Kiersten Whiteová: Žár
Po Vzestupu a Temnotě vydává nakladatelství CooBoo třetí díl Dobyvatelské ságy Kiersten Whiteové s názvem Žár.
ANOTACE:
Po strašlivém utrpení při obléhání Konstantinopole je Radu povolán zpět k sultánu Mehmedovi. Ten je mocnější a silnější než kdykoli dřív, ale také nesmírně osamělý. Znamená to, že je konečně přístupnější? A stojí o to ještě vůbec Radu?
Lada stále sní o tom, že vytvoří spravedlivější Valašsko, ale aby se jí to podařilo, musí zemi osvobodit zpod osmanského vazalství. A tak Mehmedovi i svému bratrovi pošle vzkaz, který se nedá ignorovat. A dva muži jejího života nemají na výběr. A pouze zničením všech, které milují, mohou tito tři vytvořit nový lepší svět.
UKÁZKA Z KNIHY:
1
1454: Valašsko
Lada musela jít doslova přes mrtvoly, aby svůj hrad získala.
To ovšem neznamenalo, že v něm chtěla trávit čas. Utéct z hlavního města byla úleva. Chápala, že je potřeba mít nějaké sídlo moci, ale Trhoviště nenáviděla. Nedokázala v těch kamenných místnostech spát. Zely prázdnotou, a přesto byly přecpané duchy všech těch knížat, která tam přebývala před ní.
Za Nikolajem to měla moc daleko, a tak se chystala na noc utábořit. Samota byla čím dál vzácnější – další věc, která jí hrozně chyběla. Ale maličká vesnice zastrčená stranou namrzlé cesty ji vábila. Jednoho léta, nedlouho předtím, než ji a Rada vyhandlovali s Osmánci, jeli po stejné stezce se svým otcem. Bylo to jedno z nejšťastnějších období v jejím životě. A ačkoli teď mrzlo, nostalgie a melancholie ji zpomalovaly, až se rozhodla zůstat.
Kousek před vesnicí strávila pár mrazivých chvil výměnou svých obvyklých černých kalhot a tuniky za běžnější oděv. Už se o nich natolik vědělo, že hrozilo nebezpečí z prozrazení. Oblékla si sukně a blůzu, ale kroužkovou košili si vespod nechala. Tu nosila vždycky. Pro necvičené oko na ní nebylo nic, co by ji jako knížete prozrazovalo.
Nocleh našla v malém kamenném domku. Vzhledem k tomu, že tady nebylo dost úrodné půdy, aby to bojarům stálo za oběť, mohli rolníci vlastnit malá políčka. Ne dost velká, aby prosperovali, ale dost na to, aby přežili. Jakmile dostala postarší žena do ruky peníze, usadila Ladu u ohniště s chlebem a miskou dušeného masa se zeleninou. Ta žena měla dceru, maličkou holčičku oblečenou v příliš velkých šatech samá záplata.
Taky měli kočku, která navzdory tomu, že si jí Lada naprosto nevšímala, trvala na tom, že se jí bude otírat o nohu a příst. Děvčátko si sedlo skoro stejně blízko. „Jmenuje se Kníže,“ řekla a sklonila se, aby ji poškrábala za ušima.
Lada povytáhla obočí. „To je divné jméno pro kočku.“
Holčička se zazubila a ukázala mezery mezi vypadlými dětskými zuby. „Ale teď už i holky můžou být knížaty.“
„To ano,“ pokoušela se Lada zatajit úsměv. „Pověz mi, co si myslíš o našem novém knížeti?“
„Nikdy jsem ji neviděla. Ale chtěla bych! Myslím, že to musí být ta nejkrásnější dívka na světě.“
Lada si odfrkla ve stejné chvíli jako dívčina matka. Žena se posadila na židli naproti Ladě. „Já jsem slyšela, že nestojí za druhý pohled. Požehnání. Možná ji to zachrání před sňatkem.“
„Vážně?“ Lada míchala dušenou směs v misce. „Ty si nemyslíš, že by se měla vdát?“
Žena se dychtivě naklonila dopředu. „Přijela jsi sem sama. Žena? Co cestuje bez doprovodu? Před rokem by něco takovýho nebylo možný. Poslední sklizeň jsme mohli odvézt zrní do Trhoviště, aniž bychom platili mýto lupičům na každý míli cesty. Utržili jsme dvakrát tolik peněz, než co jsme kdy měli. A moje sestra už nemusí svoje kluky učit předstírat hloupost, aby se vyhnuli odvodu k sultánovejm prokletejm janičárům.“
Lada přikývla, jako by váhala souhlasit. „Ale zabila všechny ty bojary. Slyšela jsem, že je zvrácená.“
Žena zafuněla a mávla rukou. „A co kdy bojaři pro nás udělali dobrýho? Měla svý důvody. Slyšela jsem…“ Naklonila se dopředu tak rychle a živě, že si ani nevšimla zpoloviny vylité misky. „Slyšela jsem, že rozdává půdu každýmu. Dovedeš si to představit? Žádný rodový jméno, žádná bojarská urozenost. Dává ji těm, kdo si ji zaslouží. Takže doufám, že se nikdy nevdá. Doufám, že bude žít do sta let, chrlit oheň a pít krev našich nepřátel.“
Holčička zvedla kočku a položila si ji na klín. „Slyšelas ten příběh o zlatým poháru?“ zeptala se s jasnýma a rozzářenýma očima.
Lada se usmála. „Pověz mi ho.“
A tak si Lada o sobě vyslechla nové historky, od svých vlastních lidí. Byly přehnané a nadsazené, ale byly založené na věcech, které doopravdy udělala. Na způsobech, jakými napravovala svoji zemi pro svůj lid.
Tu noc spala Lada dobře.
*
„Věděl jsi,“ řekla Lada s očima upřenýma na pergamen ve své ruce, „že abych vyřešila spor mezi dvěma ženami, které se přely o dítě, musela jsem to dítě rozseknout napůl a každé dát kousek?“
„To od tebe bylo velmi praktické.“ Nikolaj na ni čekal na silnici. Teď jeli bok po boku a jejich koně se proplétali mezi stromy ojíněnými mrazem. Tahle zima byla lepší než ta minulá, ačkoli se Ladě kupodivu stýskalo po tom kamarádském duchu, když jako uprchlík tábořila se svými muži. Teď byli každý jinde, roztroušení po celé zemi. Všichni konali pro Valašsko důležitou práci, ale kdykoli měla šanci se s nimi znovu setkat, chopila se jí. Na tenhle čas s Nikolajem se těšila.
Vedl je směrem k panství, které dříve patřilo jejímu rádci, Tomovi Basarabovi. Před Ladinou vládou byl Toma naživu a bohatý a tyhle cesty byly bez ozbrojeného doprovodu stráží skoro neprůchodné. Teď byl Toma mrtvý a silnice byly bezpečné. Obojí – jak smrt bojarů, tak bezpečí pro všechny ostatní – byla doposud Ladina vláda v kostce.
Mrazivý vzduch ji štípal v nose, ale jí to připadalo povzbuzující a příjemné. Slunce jasně svítilo, ale s pokrývkou sněhu, pod kterou dřímalo Valašsko, to ani nehnulo. Možná i to přispívalo k bezpečí na silnicích. Nikdo v tomhle počasí netoužil být venku.
Lada tomu však dávala přednost před hradem s náruživostí stejně ostrou a pichlavou jako rampouchy, pod kterými projížděla.
Zamávala pergamenem s vyprávěním o jejích neobvyklých metodách řešení rodinných sporů. „To nejurážlivější na tom je,“ pokračovala, „že ta bajka ani není originální. Transylvánci ji našli v Bibli. To nejmenší, co mohli udělat, je alespoň si o mně vymýšlet nové povídačky, než aby vykrádali Šalamouna.“ Měla by nechat vytisknout historky, co jí včera večer vyprávěla ta žena s dcerou. Rozšířit raději tyhle pověsti.
Nikolaj ukázal na štos hlášení, která jí předal. „Vidělas ten nový dřevoryt? Velmi nadaný umělec. Je to na dalším listu.“
Probírala se tím, jak jen za jízdy na koni nejlépe uměla, a každou stránku, kterou dočetla, zahodila na silnici. Nebylo v nich nic než pomluvy. Nic důležitého. Nic pravdivého. Tlusté rukavice, co měla na rukou, nebyly dělané na listování tenkými pergameny, ale vytrvala, dokud ilustraci nenašla. „Večeřím lidské maso uprostřed lesa nabodnutých těl.“
„No právě! Hostiny v Trhovišti se od té doby, cos mě poslala sem, pořádně změnily.“
Lada si narovnala rudou saténovou čapku, v jejímž středu hvězda z drahokamů představovala tu padající, která doprovázela její nástup na trůn. „Netrefil moje vlasy.“
Nikolaj zvedl ruku a zatahal ji za jednu z dlouhých, kudrnatých kadeří. „Je těžké zachytit takovou vznešenost jen obyčejnými nástroji.“
INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, září 2019
Překlad: Hana Netušilová, Kristýna Vyhlídková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 344
Cena: 349 Kč