Madeline Miller: Kirke

Román Kirke se svými plnokrevnými postavami, podmanivým jazykem a stránkami plnými napětí nabízí mistrovsky zpracovaný příběh o rivalitě mezi příbuznými, palácových intrikách, lásce a ztrátě a přináší svědectví o nezdolné ženské síle ve světě ovládaném muži.

ANOTACE:
V paláci boha slunce Helia, nejmocnějšího z Titánů, se narodí dcera. Malou Kirku všichni považují za nedochůdče – nevládne na první pohled zřejmou mocí jako její otec ani zlomyslnou krásou jako její matka. Teprve když se pokusí zahnat samotu mezi smrtelníky, zjistí, že přece jen dostala do vínku jisté nadání – čarodějnou moc, jež jí dovoluje měnit sokyně v příšery a postavit se samotným bohům.

Román Kirke se svými plnokrevnými postavami, podmanivým jazykem a stránkami plnými napětí nabízí mistrovsky zpracovaný příběh o rivalitě mezi příbuznými, palácových intrikách, lásce a ztrátě a přináší svědectví o nezdolné ženské síle ve světě ovládaném muži.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Když jsem se narodila, neměli pro to, co jsem, žádné pojmenování. Nazývali mě nymfou, protože očekávali, že se budu podobat své matce, tetám a tisícům sestřenic. Byly jsme nejnižšími z nižších bohyň, vládly jsme mocí tak skrovnou, že nám jen taktak dokázala zaručit věčný život. Mluvily jsme s rybami a pečovaly o květiny, uměly jsme vylákat dešťové kapky z mraků nebo sůl z mořských vln. Slovo nymfa vyměřovalo délku a šíři našich osudů. V našem jazyce neznamená jen „bohyni“, ale také „nevěstu“.

Má matka byla jednou z nich. Najáda, strážkyně zřídel a po toků. Mého otce Helia upoutala, když zavítal na návštěvu do paláce jejího otce Okeana. Oba se v těch dobách často vzájemně zvali na hostiny. Byli to příbuzní a byli stejně staří, ačkoli na to nevypadali. Můj otec zářil jako čerstvě ukovaný bronz, kdežto jeho strýc Okeanos se narodil s uslzenýma očima a bělostným plnovousem, který mu splýval do klína. Oba však byli Titánové a oběma byla společnost toho druhého milejší než novopečení bohové z Olympu, kteří nespatřili stvoře ní světa.

Okeanův palác byl veliký div, zasazený hluboko do skály v útrobách země. Jeho komnaty s klenutými stropy měly pozlacené stěny a kamenné podlahy vyleštěné dohladka, jak se jich po staletí dotýkala chodidla bohů. Ve všech komnatách bylo slyšet slabé hučení Okeanovy řeky, z níž pocházela veškerá sladká voda na světě, toku tak tmavého, že se nedalo rozeznat, kde řeka končí a kde začíná skalní podloží. Na jejích březích vyrůstala tráva, světle šedé kvítky a rovněž nesčetné houfy Okeanových dětí – najád, nymf a říčních bohů. Rozesmátá božstva s těly mrštnými jako vydry a tvářemi svítícími ve věčném příšeří si podávala zlaté číše a zápasila spolu při hrách lásky. V jejich středu seděla má matka, jež všechnu tu křehkou liliovou krásu hravě zastínila.

Její vlasy měly teplý odstín hnědé barvy a každý pramen se leskl, jako by zevnitř zářil. Určitě vycítila otcův pohled, horký jako závany žáru z ohně. Představuji si, jak si upravuje šaty, aby jí sotva držely na ramenou, a jak zlehka smáčí prsty ve třpytivé vodě. Takové drobné triky jsem ji viděla provádět tisíckrát. Můj otec jim pokaždé podlehl. Domníval se, že svět ve svém přirozeném řádu slouží k jeho potěšení.

„Kdo je to?“ zeptal se Okeana.

