Leigh Bardugo: Zjizvený král

Ukázky z knih / 11.10.2019 /

Zkroť své démony… nebo jim dej to, co chtějí!
Na oslabených hranicích Ravky se shromažďují nepřátelé. Král Nikolaj Lantsov by měl dokázat nemožné – naplnit prázdné pokladnice, získat spojence a zastavit zkázu, která zemi hrozí. V jeho nitru však den ode dne sílí démon, který může zničit vše, co už mladý panovník vybudoval. Nikolaj a větrostrůjkyně Zoja se proto vydávají na riskantní cestu. Podaří se jim najít lék na královu tajemnou chorobu? Pokud ne, hrozí, že Ravka padne.

 

ANOTACE:
Nikolaj Lantsov, král Ravky, vždycky statečně čelil osudu. Nikdo netuší, co všechno vytrpěl během krvavé občanské války, a tak by to taky mělo zůstat. Na oslabených hranicích země se však začínají šikovat nepřátelé a on opět musí dokázat nemožné – naplnit prázdné pokladnice, získat spojence a zastavit zkázu, která zemi hrozí.

V jeho nitru však den ode dne sílí démon, který může zničit vše, co už mladý panovník vybudoval. Nikolaj se chce temné magie zbavit, proto se s věrnou pomocnicí, větrostrůjkyní Zojou, vydává na velmi riskantní cestu. Podaří se jim vyřešit záhadu královy tajemné choroby? Najdou lék, který ho zachrání, a s ním i celou Ravku?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

TONOUCÍ MUŽ

1
DIMA

Dima uslyšel bouchání vrat stodoly dřív než všichni ostatní. V kuchyni jejich malého statku to bublalo jako v rendlíku na plotně, okna pečlivě zavřeli kvůli vichru, v místnosti visel teplý, vlhký vzduch. Stěny se otřásaly halasným dohadováním bratrů, brebentili jeden přes druhého, matka si do toho pobrukovala písničku, kterou Dima neznal, a do taktu si podupávala nohou. Na klíně si přidržovala roztržený rukáv otcovy košile, jehlou klovala do látky jako dychtivý vrabčák, špulka vlněného vlákna se jí táhla mezi prsty jako tučná žížala.

Dima byl nejmladší ze šesti chlapců, pozdní dítě, narozené dlouho potom, co doktor, který v létě přijížděl do vesnice, matce oznámil, že už se dalších dětí nedočká. Nečekané požehnání, říkávala máma, hlídala si Dimu a obskakovala ho, zatímco ostatní odcházeli za prací. Nechtěný hladový krk, šklebil se jeho starší bratr Pjotr.

Dima byl malý, a tak ho při bratrském vtipkování často opomíjeli, v hlučných domácích debatách na něj pozapomínali. Proto také oné podzimní noci, zatímco stál u škopku a myl poslední hrnce, které mu tam bratři nechali, zaslechl to výmluvné břink stodolních vrat. Pustil se do drhnutí ještě náruživěji, aby dokončil práci a dostal se do postele, než někoho napadne poslat ho ven do tmy. Mezi vzteklými nápory vyjícího větru slyšel fenu Molniju, jak skučí u kuchyňského prahu, žebrá o zbytky a teplé místo k přespání.

Do oken šlehaly větve. Matka zvedla hlavu, zasmušilé rýhy kolem úst se jí prohloubily. Zamračila se, jako by chtěla poslat uličnický vítr do postele bez večeře. „Zima přichází brzy a zůstává dlouho.“

„Inu,“ ozval se otec, „úplně stejně jako tvoje matka.“ Máma ho nakopla botou.

Ten večer nechala za pecí sklenku kvasu, dar pro domácí duchy, kteří dohlížejí na statek a přespávají v teple za starými železnými kamny. Aspoň to tak máma řekla. Táta jen obrátil oči v sloup a zabručel, že je škoda dobrého pití.

Dima věděl, že až všichni odejdou na kutě, Pjotr do sebe tu sklenku obrátí a sní kus medového koláče, který tam máma položila, zabalený v plátýnku. „Bude tě chodit strašit prababiččin duch,“ varoval ho někdy Dima. Ale Pjotr si jen otřel rukávem bradu a odbyl ho: „Žádný duch tu není, ty idiote. Babu Galinu už žerou červi na hřbitově a ty dopadneš taky tak, jestli to vyžvaníš.“

Teď se Pjotr sehnul a tvrdě do Dimy rýpl. Dimu občas napadalo, že si ty ostré lokty snad nějak pěstuje. „Slyšíš to?“ zeptal se Pjotr.

