tu Reaun zastavil, aby popřál Kalešovi šťastnou cestu.“
„Mně se o žádné cestě nezmínil,“ skočil mu do řeči Paddren.
Leyoch sklopil oči. „Neznám žádné podrobnosti. Neměl jsem o ní až do večera nic říct.“
„Nedokážu uvěřit, že to přede mnou tajil. Jaká další tajemství spolu máte?“
Varnia si stoupla mezi jejich koně a přísně je zpražila pohledem. „Teď není čas na hádky. Jestli je s Kalešem můj mistr, taky může být v nebezpečí.“
Paddren sledoval, jak Varnia dává znamení psům a kluše za nimi. Následoval ji bok po boku s Leyochem.
Jakmile určili směr stop, Varnia se připojila k Leyochovi na hřbetě Stína a nechala psy běžet v čele. Po několikakilometrové cestě lesem zastavila a prozkoumala stopy.
„Tady nějakou dobu stáli. Koně byli zřejmě rozrušení, jako by se jezdci dohadovali.“
„Ty dva jsem nikdy neslyšel promluvit proti sobě příkrého slova,“ poznamenal Paddren.
„Tady to tak ale vypadá.“ Varnia zaryla paty Stínovi do slabin a pokračovali v jízdě.
O kilometr dál je přiměla znovu zastavit a seskočila ze sedla. „Rozhodně se hádali.“
„Na tohle nemáme čas, Varnie.“ Paddren zaťal zuby a pevně sevřel uzdu.
Bez varování se do jeho mysli vkradl ten neznámý duch. Paddren ucukl před jeho zlovolným dotykem a zesílil duševní štít. Duch se stáhl, ale v Paddrenových myšlenkách zůstávala příchuť zla i přesto, že v kapse nahmatal Kalešův talisman.
„Podle mě nemá zájem o zastávky,“ řekl Leyoch.
Varnia se podívala na Paddrena, který před nimi cválal po cestě a nestaral se o stopy, jež jeho kůň možná ničil. V duchu zaklela. „Můžeme klidně jet za ním,“ řekla a vrátila se k místu, kde Leyoch seskočil.
Když vzala uzdu a zvedla pravou nohu do třmenu, tichým lesem se roznesl výkřik. Hřebec se vzepjal na zadní a vytrhl jí uzdu z ruky. Varnia uskočila před kopyty a vyběhla k Paddrenovi.
„Co se děje?“
Rozrušeně se na ni podíval. „Zaútočili na Kaleše!“
Bez varování vyrazil tryskem pryč.
„Co se stalo?“ Leyoch u ní přibrzdil a vytáhl ji za sebe na koně.
„Kaleš, prý na něj někdo zaútočil.“ Chytila se Leyocha, který hnal Stína za čarodějem.
Klisna s lehčím nákladem získávala náskok, ale po chvíli se Paddren zhroutil na krk svého zvířete. Leyoch s Varnií ho dostihli a Leyoch zvedl uzdu, jež Paddrenovi vypadla z prstů.
„Klid, holka,“ zabručel Leyoch konejšivě na klisnu, která zareagovala na jí známý pach, takže Varnia mohla zkontrolovat Paddrena. Zdálo se, že co nevidět spadne, a tak ho chytila za plášť, aby ho podepřela. Paddren zasténal a chabě se pokusil pohnout. Pomohla mu do sedu a vytřeštila oči, když spatřila, že mu z nosu prýští pramínek krve. „Jsi v pořádku?“
Omámeně na ni zíral.
Leyoch sjel rukou ke svému meči. „Co se děje, Paddrene?“ naléhal.
Varnia sevřela nůž a rozhlédla se po stromech, které je obklopovaly z obou stran.
„Kaleš mě právě odrazil,“ odpověděl Paddren a vytáhl meč připevněný k sedlu. Ostří se zalesklo na slunečním světle.
„Ale já udělám všechno, abych mu pomohl.“
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, říjen 2019
Překlad: Zdík Dušek
Vazba: vázaná
Počet stran: 520
Cena: 399 Kč