Cinda Williams Chima: Síla ohně

Ukázky z knih / 12.1.2019 /

Napínavý fantasy příběh se odehrává v Sedmiříší známém z autorčiny předchozí knižní série, avšak o generaci později. Je prostoupený temnou magií, nebezpečenstvími, z nichž tuhne krev v žilách, a dvěma nezapomenutelnými postavami, které se pohybují na tenoučké hraně mezi životem a smrtí.

Hlavními hrdiny jsou Adrian sul’Han, zvaný Ash, školený léčitel obdařený magickými schopnostmi a syn královny Fellsu a Nejvyššího kouzelníka, jenž hoří touhou pomstít smrt svého otce, a Jenna Blandelowová, dívka s podivným znamením, kterou její tajemní rodiče opustili brzy po narození. Jejich cesty se setkají v Ardenu. Spojuje je nenávist k bezcitnému králi. Podaří se jim krále odstranit a zabránit tak válce? A dojde jejich láska naplnění?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

LÉČITEL

Oproti mrazivému počasí venku bylo ve stáji příjemně teplo a zadýcháno a oživovaly ji zvuky odpočívajících koní.

Adrian sul’Han si stáhl rukavice zateplené ovčím rounem a nacpal je do kapes. Ze všeho nejdřív se šel přesvědčit, jestli je otcův poník, nejmladší z dlouhé linie Raggerů, ještě pořád ve svém stání.

Byl tam, vystrkoval hlavu přes dvířka boxu a jako obvykle se natahoval pro příděl krmení. Takže otec z města neodjel. Alespoň zatím ne. Adrian si s ním musí promluvit, dřív než to udělá.

Pokračoval kolem řady boxů, aby zkontroloval tu grošovanou kobylu. Vyšla mu vstříc a dotýkala se pysky jeho ruky v naději, že dostane něco dobrého. Adrian ji pečlivě prohlížel. Oči měla jasné, uši vytrčené vpřed, a když ji pohladil, cítil, že svaly na kohoutku nabývají na objemu.

Volnou ruku zastrčil pod kabát, uchopil svůj amulet, vyslal do kobyly paprsek kouzel a pátral po obtížích.Ke své úlevě zjistil, že doběla rozžhavená infekce už je skoro pryč.

„Dostaneš se z toho,“ zabroukal a pohladil ji po hlavě. Byla to pravda a byl na to hrdý.

Za sebou uslyšel Mancyiny kulhavé kroky. „Hned jsem si myslela, že jsi to ty, hochu,“ prohlásila, když k němu došla. „Přišel ses podívat na Priscillu? Je neuvěřitelné, co jsi s ní dokázal.Myslela jsem, že o ni přijdu, a teď je jako znovuzrozená.“

„Vlastně hledám tátu, ale říkal jsem si, že když už jsem tady, tak bych se na ni mohl mrknout,“ odpověděl Adrian. „Neviděla jste ho?“

Zavrtěla hlavou. „Dneska ne.“ Ve tváři se jí mihla obava. „Nemyslíš si snad, že by se sem Nejvyšší kouzelník chystal?Víš, dneska jsem nějaká pomalá a zatím jsem stačila poklidit jen v předních stájích. Potřebuju…“

„Nedělejte si starosti,“ zdvihl Adrian obě ruce. „Jen jsem si říkal, jestli se tu náhodou nestavil.“

Mancy sloužila v armádě, ale momentálně ji přeřadili do stájí, než se jí zahojí ošklivá rána na noze, kterou jí uštědřil jeden z těch obojkem spoutaných mágů z ardenského království. Adrian teď od rány nemohl odtrhnout zrak. Bylo mu jasné, že se nehojí, jak by měla. Rád by věděl proč.

Po pravdě řečeno se kolem Mancy vznášel puch smrti.

„No tak, posloucháš mě vůbec?“

Teprve teď si Adrian uvědomil, že se ho Mancy na něco ptala. „Pardon,“ omluvil se a snažil se soustředit na jejich rozhovor. „Co jste říkala?“

„Ptala jsem se, jestli už jí můžu dávat normální krmení,“ zopakovala trochu nabručeně Mancy.

„Aha. No, ještě tak dva dny jí dávejte spařené otruby a pak už ji můžete krmit jako ostatní.“ Válka již zuřila čtvrt století a zrní nebylo nazbyt. Nikdo ve Fellsmarch se nemusel bát, že přibere.

„Mluvila jsem o tobě s Hughesem z West Gate,“ usmála se Mancy. „Povídala jsem mu, že seš sice ještě děcko, ale s koňma dokážeš hotový zázraky.“

Já přece nejsem žádné děcko, zlobil se v duchu Adrian. Sice ještě rostu, ale už je mi třináct.

„Jeho kůň má měsíční slepotu a pořád se mu to nelepší. Pověřil mě, ať tě poprosím, jestli by ses mu na něj nezašel mrknout.“

Do West Gate to byly dva dny jízdy. A Adrian doufal, že za týden už bude z města pryč.

„Teď se tam nedostanu, ale pošlu mu mast, která by mohla pomoct,“ řekl. Odkašlal si a zaváhal. Pro koně je možná malý ranhojič dobrý, ale…„A co ta vaše noha?“

Mancy se zašklebila. „Nejspíš už je to dobrý. Rána se sice zacelila, ale ještě hrozně bolí. A nějak se mi pořád nevracejí síly. U ranhojičů jsem byla už třikrát, ale znovu se mi na to podívat nechtějí.“

Klíční kosti jí vystupovaly víc než kdy dřív a Adrianovi neuniklo, že se musí opírat o dvířka boxu. „Mohl bych se na to kouknout?“

Mancy vytřeštila oči. „Na mě? Copak ty děláš i lidi?“

Adrian se kousl do jazyka, aby nevyhrkl to první, co mu prolétlo hlavou. „Občas.“

„No tak dobře, posluž si.“ Mancy se posadila na převrácené vědro a vyhrnula si nohavici uniformy. Ale jakmile se nohy dotkl, ucukla.

„Ale nebudeš…neprovedeš mi s ní nic, že ne?“

„Jako třeba co?“

„No, že bys ji začaroval nebo tak něco.“ Lidé z údolí kouzelníkům zrovna dvakrát nevěřili. Však k tomu taky měli dobrý důvod.

„Jenom se na ni podívám, můžu?“

Rána už se zacelila, kůže však byla horká a napjatá a noha oteklá až ke kotníku. Adrian po ní přejížděl prsty a mumlal při tom kouzelnou formulku. Infekce pronikla až do kosti. To už párkrát viděl, u koní. Všechny je museli utratit.

Adrian pohlédl na Mancy a kousl se do spodního rtu. Ta noha se bude muset amputovat, ale bylo mu jasné, že od třináctiletého, ještě neškoleného kouzelníka takový ortel nepřijme.

„Mancy,“ začal, „tu nohu vám musí okamžitě vyšetřit. Vraťte se k ranhojičům a vyžádejte si Tita Gryphona. Nenechte se odbýt ani poslat k nikomu jinému. Povězte mu, že vás posílám já a že se vám na tu nohu musí podívat. Běžte tam hned teď.“

Mancy svraštila obočí a nechápavě na něj mrkala. „Teď hned? Musím ještě poklidit v…“

„To může počkat,“ ujistil ji Adrian. „Jestli chcete, tak to Jarrettovi vysvětlím.“ Správce stájí mu byl zavázaný.

„To není třeba,“ bránila se Mancy a nasucho polkla.

„Jenom mu řeknu, kam jdu. Jestli si teda opravdu myslíš, že to nepočká.“

„Nepočká.“ Adrian jí povzbudivě stiskl rameno.

„Uzdravíte se.“

Mancy se odebrala za Gryphonem a Adrian pokračoval v hledání otce. Venku byla snad ještě větší zima než předtím. Ze Spirit Mountains fičel vítr a hnal po ulici zbytky zelené výzdoby po nedávných oslavách slunovratu.

Opravdu nutně potřebuje tátův souhlas, dřív než se o jeho plánech dozví matka královna. Otec, Nejvyšší kouzelník ,měl totiž o něco víc pochopení pro obcházení pravidel. Například toho, že kouzelník by měl amulet dostat až v šestnácti letech.

Adrian hned nahmatal svůj amulet, což činil asi tak desetkrát denně, a jako obvykle ucítil, jak do přívěsku prýští jeho energie. Všichni kouzelníci neustále vytvářeli magickou sílu. V amuletech se shromažďovala, dokud jí nebylo dost na to, aby se s ní dalo něco podniknout. Bez amuletu se vypařila jen tak do vzduchu a nikdo z ní neměl žádný užitek.

Tenhle amulet z druhé ruky mu táta dal před dvěma lety, k jedenáctým narozeninám. Spolu s přednáškou o tom, co všechno se může stát, když ho bude zneužívat nebo používat nesprávným způsobem.

Od té chvíle Adrian vyřezávanou figurku lovce nosil na řetízku kolem krku. Usilovně se cvičil v používání magie – nejčastěji s tátou, pokud byl doma. Jinak ho učil některý otcův přítel, jehož tím otec osobně pověřil. Ale nebylo to k ničemu. Jeho starší sestra Hana byla po smrti a mladší Lyss měla zlomené srdce. A Adrian musí pryč z města.

Jestliže táta není na hradě, a ani nikam nejel, musí být někde ve městě. Nejspíš v Ragmarket nebo v Southbridge. Adrian zamířil na tržiště.

Říkat tomu trh bylo v těchto dnech dost nadnesené. Teď po slunovratu už na policích nezbyla ani ta trocha jídla, která tam bývala k mání. Trhovci nabízeli zbytky svraštělé kořenové zeleniny, kterou dosud schovávali, aby za ni utržili víc. Táta tvrdil, že mu to připomíná těžké časy za vlády královny Marianny, kdy se nikdy nenajedli dosyta. Nebo jak se tenkrát, když Fellsmarch obléhali Ardenští, soutěžilo o to, kdo vymyslí nový recept na pokrm z ječmene.

Těžké časy jsou zpět, pomyslel si Adrian. Pokud tedy vůbec kdy pominuly. Královská rodina na slunovrat večeřela zvěřinu – dárek od domorodců z vysočiny. Jinak by měli taštičky se šunkou (s troškou šunky a spoustou ječmene).

Tedy ne že by na tom někomu záleželo. Nikdo z nich beztak neměl chuť k jídlu. Byl to první zimní slunovrat od Haniny smrti.

Tržiště kolem něj se postupně probouzelo: nejprve pekaři, zemědělci nabízející své výpěstky a rybáři. Pak stánky se zbožím z druhé ruky, kde se prodávaly opotřebené, několikrát přebrané kousky (o kterých prodejci tvrdili, že jsou to všechno domorodé výrobky). Tady byl táta na domácí půdě. Kdysi míval tuhle čtvrť pod palcem coby proslulý vůdce gangu zvaného Raggers.

Adrian na trhu také vždycky přitahoval pozornost.Každý hned viděl, že je to syn Hana Alistera: prozrazovaly ho rusé vlasy a aura kouzelníka. Dnes to bylo ještě horší než obvykle – na každém kroku na sobě cítil něčí oči nebo ho za krkem šimral něčí upřený pohled. Tipoval, že je to tím, že když Hana zahynula, byl zrovna v osadě v horách a dolů na tržiště přišel od té doby poprvé.

Zeptal se na otce v několika stáncích. Nikdo ho neviděl, ale všichni ho pozdravovali a přáli mu lepší nový rok.

Adrian už to skoro vzdal. Ale pak došel na trh s květinami, kde kupci zrovna vybalovali své zboží, a tam spatřil otce. Stál k Adrianovi zády a nakupoval u mladé dívky z kmene Demonai v oděvu pošitém korálky.

Táta měl na sobě nenápadné oblečení, jaké nosíval, když mířil do ulic, ale jeho široká ramena a zavádějící trochu shrbený postoj si nemohl s nikým jiným splést. Šikmo přes záda mu visel meč, což nebylo ve městě plném vojáků nic neobvyklého.

Vlasy se mu leskly v chabém zimním slunci; teď už byly víc stříbrné než zlaté. Amulet měl schovaný, ale ostatní kouzelníci mohli vidět auru, která ho obklopovala. Tady, na domácí půdě, se mu říkalo Han „Náramek“ Alister. Hrdina nízkého původu, který to dotáhl až na Nejvyššího kouzelníka. Stratég, který ardenského krále pokaždé převezl. Bývalý pouliční zloděj – přímo z jejich čtvrti, který se oženil s královnou.

Květinářka se až červenala, že k ní zavítal tak vzácný zákazník. Celá rozrušená vybírala květiny a aranžovala je do měděného kbelíku, aby mu je předvedla. Adrian se protlačil blíž a poslouchal, jak táta vtipkuje s prodavačkou.Nakonec si vybral červené vlčí máky, bílé lilie,modré pomněnky a pár stonků blatouchů a sasanek.

Dívka kytici zabalila do papíru a podala ji otci. Když jí do dlaně nasypal hrst mincí, pokusila se odmítnout. „To ne, pane, to si nemůžu vzít. Moc mě mrzí, co se vám stalo. Občas jsem princeznu vídávala v táboře v horách. Pádící vlčice byla… na mě vždycky byla moc milá.“

Pádící vlčice bylo Hanino domorodé jméno.

Otec jí ruku s penězi sevřel a pohlédl jí přímo do očí. „Děkuji. Všem nám chybí. Ale musíte z něčeho žít.“ Poklonil se a otočil se k odchodu, až za ním zavlál plášť. Dívka ho ještě chvíli provázela pohledem, držela si vlasy, aby jí v tom ledovém větru nelétaly kolem hlavy a mrkala, protože se jí do očí draly slzy.

Pak si otec konečně všiml Adriana, jak postává opodál. „Ashi! To je ale překvapení,“ oslovil ho jako obvykle přezdívkou. A-S-Hjako Adrian sul’Han. Zamířil k němu a ukázal mu kytici. „Co myslíš?“ otázal se téměř stydlivě. „Budou se mámě líbit?“

„To záleží na tom, v jak velkém jsi průšvihu,“ odpověděl Adrian a otec se pousmál. Oba dobře věděli, proč květiny koupil a proč byl na trhu zrovna dnes.

Adrianova starší sestra, Hanalea ana’Raisa, korunní princezna, zahynula před šesti měsíci, o letním slunovratu, během bitky poblíž hranic s Tamronem. Podle všeho bojovala až do konce, a než zemřela, připravila o život šest ardenských vojáků. Její osobní strážce, přísežný kapitán Simon Byrne, zemřel věrně po jejím boku.

Ardenský generál Marin Karn usekl Haně hlavu a dovezl ji svému králi. Král Gerard ji pak přikázal nosit přes všechna porobená území a všude ukazovat pro výstrahu. Nakonec ji nechal ve zdobené schránce doručit Hanině matce královně.

Haně bylo teprve dvacet a všichni ji měli rádi. Po otci byla pohledná a protřelá; po matce zase zdědila schopnost sjednocovat a vést lidi. Když vstoupila do místnosti, v několika minutách si zjednala respekt všech přítomných. Pro všechny symbolizovala naději a příslib, že rod Šedých vlčic neskoná.

Jestli je Stvořitel opravdu tak dobrý a všemohoucí, dumal Adrian, jak mohl něco takového dopustit? Jakým krutým žertem osudu se v odlehlé oblasti, kde se už skoro rok nebojovalo, ocitla velká ardenská rota? A hlavně, proč zrovna Hana? Proč ne Adrian? To ona byla dědičkou trůnu, zatímco Adrian byl ve všem jen náhradník.

„Co ty tady na trhu?“ objal táta Adriana kolem ramen. Nikdy se nestyděl ukazovat city na veřejnosti. „Prodáváš, nebo kupuješ?“

„Chtěl jsem s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima.“

Otec si ho pozorně prohlédl. „Takže prodáváš,“ řekl. „Teď mám zrovna chvíli čas. Pojď si se mnou dát snídani a můžeme si promluvit.“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart, leden 2019
Překlad: Zuzana Halamíčková
Obálka: Sasha Vinogradová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 400
Cena: 349 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít