Lene Kaaberbølová: Poselství poštolky (Divočarka 2)

Poselství poštolky je druhý příběh z magické fantasy řady Divočarka nejprodávanější skandinávské autorky pro děti Lene Kaaberbolové. Napínavý příběh prodaný ve více než 17 zemích světa vypráví o divočarech, přátelství, odvaze a lásce ke zvířatům.

 

ANOTACE:
Klára Asková je nenápadná dvanáctiletá dívka. Nečekaně zjistí, že je divočarka s nadpřirozenými schopnostmi a posláním porazit zlovolnou opeřenou bytost, která si říká Chiméra. Když jednoho dne zmizí Klářin nejlepší kamarád Oskar, je jí hned jasné, že po něm bude policie pátrat marně. Vydá se ho hledat na vlastní pěst do divočarského světa. Musí v sobě najít sílu přemoct temnou magii a zachránit z osidel Chiméry nejen Oskara, ale také další divočary, začarovaná zvířata a tajemný Zápudov.

 

O AUTORCE:
Lene Kaaberbølová publikovala své první romány pro mládež, už když jí bylo 15 let. Napsala více než 30 knih pro děti, mládež i dospělé. Proslavily ji především fantasy série Dcera čarodějky a Divočarka, moderní klasiky skandinávské literatury, které vyšly v mnoha zemích světa. Lene Kaaberbølová získala za svou práci řadu ocenění, mimo jiné cenu Disney’s Best Novel Writer Award a cenu Nordic Association of School Librarians za nejlepší dětskou knihu.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
2.
SHANAIA

„Měla by být někde tady,“ utrousila jsem a znovu pohlédla na teď již poněkud užmoulaný papírek. Stále bylo vidět, kde ho poštolka svírala mezi drápy. Hodinu před západem slunce. Severní stezka, třetí lavička od branky.

„Třeba jsme tu moc brzo,“ podotkl Oskar. Zastavil se, aby se Luffe mohl vyčurat na dřišťál. „Nebo moc pozdě. Proč prostě nemůže napsat ve čtvrt na šest, jako každý jiný normální člověk? Pokud teda myslí tuhle denní dobu…“

„Protože je to divočarka,“ upozornila jsem ho. „Pro ni je důležitý přírodní čas a ne jeho měření na minuty.“ Ovšem musela jsem mu dát za pravdu, že bylo docela těžké stanovit, kdy na začátku února zapadá slunce.

Elfí park nebyl zrovna nejromantičtějším místem na světě. Byl vmáčknutý mezi železnici, bývalá jatka a zahrádkářskou kolonii. Přestože v létě působil příjemně díky několika vzrostlým zeleným stromům a na trávníku se opalovalo pár lidí, byl teď rozblácený a dělal na mě ponurý a opuštěný dojem. Na pěšinách a sešlapané trávě se povalovaly sáčky od hamburgerů, krabice od pizzy a prázdné plechovky od piva. Ačkoli se nějaký uklízeč pokusil alespoň část posbírat do černých igelitových pytlů, moc to nepomohlo, protože pytle zůstaly pohozené za lavičkami.

„Není tu ani noha,“ poznamenal Oskar. „Nepůjdeme domů?“

„Nenutila jsem tě sem chodit,“ připomněla jsem mu.

„To ty ses toužil setkat s pravou divočarkou.“

„Jo, protože mi to přišlo dost hustý. Akorát že tady přece žádná divočarka není, ne? Teda kromě tebe.“

„A já se samozřejmě nepočítám…“

„Nech toho, vždyť víš, jak to myslím.“

Znovu jsem pohlédla do míst, kde zjevně stála třetí lavička od branky, ale pořád tam nikdo neseděl. Nevím, zda jsem si představovala, že se Shanaia vynoří z šedého únorového vzduchu jen proto, že jsem se na chvíli otočila zády, ale ani to nepomohlo.

„Pojďme to tu ještě jednou obejít,“ navrhla jsem.

„Jen pro jistotu.“

„Kláro, někteří lidi mají větší zahrádku, než je tenhle park. Není tady!“

Jeden igelitový pytel se pohnul. Srdce mi poskočilo a já vyděšeně vyjekla.

„Co je?“

Natáhla jsem ruku. „Támhle, ten pytel…“

Igelit se ve větru třepetal, ale o to nešlo. Teď to spatřil i Oskar. Z hromady odpadků trčela špičatá bílá hlava s kulatýma tmavýma ušima, krvavě rudýma očima a vousky delšími než na šířku hlavy.

„To je taková ta… Jak se jim říká? Něco jako lasička.“

„Fretka,“ řekla jsem a pocítila, jak se mnou šíří únorový chlad. „To je Shanaiina…“

Dřepla jsem si k lavičce a opatrně k fretce natáhla ruku. Rozevřela chřtán a zasyčela na mě, takže mi předvedla všechny své zuby ostré jako jehličky. A teprve v tu chvíli mi došlo, že ty černé pytle zakrývají víc než jen odpadky. Z potrhané kožené bundy čouhalo rameno. Mezi krabicemi od mléka a pizzy a sáčky od popkornu jsem zahlédla kus džínové nohavice. A uviděla jsem ruku, ruku v černé kožené rukavici s nýty u kloubů, z jejíchž ustřižených konců vykukovaly bledé špičky prstů s dlouhými, stříbrně nalakovanými nehty.

Shanaia.

„Je… je mrtvá?“ zeptal se Oskar. Luffe ustrašeně kňučel a zničehonic se strašně rozštěkal na fretku a možná i na Shanaiu. Předtím kolem lavičky dvakrát prošel, aniž by ho ta hromada odpadků vůbec zaujala.

„Jdi pryč,“ nakázala jsem fretce. „Jen jí chceme pomoct.“

Možná už jsem přece jen byla taková divočarka, že mě pochopila. Rozhodně se mi milostivě nezahryzla do ruky, když jsem začala odhrnovat odpadky a igelit, abych se zblízka podívala, co se Shanaie stalo.

Dýchala.

Oči měla zavřené a obličej ledově chladný, ale dýchala.

„Není mrtvá,“ vykřikla jsem ulehčeně.

Ale co jí teda je?

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CPress, únor 2019
Ilustrace: Jan Patrik Krásný
Vazba: vázaná
Počet stran: 184
Cena: 249 Kč