J. R. Ward: Zloděj

Ukázky z knih / 22.5.2019 /

Nakladatelství Baronet vydává román J. R. Ward Zloděj, šestnáctý díl upírské paranormální série Bratrstvo černé dýky.

 

ANOTACE:
Poté, co se Bratrstvo spojilo s Bandou bastardů, je víc než kdy dřív odhodláno vymazat Vyhlazovací společnost z povrchu země. Jeho členové se vzpamatovávají z poslední bitvy se zbytky bezduchých a zjišťují, že boj proti nepřátelům ještě zdaleka neskončil.
Throe, Xcorův bývalý zástupce, pomocí prastaré knihy svolává novou armádu, vytvořenou mocností ještě nebezpečnější a horší než Omega.
A členy Bratrstva černé dýky teď čekají těžké zkoušky doma i na bojišti.

 

UKÁZKA:

Kapitola první
MIAMI, FLORIDA

Sola Morte, alias Marisol Maria Rafaela Carvalhová, otevřela posuvné dveře, aby skleněná tabule nepřekážela. I když byl leden a po půlnoci, mořský vzduch, který ji uvítal, měl teplotu přes dvacet stupňů Celsia a byl jako vlhký, sladký polibek, jako opak mrazivého políčku. Po roce života v Miami už to však pro ni nebylo příjemné překvapení. Vlídnější počasí se stalo stejně jako pomalé tempo, palmy, pláže, příliv a odliv jednoduše součástí života.

Exotika je otázka vzácnosti, a tudíž je stejně jako krása v oku toho, kdo se dívá.

Teď by jí zasněžené borovice Caldwellu ve státě New York připadaly poutavé a neobvyklé.

Potřásla hlavou ve snaze držet se současnosti. „Terasa“ tohoto bytu ve čtvrtém patře, kde bydlela s babičkou, byla všeho všudy jen prkno se zábradlím – venkovní prostor, určený ne k funkčnímu využití a pro radost majitelů, nýbrž aby se „terasa nad oceánem“ dala zahrnout do popisu při prodeji třiceti bytových jednotek v domě. A když tak o tom uvažovala, ten „oceán“ byl taky kec, protože měla výhled na zátoku Biscayne Bay, ne na Atlantik. Ale i tak, voda je voda, a když nemůžete spát, je to zajímavější než koukat do stropu.

Třípokojový byt s dvěma koupelnami zařizovala asi před třemi roky a nechala to na starosti firmě Rooms To Go, protože to bylo cenově příznivé a úvahy o dekoračních polštářích a barevných kombinacích obstaral někdo jiný. A potom kvůli té „luxusní“ terase „nad oceánem“ navštívila Target a koupila si dvě žlutobílá zahradní lehátka a nízký stolek. Lehátka fungovala dobře. Stolek měl desku z průsvitného plastu s protivně zvlněným povrchem. Nic na něm nestálo rovně.

S těmito úvahami se uvelebila v lehátku nalevo. „Dnes večer je úplněk.“

Zatímco její hlas dozníval do ticha, zadívala se do noci. Přímo před sebou měla množství nízkých domů, starých, postavených ve čtyřicátých letech, a pak řadu mizerných obchůdků s tričky, čelenkami a láhvemi na pití, které ji dělily od pláže. Tvrdit, že ona a její vovó žijí v Miami, se podobalo té falešné reklamě s terasou. Ve skutečnosti se nalézaly na severním okraji městské hranice, hodně daleko od paláců a nočního života, ačkoliv by se klidně vsadila, že asi tak za deset let se tahle laciná čtvrť stane nóbl předraženou končinou.

To jí nevadí. Finanční investice se jí ohromně zhodnotí a…

Ach, co chce komu namlouvat. Nezůstanou tu déle než další rok.

Další zašívárnu má v Kalifornii a ještě jednu v Torontu. Až je vystřídají, bude to zas někde jinde.

Na zřízení domovské základny měla jen několik málo požadavků: koupě za hotové, katolický kostel v okruhu pár bloků a blízkost dobré latinskoamerické samoobsluhy.

