Patricia Briggs: Bouří prokletá

V nejnovějším pokračování urban fantasy série, kterou vydává nakladatelství FANTOM Print, se Mercy Thompsonová musí postavit smrtícímu nepříteli, aby ochránila své blízké…

Na území Smečky columbijského poříčí to začíná páchnout černou magií. Začne to zákeřným goblinem, pokračuje hromadnou a dost odpornou smrtí čarodějnické rodiny, ale pokud čekáte, že přibývajícími zombiemi to končí, pak ještě zdaleka nejste na konci příběhu.

Mercy Thompsonová Hauptmanová, kojotí kožoměnec a manželka alfy smečky, uvítá každou pomoc, i když od čarodějů, upírů a dalších nevyzpytatelných hráčů ji přijímá s vědomím, že se kdykoli mohou obrátit proti ní. Ten risk však za to stojí, neboť ohavná temná magie si tentokrát našla cestu až na práh jejího domu…

Někdo obchází kolem a jednoznačně se opájí utrpením. Kdo to je a proč přišel zrovna sem? Mercyin otec, Kojot, zjevující se ve snech, jí dá do boje povzbudivou nápovědu: Její jméno je Smrt.

Pokud nepočítáme vsuvku v podobě povídek, můžeme s hrdostí prohlásit, že stálice na nebi urban fantasy u FANTOM Printu jasně zazáří i po jedenácté. Mercy je tentokrát Bouří prokletá, a Patricia Briggs připravila automechaničce s copánky další řadu výzev, při kterých se nejednou zasmějete, ale také vám na čele vyrazí ledový pot.

 

ANOTACE:
Jmenuji se Mercedes Athena Thompsonová Hauptmanová a jsem automechanička.

A kojotí měňavkyně… A družka alfy vlkodlačí Smečky columbijského poříčí.

Přesto by mě nic z toho nedostalo do maléru, kdybych před několika měsíci na mostě nepřevzala odpovědnost za bezpečí všech osob žijících na našem území. V tu chvíli mi to tak připadalo správné. Mělo to zahrnovat jenom hon na vražedné gobliny, zombie kozy a občas nějakého trolla. Místo toho začal být náš domov brán jako neutrální území, místo, kde mohou lidé bezpečně jednat s fae.

Skutečnost je ale taková, že nic a nikdo není v bezpečí. A zatímco se generálové a politici pouští do křížku s faeskými Šedými pány, blíží se bouře a její jméno je Smrt.

Jsme ale smečka a dali jsme slovo. Zemřeme, abychom ho dodrželi.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, červenec 2019
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 339 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.

„Tak co jsi provedla ty, Mary Jo?“ zavolal Ben se svým břitkým britským přízvukem.

Mary Jo zabouchla dveře auta a vykročila k nám a k obrovské plechové stodole, vedle níž jsme s Benem čekali. Vrhla na Bena zamračený pohled a promluvila, až když došla k nám.

„Jak – co jsem provedla? Co tím myslíš?“ zeptala se.

Bylo docela chladno, což ještě zhoršoval ostrý vichr, a mně tak létaly do očí prameny vlasů, které se mi nepodařilo zaplést do copu. Noci v Tri-Cities sice nejsou tak studené jako ty v montanských horách, kde jsem vyrůstala, přesto však obvykle vysají žár dne.

Ben se zhoupl na špičkách – což mi prozradilo, že je na násilí nejen připraven, nýbrž po něm přímo prahne. Cítila jsem, že stejně jako já upírá pozornost hlavně ke stodole, třebaže hleděl na Mary Jo. „Já Mercy předevčírem během jednoho kola Pirate’s Booty třikrát zabil. Myslím, že právě proto mě dneska v noci vytáhla z postele, abych s ní vyrazil na lov.“ Podíval se na mě a zvedl jedno obočí, čímž mě otevřeně vyzval, abych se k tomu vyjádřila.

Dobrá, neřekl to přesně takhle. Jako obvykle okořenil svůj projev vulgaritami, ale sprostá slova jsem už vnímala jenom v případě, že zrovna použil něco skutečně originálního.

„Minule sis nechal utéct šanci na sto zlatých dublonů, jen abys mě mohl zabít,“ opáčila jsem. Ani po několika dnech jsem nebyla schopná vytěsnit z hlasu pobouření. V zuřivých, počítačem vygenerovaných námořních bitvách, které vlkodlačí smečka tolik milovala, znamenalo sto španělských dublonů celou pokladnici šancí jak získat lepší zbraně a zásoby nebo opravit loď. Jenom vraždící maniak by se vzdal stovky dublonů kvůli tomu, aby někoho zabil.

Ben mi věnoval široký, šibalský úsměv, ve kterém nebyla skoro žádná hořkost, jež na něm dříve byla vidět stále, ať se tvářil jakkoli. „Prostě jsem se snažil zůstat věrný povaze svojí postavy. Proklatý Bart miluje vraždění víc než peníze, zlato. Proto je na třetím místě v počtu zabití hned za kapitánem Wolfem a Drozdí dámou.“

Kapitán Wolf Larson, jméno ukradené titulní postavě Mořského vlka od Jacka Londona, byla přezdívka mého druha a alfy smečky. Drozdí dáma, která měla na kontě o patnáct zabití víc než kdokoli jiný, učila chemii na střední škole a její alter ego bylo Auriel Zaová. Byla to fakt, fakt děsivá ženská. Její studenti na střední si to prý mysleli taky.

Benův pohled, který se začal obracet zpátky k Mary Jo, uvízl na tmavé, rozšklebené díře v čelní stěně obrovské plechové stodoly, která byla jedinou stavbou na kilometry daleko od místa, kde jsme stáli.

Buďto bylo opravdu hodně pozdě, nebo opravdu hodně brzy, záleželo to na tom, jestli jste šli zrovna spát, nebo jste se zrovna probouzeli. Úsvit ještě nebyl na dohled, na nočním nebi ale jasně zářil dorůstající měsíc. Vjezd do stodoly byl tak velký, že by jím mohly projet dva školní autobusy vedle sebe, dovnitř by tak správně měla proniknout aspoň trocha světla.

Ben asi vteřinu nebo dvě civěl na stodolu, pak se s uštěpačným úsměvem otočil k Mary Jo. „Mercy právě potvrdila důvod, proč jsem tu já. Co jsi ale podělala ty, že jsi taky vyhrála tenhle bezva džob?“

„Hele,“ vyjela jsem na něj, „než se začnete litovat, nezapomeňte, že já jsem tady taky.“

„To proto, že to tu máš na povel,“ odvětila Mary Jo skoro mimochodem, neboť i ona zírala na stodolu. „Šéfové taky někdy musí do marastu spolu s pěšáky. Prospívá to morálce.“

Mary Jo měla na sobě triko s nápisem Hasiči to rádi HORKÉ, poslední slovo přitom bylo vykresleno rudými a zlatými plameny. Triko bylo stejně volné jako její pyžamové kalhoty, ani tento oděv ale nedokázal zamaskovat tělo válečnice.

Odvrátila se od stodoly a upřela pohled na Bena. „Možná jsem si tuto… šanci vysloužila tím, jak jsem se k ní chovala, než si Adam dupnul.“ Naklonila hlavu mým směrem. Stejně jako předtím Ben svým zvednutým obočím tak žádala, abych se k věci vyjádřila. Nedívala se mi přitom do očí, jako to udělala dřív.

Začínala jsem se s chováním smečky vůči své osobě smiřovat. Můj druh totiž prohlásil, že pokud se mnou nebudou jednat s nejvyšší úctou, zaplatí za to životem. Z velké části se proto rozhodli chovat tak, jako bych byla dominantní vlčice.

Připadalo mi to špatné a trapné a svrbělo mě z toho za krkem. Co to o mně vypovídalo, že mi byly milejší jízlivé poznámky a osobní útoky než zdvořilá podlézavost?

„Omyl,“ odpověděla jsem jí. Ukázala jsem na Bena. „Vybrat si moji smrt namísto peněz bylo špatné. Tohle ber jako zasloužený trest.“ Pak jsem pohlédla opět na Mary Jo. „Ben představuje jednoduchý problém s jednoduchým řešením. S tebou je to mnohem složitější. Ty to nemáš za trest. Anebo vlastně ne tak docela. Tohle,“ mávla jsem kolem dokola, abych obsáhla noční krajinu, „dělám proto, aby ses přestala omlouvat za minulost a za věci, které ti v té době velelo tvé srdce. A za stejných okolností by ses znova zachovala úplně stejně. Tvoje omlouvání je podezřelé – a leze mi na nervy.“

Ben vydal pobavený zvuk. Působil uvolněně a šťastně, zase se ale pohupoval na špičkách. „To zní víceméně správně, Mary Jo. Kdyby se ti fakt chtěla pomstít za všechny potíže, které jsi způsobila, pravděpodobně by ses ocitla na Mercyině seznamu epických pomst, jako byla třeba ta věc s modrou barvou na vlasy nebo incident s velikonočním zajíčkem. To, že ti zavolala uprostřed noci, se vůbec nepočítá.“

„Takže stačí, když se ti přestanu omlouvat, a ty mi přestaneš volat ve tři ráno a žádat, abych se honila za gobliny nebo jinými potvorami, jako byla ta, co jsme ji zabili minulý týden?“ zeptala se skepticky.

„To ti nemůžu slíbit,“ řekla jsem jí. Mary Jo byla jedním z mála vlků, u nichž jsem se mohla spolehnout, že nebudou dělat zbytečné drama ani hrotit násilí. „Ale…“ Musela jsem říct pravdu. Lítostivě jsem pokrčila rameny. „Možná přestanu volat tobě jako první.“

„Skvělé,“ zabrblala a otráveně se podívala na Bena. „To je fakt skvělé. Asi se vážně přestanu omlouvat.“ Pak řekla: „A najdu si jiný způsob, jak ti lézt na nervy.“

Ha! Hádala jsem správně – její omluvy byly podezřelé. Vždycky jsem měla Mary Jo ráda – i když opačně to neplatilo.

Znovu pohlédla na stodolu a těžce si povzdychla. „Viděla jsi toho goblina tam vevnitř?“

Nesnažila se chovat tiše – to nikdo z nás. Naše kořist slyšela přinejmenším tak dobře jako kdokoli z nás. Jestli byl tam uvnitř, určitě nás slyšel přijíždět. Pořád jsem se učila, co jsou goblini vlastně zač a co dokážou, ale tohle jsem věděla.

„Ne,“ řekla jsem.

„Myslíš, že je pořád uvnitř?“ zeptala se.

„Je tam,“ ujistila jsem ji. Natáhla jsem paži směrem ke stodole a ukázala jim, jak se mi zježily chlupy. „Kdyby nebyl, neobklopovalo by ji tolik magie.“

Mary Jo zabručela. „Zdá se mi to, nebo je v té stodole až moc velká tma?“

„Myslím, že mi to něco připomíná,“ podotkl Ben zamyšleně a zadíval se do stodoly. Jeho čistý britský přízvuk měl tu zvláštní vlastnost, že všechno, co Ben řekl, znělo hned tak nějak inteligentněji, což se svědomitě – o tom jsem byla přesvědčená – snažil vyvracet tím, že svá slova prokládal takovými výrazy, po kterých by si člověk mohl vypláchnout pusu mýdlem. „Však víte, takové to ‚kurva tma, nic nevidím!‘“

„Já nikdy nebyla člověk,“ připomněla jsem mu. „Vždycky jsem dobře viděla ve tmě.“ Jakmile jsem to vypustila z pusy, něco mě napadlo.

Existovala malá šance, že goblinova magie nějak působí na náš zrak, že se nejedná jen o iluzi tmy, kterou vložil na stodolu zvenku. Odvrátila jsem se od stodoly, abych se ujistila, že moje oči fungují správně.

Kolem nás nebylo nic než otevřená pole a pár starých dřevěných kůlů zaražených v zemi, jako by dříve byly součástí plotu. Ve vzdálenosti několika kilometrů jsem viděla novou čtvrť malých rádoby farmářských sídel, kterou jsem cestou sem projela.

Mesa, kde jsme se zrovna teď nacházeli, bylo městečko asi o pěti stech obyvatelích, kterému hrozilo reálné nebezpečí, že ho kvůli neutuchající populační explozi spolkne Pasco. Terén tu byl rovinatější než jinde v okolí Tri-Cities a místní hospodářství stálo především na pšenici, seně a dobytku.

Název města se vyslovoval Mísa a ne Mejsa – což mi i po tolika letech v Tri-Cities znělo prostě špatně. S ohledem na to, kolik Hispánců v okolí žilo, by si jeden myslel, že budeme schopní vyslovit španělské slovo správně, místo abychom si jeho výslovnost vypůjčili ze směšného dialogu z Hvězdných válek, že jo? Kdepak, je to Mísa.

„U Kainových chlupatých cecíků,“ zamumlal Ben, který se ke mně při pozorování venkova přidal. „Kterej magor nebo poustevník se motal uprostřed noci v týhle pustině, že viděl toho zpropadenýho goblina zalézat do týhle stodoly? A hlavně, goblini jsou městská pakáž jako já. Co dělá tady venku, kurva sakra pes?“

„Když se tu objevil, v okolí nebylo ani živáčka,“ odpověděla jsem tajuplně.

Podíval se na mě.

Šeptem jsem mu prozradila: „Mluvím s mrtvými.“

Zaškaredil se na mě. Nelhala jsem, znal mě ale natolik dobře, aby pochopil, že ho tahám za nos. Přimhouřil oči a upřel je na stodolu. Pak si odfrkl.

„Kulový, Mercy. Jsou tu kamery.“

Neřekla bych, že je opravdu viděl – já aspoň zatím žádnou nezahlédla. Jenže Ben byl počítačový maniak a ve chvíli pochybností se jeho mozek vždy uchýlil k elektronice.

„Kamerový systém napojený na majitelův iPhone,“ potvrdila jsem a přestala si dělat legrácky. „Parta nezletilých výtržníků tu prý jednou uspořádala večírek s několika soudky alkoholu, nadělala tu pořádný svinčík a taky škody za tisíce dolarů. A proto tu majitel nechal nainstalovat kamery a detektory pohybu. Potěšilo ho, že díky tomu zabránil dalším dvěma nezřízeným pařbám, a dneska ho systém varoval, že má nevítaného hosta. Zavolal proto mně.“

„A ty jsi zavolala nám,“ doplnila Mary Jo suše. „Mockrát děkuju.“

Zazubila jsem se na ni a v nejlepší imitaci Johna Waynea jsem řekla: „Je to špinavá práce, madam, někdo ji ale dělat musí.“

„Kde je Adam?“ zeptal se Ben najednou. „Na goblina by tě samotnou neposlal, i kdyby šlo jenom o podivína, který se radši válí v seně, než aby se jako správný civilizovaný goblin držel ve městě.“

Stejně jako já si i celá smečka rozšiřovala znalosti o goblinech a získávala k nim novou úctu.

Pokrčila jsem rameny. „Když mi volali, nebyl doma. Je na jedné ze svých přísně tajných schůzek. Nechala jsem mu vzkaz v hlasové schránce.“

„Schůzka v tuhle dobu?“ zeptala se Mary Jo.

„Patří to k práci,“ odpověděla jsem.

Můj druh Adam nebyl jen alfou místní vlkodlačí smečky, vlastnil rovněž bezpečnostní firmu se dvěma operačními základnami, které většinou plnily supertajné vládní úkoly. Schůzky trvající celou noc byly neobvyklé – ale ne nevídané. Za poslední měsíc jich měl sedm.

Nemohl mi o nich nic říct, což mu vadilo víc než mně. Netušila jsem, koho nebo co chrání a před kým. Nikdy by neudělal nic, co by považoval za nemorální, a to mi stačilo. S nebezpečím jsem musela počítat – byl vlkodlak a býval voják. Uměl se ale bránit lépe než kdokoli jiný, koho jsem znala.

Ano, přesto jsem o něj měla strach. Jenže i jeho děsily některé věci, do nichž jsem se zapletla naopak já. Když jsme vstupovali do tohoto vztahu, do manželství, oba jsme dobře věděli, do čeho jdeme.

Dokud přede mnou nechtěl mít tajemství, dokázala jsem se vyrovnat s tím, že je mít musel.

„Ben měl dobrou otázku,“ ozvala se Mary Jo. „Proč se goblin schovává ve stodole v Mese?“

„Je na útěku před spravedlností,“ odvětila jsem. „Pravděpodobně. Vzpomínáte si na novinové titulky z minulého týdne o netvorovi, který zabil policistu v Long Beach v Kalifornii?“

„Goblin,“ pravil Ben zamyšleně. „Vzpomínám si. Jeho portrét byl ve všech zprávách. Víme jistě, že tenhle goblin je tamten goblin?“

Vytáhla jsem mobil a ukázala mu fotku goblina, kterého zachytila farmářova kamera. Bezpečnostní světlo prostor před stodolou docela dobře osvětlilo, než ho goblin zničil.

Kamera zachytila i vraždu policisty. Zrnitý, nejasný záznam pouštěli ve zprávách pořád dokola. K samotnému zabití došlo mimo kameru, goblinův obličej a jeho nelidskost se ale nedaly přehlédnout.

Mary Jo nakoukla Benovi přes rameno a já naklonila displej blíž k ní.

„Žádný fešák to teda není,“ poznamenala. „Ale co maskovací kouzlo?“

Fae používali magii, pomocí které mohli měnit svůj vzhled.

„Proč by chtěl nějaký fae vypadat jako vrah policisty?“ zeptala jsem se. „To by bylo neuvěřitelně pitomé. Připadá mi rozumnější předpokládat, že tenhle goblin patří k fae, kterým maskování moc nejde, takže když nepotřebuje zrovna splynout s davem, vrací se ke svému skutečnému vzezření.“

Farmář, který mi asi před hodinou volal, se hluboce omlouval. Jeho syn pracuje na úřadě šerifa ve Franklin County, na který se měl správně obrátit.

„Řekl jsem si ale, že ten tvor neměl problém zabít policistu už tam v Kalifornii, a můj syn má dneska v noci službu,“ přiznal se farmář. „A tak mě napadlo, že radši zavolám napřed vám, abych zjistil, jestli třeba Mesa nespadá pod území, které chrání vaše smečka.“ Odmlčel se. „Jestli přijedete, asi budu mít co vysvětlovat, bude to ale lepší, než jít synovi na pohřeb.“

V té chvíli jsem se bez domluvy s manželem rozhodla, že Mesu bereme jako součást našeho teritoria. Jestli to tak půjde dál, nakonec kvůli mně převezmeme odpovědnost za půlku státu.

Jenže lidi měli proti goblinovi pramalou šanci. Nemínila jsem proto jen sedět na zadku a nechat je, aby se prali se situací, na kterou nejsou připraveni, když já ji mohla vyřešit bezpečně. Víceméně bezpečně. Pravděpodobně bezpečně.

Moje oči zachytily v tmavém nitru stodoly pohyb. Kdybych se proměnila v kojota, možná bych viděla líp. Kojotí oči dokážou skvěle zachytit pohyb ve tmě. Jenže v kojotí podobě jsem nemohla mluvit a nemohla jsem tudíž předávat informace spojencům. Postavit se goblinovi jako kojot by bylo ještě pitomější než poslat na něj lidské zástupce šerifa z Franklin County. Farmář měl pravdu; obyčejný člověk neměl proti goblinovi o nic větší šanci než kojot. Goblini možná byli považováni za méně mocné fae… to ale neznamenalo, že jsou slabí.

Poplácala jsem zbraň z oceli a stříbra, která mi visela u boku, a načerpala z ní útěchu.

První hru ISTDPB4 (Instant Spoils: The Dread Pirate’s Booty 4), kterou smečka hrála po návratu z Evropy, jsem zcela netypicky vyhrála. Obvykle jsem vypadla mezi prvními – byla jsem velmi žádaný cíl, když mě totiž oddělali, šla jsem vždycky péct pamlsky. Jenomže poté, co jsem se nechala unést upíry, se ke mně všichni chovali jako k nějaké chudince. Vytočilo mě to do takové míry, že jsem následně použila ty nejšpinavější triky, abych se zbavila obvyklých vítězů, a s ostatními jsem bojovala až do hořkého konce.

Ben trval na tom, že jsem vyhrála jenom proto, že ke mně všichni byli shovívaví. Honey tvrdila, že po mém zajetí upírem Bonaratou, machiavelliovským vládcem Evropy, jsem se zlepšila v zákeřných léčkách. Pravdu měli tak trochu oba. Adam se lstivým úsměvem namítl, že ostatní obvykle vítězí jenom díky tomu, že se nijak zvlášť nesnažím, zato tentokrát jsem jim prý chtěla něco dokázat. Inu… Je jenom správné, když druh vidí svoji družku skrz růžové brýle. Ať už to bylo jakkoli, během další hry se všechno vrátilo zase k normálu a ostatní mě po dvou kolech vyřadili.

K uctění mojí první výhry za tři měsíce mě smečka slavnostně odměnila. Obyčejně vítězové dostávali legrační věci, jako byly čokoládové penízky nebo dětské klapky na oko. Jednou, po čtyřech výhrách v řadě, obdržela Auriel pirátský koráb z lega, a to včetně figurky piráta.

Já ale dostala šavli, opravdickou šavli, s ocelovou čepelí a stříbrným jílcem. A nádavkem se celý zástup vlkodlaků, kteří se považovali za experty, nabídl, že mě naučí šermovat, aby mě už nikdy žádní pitomí upíři znovu neunesli.

Neřekla jsem jim, že před Bonaratou by mě nezachránil ani samotný Excalibur. Je dost těžké bránit se, když jste v bezvědomí. Místo toho jsem jejich snahu akceptovala a učila se, protože příště bych mohla mít šanci bojovat. Smečku pořádně vyděsilo, jak snadno mě upíři ukradli – a já cítila, jak její napětí slábne úměrně s tím, jak se zlepšovaly mé dovednosti se šavlí. O to větší jsem vyvíjela snahu.

Měla jsem nějaké zkušenosti s katanou, což pomohlo víc, než jsem čekala. Většina vlků, kteří se mě pokoušeli učit, nebyla o nic lepší než já, když jsem odhlédla od výhod, jako byly rychlost a síla, které získali jako vlkodlaci. Přesto byli dobrými tréninkovými partnery. Několik z nich to ale umělo s čepelí opravdu dobře. Mezi nimi pak vynikal náš jediný submisivní vlk Zack a jednonohý Sherwood Post.

Šavli jsem s sebou nosila všude. Cítila jsem se s ní líp a i smečka se cítila líp. Předpokládala jsem, že mi potíže budou dělat policisté, ale zdálo se, že i oni se hned cítili líp. Pokud měla naše smečka chránit lidi na našem území před fae, očividně to hned vypadalo, že víme, co děláme, když jsem u sebe měla meč. Po incidentu s trollem na mostě nahlížela většina policejních složek na členy smečky jako na bratry ve zbrani.