Okeanos měl již od mého otce spoustu vnoučat se zlatýma očima a představa, že mu přibudou další, jej potěšila. „Má dcera Persa. Pokud ji chceš, je tvá.“

Dalšího dne ji můj otec vyhledal u její tůňky ve světě na povrchu. Bylo to nádherné místo, bohatě poseté velkokvětými narcisy a skryté za spletenci dubových větví. Nebylo tam žádné bláto ani slizké žáby, jen čisťounké oblé kameny a za nimi tráva. Dokonce i můj otec, který se o rafinované umění nymf pranic nezajímal, se musel té kráse obdivovat.

Má matka věděla, že přijde. Přes svoji křehkost byla prohnaná a mysl měla hbitou jako zubatý úhoř. Uvědomovala si, kudy pro ni a jí podobné vede cesta k moci – rozhodně ne přes nemanželské děti a pokoutní radovánky u vody. Když před ní můj otec stanul v celé své nádheře, vysmála se mu. Obcovat s tebou? A proč bych měla?

Samozřejmě si mohl vzít, co chtěl. Helios se ovšem pyšnil tím, že všechny ženy, od otrokyň až po bohyně, uléhají do jeho postele ochotně a z vlastní vůle. Důkazem byly jeho oltáře, na nichž neustále stoupal dým z obětin od matek s velkými břichy a šťastných levobočků.

„Buď manželství, nebo nic,“ prohlásila. „A jestliže si zvolíš manželství, varuji tě: venku smíš mít tolik děvčat, kolik si jen zamaneš, avšak žádné z nich nepřivedeš domů, neboť v tvém paláci budu vládnout pouze já.“

Podmínky, požadavky. Pro mého otce to byly novinky a právě novinky jsou bohům nejdražší. „Dohodnuto,“ pravil a na stvrzení úmluvy jí daroval vlastnoručně vyrobený náhrdelník s korálky z nejvzácnějšího jantaru. Později, po mém narození, jí věnoval ještě jeden a pak další za každého z mých tří sourozenců. Ani nevím, čeho si cenila více – blyštivých korálků, nebo závisti svých sester, když je měla na krku. Myslím, že kdyby jí v tom nejvyšší bohové nezabránili, sbírala by je donekonečna, až by ji tížily na krku jako volský chomout. Po čase se však přišlo na to, co jsme my čtyři zač. Smíš mít další děti, řekli jí, ale ne s ním. Jenže jiní manželé nedávali jantarové náhrdelníky. Tehdy jedinkrát jsem ji viděla plakat.

*

Když jsem se narodila, jedna z mých tet – jejím jménem vás nebudu zatěžovat, můj příběh se tetami jen hemží – mě omyla a zavinula. Další se starala o mou matku, barvila jí rty načerveno a slonovinovými hřebeny jí rozčesávala vlasy. Třetí šla ke dveřím a pustila dovnitř mého otce.

„Děvče,“ oznámila mu matka s nakrčeným nosem.

Mému otci však dcery nevadily, bývaly totiž líbezné a zlatavé jako olivový olej z prvního lisování. Za možnost spojit se s jejich krví byli lidé i bohové ochotni draze zaplatit a povídalo se, že jmění mého otce se vyrovná bohatství samotného krále všech bohů. Položil mi ruku na hlavu a požehnal mi.

„Bude z ní dobrá partie,“ prohlásil.

„Jak dobrá?“ chtěla vědět matka. Kdyby mě mohli vyměnit za něco lepšího, znamenalo by to pro ni jistou útěchu.

Otec se zamyslel, promnul mezi prsty prameny mých vlasů, prohlédl si mé oči a tvar lícních kostí.

„Mohla by se vdát za šlechtice.“

„Za šlechtice?“ podivila se matka. „Snad nemyslíš za smrtelníka?“

Ve tváři se jí viditelně zračil odpor. Jako malá jsem se jednou zeptala, jak smrtelníci vypadají. Otec odvětil: „Dá se říci, že se nám podobají, ale jen do té míry, jako se červ podobá velrybě.“

Odpověď mé matky byla jednodušší: Jako sprosté pytle shnilého masa.

„Určitě se vdá za některého syna Diova,“ trvala matka na svém. V duchu už se viděla na olympských hostinách, usazená po pravici královny Héry.

„Ne. Vlasy má žíhané jako rys. A ta ostrá brada jí také na půvabu nepřidá.“

Matka se dál nehádala. Jako všichni ostatní i ona slyšela o výbuších Heliovy vznětlivé povahy, když se mu někdo stavěl na odpor. Přestože září jako zlato, nezapomeň, že má v sobě oheň.

Vstala. Její těhotenské břicho už stihlo zmizet, pas se jí zase stáhl a tváře měla svěží a panensky růžové. Náš druh se velice dobře zotavuje, avšak ona to dokázala ještě rychleji, patřila totiž k dcerám Okeanovým, které rodí stejně snadno, jako ryby kladou jikry.

„Pojď,“ vyzvala otce. „Uděláme si lepší.“

*

Rostla jsem jako z vody. V plenkách jsem byla jen pár hodin a stejně rychle uplynul i můj batolecí věk. Chvíli o mě pečovala jedna z tet, která se toužila zalíbit mé matce. Kvůli mým žlutým očím a zvláštnímu pištivému pláči mi dala jméno Kirke, „Jestřáb“. Když však pochopila, že si matka všímá jejích služeb stejně málo jako země, po níž kráčí, odporoučela se.

„Matko,“ řekla jsem. „Teta odešla.“

Matka mi neodpověděla. Můj otec už nastoupil do svého vozu a vydal se na cestu po nebi, a tak si vplétala do vlasů květy a chystala se odebrat po tajných vodních cestách na travnaté říční břehy za svými sestrami. Šla bych za ní, jenže to bych pak musela celý den sedět u nohou svých tet a poslouchat jejich klevety o věcech, které mě nezajímaly a kterým jsem nerozuměla. Tak jsem zůstala.

V paláci mého otce panovalo přítmí a ticho. Byl vyhlouben do nitra skály, hned vedle sídla Okeanova, a stěny měl z leštěného obsidiánu. Proč také ne? Mohly být z čehokoli na světě, třeba z krvavě rudé egyptské žuly nebo balzámu z Arábie, stačilo jen, aby na to otec pomyslel. Jemu se ale líbilo, jak obsidián odráží jeho záři, jak na hladkém kamenném povrchu vzplane oheň, kdykoli projde kolem. Samozřejmě mu ani nepřišlo na mysl, jak moc budou stěny černé, když tam nebude, aby je osvětloval. Otec si nikdy nedokázal představit, jak vypadá svět bez něj.

V těch hodinách jsem si mohla dělat, co se mi zlíbilo: zapálit pochodeň, běhat s ní a dívat se, jak mě pronásledují tmavé plameny, ležet na hladké hliněné podlaze a prsty do ní hloubit důlky. Nebyly tam žádné larvy ani červi, i když jsem tehdy netušila, že by mi měli scházet. V paláci nežilo nic kromě nás.

Když se otec večer vrátil, země se zachvěla jako slabiny koně a vyhloubené důlky se rázem vyhladily. Vzápětí se objevila matka, provoněná květinami. Běžela ho uvítat a on jí dovolil, aby se mu pověsila kolem krku, přijal od ní víno a posadil se do svého velikého stříbrného křesla. Já šla hned za ním. Vítám tě doma, otče, vítám tě.

Při pití vína hrál dámu. Nikdo jiný s ním hrát nesměl. Rozložil herní kameny, pak otočil šachovnici a totéž zopakoval na druhé straně. Z hlasu mé matky jako by odkapával med. „Nepůjdeš do postele, má lásko?“ Pomalu se před ním otáčela jako na rožni a předváděla mu své dokonalé křivky. V tu chvíli otec většinou od hry vstal, někdy to však neučinil a to pak následovaly mé nejmilejší okamžiky, protože matka s prásknutím dveří z myrhovníkového dřeva odešla.