Zvedl se vánek, pohrával si s jejími čerstvě odbarvenými blond vlasy a Sola poposedla, protože bylo těžké zůstat bez hnutí. Změna pozice jí dlouho nevydržela, a nejen proto, že jí teď výhled na zátoku blokoval horní okraj zábradlí. Sesula se dozadu a začala si poklepávat patou nohy v žabce, protože ta neklidná energie se dala snášet, jen když pohybovala aspoň jednou nohou a přinejmenším teoreticky toho mohla kdykoli nechat.

Tvrzení, že paměť je cesta, kterou můžete kráčet, pěšina, jíž se dá ubírat, lineární postup, směřující od počátku ke konci, bylo úplně mimo. Po uplynulém roce usoudila, že se spíš podobá klavírní klávesnici a hudební nápěvy, které její mysl přehrávala v podobě filmových obrazů, představovaly spíš nahodilý výběr než skladbu o jejím smutku, logicky podloženou rozhodnutím opustit Caldwell.

Kupříkladu kdyby brala všechno racionálně, zaměřila by se na to, jaké to bylo, když se jednou v noci vrátila domů a tam na ni čekali únosci, zatímco se babička probouzela a začínala sestupovat ze schodů. Pak by si vybavila cestu na sever v kufru auta. Jo… kdyby byla chytrá, mozek by jí promítal diapozitivy z té chvíle, kdy popadla světlici a vrazila ji do očního důlku muže, který ji vytáhl z kufru sedanu. Viděla by v duchu, jak ji střelili do nohy, když se pokoušela utéct lesem, a pak by vzpomínala na zamřížovanou celu v podzemí mučicího tábora.

Představovala by si do nejpřesnějších detailů toho hrdlořeza s dvoubarevným obličejem, který ji svlékl a snažil se ji znásilnit – dokud mu nezakroutila koulemi a nepraštila ho do hlavy těžkým řetězem.

A nakonec by se viděla, jak vleče mrtvolu napříč podlažím, aby si pomocí otisku jejího prstu otevřela cestu ven. A když to nefungovalo, vracela by se ve vlastních stopách do suterénu a protáhla by dvoubarevnému násilníkovi paži mezi mřížemi cely, aby mu kuchyňským nožem uřízla ruku v zápěstí.

Co takhle zavzpomínat na úspěšné použití dosud teplého palce na klávesnici k otevření ocelových dveří? Nebo na to, jak se vyřítila z té jámy pekelné, oblečená jen do parky a krve dvou lidí, které zabila?

Ale kdepak, na tuhle notu koncertní křídlo jejího mozku nehrálo.

Ten nápěv, který jí nepřestával znít v hlavě, byl úplně jiný a daleko destruktivnější.

I když byl rozhodně víc sexy…

„Nech toho.“ Promnula si oči. „Prostě toho nech.“

Nad zátokou, za vlnolamem North Bay, visel měsíc jako ohromná stříbrná mísa a jeho zamžené světlo šimraly cáry mraků.

Assailovy oči bývaly taky takové, stříbrné s tmavě fialovým okrajem.

A hádala, že takové pořád ještě jsou, pokud je naživu – ačkoliv při tom životě, jaký vedl? Drogoví bossové jsou o moc rizikovější faktor než rakovina a srdeční choroby dohromady.

Ne že by ho odsuzovala za volbu profese – ale no tak, vždyť právě její povolání lupičky způsobilo, že skončila v kufru toho auta.

Měl takové zvláštní, hypnotické oči. Nikdy žádné takové neviděla a ne, nebyla to z její strany romantická iluze. Stejně jako to zvláštní jméno a přízvuk, který neuměla přesně zařadit – německý? francouzský? rumunský? – a záhada, jež ho obklopovala; byl to, co jiní muži nikdy nebyli ani zdaleka: neodolatelný. S vlasy tak černými, až se domnívala, že jsou obarvené, a vybíhajícími do špičky nad vysokým autokratickým čelem a s mohutnou postavou a sexuální energií… Často měla pocit, že je jen přelud z jiného světa.

Smrtící zjevení.

Nádherný predátor.

Zvíře v lidské podobě.

Během mžiku ho viděla té noci, kdy ji přišel zachránit z onoho tábora – ale ne, jak se k ní blížil s rozevřenou náručí a klidným hlasem, právě když vyběhla z ocelových dveří, samé zranění a dezorientovaná. Ne, pamatovala si ho krátce poté, když se s ní jakýmsi záhadným způsobem setkal na dálničním odpočívadle o nějakých třicet kilometrů dál.

Nikdy nepochopila, jak bylo možné, že zůstal, když ji jeho bratranci odváželi – a přesto je tehdy dohnal, jako by uměl létat.

A pak tu bylo to, jak tehdy vypadal. Ústa měl od krve, jako by někoho pokousal. A ty stříbrné a fialové oči svítily jasněji než měsíc na téhle jižní obloze a světlo v nich bylo tak bezbožné, až to působilo jako exorcismus.

A přesto se ho nebála – a taky v té chvíli pochopila, že její věznitel Benloise už nežije. Assail ho nějakým způsobem zabil a s největší pravděpodobností i jeho bratra Eduarda.

Tak to chodilo v branži, kde všichni pracovali. A v životě, který se rozhodla opustit poté, co se uzdravila.

Koneckonců, když vás drží v zajetí šílenec a modlíte se k Bohu, abyste ještě někdy uviděli babičku, a ono se to opravdu stane? Jen blázen by nedodržel dohodu.

Nazdar, Miami.

Sola si přitiskla špičky prstů k čelu a pokusila se odvést svůj mozek z vyšlapané stezky, kterou se zřejmě rozhodl procházet zas a znova – i když už uplynul rok, prokristapána. Nemohla uvěřit, že je tak zafixovaná na rozumné rozhodnutí, k němuž dospěla se zřetelem na vlastní přežití.

Noci byly pořád ještě nejhorší. Přes den, kdy měla napilno s tak náročnými úkoly jako nakupovat potraviny a chodit s vovó na mši a ustavičně se rozhlížet zpod štítku baseballové čepice, jestli je někdo nesleduje – přes den to zvládala líp. Ale s tmou přicházely přeludy, trápil ji přízrak muže, s nímž se nikdy neměla vyspat.

Už dlouho vnímala, že touží zemřít. To, jak ji Assail přitahoval, to potvrzovalo měrou vrchovatou.

Sakra, ani nezná jeho příjmení. Přes všechno špehování, za které byla placená, i přes to, které pak podnikala na vlastní pěst, o něm nevěděla skoro nic. Měl skleněný dům na řece Hudson, jenž patřil nějakému realitnímu fondu. Jeho dva nejbližší spolupracovníci byli dvojčata, bratranci, a oba němí jako cihlová zeď, když přišla řeč na jeho osobní údaje. Neměl manželku ani děti.

Aspoň ne nablízku, ale kdoví. Takový muž měl určitě na vybranou ze spousty společnic.

Poposedla, vyndala starý iPhone a zadívala se na černý displej. Když ho zapnula, uviděla obrázek pláže, pořízený hned potom, co sem dorazila.

Žádné textovky, žádné zmeškané hovory, žádné hlasové zprávy.

Dlouho mívala pravidelné telefonáty ze skrytého čísla, při nichž volající hned zavěsil.

Ta nepravidelná volání byla jediný důvod, proč si telefon nechávala. Kdo jiný by se jí ozýval než Assail? Kdo jiný měl číslo? Tenhle telefon nepoužívala ve styku s Benloisem ani při žádném ze svých podezřelých obchodů a účet byl vedený na cizí jméno. On jediný měl číslo.

Vlastně měla tu věc nechat na severu a zrušit službu. Čistý řez je nejlepší. Nejbezpečnější.

Problém se však zřejmě vyřešil sám. Pokud skutečně volal Assail, nechal toho – a možná ne proto, že skončil v hrobě. Pravděpodobně šel dál svou cestou – tak to lidé dělají, když je někdo opustí. Takové to celoživotní tesknění se odehrává jen ve viktoriánských románech, a to obvykle na straně ženy.

Jo, žádný pan Havisham na severu nenyje. Ani náhodou…

Další vzpomínka ji zanesla zpátky časem, a tuhle nenáviděla. I potom, co jí Benloise nařídil ukončit sledování, vydala se za Assailem na jedno odlehlé panství k čemusi, co vypadalo jako domek správce. Nebyl tam kvůli obchodní transakci. Ne, byl tam kvůli tmavovlasé ženě s náramnou postavou a zmocnil se jí na pohovce, jako by to nedělal poprvé. Zrovna když s ní začal provozovat sex, podíval se přímo do okna, skrz které ho Sola pozorovala – jako by pořádal představení jen pro ni.

V tom okamžiku se rozhodla nechat sledování a už ho nikdy nespatřit.

Osud měl ale jiné představy. A proměnil jejího stříbrookého drogového dealera ve spasitele.

Smutné bylo, že za jiných okolností by s ním možná zůstala v tom jeho skleněném domě. Ale nakonec její malá dohoda s Bohem takovouhle fantazii vyloučila.

Vstala, postála ještě chvíli u zábradlí a uvažovala, co přesně chce na té vyhlídce najít. Pak se odvrátila, zavřela se znovu v bytě a odkopla žabky. Nehlasně bosky proplula prostorem obývacího pokoje a vstoupila do kuchyně. Babiččiny standardy byly takové, že nejenže se dalo jíst z podlahy, ale v kterékoli zásuvce byste mohli míchat salát, ve skříňkách válet těsto a na poličkách krájet steaky.

Souprava nářadí se nalézala pod dřezem a Sola odtud vyndala velké kladivo.

Cestou ke dveřím vložila iPhone do dvojitého plastového sáčku na zip, a než vyšla na chodbu, vypnula alarm. Požární schodiště měla po pravici a cestou k němu naslouchala ze zvyku, ale ne z nutnosti. Obyvatelé domu byli obstarožní a to málo, co z nich viděla, potvrzovalo, že si vybrala správný byt. Tohle byla země přezimujících ptáků, kteří neměli peníze na to, aby rozepjali křídla a vrátili se k jaru a létu, takže se budova nikdy nevyprázdnila.

Vždycky se najdou zvědaví svědci, i když nemají zrak a sluch už tak bystré jako kdysi. A její sousedé představovali komplikaci, kvůli které by si ti, již by po ní šli, všechno dvakrát rozmysleli.

A navíc měla u sebe jako vždy kompaktní devítku s laserovým hledím. Pro každý případ.

Na schodišti byl vzduch chladnější, ale ne sušší než jinde, a daleko nedošla. Položila telefon v malé plastové pytlíko-rakvičce na betonovou podlahu pod svinutou hasičskou hadicí a naposled zkontrolovala, že nemá žádné příchozí hovory.

Pak udeřila kladivem. Podruhé. Potřetí.

To ke zničení telefonu stačilo.

Při zpáteční cestě do bytu převracela rozbité kousky v rukou, dva sáčky je držely pohromadě. Zítra ráno se připojí ze zabezpečeného počítače na internet a zruší mobilní službu, čímž navždy přetne poslední pouto, i když chabé.

Pomyšlení, že se nikdy nedozví, co se stalo s Assailem, bylo skoro stejně zlé jako realita, že už se s ním nikdy nesetká.

Vstoupila do bytu rozhodnutá jít do postele, ale znovu ji přitáhl výhled na vodu a na měsíc.

Stýskalo se jí po muži, kterého nemůže nikdy mít, jako by byl opuštěným kusem její duše.

Ale tak už to chodí.

Osud je náramný zloděj.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, květen 2019
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 440
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít