Sabaa Tahirová: Smrt před branami
V Imperiu i za jeho hranicemi se schyluje k válce.
Nakladatelství Host vydalo třetí díl tetralogie Jiskra v popelu – Smrt před branami.
ANOTACE:
Helena Aquilla, císařův Krkavec, čelí útokům ze všech stran. Císař Markus, pronásledovaný minulostí, ztrácí příčetnost a nemilosrdná velitelka vojenské akademie využívá jeho šílenství, aby posílila vlastní moc. Helena se snaží najít způsob, jak zastavit blížící se temnotu. V sázce se totiž ocitá nejen život její sestry, ale i všech obyvatel Impéria.
Laia z lidu Učenců ví, že osud světa nezávisí na pletichách válečnického dvora, ale na tom, zda se podaří zastavit Temnonoše. Ve snaze ho svrhnout naráží na nečekané hrozby ze strany těch, na jejichž pomoc spoléhala.
Elias Veturius se na území mezi životem a smrtí vzdá svobody, aby mohl sloužit jako Strážce duší. Tím se však zaslíbí pradávné moci, která se nezastaví před ničím, jen aby si zajistila Eliasovu oddanost — dokonce i za cenu ztráty jeho lidství.
O AUTORCE:
Sabaa Tahirová v mládí trávila čas hltáním fantasy románů, plundrováním bratrovy sbírky komiksů a marnými pokusy o hru na kytaru. Vystudovala Kalifornskou univerzitu v Los Angeles a pracovala v deníku Washington Post. Román Jiskra v popelu (2015; česky Host 2016) se dostal na žebříček bestsellerů The New York Times a filmová práva zakoupila americká společnost Paramount. Plamen v temnotě (2016; česky Host 2017) je druhým dílem plánované tetralogie.
UKÁZKA Z KNIHY:
I
TEMNONOŠ
Miluješ až příliš, můj králi.
Během staletí, jež jsme spolu prožili, má královna tato slova často opakovala. Napřed je vyslovovala s úsměvem na rtech, později však se zamračeným výrazem ve tváři. Ulpěla pohledem na našich dětech, které se proháněly po paláci. Jejich těla se měnila z plamene v maso a kosti a zase zpět, byly jako nekonečně krásné malé větrné víry.
„Bojím se o tebe, Meherjo.“ Chvěl se jí hlas. „Bojím se, co uděláš, pokud by se těm, které miluješ, přihodilo něco zlého.“
„Vám se nic zlého nestane. To slibuji.“
Mluvila ze mě vášeň a bláhovost mládí, třebaže mladý jsem samozřejmě nebyl. Ani tenkrát jsem nebyl mladý. Toho dne mé královně čechral říční vánek vlasy tmavé jako půlnoc a skrze záclony proudilo okny dovnitř sluneční světlo jako tekuté zlato. Naše děti, které se celé rozesmáté proháněly po kamenné podlaze a zanechávaly za sebou ožehnuté stopy, se v něm zbarvily do tmavě okrové.
Má královna žila v zajetí svých obav. Vzal jsem ji za ruce. „Zničil bych každého, kdo by se opovážil vám ublížit,“ ujistil jsem ji.
„Ne, Meherjo.“ Během roků, které od té doby uplynuly, jsem přemýšlel, jestli se má paní už v tu chvíli obávala, co se ze mě stane.
„Slib mi, že to nikdy neuděláš. Ty jsi náš Meherja. Tvoje srdce je stvořeno pro lásku. Tvým posláním je dávat, ne brát. To proto jsi králem džinů. Slib mi to.“
Toho dne jsem učinil dva sliby: že budu vždy chránit a vždy milovat.
Do roka jsem je oba porušil.
Hvězda visí na stěně jeskyně daleko od lidských očí. Je to kosočtverec se čtyřmi hroty, na vrcholu má úzkou mezeru. Její povrch je protkán sítí tenkých jizev, které mi připomínají den, kdy Učenci, poté co uvěznili můj lid, Hvězdu zničili. Kov se netrpělivě leskne, mocný jako pohled dravce v džungli, který se blíží ke kořisti. Tato zbraň vládne ohromnou mocí — je dost silná na to, aby zničila starobylé město a starobylý národ. Dost silná na to, aby na tisíc let uvěznila džiny.
Dost silná na to, aby je osvobodila.
Hvězda se zachvěje, jako by vycítila přítomnost náramku, který mi přiléhá k zápěstí. Hvězda touží po své chybějící části. Když jí náramek nabídnu, projede mnou záchvěv prudké bolesti z odloučení. Kov pomalu odteče jako stříbrný úhoř a spojí se s Hvězdou. Mezera se zmenší.
Čtyři hroty Hvězdy náhle vzplanou a osvítí i vzdálené kouty jeskyně z kropenaté žuly. Stvoření stojící kolem mě na to odpoví zlostným sykotem. Pak záře pohasne a zbude z ní jen bledé měsíční světlo. Kolem kotníků mi šustí ghúlové.
Pane. Pane.
Opodál čeká na mé rozkazy Pán přízraků společně s králi a královnami ifrítů — jsou mezi nimi větrní, mořští, píseční, jeskynní, vzdušní i sněžní ifríti.
Mlčky a ostražitě mě pozorují a já zatím rozvažuji nad pergamenem ve svých rukou. Pergamen sám je nenápadný, má barvu písku, ale slova, která na něm stojí, bijí do očí.
Na můj pokyn ke mně přistoupí Pán přízraků. Poddává se mi jen neochotně. Má kouzelná moc jej sice zkrotila, ale on se neustále snaží osvobodit. Já ho však ještě potřebuji. Přízraky jsou nesourodé útržky ztracených duší spojené starobylým kouzlem. Když chtějí, nikdo je nedokáže vysledovat. Ani slavné imperiální Masky.
Když Pánovi přízraků podám pergamet, zaslechnu její hlas. Má královna šeptá, její hlas je jemný jako plamen svíčky za mrazivé noci. Jakmile to uděláš, už nebude cesty zpět. Ztratíš veškerou naději, Meherjo. Uvaž to.
Poslechnu ji. Chvíli o tom uvažuji.
Pak si uvědomím, že má paní je už celé tisíciletí mrtvá. Její přítomnost je jen mámení smyslů. Jejím hlasem promlouvá má slabost. Podám Pánovi přízraků svitek.
„Postarej se, aby se dostal do rukou Krkavci, Heleně Aquille,“ poručím mu. „Nikomu jinému.“ Ukloní se a ifríti připlují blíž. Vzdušné ifríty pošlu pryč, pro ty mám jiný úkol. Ostatní pokleknou.
„Před dávnými lety jste poskytli Učencům vědomosti, které vedly ke zničení mého lidu a celého nadpřirozeného světa.“ Ta vzpomínka projede jejich řadami jako vlna. „Nabízím vám vykoupení. Vydejte se za svými novými spojenci na jihu. Pomozte jim pochopit, co všechno mohou vyvolat na svět z temných míst. Za šest měsíců nastane srpnový úplněk, Obilný měsíc. Dlouho před tím už musí být dílo hotové. A vy se nasyťte.“ Ghúlové se přiblíží. „Hleďte, ať mě nezklamete.“
Poté co všichni zmizí, přemýšlím o Hvězdě a vzpomenu si na zrádnou džinku, která ji pomohla stvořit. Možná že člověk by v záři té zbraně viděl příslib.
Já cítím jen nenávist.
Na mysli mi vytane jistá tvář. Laia ze Serry. Vzpomenu si, jak jsem pod rukama cítil její horkou kůži, na to, jak mě objala kolem krku. Jak přivírala oči. Vybavím si zlatavou kotlinu jejího hrdla. Připadala mi jako práh mého starého domova, když na podlaze ležel čerstvý rákos. Cítil jsem z ní bezpečí.
Miloval jsi ji, připomene mi má královna. A pak jsi jí ublížil.
To, že jsem zradil jedno učenecké děvče, by mě nemělo nijak vyvádět z míry. Před ní jsem oklamal stovky jiných.
Přesto se mě ale zmocní neklid. Poté co mi Laia ze Serry darovala svůj náramek, poté co si uvědomila, že chlapec, jemuž říkala Keenan, je pouhá smyšlenka, přihodilo se cosi nevysvětlitelného. Stejně jako všichni lidé i ona v mých očích zahlédla nejtemnější okamžiky svého života. Ale když jsem se jí podíval do duše, něco mi pohled oplatilo — tedy spíš někdo: spatřil jsem svou královnu, jak na mě upřeně hledí napříč staletími.
Viděl jsem její zděšení. Její smutek kvůli tomu, co se ze mě stalo. Viděl jsem její bolest plynoucí z toho, co naše děti a náš lid vytrpěli v rukou Učenců.
S každou zradou pomyslím na svou královnu. Myslím na ni celých tisíc let, se všemi lidmi, které jsem vyhledal, klamal je a miloval tak dlouho, dokud mi dobrovolně a s láskou v srdci nedali část Hvězdy, které jim patřila.
Zas a znovu, zas a znovu.
Ale nikdy jsem v pohledu někoho jiného nespatřil ji. Nikdy jsem tak prudce nepocítil ostří jejího zklamání.
Ještě jednou. Ještě jednou a víc už ne.
Má královna promlouvá. Nedělej to. Prosím.
Já však její hlas rozdrtím. Rozdrtím i vzpomínku na ni. Myslím, že už ji víckrát neuslyším.
*
II
LAIA
Připadá mi, že tenhle nájezd je už od začátku celý pokažený. Darin to ví stejně jako já, třebaže se to ani jednomu z nás nechce říct nahlas.
Můj bratr toho poslední dobou beztak moc nenamluví.
Vozy duchů, které pronásledujeme, konečně zastaví u válečnické vesnice. Vylezu z keřů pokrytých sněhem, kde jsme se ukrývali, a pokývnu Darinovi. Popadne mě za ruku a stiskne ji. Dej na sebe pozor.
Zahalím se neviditelností. Je to schopnost, která se ve mně probudila teprve nedávno, a já si na ni stále ještě zvykám. Dech se mi sráží a vine se v bílých oblacích, jako had tančící na neslyšenou melodii. V jiných částech Impéria už jaro rozeselo květy, ale v okolí hlavního města Antia nás dosud šlehají do tváře mrazivé prsty zimy.
Mine půlnoc a lampy, které ve vesnici svítí, začnou prskat ve zdvihajícím se větru. Vstoupím do kruhu vězeňské karavany, nasadím hluboký hlas a zahoukám jako sněžná sova, která se v těchto částech Impéria běžně vyskytuje.
Plížím se k vozům duchů, když vtom mi naskočí husí kůže. Prudce se otočím. Můj instinkt bije na poplach, aby mě varoval. Horský hřbet poblíž se zdá být liduprázdný a pomocní vojáci na stráži se ani nepohnou. Zdá se, že je vše v pořádku.
Jsi jenom nervózní, Laio. Jako vždycky. Z našeho tábora na okraji Místa čekání, vzdáleného třicet kilometrů odtud, jsme již s Darinem naplánovali a provedli šest nájezdů na imperiální vězeňské karavany. Můj bratr nevykoval ani kousek serrské oceli. Já jsem zase neodpovídala na dopisy od Aradže, učeneckého vůdce, který s námi uprchl z kaufského vězení. Ale společně s Afyou Ara-Nur a jejími muži jsme za poslední dva měsíce pomohli osvobodit více než čtyři sta Učenců a Domorodců.
To však nezaručuje úspěch v případě této karavany, protože je jiná než všechny ostatní.
Za hranicí vozů seskakují ze stromů důvěrně známé černě oděné postavy a obkličují karavanu. Afya a její muži zareagovali na mé znamení a chystají se k útoku. Jejich přítomnost mi dodává odvahu. Jedině díky Afye, Domorodce, která mi pomohla osvobodit Darina z Kaufu, víme o těchto vozech duchů a o vězni, kterého vezou.
Šperháky mě v dlani studí jako rampouchy. V půlkruhu stojí šest vozů a mezi nimi jsou ukryté dva nákladní vozy se zásobami. Většina vojáků se zaobírá koňmi a udržováním táborových ohňů. Z oblohy se řinou přívaly sněhu a bodají mě do tváře. Přistoupím k prvnímu vozu a pustím se do zámku. Moje zmrzlé nemotorné ruce si s jeho vnitřním mechanismem neumějí poradit. Pospěš si, Laio.
Ve voze panuje ticho, jako by byl prázdný. Já se tím však nenechám zmást. Ticho brzy přeruší zaplakání dítěte. Někdo ho rychle umlčí. Vězni už se naučili, že být zticha je jediný způsob, jak se vyhnout utrpení.
„Kde všichni jsou, u všech ďasů?“ zařve mi někdo poblíž ucha. Málem upustím šperháky. Kolem projde rychlým krokem legionář a já cítím, jak mě strachem mrazí v zádech. Neodvažuju se dýchat. Co když mě uvidí? Co když má neviditelnost selže? Už se mi to stalo, když na mě někdo zaútočil nebo když jsem se ocitla uprostřed davu.
„Vzbuď hostinského.“ Legionář se obrátí k pomocnému vojákovi, který k němu běží. „Řekni mu, ať vyvalí sud a připraví nám pokoje.“
„Hostinec je prázdný, pane. Zdá se, že vesnice je opuštěná.“
Jenže Válečníci své vesnice neopouštějí, dokonce ani uprostřed zimy. Pokud se tedy oblastí neprohnal mor, ale o tom by se Afya jistě doslechla.
Důvody, proč odešli, tě nemusejí zajímat, Laio. Otevři ty zámky.
Pomocný voják a legionář odpochodují směrem k hostinci. Jakmile mi zmizí z dohledu, vrazím do zámku šperháky. Kov ztuhlý námrazou úpí.
No tak! Bez Eliase Veturia, který by mi rázem otevřel polovinu zámků, musím pracovat dvakrát tak rychle. Nemám čas myslet na Eliase, ale stejně nedokážu potlačit obavy. To díky jeho přítomnosti nás při nájezdech nikdy nechytili. Řekl, že přijde.
Co se Eliasovi mohlo pro všechno na světě stát? Ještě nikdy mě nezklamal. Tedy alespoň co se nájezdů týče. Dozvěděla se snad Ševa, že tajně provedl mě i Darina Místem čekání až do Svobodných zemí? Trestá ho za to?
O Strážkyni duší toho vím jen málo — je plachá a nabyla jsem dojmu, že se jí příliš nezamlouvám. Občas, když se Elias vynořil z Místa čekání, aby nás s Darinem navštívil, jsem vytušila, že nás džinka pozoruje. Ale necítila jsem z ní zášť. Jen smutek. A nebesa vědí, že já nejsem ta, která by měla právo odsuzovat skrytou zlobu u jiných.
Kdyby to byla kterákoliv jiná karavana — kdybychom se pokoušeli osvobodit kteréhokoliv jiného vězně —, neriskovala bych Darina, Domorodce ani sebe.
Vůči Mamie Rile a ostatním vězňům z kmene Saíf však máme dluh a musíme se je pokusit osvobodit. Eliasova domorodá matka obětovala své tělo, svobodu i svůj kmen za to, abych mohla zachránit Darina. Nemohu ji zklamat.
Elias tu není. Jsi sama. Hni sebou!
Zámek konečně povolí a já se vydám k dalšímu vozu. Ve stromech několik metrů ode mě už Afya nejspíš kleje vztekem nad tím, jaké máme zpoždění. Čím déle mi to trvá, tím pravděpodobnější je, že nás Válečníci chytí.
Když otevřu poslední zámek, zabroukám na znamení. Ozve se tichý svistot. Vzduchem proletí šipky. Válečníci uvnitř karavany tiše padnou k zemi. Vzácný jižní jed, v němž jsou šipky namočeny, je zbavil vědomí. Hned poté se k nim připlíží půl tuctu Domorodců a podříznou vojákům hrdlo.
Odvrátím pohled, ale stejně slyším zvuk trhajícího se masa a sípot posledního dechu umírajících. Vím, že je to nutné. Bez serrské oceli nemohou Afyini lidé čelit Válečníkům přímo, protože by se jim zlomily čepele. Ale to vraždění je tak necitelné, že mi z toho tuhne krev. Napadne mě, jestli si na to někdy zvyknu.
Ze stínů se vynoří drobná postava. Její zbraně se lesknou. Spletitá tetování naznačující, že je to zaldara, hlava svého kmene, nyní skrývají dlouhé tmavé rukávy. Syknu na Afyu Ara-Nur, aby věděla, kde jsem.
„Že ti to ale trvalo.“ Afya se rozhlédne kolem sebe, černé a rudé copánky se rozhoupají. „Kde u všech horoucích pekel vězí Elias? To už umí taky zmizet?“
Elias Afye konečně pověděl o Místě čekání, o své smrti v kaufském vězení, o vzkříšení a o dohodě, kterou uzavřel se Ševou. Toho dne, než mě našli, mu Afya od plic vynadala do bláznů. Teď na něj zapomeň, Laio, řekla mi potom. Zbláznit se do někoho, kdo mluví s duchy a kdo byl navíc už jednou mrtvý, není zrovna nejchytřejší, nehledě na to, jaký je to fešák.
„Elias nepřišel.“
Afya pronese nějakou nadávku v sadhéštině a přikročí k vozům. Tiše vysvětlí vězňům, že musejí následovat její muže a nedělat hluk.
Z vesnice k nám dolehne křik. Asi padesát metrů od místa, kde stojím, se ozve drnknutí tětivy vypouštějící šíp. Nechám Afyu za sebou a běžím mezi domy do ztemnělé uličky na okraji vesnice, kde Afyini bojovníci jako tanečníci odrážejí půl tuctu imperiálních vojáků včetně velícího legionáře. Domorodé šípy a šipky létají a zručně odrážejí smrtící válečnické čepele. Vběhnu doprostřed potyčky a praštím rukojetí dýky do spánku pomocného vojáka. Nemusela jsem se obtěžovat. Vojáci padají k zemi rychle.
Až příliš rychle.
Někde poblíž musejí být ukrytí další vojáci — skrytá posila. Nebo tu možná někde číhá Maska.
„Laio.“ Při zvuku svého jména nadskočím. Darinova zlatavá kůže je ztemnělá blátem, kterým se pomazal kvůli maskování. Medově plavé nepoddajné vlasy, které mu konečně dorostly, zakrývá kápě. Když se na něj člověk zadívá, neřekl by, že přežil šest měsíců v kaufském vězení. Ale ve své mysli můj bratr stále bojuje s démony. A právě ti mu zabraňují vyrábět serrskou ocel.
Ale teď tu je, připomenu si příkře. Bojuje. Pomáhá ti. Na zbraně dojde, až na to bude připravený.
„Mamie tu není,“ pronese hlasem, který mu zhrubl neustálým mlčením. Když mu poklepu na rameno, otočí se. „Našel jsem jen jejího adoptivního syna Šana. Říká, že když karavana zastavila na noc, vojáci ji někam odvedli.“
„Musí tu někde být,“ namítnu. „Odveď odtud vězně. Já ji najdu.“
„Ta vesnice by neměla být prázdná,“ uvažuje Darin. „Něco mi na tom nehraje. Běž s nimi ty. Já se po Mamie podívám.“
„Jeden z vás by ji měl sakra rychle najít.“ Zjeví se za námi Afya. „Protože já to dělat nebudu a musíme schovat vězně.“
„Kdyby se něco pokazilo,“ snažím se Darina přesvědčit, „můžu se zneviditelnit a utéct. Co nejdřív se s vámi setkám v táboře.“
Bratr povytáhne obočí a svým tichým způsobem zvažuje, co jsem řekla. Když se jednou rozhodne, je s ním těžké pořízení. Jako by chtěl člověk pohnout horou — přesně taková byla i naše matka.
„Kam jdeš ty, tam jdu i já, sestřičko. Elias by souhlasil. Ví, že…“
„Když jste s Eliasem takoví kamarádi,“ zasyčím, „tak mu laskavě vyřiď, že až příště někomu slíbí pomoc s nájezdem, měl by to taky dodržet.“
Darin zkroutí ústa do rychlého, křivého úsměvu. Je to matčin úsměv. „Laio, já vím, že se na něj zlobíš, ale on…“
„Nebesa ať mě ochraňují před muži v mém životě a vším, co si myslí, že vědí. Zmiz odsud. Afya tě potřebuje. A vězni taky. Běž.“
Než stihne zaprotestovat, vyrazím do vesnice. Je to pouhý shluk přibližně stovky chalup s doškovými střechami, které se prohýbají pod sněhem, a úzkých tmavých uliček. Pečlivě udržovanými zahrádkami se prohání vítr. Málem zakopnu o koště, které někdo zapomněl na ulici. Mám dojem, že to tu vesničané opustili nedávno a ve spěchu.
Opatrně postupuju vpřed, mám se na pozoru před tím, co by mohlo číhat ve stínu. Vybavují se mi historky, které jsem slyšela šeptem vyprávět v hostincích a u domorodých táborových ohňů: o přízracích, které dokážou rozsápat hrdlo námořnické lodní posádce. O učeneckých rodinách nalezených ve vypálených táborech ve Svobodných zemích. O elfech, droboučkých okřídlených tvorech, kteří dokážou být otravní i nebezpeční, ničí vozy a trápí dobytek.
Jsem si jistá, že tohle vše je hnusné dílo stvoření, které si říkalo Keenan.
Temnonoš.
Zastavím se a předním oknem nahlédnu do potemnělé chalupy. V noci černé jako podsvětí nevidím vůbec nic. Přejdu k dalšímu domu. V mysli mi krouží vina jako ryba v oceánu. Cítí mou slabost. Dala jsi Temnonošovi svůj náramek, syčí. Naletěla jsi mu. Je zas o krok blíž zničení Učenců. Až najde poslední část Hvězdy, osvobodí džiny. A co bude potom, Laio?
Ale Temnonošovi může trvat celé roky, než najde poslední část Hvězdy. Snažím se domluvit sama sobě. A možná mu nechybí jen jedna část. Možná jsou jich ještě tucty.
Před sebou vidím záblesk světla. Vytrhnu se z myšlenek na Temnonoše a vyrazím k chalupě na severním okraji vesnice. Dveře jsou dokořán. Uvnitř svítí lampa. Dveře jsou otevřené tak, že se jimi mohu protáhnout, aniž s nimi musím hýbat. Kdyby mě někdo chtěl přepadnout, ničeho by si nevšiml. Uvnitř mi chvíli trvá, než se moje oči přizpůsobí šeru. A když si zvyknou, stěží polknu výkřik. Na židli tam sedí přivázaná Mamie Rila, je jako vyhublý stín své dřívější krásy. Snědá pleť jí volně visí na kostech, husté kudrnaté vlasy jí oholili.
Málem se k ní rozběhnu. Ale zarazí mě jakýsi starý instinkt volající z hloubi mé mysli.
Za mnou se ozve dupnutí boty. V úleku se prudce otočím a pod nohama mi zaskřípe prkno v podlaze. Zahlédnu výmluvný záblesk tekutého stříbra — Maska! —, a to právě ve chvíli, kdy mi někdo zacpe dlaní ústa a zkroutí mi paže za záda.
*
III
ELIAS
Nehledě na to, jak často se vykrádám z Místa čekání, pořád to není o nic snazší. Když se blížím k západní hranici Hvozdu, sevře se mi žaludek při pohledu na záblesk bílé poblíž. Je to duše. Spolknu zaklení a zůstanu stát. Pokud mě duch nachytá, jak se plížím daleko od míst, kde bych měl být, dozví se to celý Stinný hvozd. Zjistil jsem, že duchové si potrpí na klevety.
To zdržení mě rozčiluje. Beztak jdu pozdě — Laia mě čekala už před víc než hodinou a tenhle nájezd rozhodně neodvolá jen kvůli mé nepřítomnosti.
Už tam skoro jsem. Dlouhými kroky běžím po čerstvě napadané vrstvě sněhu k hranici Místa čekání, která se třpytí přede mnou. Obyčejný člověk ji nevidí. Ale pro mě a Ševu je ta zářící zeď tak zřetelná, jako by byla z kamene. Já jí mohu snadno projít, ale duchy drží na jejich území a zvědavé lidi nepustí dovnitř. Ševa mi o významu té zdi vyprávěla celé měsíce.
Bude se na mě zlobit. Není to poprvé, co jsem jí utekl v době, kdy se mám vzdělávat ve své úloze Strážce duší. Ševa je sice mocná džinka, ale udržet kázeň nezdárného studenta se jí příliš nedaří. Zato já jsem strávil čtrnáct let vymýšlením způsobů, jak upláchnout centurionům na Šerosrázu. Když nás na Šerosrázu chytili, znamenalo to výprask bičem z rukou velitelky. Ševa se na mě většinou jen mračí.
„Možná bych také měla zavést výprask bičem.“ Ševin hlas protne vzduch jako šamšír a já leknutím málem vyskočím z kůže. „Potom bys začal docházet, jak máš, Eliasi, místo abys zanedbával povinnosti a radši si hrál na hrdinu?“
„Ševo! Já jsem jen… jejda, ty úplně… soptíš?“ Skutečně z ní stoupají hustá oblaka páry.
„Někdo —“ probodne mě pohledem, „— zapomněl pověsit prádlo. Došly mi košile.“
Jelikož je džinka, její nepřirozeně vysoká tělesná teplota vysouší mokrou látku… Ale i tak stráví hodinu či dvě v nepříjemném vlhku. Není divu, že se tváří, jako by mi chtěla dát políček.
Ševa mě tahá za paži. Její neutuchající džinské teplo zahání chlad, který mi zalezl do kostí. Za chvíli jsme mnoho kilometrů od hranice. Z kouzla, které Ševa používá, aby se mohla hvozdem pohybovat tak rychle, se mi točí hlava.
Při pohledu na rudě žhnoucí háj džinů zaúpím. Tohle místo nenávidím. Džinové jsou sice uvězněni ve stromech, ale v tomto malém prostoru mají stále moc a většinou ji využijí k tomu, aby mi pokaždé, když tam přijdu, pronikli do hlavy.
Ševa obrátí oči v sloup, jako by se dohadovala s obzvlášť otravným mladším sourozencem. Mávne rukou, a když odtáhnu paži, zjistím, že nemůžu udělat víc než pár kroků. Vypadá to, že kolem mě vztyčila nějakou neviditelnou ohradu. Když se uchýlila k věznění, nejspíš se mnou nakonec vážně ztratila trpělivost.
Snažím se, aby mi neujely nervy, ale nedaří se mi to. „To je hodně podlý trik.“
„Trik, který bys mohl snadno překonat, kdybys tu zůstal dost dlouho na to, abych tě to naučila.“ Pokývne směrem k háji džinů, kde se mezi stromy proplétají duchové. „Duše dítěte potřebuje utěšit, Eliasi. Běž. Ukaž mi, co ses za poslední týdny naučil.“
„Neměl bych tu otálet.“ Prudce šťouchnu do ohrady, ale k ničemu to není. „Laia, Darin a Mamie mě potřebují.“
Ševa se nakloní do dutiny stromu a podívá se na střípky hvězd a nebe prosvítající mezi holými větvemi. „Do půlnoci zbývá hodina. Nájezd už určitě začal. Laia bude v nebezpečí. Darin a Afya také. Vstup do háje a pomoz této duši přejít na druhou stranu. Pokud se ti to povede, zruším kouzlo a budeš moci odejít. Jinak budou tvoji přátelé čekat marně.“
„Jsi ještě mrzutější než obvykle,“ poznamenám. „Nestačila ses nasnídat?“
„Neotálej.“
Tiše zakleju a v duchu se obrním proti džinům. Představuju si kolem své mysli hradbu, kterou jejich zlý šepot nedokáže proniknout. S každým krokem, který mě nese k háji, cítím, jak mě džinové sledují. A naslouchají.
O chvíli později se mi v hlavě rozezní smích. Má mnoho vrstev — hlas na hlase, posměšek na posměšku. Jsou to džinové.
Nedokážeš pomoci duchům, ty pošetilý smrtelníku. A nedokážeš pomoci Laie ze Serry. Zemře pomalou a bolestivou smrtí.
Zloba džinů prorazí mé pečlivě vystavěné obranné valy. Ta stvoření pronikají do mých nejtemnějších myšlenek a předvádějí mi obrazy polámané mrtvé Laiy tak dlouho, že už nedokážu říct, kde končí háj džinů a kde začínají jejich zvrhlé představy.
Zavřu oči. Není to skutečné. Otevřu oči a vidím mrtvou Helenu ležící u paty nejbližšího stromu. Vedle ní leží Darin. Za ním Mamie Rila. O kus dál můj nevlastní bratr Šan. Připomíná mi to bitevní pole plné smrti, na které jsem narazil při První zkoušce. Už je to tak dávno. Ale tohle je ještě horší, protože jsem žil v domnění, že jsem násilí a utrpení nechal za sebou.
Vybavím si Ševino učení. V háji mají džinové moc ovládat tvou mysl. Mohou využívat tvé slabosti. Snažím se džiny setřást, ale oni se mé mysli pevně drží a jejich šepot se do mě zavrtává. Ševa po mém boku ztuhne.
Zdravíme tě, zrádkyně. Když mluví se Strážkyní duší, nasadí džinové formální tón. Tvá zkáza se blíží. Ve vzduchu je cítit její puch.
Ševa zatne čelist. Okamžitě zatoužím po zbrani, kterou bych je mohl umlčet. Ševa toho má na starosti dost i bez jejich trýznění.
Avšak Strážkyně duší jen zdvihne ruku a položí ji na nejbližší strom s uvězněným džinem. Nevidím sice, jakým způsobem používá kouzelnou moc Místa čekání, ale musí to být ono, protože džinové okamžitě zmlknou.
„Musíš se víc snažit.“ Obrátí se ke mně. „Džinové chtějí, aby ses zabýval malichernostmi.“
„Osud Laiy a Darina není žádná malichernost.“
„V proudu času nejsou jejich životy ničím,“ poznamená Ševa. „Já tu nebudu věčně, Eliasi. Musíš se naučit převádět duše rychleji. Je jich příliš mnoho.“ Když vidí můj zatvrzelý výraz, vzdychne. „Pověz mi, co budeš dělat, když nějaká duše odmítne opustit Místo čekání, dokud nezemřou její milovaní?“
„No… ehm…“
Ševa zabručí. Její výraz mi připomíná, jak se tvářila Helena, když jsem nepřišel včas na hodinu.
„Co budeš dělat, až ti tu budou najednou vřískat stovky duchů a dožadovat se pozornosti?“ nadhodí Ševa. „Co si počneš s duší, která spáchala v životě strašlivé věci, ale necítí žádné výčitky? Napadlo tě někdy, proč je tu tak málo duší z domorodých kmenů? Víš, co nastane, když duše nebudou přecházet dost rychle?“
„Když už o tom mluvíš,“ zarazím ji, protože to podnítilo mou zvědavost, „co by se stalo, kdyby…“
„Pokud nepomůžeš duším přejít, znamená to, žes jako Strážce duší selhal, a přivodí to konec lidského světa tak, jak ho chápeš. Při všem, co je mi svaté, doufám, že ten den nikdy nenastane.“
Ztěžka se posadí, opře si hlavu do dlaní, a já se po chvíli sesunu vedle ní. Při pohledu na to, jak je rozrušená, cítím nepříjemné škubání v hrudi. Není to stejné, jako když se na mě zlobili centurioni. To mi bylo úplně ukradené. Ale kvůli Ševě se chci snažit. Už jsme spolu strávili několik měsíců — většinou jsme vykonávali povinnosti Strážce duší, ale také jsme diskutovali o válečnické vojenské historii, dobromyslně jsme se handrkovali o domácí práce a vyměňovali si poznatky ohledně lovu a boje. Vnímám ji jako moudřejší, mnohem starší sestru. Nechci ji zklamat.
„Vzdej se lidského světa, Eliasi. Dokud to neuděláš, nebudeš moci užívat kouzlenou moc Místa čekání.“
„Vždyť v jednom kuse chodím po větru.“ Ševa mě naučila trik, jak během chvíle proletět mezi stromy, ale pořád je rychlejší než já.
„Chůze po větru je tělesné kouzlo, to se naučíš snadno.“ Ševa vzdychne. „Když jsi pronesl slib, vstoupila ti do krve kouzelná moc Místa čekání. Vstoupil do tebe Maúth.“
Maúth. Potlačím zachvění. To slovo mi stále zní zvláštně. Když ke mně toto kouzlo před mnoha měsíci poprvé promluvilo skrze Ševu a požadovalo slib, že se stanu Strážcem duší, vůbec jsem netušil, že má jméno.
„Maúth je zdrojem vší moci nadpřirozeného světa, Eliasi. Čerpají z něj džinové, ifríti, ghúlové. Pochází z něj dokonce i léčivá moc tvé přítelkyně Heleny. Maúth je zdrojem tvé moci v roli Strážce duší.“
Mluví o něm, jako by tahle kouzelná moc byla živá.
„Pokud mu to dovolíš, pomůže ti převádět duchy na druhou stranu. Maúthova skutečná moc spočívá tady a tady.“ Strážkyně duší mi jemně poklepe na srdce a pak na spánek. „Ale dokud s kouzelnou mocí nenavážeš skutečné spojení sahající až do hloubi duše, nemůžeš se stát opravdovým Strážcem duší.“
„Tobě se to lehko říká. Ty jsi džinka. Kouzelná moc je tvojí součástí. Ke mně nepřichází tak snadno. Když se příliš vzdálím od stromů, tahá mě zpátky, jako bych byl vzpurný lovecký pes. A když se dotknu Laiy, u všech ďasů…“ Ta bolest je tak nesnesitelná, že se při pouhém pomyšlení na ni ušklíbnu.
Vidíš, zrádkyně, jak pošetilé bylo svěřit duše mrtvých tomuto kusu smrtelného masa?
Když nás začnou vyrušovat její příbuzní, džinové, Ševa vrhne do jejich háje tak silnou šokovou vlnu kouzelné moci, že ji cítím dokonce i já.
„Na převedení čekají stovky duší a každý den přicházejí další.“ Ševě se po spáncích řine pot, jako by se snažila vybojovat bitvu, o níž já nemám ani ponětí. „Jsem velmi rozrušená,“ připustí. Mluví tiše a pak sklouzne pohledem ke stromům za sebou. „Obávám se, že Temnonoš pracuje proti nám, pokradmu a se zlými úmysly. Nedokážu přijít na kloub jeho plánu a to mě trápí.“
„Samozřejmě že Temnonoš pracuje proti nám. Chce osvobodit uvězněné džiny.“
„Nemyslím jen to. Cítím v tom ještě jiný temný úmysl,“ vysvětlí mi Ševa. „Pokud by se mi něco stalo, než dokončíš výcvik…“ Zhluboka se nadechne a ovládne se.
„Já to dokážu, Ševo,“ snažím se ji uklidnit. „Přísahám. Ale slíbil jsem Laie, že jí dnes v noci pomůžu. Mamie je možná mrtvá. Laia může být po smrti. A já to nevím, protože tam nejsem.“
Dobré nebe, jak jí to mám vysvětlit? Už je od lidství vzdálená tak dlouho, že tomu nemůže rozumět. Chápe vůbec, co je to láska? Když si mě občas dobírá kvůli tomu, že mluvím ze spaní, nebo když mi vypráví zvláštní legrační příběhy, protože ví, že se mi stýská po Laie, zdá se mi, že to chápe. Ale teď…
„Mamie Rila obětovala život za můj a jakýmsi zázrakem je stále naživu,“ pokračuju. „Nenuť mě ji tu přivítat. Nenuť mě přivítat tu Laiu.“
„Láska k nim ti jen ublíží,“ varuje mě Ševa. „Nakonec obě zeslábnou a zmizí. Ty budeš žít dál. Pokaždé když se rozloučíš s další částí svého starého života, kus tebe zemře.“
„Copak myslíš, že to nevím?“ Každá ukradená chvilka s Laiou mi o tom poskytuje nesnesitelné důkazy. Těch několik polibků, které jsme si vyměnili, rychle skončilo kvůli Maúthovu tíživému nesouhlasu. Otevírá se mezi námi propast, protože si postupně uvědomujeme skutečnou podstatu mého slibu. Pokaždé když Laiu vidím, připadá mi vzdálenější, jako bych se na ni díval dalekohledem.
„Ty hlupáčku.“ Ševin hlas zjihl soucitem. Pohled jejích černých očí se rozostří. Cítím, že neviditelná ohrada zmizela. „Já toho ducha najdu a převedu ho. Běž. A nezacházej se svým životem lehkovážně. Dospělého džina je prakticky nemožné zabít, to svedou jen jiní džinové. Až se spojíš s Maúthem, i ty budeš odolný vůči útokům a přestane na tebe působit čas. Ale do té doby buď ostražitý. Pokud bys znovu zemřel, už bych tě nemohla přivolat zpět.“ Rozpačitě kopne do země. „Krom toho jsem si na tebe zvykla.“
„Já neumřu.“ Stisknu jí rameno. „A slibuju, že budu celý měsíc mýt nádobí.“
Ševa si nevěřícně odfrkne, ale to už jsem na cestě, kráčím po větru mezi stromy tak chvatně, že mě větve švihají do obličeje. Za půlhodinu se proženu kolem naší chalupy, přes hranice Místa čekání a ven do Impéria. Ve chvíli, kdy vyjdu z Hvozdu, do mě narazí bouřlivý vítr a já zpomalím. Čím víc se vzdaluju od Hvozdu, tím víc kouzelná moc slábne.
V nitru cítím pnutí, které mě táhne zpátky. Maúth požaduje, abych se vrátil. To pnutí téměř fyzicky bolí, ale zatnu zuby a jdu dál. Bolest je otázkou volby. Když se jí poddáš, padneš. Nebo se jí můžeš postavit a triumfovat. Velitelčin výcvik se mi zaryl až do morku kostí.
Když dojdu k vesnici, kde jsme se měli s Laiou setkat, už je dávno po půlnoci a sněžnými oblaky proniká jemné měsíční světlo. Prosím, ať už ten nájezd mají úspěšně za sebou. Prosím, ať je Mamie v pořádku.
Ale v okamžiku, kdy vstoupím do vesnice, poznám, že je něco špatně. Karavana je prázdná, dveře vozů skřípou v bouři. Na tělech mrtvých vojáků, kteří karavanu hlídali, se stačila usadit tenká vrstva sněhu. Nevidím mezi nimi žádnou Masku. Nevidím žádné mrtvé Domorodce. Ve vesnici panuje ticho, třebaže by tam měla zuřit vřava.
Je to past.
Uvědomím si to okamžitě, se stejnou jistotou, s jakou bych poznal tvář své matky. Je to velitelčino dílo? Dozvěděla se snad o Laiiných nájezdech?
Natáhnu si kápi, přes obličej si uvážu šátek a dřepnu si. Pozoruju stopy ve sněhu. Jsou slabé, někdo je setřel. Ale přesto zahlédnu povědomý otisk boty: patří Laie.
Tyto stopy tu nezůstaly z nepozornosti. Měl jsem se dozvědět, že Laia vešla do vesnice a už se z ní nevrátila. Což znamená, že tato past nebyla nastražená na ni.
Měl jsem se do ní chytit já.
INFO O KNIZE:
Vydal: Host, únor 2019
Původní název: A Reaper at the Gates
Překlad: Petra Johana Poncarová
Vazba: vázaná
Počet stran: 479
Cena: 399 Kč