Když jsem seděla u otcových nohou, celý svět byl ze zlata. Odevšad proudilo světlo – z jeho žluté kůže, jiskrných očí, bronzových odlesků v jeho vlasech. Tělo měl rozpálené jako žhavé uhlíky a já se k němu tiskla tak silně, jak mi dovolil, jako ještěrka ke kameni na poledním slunci. Jedna z tet mi kdysi prozradila, že někteří nižší bohové se na něj téměř nemohou podívat, já ale byla dcerou z jeho krve a mohla jsem mu hledět do tváře tak dlouho, že když jsem odvrátila zrak, zůstala mi obtištěná v zorném poli a svítila na mě z podlah, zářících stěn a vykládaných stolů, dokonce i z mé vlastní kůže.

„Co by se stalo,“ zeptala jsem se, „kdyby tě nějaký smrtelník spatřil v celé tvé nádheře?“

„V okamžiku by shořel na popel.“

„A co kdyby spatřil mě?“

Otec se usmál. Slyšela jsem známé šoupání mramoru o dřevo, jak posouval kameny dámy. „Mohl by se považovat za šťastného člověka.“

„Nespálila bych ho?“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl.

„Mám přece stejné oči jako ty.“

„Ne, nemáš,“ vyvedl mě z omylu. „Podívej se.“ Přejel pohledem na poleno na kraji krbu. Začalo žhnout, pak vzplálo plamenem a nakonec se rozsypalo na popel. „A to je to nejmenší, co dovedu. Zvládla bys totéž?“

Zírala jsem na polena celou noc. Nic se nestalo.

*

Narodila se mi sestra a brzy po ní bratr. Nevím, jaká doba je od sebe dělila. Dny bohů proudí jeden za druhým jako voda z vodopádu a já se je tehdy ještě nenaučila počítat po způsobu smrtelníků. Někdo by si mohl myslet, že nás k tomu otec povede, vždyť přece nechybí u žádného úsvitu. I on však nazýval mého bratra a sestru dvojčaty. Jisté je to, že od bratrova narození byli neustále propletení jako dva norci. Otec jim oběma požehnal jednou rukou. „Ty,“ předpověděl mé zářící sestře Pásifaé, „se vdáš za věčného syna Diova.“ Řekl to svým věšteckým hlasem, který líčil budoucnost jako jistotu. Matka byla nadšená a hned si začala malovat, do jakých říz se nastrojí na Diovu hostinu.

„A ty,“ obrátil se otec k mému bratrovi, tentokrát už svým obvyklým zvučným hlasem, jasným jako letní ráno. „Každý syn se podobá své matce.“ Matku jeho slova potěšila a vyložila si je jako svolení vybrat synovi jméno. Pojmenovala ho po sobě, Perses.

Oba moji sourozenci byli bystří a rychle pochopili, jak se věci mají. Ze všeho nejraději se na mě dívali skrz své lasičí prsty. Má oči žluté jako moč. Když mluví, vříská jako sova. Jmenuje se Jestřáb, ale je tak ošklivá, že by jí měli říkat Koza.

Tak vypadaly jejich rané pokusy o jízlivé poznámky, zprvu neškodné, ale den za dnem stále jedovatější. Naučila jsem se jim vyhýbat a oni si brzy našli lepší zábavu mezi mladými najádami a říčními bohy v Okeanově paláci. Když matka odešla za svými sestrami, doprovázeli ji a postupně si podmanili všechny naše poddajné bratrance a sestřenice, ochromené jako střevle před tlamou štiky. Dokázali vymyslet stovky druhů mučení převlečené za hry. Pojď sem, melie. Na Olympu je teď v módě stříhat si vlasy nakrátko, jen aby ti zakrývaly šíji. Jak si chceš opatřit manžela, jestli nám to nedovolíš? Když pak melie skončila oškubaná jako ježek a rozplakala se, smáli se, až jeskyně burácely ozvěnou.

Nechala jsem je dělat si, co chtějí. Nejraději jsem byla v otcově tichému paláci a každou možnou chvíli jsem trávila u jeho nohou. Jednoho dne, snad za odměnu, mi nabídl, že mi ukáže své stádo posvátných krav. Byla to velká pocta, protože to znamenalo, že se svezu v jeho zlatém voze a spatřím zvířata, jež mu všichni bohové záviděli, padesát bělostných jalovic, na nichž s potěšením spočíval pohledem při svých každodenních cestách nad zemí. Nakláněla jsem se přes okraj vozu posázený drahokamy a s údivem sledovala, jak pod námi ubíhá svět: svěží zelené lesy, rozeklané hory a širý modrý oceán. Vyhlížela jsem smrtelníky, ale byli jsme moc vysoko, než abychom je rozeznali.

Stádo se páslo na travnatém ostrově Trinakridě a dohlížely na ně dvě z mých nevlastních sester. Když jsme přijeli, sestry se ihned rozběhly k mému otci a s výskáním mu skočily kolem krku. Patřily k nejkrásnějším ze všech otcových půvabných dětí, jejich pleť a vlasy se podobaly roztavenému zlatu. Jmenovaly se Lampetie a Faëthusa, „Zářící“ a „Světlá“.

„Kohopak jsi nám to přivedl?“

„Musí to být dcera Persy, všimni si jejích očí.“

„No jistě!“ Lampetie – myslím, že to byla ona – mě pohladila po vlasech. „Drahoušku, s těma svýma očima si vůbec nedělej starosti. Ani trošičku. Tvá matka je velmi krásná, ale silná nikdy nebyla.“

„Mám stejné oči jako vy,“ namítla jsem.

„Rozkošné! Ne, drahoušku, ty naše planou jako oheň a vlasy máme jako slunce na vodě.“

„Děláš dobře, že si ty své splétáš do copu,“ přidala se Faë thusa. „Trochu se tím skryjí ty světlejší prameny. Jenom škoda, že se nedá stejně schovat i tvůj hlas.“

„Ledaže by už nikdy nepromluvila. To by snad šlo, nemyslíš, sestro?“

„To ano.“ Obě se usmály. „Půjdeme se podívat na krávy?“

Nikdy předtím jsem žádnou krávu neviděla, ale nevadilo to, neboť otcova zvířata byla nade všechnu pochybnost tak nádherná, že jsem nepotřebovala srovnání. Měla srst bělostnou jako okvětní plátky lilií a mírné oči s dlouhými řasami. Rohy měly pozlacené – zásluhou mých sester –, a když se krávy sklonily, aby mohly spásat trávu, krky se jim ohnuly ladně jako šíje tanečnic. Hřbety se jim měkce leskly ve světle soumraku.

„To je krása!“ řekla jsem. „Můžu si na jednu sáhnout?“

„Ne,“ zarazil mě otec.

„Povíme ti, jak se jmenují. Támhle je Bělohlávka, Jasnoočko a Zlatíčko. Potom Kráska, Pěkněnka, Zlatorožka a Blyštivá. Tohle je Zlatíčko a támhle…“

„Zlatíčko už jste mi ukazovaly,“ přerušila jsem je. „Říkaly jste, že je to támhleta.“ Ukázala jsem na první, spokojeně přežvykující krávu.

Sestry se na sebe podívaly a pak vrhly jediný zlatavý pohled na otce. Ten však zíral na své krávy nepřítomně, jako u vytržení.

„Jistě se pleteš,“ odbyly mě. „Zlatíčko je tahle, kterou jsme ti právě ukázaly. Tamta je Hvězdička a tohle Třpytka a…“

Vtom se ozval můj otec: „Co to má být? Pěkněnka má stroupek?“

Sestry se najednou mohly přetrhnout. „Stroupek? Ach, to určitě ne! Zlobivá Pěkněnka, takhle si ublížit. Který ničema ti to udělal?“

Naklonila jsem se, abych lépe viděla. Stroupek byl maličký, menší než můj nejdrobnější nehet, ale otec se mračil. „Do zítřka to napravíte.“

Sestry horlivě přikyvovaly, samozřejmě, samozřejmě. Moc nás to mrzí.

Nastoupili jsme zpátky do vozu a otec se chopil postříbřených opratí. Sestry mu ještě stihly vtisknout na ruce posledních pár polibků a pak už se koně vzepjali a vyhoupli se s námi k nebi. Soumrakem začínala probleskovat první souhvězdí.

Vzpomněla jsem si, jak mi otec kdysi řekl, že na zemi žijí lidé zvaní astronomové, jejichž úkolem je sledovat jeho východy a západy. Mezi smrtelníky se těšili velké úctě a žili v palácích jako poradci králů, někdy se však můj otec tu či onde zdržel a způsobil jim ve výpočtech obrovské zmatky. Tehdy byli astronomové odvlékáni před krále, jimž sloužili, a popravováni jako podvodníci. Když mi to otec vyprávěl, usmíval se. Zasloužili si to, tvrdil. Helios, bůh slunce, se řídí jedině vlastní vůlí a nikdo mu nebude přikazovat, co má dělat.

„Otče,“ ozvala jsem se toho dne, „zpozdili jsme se tolik, že kvůli nám budou umírat astronomové?“

„Ano,“ odpověděl a zacinkal opratěmi. Koně vyrazili vpřed a svět pod námi se změnil v jednu šmouhu. Z mořských břehů stoupaly stíny noci. Nedívala jsem se. Na prsou mě svíralo, jako když se ždímá látka. Myslela jsem na astronomy. Představovala jsem si je, drobné červy, zplihlé a shrbené. Prosím, volali vkleče na kostnatých kolenou, není to naše chyba, to samotné slunce se zpozdilo.

Slunce se nikdy nezpozdí, odpovídali králové usazení na trůnech. Takové řeči jsou rouhání, musíte zemřít! A tak se do vzduchu vznesly sekyry a rozťaly žadonící muže vejpůl.

„Otče,“ řekla jsem, „mám divný pocit.“

„Jsi jen hladová,“ prohlásil. „Nadešla doba hostiny. Tvé sestry by se měly stydět, že nás zdržely tak dlouho.“

Při večeři jsem se najedla dosyta, ale divný pocit nepřecházel. Zřejmě jsem se tvářila nějak zvláštně, protože Perses a Pásifaé se mi ze svého lehátka začali posmívat. „Spolkla jsi žábu?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

To je povzbudilo k ještě hlasitějšímu smíchu. Otírali se o sebe údy zahalenými v látkách, jako když si hadi leští šupiny. Sestra se mě zeptala: „A jak se ti líbily otcovy zlaté jalovice?“

„Byly překrásné.“

Perses se zachechtal. „Ona to neví! Už jsi někdy slyšela o někom tak pitomém?“

„Ještě nikdy,“ odvětila má sestra.

Neměla jsem se ptát, ale byla jsem ještě pohroužená v myšlenkách a před očima mi vyvstávala rozsekaná těla na mramorových podlahách. „Co nevím?“

Dokonale krásný lasičí obličej mé sestry. „Přece že se s nimi páří. Díky tomu se rodí pořád nové. Promění se v býka, oplodní je, aby měly telata, a ty staré dá uvařit. Proto si všichni myslí, že jsou nesmrtelné.“

„To není pravda.“

Oba zařvali smíchy a začali si ukazovat na moje rudé tváře. Povyk přilákal matku. Zbožňovala šprýmy mých sourozenců.

„Pověděli jsme Kirce o těch kravách,“ oznámil jí bratr. „Nevěděla to.“

Matčin smích, stříbřitý jako bystřina ženoucí se přes kameny. „Hloupá Kirke.“

*

Tak míjel rok za rokem. Ráda bych tvrdila, že jsem celou dobu čekala na příležitost k úniku, jenže pravda je taková, že bych se nejspíš dál nechala unášet proudem a až do konce věků se domnívala, že nic jiného než tohle jednotvárné trápení neexistuje.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart, říjen 2019
Překlad: Eva Maršíková
Obálka: David Mann
Vazba: pevná
Počet stran: 376
Cena: 399 Kč