Takže jsem byla vyzbrojená šavlí a svojí oblíbenou pistolí, narůstající respekt ke schopnostem goblinů mě ale nenechal na pochybách o tom, jak velkou šanci ve skutečnosti proti goblinovi mám. Když přišlo na věc, v boji s nadpřirozenými tvory jsem na tom nebyla o moc líp než obyčejný člověk. Kojoti nejsou velcí, mocní predátoři. A proto se mnou byli Mary Jo a Ben, moji vlkodlačí poskoci.

„Co uděláme? Budem tu stát a čekat, až se goblin ukouše nudou a zoufalstvím, vzdá to a s křikem vyběhne ven?“ zeptala se Mary Jo po chvíli.

Hledala jsem v jejích slovech sarkastický tón, ale žádný jsem nenašla. Což neznamenalo, že to tak nemyslela – spíš byla hodně opatrná. Můj druh se vyjádřil velmi jasně, když dal smečce kvůli mně co proto. Potlačila jsem zavrčení.

„Čekáme na posily,“ řekla jsem jim. Ustaraně jsem se zadívala na nebe. Svou dílnu jsem znovu otevřela teprve před dvěma dny, nemohla jsem si proto dovolit přijít pozdě do práce. „Aspoň doufám.“

„Kdo další tě naštval natolik, že jsi mu zavolala?“ zeptal se Ben.

„Nenaštval mě,“ odpověděla jsem, „ale napadlo mě, že bychom mohli potřebovat experta. Takže jsem se spojila s Larrym.“

„S goblinským králem,“ užasla Mary Jo. Možná se spíš zhrozila, než že by užasla, rozhodla jsem se ale myslet pozitivně. „Uprostřed noci jsi zavolala králi goblinů. Co ti provedl on?“

Larry se přistěhoval do Tri-Cities před pár lety, protože se tu prý začaly dít zajímavé věci. Říkalo se, že goblini před problémy utíkají, pro Larryho to ale rozhodně neplatilo. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli vládne všem goblinům, nebo jenom těm v Tri-Cities – když šlo o konkrétní věci, byl stejně neprůhledný jako většina mocnějších fae, s nimiž jsem přišla do styku. Když jsem se doslechla, jaké zastává postavení, řekl mi jen, že goblini nepoužívají pojem „král“.

„Jde přece kurva o goblinskej problém,“ připomněl Ben Mary Jo pobaveně, než jsem stihla odpovědět. „Komu jinému měla volat než králi nadávka cenzurována goblinů, co šoustá slony?“ Poslední věta byla asi o čtyři slova delší a to „nadávka cenzurována“ ve skutečnosti neřekl.

„Musím férově přiznat,“ ozval se Larry mírně zpoza mého vozu, „že jsem byl ještě vzhůru. Jsem noční tvor.“

Neslyšela jsem nic přijíždět a nevšimla jsem si, odkud se tady vzal. Připadala bych si hloupě, že jsem nedávala lepší pozor, Larry ale musel zaskočit i Bena a Mary Jo, protože oba lehce strnuli. Nikoho z nás neomezovaly lidské smysly. Neměl se k nám dostat zcela bez povšimnutí.

Tma maskovala nepřirozenou barvu jeho očí a na rukou měl rukavice, takže by se mohl klidně vydávat za člověka. Neuměla jsem říct, jestli se o to aktivně snaží, nebo jestli za to může noc.

Hnědé vlasy nosil v účesu, u kterého jsem i já poznala, že stál majlant. Jeho džíny vypadaly na boj příliš těsné, v pohybu mu ale zjevně nebránily. A černé triko mu padlo jako ulité.

Rázně vykročil směrem k nám, cestou kolem mého auta se však náhle zastavil. Byla to stará jetta, která toho hodně najela už před úsvitem jednadvacátého století a kterou jsem si vybrala jako náhradu za svého zdemolovaného rabbita. Jak se ale ukázalo, bude to náročný a dlouhodobý projekt.

Larry jettu chvíli mlčky studoval, než řekl: „Víš jistě, že je legální tuhle věc řídit?“

„Všechna světla fungují,“ ujistila jsem ho.

Mému vanagonu, který byl jinak ve skvělém stavu, někde unikala chladicí kapalina. A protože skoro pět metrů dlouhý vůz měl chladič vpředu, ale motor vzadu, najít dírku, která patrně měla velikost špendlíkové hlavičky, byl dlouhý a frustrující proces. A protože si Adam vzal nové SUV, náhradu za to, z něhož upíři udělali náklaďákem placku, zůstala mi pro hon na gobliny jenom jetta.

Dráty k levému zadnímu blinkru jsem musela provizorně protáhnout kufrem a stáhnout nylonovými páskami. Pak už nezbylo než držet si palce a vyrazit.

S trochou štěstí vydrží auto i cestu domů. Přesto jsem si jen pro jistotu hodila na zadní sedadlo – nebo spíš tam, kde jednou zadní sedadlo bude – cestovní brašnu s nářadím.

„Princezno,“ řekl Larry s pochybnostmi, „myslím, že na tomhle vraku se pořádně nadřeš. Vypadá starší než Zee.“ Pak ale odtrhl oči od vozu a obrátil je ke stodole. Když znovu vykročil, minul bez váhání mě i vlkodlaky a zastavil se ve vratech stodoly.

„Hej, ty tam!“ křikl, když zůstal stát na hranici mezi normální noční tmou a onou nepřirozenou absolutní tmou. Bílé špičky jeho tenisek značky New Balance zmizely, jako by mu je někdo uťal sekyrou.

Larry napjatě čekal, nikdo mu ale neodpověděl. Řekl ještě něco dalšího – tentokrát v jazyce tvořeném mlaskáním a divnými zvuky, o kterých jsem si nebyla jistá, jestli je lidská ústa vůbec dokážou vydat. Nemluvil hlasitě, ať už ale řekl cokoli, zabralo to.

„Ne!“ vyjekl mužský hlas uvnitř stodoly. „Azyl. Žádám o azyl v tomto skvostném, báječném městě, v bezpečném přístavu pro fae i jejich nepřátele. Uděl mi jej, můj vznešený pane. Uděl mi jej a já se ti s povděkem vydám, ó veliký.“

Netušila jsem, jakého věku se goblini dožívají. Netušila jsem, jestli patří mezi nesmrtelné nebo skoro nesmrtelné fae. Jedinou knihu s důvěryhodnými informacemi o fae jsem vrátila ještě předtím, než jsem vůbec začala tušit, jak moc budu ty vědomosti potřebovat.

Nabyla jsem dojmu, že goblini patří ke krátkověkým fae, jenomže na hlase ve tmě, na tom, jak skládal dohromady věty a jaké výrazy používal, bylo něco, co naznačovalo, že jsem si informace buďto špatně zapamatovala, nebo jsem si je špatně vyložila. Bylo možné, že pojem „krátkověký“ znamenal něco jiného pro faeskou ženu, která knihu napsala, než pro mě. Anebo náš uprchlík trávil příliš mnoho času na shakespearovských festivalech.

Larry se obrátil ke mně, oči však neodtrhl od nitra stodoly. „Víš, proč je na útěku?“

„Minulý týden zabil goblin policistu v Kalifornii. Záznam toho incidentu vysílali ve všech zprávách,“ začala jsem, ale odmlčela se, když Larry na zlomek okamžiku pohlédl mým směrem. I to však stačilo, abych si všimla zvláštního výrazu v jeho tváři.

„A pak že lidi nemají magii,“ zabrblal, znovu se otočil k našemu uprchlíkovi a mávl rukou. „To nic. Pokračuj.“

„Má dost výraznou jizvu,“ řekla jsem a ukázala na tu svoji na pravé líci. „Jeho je mnohem větší. Goblin s takovou jizvou zabil v LA policistu, který ho chtěl zatknout. Policie na něho uspořádala hon…“ Odkašlala jsem si a opravila se: „Začali po něm pátrat.“

Larry si pro sebe zabručel něco v onom cizím jazyce. Potom zavolal: „Vidím, že se rád necháváš natáčet. Bylo od tebe neopatrné, že ses nechal nachytat při vraždě lidským aparátem bez vlastního rozumu. A navíc při vraždě rytíře lidského práva.“

Některá slova zvlášť zdůraznil, což mě vedlo k závěru, že se v Larryho slovech skrývá několik smrtelných urážek. Věděla jsem, že nechat se nachytat bylo v goblinské kultuře bráno jako potupné – netušila jsem ale, že nechat se nachytat technologií bylo považováno za ještě horší. Uklidnilo mě, že dokonce i mezi gobliny je zabití policejního důstojníka považováno za špatnost.

„Ne, ne – já nikoho neusmrtil,“ vyjekl náš cíl. „Žádné lidské dítě nezhynulo mojí rukou, ó veliký. Ne. Nejsem vrah. Nikoho jsem života nezbavil. Ani rytíře a dokonce ani dítě. Ani malého chlapce s lesklými botkami. Já ne. Nikdy bych se takto nevzepřel Šedým pánům, ó veliký. O nic víc, než bych se vzepřel tvým rozkazům.“

To mě přimělo zaváhat.

Vlkodlaci běžně nelžou, jelikož většina z nich umí lež rozpoznat. Já mezi vlkodlaky vyrostla, a třebaže nejsem jedním z nich, i kojot zjevně pozná, když někdo lže. Já lžu jenom tehdy, když si myslím, že mi to může projít.

Jenže fae nelžou, protože lhát nemůžou. Můžou pravdu zauzlovat jako Gordický uzel, ale nemůžou lhát.

Jenže pokud goblin nezabil policistu a očividně ani dítě s lesklými botkami, mluvil nějak podezřele konkrétně. Pokud ale tvrdil, že to neudělal, bylo to prostě tak. Napadlo mě, jestli třeba nebyl svědkem. Jeho slova mi však zněla jako lež. A navíc ještě špatná lež.

Oba vlkodlaci zjihli a jejich postoj se nepatrně uvolnil. Když řekl, že to neudělal, tak to neudělal. Na rozdíl od lidských zločinců to byla pravda bez ohledu na to, jak moc to znělo jako lež.

Mary Jo se ke mně obrátila. „Musíme tomu goblinovi poskytnout azyl? Jestli po něm lidé jdou jenom proto, že je goblin… když jsme převzali ochranu nad Tri-Cities, nešlo nám právě o tohle?“

„Ne, zlato,“ odpověděl Ben a jeho hraná truchlivost se měla – na rozdíl od hlasu Mary Jo – donést až ke goblinovi schovanému ve stodole. „O tohle nám vůbec nešlo. Chráníme lidi – poskytnutí azylu je ale úplně jiná úroveň pitomosti.“

Pořád jsem uvažovala, proč ten goblin zmiňuje takové detaily, pokud nezabil policistu a zjevně ani dítě. Goblini se umí maskovat. Možná se nějaký jiný goblin – nebo fae – snaží na něj ty vraždy hodit?

Larry sešklebil rty. „Řekni mi, že tě kamera nezachytila aspoň při tom, jak jsi zabíjel to dítě,“ řekl odevzdaně.

Teď jsem se na Larryho zamračila. Zaprvé proto, že to v jeho podání vyznělo, jako by bylo horší nechat se natočit, než zabít dítě. Hlavně však z toho důvodu, že to vypadalo, jako by věděl, že goblin je vinen. Ale goblini přece nemůžou lhát.

„Ne, já ne,“ bránil se hlas uvnitř stodoly upřímně. „Nezabil jsem toho malého chlapce s rozkošnýma modrýma očima. S očima kulatýma jako drozdí vejce, tak nevinnýma a roztomilýma. A nezabil jsem ani policistu s ostrým hlasem, který mě přišel zastavit.“

Mary Jo a Ben se tvářili stejně zmateně, jako jsem se já cítila.

„Jsem nevinen,“ zakvílel goblin ve stodole. „Nevinen! Lidé mi však ublíží, jestli mě před nimi neochráníš.“

„Na fae se vztahuje dohoda, kterou jsme uzavřeli,“ řekla jsem pomalu. Dlužili jsme goblinovi azyl? Možná si budu muset ten pitomý dokument, který jsme podepsali, znovu přečíst. Jestli to tak půjde dál, do Vánoc ho budu znát nazpaměť.

„A goblini jsou fae,“ řekla Mary Jo. Larry si odfrkl. Mary Jo pokračovala: „Aspoň v tom smyslu, že používají maskovací kouzla a jsou nuceni říkat pravdu.“ Její hlas však zněl váhavě.

„Vztahuje se na nás starověká dohoda, ano,“ souhlasil Larry a mračil se přitom na stodolu. „Pokud nás Mocnosti uslyší zalhat, čeká nás strašlivá smrt jako všechny fae. Ti mocnější dokážou svému osudu nějaký čas vzdorovat, ale nižší fae, jako jsou goblini, zemřou, jakmile jim ze rtů splyne vědomě vyslovená lež.“

„Což znamená, že ho musíme chránit,“ řekla Mary Jo bez nejmenšího nadšení. Pohlédla na mě, zase se odvrátila a dala si dobrý pozor, aby nedala nijak najevo, že mě činí odpovědnou za dilema, kterému smečka čelila. Jenže pak narovnala ramena, vystrčila bradu a pevným hlasem s podtónem uspokojení, který jsem asi neměla slyšet, řekla: „Chráníme nevinné.“

Nebyla jediný vlkodlak, který nacházel… útěchu v nové roli hrdinky, která nahradila starou roli monstra. Atmosféra ve smečce se od chvíle, co jsem to zbrklé prohlášení na Cable Bridge pronesla, začala uvolňovat.

Tedy na starém Cable Bridge. Nový Cable Bridge nebude stát ještě aspoň rok. Inženýři měli trochu problém důvěřovat místu, kde měl stát, jeden z Šedých pánů tam koneckonců otevřel zem, která starý most prostě spolkla. Fae se nabídli, že nový most postaví, městští plánovači si ale zachovali dostatek rozumu na to, aby jejich nabídku nepřijali. Myslím, že jim nejvíce vadil fakt, že by na mostě nebylo nic ocelového, já si ale byla celkem jistá, že větší problém by představovalo přijetí daru od fae.

Ben si povzdychl – očividně se těšil na bitku. „S tímhle jsme nesouhlasili – asi to ale budeme muset udělat, když je nevinný.“

Ben si na rozdíl ode mě nevšiml, co přesně Larry řekl. Možná jsem byla paranoidní nebo jsem prostě v poslední době trávila příliš mnoho času s fae.

„Jsem nevinen,“ prohlásil uprchlý goblin a znělo to, jako by se blížil k vratům stodoly. Jeho hlas zněl horečnatě, když zopakoval: „Jsem nevinen.“

Larry si promnul obličej, pohlédl na mě a povzdychl si. Znělo to procítěněji než Benovo povzdechnutí. „Něco vám teď prozradím… Mercy, tohle se nesmí donést fae.“

„Negoblinským fae,“ upřesnila jsem si.

Kývl. „Jo, těm.“

„Dobře,“ řekla jsem mu. „Nedlužíme fae goblinská tajemství.“

„Přísahej,“ řekl vážně. „Nejde tu jenom o mě, ale o bezpečnost všech mých lidí. Přísahej, že nikomu nepovíš, co tu udělám.“

„Ne, ó veliký,“ řekl hluboký a vážný hlas ze stodoly. „Ne. Prozrazení našeho tajemství není hodno mé nehodné smrti, ne není. Měl bych odejít, malé, nedůležité dítě, já. Můj osud nestojí za prozrazení velkého tajemství takovým, jako jsou oni.“

„Ticho!“ zařval Larry, což se mu vůbec nepodobalo. „Způsobil jsi nám už dost problémů. Nemáš právo mluvit do mých rozhodnutí.“

„Všechno, co vím já, ví Adam,“ varovala jsem ho. „Všechno, co ví Adam, ví Bran.“

Larry kývl. „Ano, ano, ovšem. Tak to u druhů chodí. A u Brana Cornicka. Marok uchovává tajemství, vedle kterých se toto zdá malicherné – tedy pokud nejsi goblin.“

„Nikomu dalšímu to nepovím,“ slíbila jsem. Podívala jsem se na Bena a Mary Jo.

„Přísahám, že si to nechám pro sebe,“ řekla Mary Jo.

Ben řekl: „Pokud to neublíží lidem, které mám rád, pak vaše tajemství zachovám.“

Larry se na nás zadíval, na všechny tři, a povzdychl si. „Kdysi dávno bych si vaše mlčení pojistil přísahou, abyste promluvit nemohli, víte?“

Ano, pomyslela jsem si, trávím příliš mnoho času s fae. Nebo možná jen s Larrym. „Kdysi“ neznamenalo, že o tuto schopnost přišel, třebaže jsem věděla, že mnoho fae má dnes mnohem menší moc než dřív. Řekla jsem si, že si ten postřeh nechám pro sebe. Když už jsme si ale svěřovali tajemství, bylo by asi nejlepší stanovit nějakou základní míru upřímnosti.

„Tuším, že bys to zvládl i dneska,“ podotkla jsem a podle jeho výrazu jsem poznala, že mám pravdu – a že ho potěšilo, že mi to došlo.

„Tak proč to neuděláš?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Jsem romantik a optimista, Mercy Hauptmanová. Myslím si, že můj vztah s tebou a s tvými lidmi, právě teď a tady, může mému lidu pomoct přežít následujících sto let. Kdybych zradil tvoji důvěru, která tě vedla k tomu, že jsi mi zavolala, abych se přišel postarat o jednoho ze svých, zhatil bych tak veškeré šance na skutečné přátelství mezi námi, není to tak?“

„Je,“ zavrčel Ben, aniž by počkal na moji odpověď.

„To mi stačí,“ řekl Larry. „Proto budu věřit, že vy tři pochopíte váhu toho, co vám ukážu – že pochopíte, jaké by to mělo důsledky pro můj lid, pro váš lid i pro celé lidstvo na této planetě, kdyby se fae dozvěděli, čeho jsou někteří moji lidé schopní. A budu věřit, že ty to nepovíš nikomu kromě Adama a ten to nepoví nikomu kromě Brana Cornicka, který to nepoví vůbec nikomu.“ Znovu si vzdychl. „Pokud ovšem nenabyde dojmu, že to prospěje vlkodlakům. Ach, no jo.“

Obrátil se ke stodole a vyplivl magii v sérii zvuků, které neměly nic společného s jazykem – byla to čistá komunikace se zemí, na které jsem stála, a se vzduchem, který jsem dýchala. Z těch zvuků mě rozbolely uši, před očima se mi blýskala oslnivá světla, která byla zároveň nějak i zvukem, a mé svaly se proměnily ve vodu.

Magie a já máme velmi komplikovaný vztah, tohle ale byla úplně nová reakce.

Sedla jsem si na zem, abych neupadla. Ben – na kterého magie zjevně neměla vůbec žádný účinek – si klekl vedle mě. „Mercy?“

Potřásla jsem hlavou a soustředila se na stodolu. Nepřirozené stíny v ní se rozplynuly v obyčejnou tmu. Člověk by možná rozdíl nepoznal, já ale ano.

Larry si oprášil ruce a hlasem, který jsem sotva poznávala, protože jsem ho nikdy neslyšela mluvit tak výhrůžně, řekl: „A teď, ty jeden shnilý bídáku, teď pověz těmto dobrým lidem, jak jsi nezabil toho policistu, jak jsi nezabil toho malého chlapce s lesklými botkami. Ať si tě Mocnosti vezmou a ušetří nám trochu námahy.“

Dovolila jsem Benovi, aby mi pomohl zpátky na nohy.

„Když ony jiskřily jako hvězdy,“ namítl hlas ve stodole, znatelně tenčí než předtím. „Jak bych si z něj nemohl připravit hostinu, ó veliký? A jak jsem mohl dovolit člověku, člověku, aby mě zajal? Jak jsem mohl strpět, aby se mě dotkl, mě, který jsem býval prvním z třicíti?“

„On lhal,“ řekl Ben tiše. „Je goblin, fae, svázaný dohodou – a přesto nám zalhal.“

Larry kývl. „Schoval se za závoj magie, aby neaktivoval kletbu dohody, kterou jsme uzavřeli – jedná se o jistou verzi maskovacího kouzla, které žádní jiní fae neovládají. Přesto. To tajemství jsme uchovávali…“ Povzdychl si a zakroutil hlavou. „Celé věky. Dokud se tenhle užvaněný pitomec, který je natolik hloupý, že se nedokázal vyhnout kameře, nepokusil zneužít moje spojence.“

Mlčela jsem, protože jsem se snažila spojit si tuto věc s něčím, co jsem slyšela. Před několika lety jistá fae porušila svoji dohodu s Branem. Důvěřoval jí, že se postará o dodržení míru, když do Seattlu pozval zástupce evropských vlkodlaků, aby jim oznámil, že se chystá odhalit vlkodlaky světu. Lhala mu. Vždycky mi to vadilo, protože fae nemůžou lhát – třebaže Bran tvrdil, že za své lži nakonec zaplatila.

Přemýšlela jsem, jestli fae ze Seattlu věděla o tajemství goblinů, nebo jestli přišla na vlastní způsob, jak kletbu obejít. Když mohl lhát jeden fae…

„Bude mnohem lepší, když i oni budou přesvědčeni o tom, že lhát nemůžou,“ pošeptal mi Larry, přestože jsem si nemyslela, že bych cokoli ze svých úvah pronesla nahlas.

„Tak proč teď?“ zeptala se Mary Jo podezřívavě. „Ten…“ Rychle změnila slovo, které se chystala použít. „Ten goblin tam uvnitř má pravdu. Nestojí za to, abyste se vzdali tak velkého tajemství.“

Larry zavrtěl hlavou. „My goblini jsme divná cháska,“ řekl jí. „Ve srovnání se zbytkem fae je naše moc velmi malá. A přesto mají někteří z nás schopnosti, které by nám ostatní fae záviděli, kdyby o nich věděli. A pokud jde o mě, tak já umím vycítit převratné události.“ Podíval se na mě. „Myslím, že bude důležité, abys věděla, že ti ten goblin mohl zalhat. Nevím proč nebo kdy. Nevím, jestli to bude důležité i pro mě. Myslím si ale, že tvá důvěra ve mě, Mercy, v mé lidi, nás všechny možná zachrání. A když ti teď svěřím nejlépe střežené tajemství svého lidu, pak věřím, že si to budeš pamatovat.“

Zamrkala jsem na něj.

Zazubil se na mě, pak se podíval na vlky. „Chcete se mnou vyrazit na lov?“

„Rozhodně jo,“ prohlásil Ben dychtivě.

„Proto jsme tady,“ souhlasila Mary Jo. Působila spíše odevzdaně než nadšeně, já ale vycítila, že zbystřila.

Larry pohlédl na mě.

„Já vím,“ řekla jsem odevzdaně. „Na tohle nemám. Co kdybych hlídala vrata pro případ, že by vám vyklouzl?“

„Nenecháme ho vyklouznout,“ odsekla Mary Jo ublíženě.

Ben zabručel. „Teď jsi to zakřikla,“ řekl jí. „Nepokoušej osud.“

Žádný z nich nemínil čekat dalších deset nebo patnáct minut, než se vlkodlaci promění, proto všichni vešli do stodoly v lidské podobě. Sledovala jsem je, jak opatrně postupují v trojúhelníkové formaci, dokud je nespolkla tma.

Tasila jsem šavli a poslouchala, jak ke zkáze odsouzený goblin křičí moje jméno. Jméno Mercy, smilování, má své nevýhody. Zaprvé jsem měla plné zuby toho Shakespearova monologu. Všichni, s kým jsem kdy chodila, Adam nebyl výjimkou, mi ho dříve nebo později odrecitovali. Opravdu si mysleli, že jsem ho nikdy dřív neslyšela? A zadruhé, někdy jsem musela ve tmě poslouchat, jak někoho zabíjejí a on křičí moje jméno.

Křičí Mercy, slitování.

Tenhle si svůj osud zasloužil, přesto jsem se snažila vytěsnit zvuky, které se ze stodoly ozývaly.

„Říkala, slíbila, že tady budu v bezpečí,“ zakřičel goblin zběsile, načež ze sebe vyrazil vřískot, který na svém vrcholu utichl. „Slíbila to.“

Kdo mu co slíbil? napadlo mě.

Neměla jsem čas o tom dlouze přemýšlet, po jeho slovech se totiž přese mě přelila vlna magie, ze které se mi podlomila kolena. Půda zaduněla a otřásla se, jak ze stodoly vylétly plevy a prach. Z vrat se vyvalily metr dvacet na metr osmdesát velké balíky slámy, jako by nějaké obří dítě neopatrným úderem smetlo kostky stavebnice. Padaly dlouhé vteřiny a mně se třásla půda pod nohama.

Tušila jsem, že vlkodlaka by nezabil ani balík slámy vážící půl tuny – a z pout smečky jsem nevycítila žádný signál, že někdo zemřel nebo se vážně zranil (o tom pouta informovala méně spolehlivě). Balíky ale byly navršeny hodně vysoko.

Vykročila jsem ke stodole, vzápětí jsem ale zase zůstala stát, přes jeden z balíků se totiž začal škrábat goblinský uprchlík. Byl vyšší než Larry, postavou skoro člověk, jeho bosé nohy ale vypadaly zvláštně – připomínaly spíše psí tlapy s dlouhými prsty než lidská chodidla. Pokud používal maskovací kouzlo, nesnažil se vypadat jako člověk, a to navzdory teplákům, které měl na sobě.

V levé ruce jsem sevřela šavli, pravou jsem tasila svůj sig. Moje praktická část věděla, že bych ho měla prostě zastřelit, jenže vpálit do zad kulku někomu, kdo se mi (ještě) nepokusil ublížit, mi nepřipadalo správné.

Slyšela jsem, jak Ben mezi záchvatem kašle sprostě kleje. Neznělo to, že by byl zraněný – jenom pořádně naštvaný. Jedna moje malá část se snažila zaslechnout Mary Jo nebo Larryho, zbytek se ale soustředil na goblina.

Ten goblin zabil dítě, připomněla jsem si vážně a zvedla paži.

Nevím, jestli bych ho bývala střelila do zad nebo ne, protože v tu chvíli otočil hlavu, všiml si mě a ladně se ke mně obrátil.

Zaváhal a já ho trefila dvakrát do trupu a jednou do hlavy. Po zásazích do těla sebou trhl, v hrudníku, kam jsem ho střelila, se mu ale neobjevily žádné rány. Možná jsem si s sebou měla vzít .44 Magnum – v tom případě bych však nemohla střílet jednou rukou a doufat v aspoň trochu přesný zásah. Třetí kulka, kterou jsem mu vypálila na hlavu, se odrazila od nějakého neviditelného štítu a s hvízdnutím změnila trajektorii.

Sklonil trochu hlavu jako býk chystající se k útoku a zasmál se. „Malá kojotko. Byl jsem prvním z třicíti. Opravdu si myslíš, že ty a tvoje hračka můžete zastavit…“

Znovu jsem vystřelila. Dvakrát. První kulka ho zasáhla do hrudi kousek nalevo od středu. Neodrazila se, takže ať už používal jakoukoli magii, vyžadovala úsilí, nebyl to neproniknutelný štít, který by zvládl udržovat věčně. Jenže druhá kulka, která ho měla trefit do stejného místa, úplně minula.

Kulce se nevyhnul. Kulky jsou totiž fakt rychlé. Prostě byl rychlejší než já. Než jsem stačila podruhé zacílit a zmáčknout spoušť, uhnul a zaútočil.

Upustila jsem zbraň – ne z vlastní vůle – odkulila se stranou a zároveň jsem se ho pokusila bodnout šavlí. První dvě věci se mi povedly, moje levá ruka ale není tak rychlá jako ta pravá. Bez problémů se tak vyhnul mojí čepeli a dokonce přidal i zcela nadbytečné salto, po němž přistál opět na nohách jako akrobat ze Cirque du Soleil.

Možná tak dostal šanci předvést se, já si ho ale zároveň seknutím šavlí udržela od těla, takže se mi podařilo překulit se zpátky na nohy.

Jsem rychlá. To je moje nejlepší supersíla. Jsem stejně rychlá jako vlkodlaci, pravděpodobně i jako upíři. Nebyla jsem ale tak rychlá jako tenhle goblin. Bylo proto jen dobře, že jsem ho nepotřebovala porazit. Stačilo zabránit mu v útěku, dokud se ostatní nevyhrabou ze stodoly.

Bohužel pro mě se však zdálo, že mým spolubojovníkům bude chvíli trvat, než se vyškrábou ze sena. Mary Jo a Larry žili, slyšela jsem jejich hlasy, takže aspoň něco.

Goblin se na mě usmál. „Ach, ono to má zuby, co?“ Vycenil ty své, ostřejší a zelenější než byly lidské. „To je v pořádku. Rád si s večeří vyměním kousnutí nebo dvě.“

Udělal malé gesto, jako by něco házel mým směrem, a mně se zježily vlasy v zátylku. Magie, napadlo mě, třebaže jsem nedokázala říct, co způsobila. Navíc jsem si nemohla dovolit se tím dlouze zabývat, protože goblin se vzápětí široce zazubil, tasil měděný nůž asi o dvoutřetinové délce mé šavle a sekl.

Zablokovala jsem ho – jeho výpad byl směšně okatý a pomalý, hlavně vzhledem k rychlosti, kterou už předvedl. Skoro to vypadalo, jako by se magie, kterou po mně mrštil, měla postarat o to, aby si s mojí čepelí nemusel lámat hlavu.

Ocel se zakousla do mědi, zatímco já vstřebávala zajímavé a překvapivé poznání, že pro jednou moje podivná, vrtkavá imunita vůči magii (konečně) zapůsobila na něco, co se mi doopravdy snažilo ublížit.

Když se čepele srazily, překvapeně zasyčel. Přesto nezaváhal a uprostřed útoku změnil nejen jeho směr, nýbrž i zbraň. Otevřel ústa a velkými, ostrými zuby mi chňapl po krku.

Pro nic za nic jsem ale nestrávila měsíc ve společnosti samozvaných vlkodlačích expertů, milujících piráty a odhodlaných naučit mě ovládat čepel, jako bych se ucházela o titul Královny pirátů Anne Bonnyové.

Vyprostila jsem šavli ze slabé koncovky jeho útoku nožem a zároveň ho udeřila záštitou. Ta však byla bohužel stříbrná (kvůli vlkodlakům) a ne železná jako čepel. Chladné železo, dokonce i ve formě oceli, by upoutalo jeho pozornost.

Sice jsem ho tak srazila zpátky, chytil mě ale za rameno a koleno a povalil mě na zem.

Skončit na zemi je špatné, i když se rvete s lidmi. V boji s tvory s nadpřirozenou silou je to přímo smrtící. Nějak se mi podařilo zvednout mezi nás šavli, aniž bych se pořezala. Plochou stranu jsem měla přitisknutou k tělu od boku k protilehlému rameni, což znamenalo, že se stejně dotýkala i jeho, jenom v opačném směru.

Železo představuje problém pro většinu fae, rozdíl je pouze v míře účinků. Goblin zavřeštěl tak hlasitě, až mi z toho začalo zvonit v uších, a do nosu mě udeřil pach spáleného masa.

Na okamžik jsem ucítila naději, bohužel ale nevzplál. Čepel ho jenom trochu ožehla.

Můj instruktor bojového umění, ten lidský, nedoporučuje útočit muži za většiny okolností na varlata, a to navzdory radám ve filmech a románech. Velká část mužů, která přežila pubertu, si zvykla tu oblast dobře chránit, je tudíž dost těžké přesně se trefit. A pokud muže dostatečně tvrdým zásahem nevyřadíte, jenom ho pořádně namíchnete.

Stejná věc očividně platí i pro gobliny a ocel.

„Zhyň,“ zavrčel na mě, jednou rukou mě přimáčkl k zemi a ve druhé zvedl pošramocený nůž. Předpokládal, jako většina rozumných goblinských vrahů, že když nemám dost síly na to, abych se jim vytrhla, budu tam jen tak ležet a nechám se zabít.

Ha.

Proměnila jsem se v kojota, a zatímco on se snažil pochopit, co se právě stalo, vysmekla jsem se z jeho sevření. Na místě jsem nechala šaty, ale ne zbraň. Trochu pošetile (jak mi později řekli) jsem vzala šavli do zubů a dala se na útěk.

Popadla jsem ji za jílec. Mimo laciné staré filmy nebo počítačové hry by nikdo nikdy nechytil zbraň za čepel, tedy pokud by si nebyl opravdu jistý, že se jedná o tupou filmovou rekvizitu.

Rozběhla jsem se ke stodole a stoupla si zády k balíkům slámy. Potom jsem se proměnila zpátky v člověka, nahá jsem uchopila šavli do pravé ruky a obrátila se čelem ke goblinovi. Zatímco já prchala, zvedl se zpátky na nohy. Zavrčel něco velmi hrubého, vyrazil na mě a otlučenou měděnou čepel zvedl do výšky.

Zaujala jsem obranný postoj – a pak mi přes hlavu skočil Larry a lehce dopadl na zem asi dva metry přede mnou. Ocitl se tak přímo v cestě útočícímu goblinovi. Pokud jsem viděla, nebyl ozbrojen.

„Moje,“ zvolal Larry hlasem tak prosyceným mocí, že mohl klidně patřit marokovi.

Druhý goblin stačil pouze zpomalit. Na zjizveném obličeji se mu objevil výraz čiré hrůzy, když se Larry natáhl a popadl ho za rameno a nohu – byl to chvat velmi podobný tomu, jaký goblin použil na mě, jen mnohem efektivnější. A brutálnější. Goblinský král využil protivníkovy setrvačnosti a zvedl ho vysoko nad hlavu – a pak trhl jeho rameny a nohama opačným směrem.

Tento manévr vyžadoval dovednost a sílu a já si nebyla jistá, jestli by ho některý z vlkodlaků zvládl napodobit. Jedním chvatem zlomil Larry goblinovi páteř a vykloubil mu kyčel. Ozvala se dvě lupnutí, která zněla jako výstřely z pušky.

Odhodil goblina na zem a chvíli ho nechal, aby se svíjel. Potom rychlostí útočícího hada uťal jeho křik tím, že zmrzačenému goblinovi zlomil vaz.

„No, kurva,“ zabrblal Ben z balíku slámy za mnou. „Larry, ty parchante, zkazil jsi nám zábavu.“

Otočila jsem se, abych se na něj podívala. Mary Jo a Ben stáli společně na balíku slámy, ze kterého Larry seskočil. Mary Jo měla řeznou ránu na žebrech a krev na boku, ale rána, ze které krev pocházela, se už stačila zacelit.

Na Benově líci se rychle hojil šrám a košili měl roztrženou od ramene až po spodní lem. Chyběl mu kousek prsního svalu. Ránu už překryla kůže, já ale věděla, že bude několik dní trvat, než ji vyplní nový sval.

Obrátila jsem pozornost zpátky k tomu nejnebezpečnějšímu z nás.

Z toho, co jsem viděla, vyvázl Larry bez zranění.

„Hotovo,“ oznámil Larry vesele, jako by právě nikoho brutálně nezabil. Aury moci se zbavil se znepokojivou lehkostí. Stejnou věc uměl i Bran.

Larry chvíli hleděl dolů na tělo a mračil se, pak odněkud vytáhl bronzový nůž s dlouhou čepelí. Popadl goblina za vlasy a odřízl hlavu od těla. Připadalo mi to přehnané. Napadlo mě, že se Larry možná potřebuje ujistit, že je druhý goblin mrtvý.

Nůž musel být mimořádně ostrý, protože mu to dalo asi stejně práce, jako by porcoval vodní meloun. Upustil hlavu na zem, očistil nůž a ukázal s ním na hlavu.

Mně řekl: „Odnes ji lidským strážcům pořádku. Pověz jim, že král goblinů vykonal trest za jejich ztracené dítě a ochránce, který tak statečně položil život. Pověz jim, že lituju, že nemůžu udělat víc než jen zajistit, aby tady ten už nikomu dalšímu neublížil.“

„Myslela jsem, že si neříkáš král goblinů,“ namítla jsem.

Pokrčil rameny a otvorem v nohavici zasunul nůž zpátky do pochvy – připadalo mi to jako dost nebezpečné místo, kde nosit něco tak ostrého. „Dobrá publicita je dobrá publicita. Nedávno mě upozornili na to, že jsem, co jsem; nesejde na tom, jaký titul mi někdo mimo naši komunitu nalepí na čelo, ne? Označení goblinský král lidé znají.“

„Takže se odhalíte lidem, parťáku?“ zeptal se Ben.

Larry se zazubil – jeho úsměv by vypadal správně nebýt vážnosti v jeho očích. „Veřejnost nás už zná, kámo.“ Nezvyklý způsob, jakým zdůraznil slovo „kámo“, mě vedl k závěru, že je to reakce na Benovo „parťáku“. „Ale, ano. Pokusíme se přetáhnout veřejnost na svoji stranu. Uděláme ze sebe Mocnost se spojenci – pak nám nebude tolik hrozit, že skončíme jako potrava pro Šedé pány. A když už mluvíme o jídle…“

Bez ohledu na krev zvedl mrtvolu a přehodil si ji přes rameno, hlavu přitom nechal na místě. Vykloubená noha se komíhala a kvůli zlomené páteři se tělo divně kroutilo.

„Nechal bych vám i tělo,“ řekl mi, „musel bych ale vysvětlit ženě, proč jsem vyrazil na lov a nepřinesl rodině domů nic na zub. Hlava by měla pro identifikaci stačit.“

Znovu na hlavu pohlédl a přes tvář mu přelétl stín lítosti. Přemítala jsem, jestli toho goblina znal, nebo jenom litoval, že musel zabít jednoho ze svých.

Vzhlédl ke mně, a když zjistil, že ho sleduju, zabručel: „Oči chutnají nejlíp.“

Civěla jsem na něj.

Věnoval mi široký úsměv, ale jeho pohled zůstal vážný. Zasalutoval, udělal krok vzad a zmizel – doslova se po něm slehla zem.

Ben řekl: „Hm.“ Po chvíli, když zmizel i pach goblinského krále, dodal: „No, jdi někam a dobrou chuť.“

„Možná žertoval,“ nadhodila jsem nepřesvědčivě. Měla jsem Larryho ráda, což ovšem neznamenalo, že bych mu rozuměla.