„Není co slyšet,“ odsekl Dima a srdce se v něm zhouplo. Ta vrata stodoly…

„Něco je tam venku, žene se to s bouřkou.“

Takže se ho bratr jenom snaží vylekat. „Pitomost,“ odbyl ho Dima, ale ulevilo se mu.

„Poslouchej,“ pobídl ho Pjotr. Vítr otřásl střechou domu, oheň zaprskal a Dimovi se vážně zdálo, že zaslechl něco víc než bouřku – vzdálený pisklavý výkřik, snad zavytí hladového zvířete nebo dětské zakvílení. „Když vítr fouká hřbitovem, probudí duchy všech děcek, co umřely, než stačily dostat jména svatých. Malenčiki. Jdou krást duše a pak si jimi vykupují cestu do nebe.“ Pjotr se sehnul a dloubl prstem Dimu do ramene. „Vždycky seberou toho nejmladšího.“

Dimovi bylo osm, dost na to, aby měl vlastní rozum. Stejně ale zabloudil pohledem k temným oknům, na měsícem osvětlený dvorek, kde se stromy ohýbaly a třásly ve větru. Škubl sebou. Byl by přísahal – vážně by přísahal, že se tam venku na okamžik mihl stín, tmavá skvrna čehosi mnohem většího než pták.

Pjotr se rozesmál a cákl na něj vodu z nádobí. „Páni, ty jsi čím dál větší hlupák. Kdo by stál o tvou ubohou dušičku?“

Pjotr tě pokouší jenom proto, že před tebou byl benjamínek on, říkávala mu máma. Snaž se na něj být hodný, je starší, ale ne moudřejší. Dima se snažil. Vážně ano. Ale někdy se mu prostě chtělo do Pjotra strčit, až si kecne na zadek. Pak uvidí, jaké to je být malý.

Vítr ustal a v náhlém náporu ticha se nedalo přeslechnout pronikavé prásknutí, rozlehlo se po celém dvoře.

„Kdo nechal otevřeno do stodoly?“ zamračil se otec.

„Stáje měl dneska na starosti Dima,“ ohlásil Pjotr svědomitě a bratři, shromáždění kolem stolu, se rozkdákali jako poplašené slepice.

„Já je zavřel,“ bránil se Dima. „A pořádně zastrčil závoru!“

Otec se na židli opřel. „Tak se mi to práskání jenom zdá?“

„On si asi myslí, že to dělá nějaký duch,“ posmíval se Pjotr.

Matka vzhlédla od spravování. „Dimo, běž to zavřít a zajistit.“

„Já to udělám,“ povzdechl si odevzdaně Pjotr. „Všichni víme, že se chlapeček potmě bojí.“

Ale Dima vycítil, že je to výzva. Otec od něj čeká, že to zařídí sám. „Já se nebojím,“ prohlásil. „Klidně půjdu a ty vrata zavřu.“ Ignoroval Pjotrův uštěpačný pohled, otřel si ruce a vzal si kabát a čepici.

Matka mu podala cínovou lucernu. „A pospěš si,“ pobídla ho a přitáhla mu límec ke krku. „Rychle se vrať a já tě uložím do postele a povím ti pohádku.“

„Novou?“

„Ano, a pěknou, o mořských pannách na severu.“

„Budou tam kouzla?“

„Spousta. Tak už běž.“

Dima sjel očima k ikoně svatého Felixe na stěně u dveří. Zasmušilý obličej světce odrážel poblikávající světlo svíček, tvářil se soucitně, jako by věděl, jak chladno je tam venku. Felixe nabodli na rožeň z jabloňové větve a upekli zaživa jen pár hodin poté, co provedl zázrak se sady. Neječel, ani nekřičel, jen požádal vesničany, ať ho otočí, aby se k němu plameny dostaly i z druhé strany. Felix by se bouřky nebál.

Sotva Dima otevřel kuchyňské dveře, zkusil mu je vítr vyškubnout z ruky. Zabouchl je za sebou a slyšel, jak je někdo na druhé straně zajistil. Věděl, že je to třeba a že mu za chvíli zas otevřou, ale stejně mu to připadalo jako trest. Ohlédl se na zářící okna a přinutil neochotné nohy sejít po schodech na kamenitou zem dvorku. Přepadlo ho přitom děsivé pomyšlení, že jen co opustil bezpečné teplo kuchyně, rodina na něj zapomněla. Pokud se nevrátí, nikdo pro něj plakat nebude, nikdo nevyvolá poplach. Vítr jim Dimu navždy vymaže z paměti.

Prohlížel si dlouhý, měsícem osvícený pás země kolem slepičích kurníků a boudy pro husy. Musel ho přejít, aby se dostal ke stodole, kde chovali starého koníka Gerasima a krávu Mathildu.

„Vybavený ocelovými lopatkami,“ zašeptal, když míjel nový pluh a přejel po něm rukou, jako by to byl talisman pro štěstí. Netušil, proč jsou tyhle lopatky lepší, ale když pluh dorazil, otec tahle slova pyšně opakoval před sousedy a Dimovi se líbilo, jak znějí. O tom pluhu se vedly dlouhé debaty u kuchyňského stolu a taky o všech králových zemědělských reformách, o potížích a nadějích, jež přinesou.

„Jsme na cestě k další občanské válce,“ bručela máma. „Král je moc zbrklý.“

Ale otec byl spokojený. „Jak si můžeš dělat starosti, když máš plné břicho a na střeše čerstvý dehet? Tenhle rok jsme poprvé sklidili dost, aby se dalo jít na trh a ještě nám zbylo dost pro sebe.“

„Protože král snížil desátek vévodovi Radimovovi na zlomek toho, co býval!“ prohlásila máma.

„A toho máme litovat?“

„Budeme, až vévoda a ti jeho šlechtičtí kamarádíčci zamordují krále v posteli.“

„Král Nikolaj je válečný hrdina!“ Otec máchl rukou do vzduchu, jako by se všechny potíže daly rozehnat jako kouř z dýmky. „A bez podpory armády žádný puč nebude.“

Mluvili pořád dokola, večer co večer probírali stejné věci. Dima tomu moc nerozuměl, věděl jen, že se má za mladého krále modlit.

Husy v boudě kejhaly a šramotily, rozdrážděné počasím nebo Dimovými nervózními kroky. Už se před ním tyčila velká dřevěná vrata stodoly, houpala se v pantech, jako by sama budova vzdychala, jako by vrata byla ústa a mohla ho jediným vdechnutím nasát dovnitř. Za dne, když mezi taškami na střeše pronikalo slunce, všechno vonělo senem, Gerasim frkal a Mathilda bučela, měl tu stodolu rád. Ale v noci se proměnila v dutou skořápku, čekající, až ji naplní něco příšerného – lstivé stvoření, které nechá vrata otevřená, aby nalákala pošetilého chlapce. Protože Dima věděl, že je zavřel. Byl si tím jistý a nemohl si pomoct, myslel na Pjotrovy malenčiki, malé duchy, kteří kradou duše.

Nech toho, vynadal si. Ty vrata otevřel sám Pjotr, abys musel jít ven do zimy nebo abys řekl, že nepůjdeš, a udělal si ostudu. Ale Dima bratrům a rodičům dokázal, že umí být statečný. To pomyšlení ho hřálo, stejně si však vytáhl límec až na uši a třásl se v kousavém větru. Teprve tehdy si uvědomil, že už neslyší Molnijino štěkání. Nebyla u dveří, nepokusila se proklouznout do kuchyně, když Dima vycházel ven.

„Molnijo?“ hlesl a vítr jeho hlas sebral a odnesl ho pryč. „Molnijo!“ zavolal – ale jen krapet hlasitěji. Co kdyby tam číhalo něco jiného než pes?

Krok za krokem přecházel dvůr, pod nohama mu poskakovaly a chvěly se stíny stromů. Za stromy se rýsovala široká stuha cesty. Táhla se až do města, až ke hřbitovu. Dima se tam radši nedíval, co kdyby uviděl šourající se tělo v rozedraných hadrech, jak se po ní vleče a trousí za sebou hřbitovní hlínu.

Odkudsi mezi stromy se ozvalo tiché zaskučení. Vyjekl. Ze tmy na něj zíraly žluté oči. Světlo jeho lucerny dopadlo na černé tlapy, rozježený kožich a vyceněné zuby.

„Molnijo!“ vydechl s úlevou. Najednou byl vděčný za hlasité kvílení bouře. Nelíbilo se mu, že by bratři zaslechli jeho ostudné pisklavé vykviknutí, vyběhli ven a našli jen chudáka psa krčícího se v křoví. „Pojď sem, holka,“ lákal ji. Molnija ležela s břichem přitisknutým k zemi a ušima přitaženýma k hlavě. Nehýbala se.

Dima se ohlédl ke stodole. Petlice, která měla držet vrata zavřená, se válela roztříštěná na kousky ve křoví. Zevnitř uslyšel tiché, vlhké popotahování. Schovalo se snad do stodoly nějaké raněné zvíře? Možná vlk?

Zlaté světlo z oken statku mu připadalo neskutečně daleko. Asi by se měl vrátit pro pomoc. Jistě by nikdo nečekal, že se sám vypořádá s vlkem. Jenže co když ve stodole nic není? Nebo jenom nějaká neškodná kočka, do které se Molnija pustila? Pak by se mu vysmáli všichni bratři, nejenom Pjotr.

Dima se šoural dál, lucernu držel v natažené ruce před sebou. Počkal, až se vichřice uklidní, přidržel těžká vrata za okraj, aby ho nepraštila, a vešel do stodoly.

Byla tam tma, měsíční zář dovnitř skoro nepronikala. Popošel o kousíček dál. Myslel na laskavé oči svatého Felixe, na jabloňovou větev, která mu probodla srdce. Pak, jako by bouře chytila dech, zavál vítr. Vrata se za Dimou zabouchla a slabé světlo lucerny zaprskalo a uhaslo.

Venku slyšel zuřit bouři, ale ve stodole vládlo ticho. Zvířata zmlkla, jako by na něco čekala, přes sladkou vůni sena cítil kyselý pach jejich strachu – a ještě cosi. Ten pach Dima znal, takhle to smrdělo, když zabíjeli husu na sváteční stůl: horká měďnatá vůně krve.

Vrať se, řekl si.

Ve tmě se něco pohnulo. Dima zachytil odlesk měsíčního světla, jakýsi záblesk, mohly to být oči. A pak jako by se jeden stín odlepil a plynul stodolou.

Dima udělal krok dozadu, vyhaslou lucernu si tiskl na hruď. Stín měl na sobě potrhané cáry, kdysi snad elegantní oblečení, a Dima na chviličku zadoufal, že se do stodoly uchýlil pocestný, aby tu prospal bouři. Ale ta věc se nepohybovala jako člověk. Byla moc ladná, moc tichá a postupovala přikrčená. Dima kvílel a stín se kradl blíž. Oči měl černé jako noc a od špiček prstů s drápy se mu táhly černé žíly, jako by si namočil prsty do inkoustu. Ty temné úponky na jeho kůži vypadaly, že pulzují.

Uteč, pobízel Dima sám sebe. Křič. Myslel na to, jak se husy důvěřivě blížily k Pjotrovi, jak ani hláskem nezaprotestovaly v těch několika vteřinách, než jim bratr zakroutil krkem. Hlupačky, myslel si Dima tehdy, ale teď to chápal.

Tvor se vztyčil, na zádech se mu rozevřela mohutná křídla, jejichž okraje se kroutily jako kouř.

„Táto!“ zkusil Dima vykřiknout, nevyšlo z něj však víc než vzdech.

Stvoření se zastavilo, jako by to slovo znalo. Zaposlouchalo se, naklonilo hlavu ke straně a Dima zas couvl o krok a pak ještě o další.

Netvor k němu sjel pohledem a najednou byl až u něj, tyčil se nad ním. V šedém měsíčním světle Dima viděl, že temné skvrny kolem jeho úst a na hrudi jsou od krve.

Stín se k němu naklonil a zhluboka se nadechl. Takhle zblízka měl tvář mladého muže – dokud nerozevřel rty, neroztáhl koutky úst a neodhalil dlouhé černé tesáky.

Usmíval se. Netvor se usmíval. Věděl, že se brzy dobře nakrmí. Dima ucítil, jak mu po noze teče něco teplého, a došlo mu, že se počural.

Obluda po něm skočila.

Vrata za Dimou se rozletěla, bouře se vedrala dovnitř. Zazněla hlasitá rána, netvora srazil nápor větru a mrštil jeho okřídleným tělem o zadní stěnu. Dřevěné trámy se tím nárazem roztříštily a temná silueta se zhroutila na zem jako pytel brambor.

Do stodoly vešla postava v nevýrazném šedém kabátě, divný vítr jí povlával dlouhými černými vlasy. Do tváře jí dopadl měsíční svit a Dima hlasitě vyjekl, protože na obyčejného člověka byla moc krásná. Takže to musí být světice. Jistě umřel a ona ho přišla doprovodit do požehnaných končin.

Ale nezastavila se u něj, nevzala ho do náruče, nepronesla tiché modlitby, ani slova útěchy. Místo toho se se vztaženýma rukama přiblížila k netvorovi. Musí to být nějaká svatá bojovnice jako Sankt Juris, jako Sankta Alina z Vrásy.

„Dej pozor,“ vypravil ze sebe šeptem Dima, měl strach, že svatá dojde k úhoně. „Má to… ty zuby.“

Ale světice měla pro strach uděláno. Šťouchla netvora špičkou boty a překulila ho na bok. Nestvůra zavrčela, zvolna se probouzela a Dima sevřel lucernu pevněji, jako by ho mohla ochránit.

Svatá bojovnice rychle a zručně spoutala nestvůře ruce s drápy těžkými okovy. Rázně škubla řetězem a přinutila ji vstát. Obluda na ni vycenila zuby, ale svatá se ani trochu nepolekala. Plácla netvora po čenichu jako neposlušné domácí zvířátko.

Její zajatec syčel a marně se vzpínal v poutech. Jednou, dvakrát máchl křídly, snažil se ji zvednout do vzduchu, ale ona sevřela řetěz v hrsti a škubla druhou rukou. Do netvora se opřel další nápor větru a narazil ho na stěnu stodoly. Dopadl na zem, svezl se na kolena, vyvrávoral do stoje a zakolébal se, trochu teď připomínal člověka – třeba Dimova otce, když se zdrží v hospodě. Svatá zatáhla za řetěz, něco zamumlala a tvor zase zasyčel a kolem zavál vítr.

Není to svatá, uvědomil si Dima. Je to griša. Voják Druhé armády. Přivolávač, který umí ovládat vítr.

Žena si stáhla šál z ramen, přehodila ho netvorovi přes hlavu a ramena a vedla vzpouzejícího se a chňapajícího zajatce ven.

Když míjela Dimu, hodila mu stříbrnou minci. „Za napáchané škody,“ vysvětlila a oči jí v měsíčním světle zazářily jako drahokamy. „Dnes v noci jsi nic neviděl, rozumíš? Drž jazyk za zuby, jinak ho příště nevezmu na vodítko.“

Dima přikývl a cítil, jak se mu z očí zase řinou slzy. Griša povytáhla obočí. Jaktěživ neviděl takovou tvář, byla krásnější než malovaná ikona, modré oči připomínaly nejhlubší říční vody. Hodila mu další minci a on ji taktak zachytil ve vzduchu.

„Tahle je pro tebe. Bratrům nic nedávej.“

Dima ji sledoval, jak proplouvá vraty stodoly. Přinutil nohy k pohybu. Měl sto chutí upalovat do domu, najít matku a zabořit se jí do sukní, ale zoufale toužil ještě naposled se podívat na grišu a jejího netvora. Kradl se za nimi jako myš. Ve stínech měsícem osvětlené cesty čekal veliký kočár s kočím zahaleným v černém plášti. Vozka seskočil, chopil se řetězu a pomohl vtáhnout netvora dovnitř.

Dima věděl, že se mu to jistě jenom zdá, přestože ho v dlani tížilo chladné stříbro. Vozka se na netvora nepodíval a neřekl Tak pojď, ty potvoro! ani Tyhle lidi už nikdy trápit nebudeš!, jak to dělávají hrdinové.

Místo toho z hlubokých stínů rozkývaných borovic zaznělo cosi, co Dimovi připadalo jako: „Pozor na hlavu, Vaše Veličenstvo.“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, říjen 2019
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít