Hans-Ake Lilja (ed.): Osvícení v temnotě

Ukázky z knih / 10.7.2018 /

Nakladatelství Carcosa vydalo antologii dvanácti hororových povídek, kterou sestavil švédský publicista Hans-Ake Lilja při příležitosti oslav 20. výročí vzniku Lilja’s Library (www.liljas-library.com), celosvětově možná největší webové stránky věnované zpravodajství o osobě a dílu Stephena Kinga.

Vedle dosud nikde nevydaných povídek, jako je například zbrusu nová novela Johna Ajvida Lindqvista (autora románů Ať vejde ten pravý a Jak zacházet s nemrtvými), jsou v knize poměrně vzácné reprinty, např. „Modrý kompresor“ Stephena Kinga, povídka, která se neobjevila v žádné z jeho povídkových sbírek a naposledy vyšla v roce 1981 v časopise Heavy Metal.

OBSAH:
Stephen King – Modrý kompresor (The Blue Air Compressor)
Jack Ketchum & P. D. Caceková – Síť (The Net)
Stewart O’Nan – Román o holocaustu (The Novel of the Holocaust)
Bev Vincent – Aeliana
Clive Barker – Pidžin a Theresa (Pidgin and Theresa)
Brian Keene – Konec všeho (The End to All Things)
Richard Chizmar – Hřbitovní tanec (Cemetery Dance)
Kevin Quigley – Vábení plamenů (Drawn to the Flame)
Ramsey Campbell – Společník (The Companion)
Edgar Allan Poe – Zrádné srdce (A Tell-Tale Heart)
Brian James Freeman – Mateřská láska (A Mother’s Love)
John Ajvide Lindqvist – Strážcův průvodce (The Keeper’s Companion)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kevin Quigley: Vábení plamenů

Lebka, nasazená na vrcholu zašpičatělé tyčky, odkud na chlapce shlížela prázdnými, zvětralými očními důlky, se nezdála být lidského původu.

„Co je to?“ zeptal se Johnny Chipa a vystrašeně ukázal prstem.

„Nejspíš gorila nebo něco takovýho,“ odpověděl Chip poněkud přezíravě. Johnny se hned cítil trochu líp. Chip věděl spoustu věcí – bylo mu deset.

„Já nevím, Chipe,“ ozval se Bobby, který z objemné lebky dosud nespustil oči. „Fotky gorilích lebek jsme měli loni v učebnicích přírodovědy a tohle se tomu, co jsem tam viděl, moc nepodobá.“

Johnny se podíval na Chipa, který se napřed zatvářil trochu dopáleně, pak se ale usmál a prohlásil: „Stejně je to jenom lebka. Nic ti neudělá, neřek bys?“

Bobby z ní konečně odtrhl oči a upřel je na Chipa. „Jo, asi máš pravdu.“

„Super,“ řekl Chip. „Tak pojďme. Nechci stát hodiny ve frontě.“

Chlapci nechali lebku lebkou a zamířili ke vchodu. Když Johnny prošel pod cedulí s nápisem STRAŠIDELNÝ SVĚT, něco se v něm zatetelilo – napůl strach, napůl vzrušení. Tohle bude fakt stát za to.

* * *

Panejo, lunapark! Slaďoučká cukrová vata, jejíž vůně se vzduchem vznáší jako nadýchaný oblak. Pokřikování nadháněčů: „Jenom jeden doláč!“ a „Kdo si to chce užít?!“ a „Pojďte vyhrát, máte tři pokusy!“ Vysoké nemotorné bytosti se strašidelnými hlavami, o kterých se ví, že se v nich ukrývají muži na chůdách, ale které přesto nahánějí strach. Hot dogy a hamburgery, pražené arašídy a smažené koblížky – a všechno to žadoní a prosí o zakoupení. Johnny lunaparky miloval. Všichni lidé – dokonce i dospělí – se sem přicházejí vzrušit, vyděsit nebo potěšit. Lunapark je kouzelné místo. Chipovi ani Bobbymu něco takového ve skutečnosti říct nemohl, ale cítil to v hloubi srdce. Je to kouzelné místo a on se v něm vždycky cítí kouzelně.

Všichni se však shodli, že na lunaparcích je vždycky nejlepší strašidelný dům. Ve tmě, kdy je člověk vyděšený k smrti, a pak, až se opět ocitne na světle, předstírá, že to byla brnkačka. Jednou, na okresním trhu v Scatt ersborough, Johnny s Bobbym společně projeli Dům zla. Když se před nimi rozzářila obrovská hlava Draculy a už se zdálo, že na ně skočí, Bobby začal ječet. Jen co vystoupili, zkusil Johnnymu nakukat, že to udělal jen proto, aby ho postrašil, ale Johnny tomu ani trochu nevěřil. Řekl to Chipovi a spolu si kvůli tomu Bobbyho několik měsíců dobírali.

A potom se stalo něco úžasného. Všichni se u Chipa doma dívali na televizi, když uviděli reklamu na zábavní park s názvem Strašidelný svět. Do té doby jen dělali vylomeniny a smáli se tak divoce, až je to někdy bolelo, ale když začala běžet tahle reklama, všichni ztichli.

„Necháváte se rádi vyděsit?“ zeptal se z televize hluboký, vrčivý hlas. Všichni vzhlédli. Na obrazovce se k nim blížil chlapík oblečený za vlkodlaka. Johnny vypoulil oči. Ano, on se děsit rozhodně rád nechával. „Tak přijďte do Strašidelného světa!“ To už na obrazovce zpomaleně tancoval děsivý klaun, kterému se po tváři řinuly prameny krve. Johnnymu poskočilo srdce a zároveň se mu hrůzou stáhl žaludek. „Nejrůznější hry! Kolotoče! Pět nových strašidelných domů!“ Pět, říkal ten hlas? Pět strašidelných domů? „V říjnu otevřeno každou noc! Přijďte po jednom, přijďte všichni!“ A v tom okamžiku se všichni rozhodli, že budou trojka, která tam prostě musí jít.

„Jen přes moji mrtvolu,“ prohlásila Chipova máma. A Johnnyho máma a Bobbyho máma byly podobného názoru. „Na to jste ještě moc malí,“ říkaly. „Je to moc děsivé.“

Na Chipa ale bylo spolehnutí, že už něco vymyslí. Druhou sobotu v měsíci Chip s Johnnym svým mámám řekli, že přespí u Bobbyho. Bobby své mámě řekl, že přespí u Chipa. Všichni se setkali u autobusové zastávky na okraji města, hihňali se a nemohli uvěřit, že jim něco takového doopravdy vyšlo.

A teď byli tady: uprostřed Strašidelného světa, sami, na vlastní pěst. Johnny nebyl nikdy tak šťastný.

* * *

„Nazdar, nazdar, nazdar, kluci!“ zavolal na ně vysoký muž s vysokým cylindrem, sehnul se a v úsměvu od ucha k uchu na ně vycenil zuby. Johnny a Bobby před ním mírně ucouvli, ale Chip se jen rozesmál.

„Kdo jste?“ zeptal se s úsměvem.

Muž se vytáhl do plné výšky.

„Etienne LaRue jsem jistý, pán Strašidelného světa, a vy?“

Všichni se mírně uchechtli, ale Johnny pocítil i trochu strachu. Ten chlap se mu nepozdával.

„Já jsem Chip,“ řekl Chip, „a tohle jsou Bobby a Johnny.“

Pan LaRue si dal ruce v bok a zazubil se ještě víc než předtím. „Chip, Bobby a Johnny, mordyjé! Jste připravení na všechny děsy, co jich je?“

Chip se tentokrát zasmál nahlas. Usmál se i Johnny, ale pociťoval mírnou nervozitu. Nečekalo se od nich snad, že se nebudou bavit s cizími lidmi?

„Vzrušení je tu, co hrdlo ráčí, provedu vás, moji milí hráči! Chcete zjistit, jaké hrůzy máme na menú, co tak zkusit Vábení plamenů?“

„Vábení plamenů?“ zeptal se Johnny. „To je nějaká hra?“

LaRue na Johnnyho shlédl, jako by byl brouk. Sehnul se a opět vycenil zuby, ale Johnny tentokrát neměl pocit, že se usmívá.

„Vábení plamenů zde jako hru nevedu, je to div, jenž je tamhle na tom kopci skryt.“

LaRue napřáhl ruku a Johnny se chvíli dokázal dívat jen na jeho chvějící se natažený prst. Byl obrovský, delší, než měl správně být, a vybíhal do zažloutlého popraskaného nehtu. Johnny si vzpomněl na tu lebku u vstupní brány. Ona opravdu nebyla lidská, že jo? A jestli nebyla, co byl zač pan LaRue? Do břicha se mu začal zahryzávat nefalšovaný strach, ale než stačil něco říct nebo udělat, Chip ho bouchl do ramene a Johnny se otočil.

Pak jej uviděl, na protějším kopci, za všemi ostatními atrakcemi. Byl to strašidelný dům, ne tak jasně osvětlený jako všechny ostatní, a vypadal, jako by se rozpadal.

„To je strašidelnej dům?“ zeptal se Bobby a Johnny i v jeho hlase uslyšel strach.

„Je nejstrašidelnější ze všech míst,“ začal LaRue. „Jak brzy sami uvidíte! Na jeho divy a hrůzy nemá nic, což slibuji a hlásám z plných plic!“

Johnny už měl ale nahnáno. Pohled na dům na tom protějším kopci v něm vyvolával pocity horší než hrůza. Dělalo se mu z něj špatně po celém těle. „Já ne…,“ začal, ale potom se k němu naklonil Chip a zašeptal mu ucha: „Seš srab?“

„Ne,“ odpověděl Johnny a polkl, snažil se něco z toho hrozného pocitu zapudit. Když se LaRue vydal k Vábení plamenů, Chip mu vykročil v patách. Johnny Chipa zdráhavě dohonil a Bobby je následoval, byť s mírným odstupem.

„Johnny?“ zeptal se Bobby nenadále, až Johnny trošku povyskočil. „Je to v pohodě, že jo?“ Johnny se zadíval vzhůru, za světla, za další atrakce, směrem ke kopci, kde stál ten děsivý, ďábelský černý dům. Byl nejstrašidelnější ze všech míst, o tom nemohlo být pochyb. „Jo, je,“ odpověděl, ale když se pokusil usmát, nedokázal to. Měl příliš velký strach.

* * *

„Kde jsou všechny ty světla?“ zašeptal Bobby Johnnymu rozechvělým hlasem. Johnny poskočil, vylekaný nenadálým zvukem. Pěšina, po níž se ubírali, nebyla osvětlená a Johnny se otočil, aby se podíval na světla Strašidelného světa. Připadala mu velice vzdálená. „Nevím,“ odpověděl Johnny také šeptem a cítil se skoro stejně vyděšený, jak Bobby vyděšeně zněl. Chystal se opět něco pronést, když je přerušil pan LaRue. „Ptáte se, proč tu nejsou světla?“ zaburácel jeho hlas přes dlouhý pás potemnělé roviny mezi lunaparkem a kopcem.

„Že ve tmě před vašimi zraky nic není? Inu, kdyby se zde všude svítilo, co by to bylo za překvapení?!“

Johnny přikyvoval, ale veršovánky pana LaRue mu připadaly stále děsivější. Zvlášť teď ve tmě, kdy jim nad hlavou svítil pouze měsíc. V této zastřené noční hodině nebylo dlouhánovi snadné vidět do tváře.

„Zavřete už ty klapačky?“ štěkl Chip vztekle. Johnny ale věděl, jak se věci mají. Pod zlostí v Chipově hlase slyšel strach, a jestli se už bál i Chip…

„Tak a jsme tady, hoši moji milí, opatrně na těch schodech! Jen račte dál, jen vstupte, ještě popadáte dech?“

Ocitli se u několika schůdků, které vedly pod zastřešený vchod do domu. Za verandou jim kynuly mírně pootevřené obrovské a rozvrzané dveře. Nad jejich horním překladem s omšelou a děsivou venkovní zdí ostře kontrastovala žlutě namalovaná slova VÁBENÍ PLAMENŮ. V Johnnyho břichu se pohybovalo něco rozbředlého a nepříjemného. Zničehonic ho přepadl pocit, že se pozvrací. LaRue vycupital do schodů, dveře prudce rozevřel a divoce se zazubil.

„Nemáte-li strach, jen pojďte dál, hrůz tu mám plný sál!“ zaskřehotal. Chip pomalu vyšplhal do schodů, ale u otevřených dveří zaváhal. S pochybnostmi v očích se ohlédl na Johnnyho. „Jen pokračuj,“ pobídl ho LaRue, který se nepřestával usmívat, byť mu úsměv trochu povadl. „Jen pokračuj, projdi těmi dveřmi dál. Pověz mi, chlapče, proč váháš, jako by ses bál?“

Chip se od Johnnyho odvrátil a po hlubokém nadechnutí vkročil přes práh do domu. Okamžitě ho pozřela tma.

Tak běž už! poručila Johnnymu jeho vlastní mysl. A tak po schodech vyrazil za svým kamarádem, prohnal se dveřmi a naboural do Chipa dřív, než mu jeho mysl stačila oponovat: Ale opačným směrem!

Bobby, který napřed zavolal: „Počkejte na mě, kluci!“, dovnitř vběhl poslední a ve stísněném, tmavém vstupu se hned srazil se svými dvěma kamarády. „Počkat,“ řekl Chip, jehož hlas se nezřetelně ozval po Johnnyho levé ruce. „On nechtěl vstupenky?“

Potom za nimi zabouchly dveře a rázem se ocitli ve tmě. Všichni tři vykřikli, když tu k nim zvenku dolehl přízračný, netělesný hlas pana LaRue:

„A teď jste v pasti, vy nebetyční hlupáci, vše dopadlo tak, jak jsem si vytkl za práci!“

Johnny si poprvé uvědomil, že se cítí velmi malý, velmi vyděšený a že jeho rodiče netuší, kde je.

„Jste tak mladí a tak čerství, lapil jsem vás jako myši a čas krmení se kvapem blíží.“

„Cože?“ vydechl Bobby a chytil se Johnnyho. „Tohle je součást toho strašidelnýho domu?“

„Pst!“ sykl Chip. Bobby zmlkl a Johnny něco uslyšel pod vysokými dosud nezřetelnými stropy. Znělo to… jako by tam něco šelestilo, jako ty orientální vějíře, kterými se jeho máma ráda ovívá v létě. Byl to jemný zvuk, ale také jaksi zlověstný.

Jako ty vějíře: sviští, ševelí, šelestí ve tmě.

„Padáme odsud,“ přeskočil Chipovi hlas. Vydali se kupředu. Johnny rukou zašátral v prostoru černočerné chodby. V břichu mu poskakoval sevřený, zaťatý žaludek a mozek na něho křičel: Uteč! Uteč! A chtěl odpovědět i Bobbymu: Ne, tohle není součást toho strašidelnýho domu. Tohle je skutečnost.

V tom okamžiku se v jakémsi vzdáleném zákoutí objevilo světlo a zároveň se ozvala mohutná rána. Najednou uviděli, kde stojí – v ohořelých troskách jakési chodby, na sežehnuté podlaze, mezi odlupujícími se spálenými cáry tapet. Světlo, které se linulo z úrovně podlahy, se nacházelo na samém konci chodby v koutě šikmo od nich a mířilo přímo ke stropu.

S obdobným prásknutím se rozzářilo i další světlo, tentokrát mnohem blíž, také namířené ke stropu. Prostor tonul v tichu, které narušovalo pouze to neutuchající šelestění shora.

Co je to? zeptala se jedna polovina Johnnyho mysli vyděšeným, panickým hláskem.

Uteč! poručila mu ta druhá zvláštním tónem, hodně podobným prvnímu hlasu.

Zdravý úsudek v něm málem převážil; málem dopředu postrčil oba své kamarády a řekl jim: Utíkejte! Hoďte sebou! Ale bylo mu jedenáct a podlehl zvědavosti.

Vzhlédl. Všichni vzhlédli.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Carcosa, červen 2018
Překlad: Milan Žáček
Vazba: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 279 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít