Alexandra Pavelková: Údolí lilií
Nečekaná bouře svede pod jednu střechu několik osob různého původu, povolání, názorů a životních cílů. Zatímco venku zuří živly, krátí si dlouhou chvíli vyprávěním příběhů, přičemž nevědomě odhalují své povahy, zklamání, motivace a cíle. Příběhy, dokonce i ty smyšlené, mají totiž sílu nořit se do nitra vypravěčovy duše, měnit lidské touhy, postoje a snad i samotnou skutečnost. Příběhy chtějí žít. Fikce se prolíná s realitou, historie se současností, a nakonec nikdo není tím, kým se zdál být na začátku. A snad právě o to příběhům šlo…
INFO O KNIZE:
Vydal: Argo, květen 2018
Překlad: Alexandra Pavelková
Obálka: Jana Šouflová
Vazba: vázaná
Počet stran: 239
Cena: 298 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Na dveře dopadla mužská pěst.
„Otevřete, prosím. Otevřete!“
Kromě šumění deště nebyl slyšet ani hlásek. Krátce předtím, než se Bety v hlavě zformovala představa vylomených dveří a dobře zásobené spíže, ozvaly se tiché kroky.
Klika se navzdory rzi pohnula naprosto nehlučně a po vnitřní straně zárubně se rozlil pruh světla. Škvíra se rozšířila jen tak, aby skrz ni mohlo nahlédnout jedno oko.
Zadívalo se na vysokého muže. „Čekám návštěvu. A vy to nejste.“
Bety si bolestně uvědomila, že Nela jí v náručí ztěžkla. „Máme tu dítě, které potřebuje pomoc! Prosím vás!“
V tomto okamžiku se příběhy setkaly a spletly. Na jednu noc. Anebo na víc.
Alžbětin příběh ale ve skutečnosti začal o něco dřív. Ve chvíli, kdy v dálce poprvé zaduněl hrom. Mezi stromy zafoukal vítr a setřásl z listí spršku vody. Pár ledových krůpějí jí dopadlo za límec. Se sevřenými rty zaklela a pokusila se utřít si krk šálou, ale tím jen uvolnila studenému pramínku cestu po zádech dolů.
„Je tady krásně,“ poznamenal pan Párničan, který si jejího vrtění nevšímal. „Měla jste pravdu.“
Bety zaťala zuby. Od rána slyšela z jeho úst tuto větu už potřetí. Nejdřív takhle básnil nedaleko Kozího Vrbovku, potom u Dobré Nivy a teď tady. Nevadilo by jí to, kdyby pochvalu myslel upřímně. Ale od něj to znělo, jako když v galerii abstraktního umění opěvujete obraz, ale ve skutečnosti se stydíte přiznat, že nemáte ani zdání, co na té mazanici vlastně je. Nohy ji bolely, v hlavě jí bušilo a nejhorší ze všeho byl pocit, že ji Párničan vodí za nos.
A přitom je tady opravdu krásně.
„Hele, podívejte, tam!“ natáhla prst přes vodu, aby vzbudila v klientovi jakýs takýs náznak zájmu.
„Mhm, kachny.“
„Dva kačeři,“ upřesnila. „Soupeří o samici, tu pro její maskovací zbarvení na pozadí suché trávy nevidíte.“
Podívala se na něj. Sledoval ptáky na vodě, ale v jeho šedých očích se odrážel jen chladný kalkul. Opřela se o habr a ptačí hádku chvíli pozorovala sama.
Měla to tady ráda. Od doby, kdy se Nela naučila chodit, sem občas zašly počítat kachny, krmit pstruhy nebo uklidit břeh od odpadků, které přinesla voda a turisté. V létě pořádali víkendoví osadníci různá setkání, naučná i zábavná, aby přilákali veřejnost. Nela se tady bavila s dětmi, jejichž rodiče smýšleli podobně jako Bety.
Už to ale zřejmě dlouho nepotrvá.
„Prohrál,“ konstatoval klient, když se slabší kačer rozběhl po proudu. Prudce třepal křídly, až se mu nakonec podařilo vzlétnout a dostat se ze sokova dosahu. Nad bublající hladinou se k nim doneslo spokojené kvákání. Na chvilinku zahlédli hnědou kachničku, která se připojila ke svému druhovi. Společně zaveslovali a pak se jim nadobro ztratili v křoví převislém nad vodou.
Bety si povzdechla. „Měli bychom se pomalu vrátit. Zase se blíží bouřka.“
„To už tak uprostřed hor bývá,“ odvětil Párničan.
Jako by o tom on něco věděl.
„Nelo. Nelóó, jdeme domů.“
Až na třetí „Nelóóó“, přibarvené vyhrůžkou, se za vývratem konečně vynořila růžová kšiltovka. Pod ní svítila záplava blonďatých kadeří. Rozcuchaných, plných listí a drobných větviček, samozřejmě, ale Nela už byla taková – ani učesat, ani ostříhat.
„Hni sebou, nebo zase zmokneme.“ Bety kývla hlavou k vesnici.
„Mně se ještě nechce. Podívej, co jsem našla.“
Strčila mámě pod nos pěst. Svírala v ní holý stvol, na konci obsypaný něčím, co zatím teprve chtělo být poupaty. Ze spodku býlí vytékala šťáva, která pomalu zasychala.
Vysoký Párničan se zlehka naklonil. „Lilie zlatohlavá,“ nadhodil. „Lilium martagon. Chráněná rostlina, mimochodem.“
Bety zahořel obličej. „Kolikrát jsem ti říkala, že nesmíš trhat květiny? Děláme budky pro ptáky, věšíme krmítka – a ty trháš chráněné rostliny? Co si o nás ten pán pomyslí? A víš, jaká je za to pokuta?“ dodala skrz sevřené zuby.
Nela vzdorovitě pohlédla zpod kudrnaté ofiny nejprve na jednoho, a potom na druhého. „Vždyť jsou jich tam ještě stovky. Tisíce. Celé louky, i půl lesa,“ mávla za sebe. „A stejně ještě nekvete.“
„Tahle už ani nepokvete,“ informoval dívku Párničan.
Bety přivřela oči a v duchu si přála být úplně jinde a za jiných okolností. „To je jedno!“ skoro vykřikla. „Jdeme zpátky. Pokud souhlasíte.“
Popadla dceru za ruku. Nela vzpurně schovala druhou ruku za zády, ale víceméně se nechala táhnout po břehu dolů k řece. Trochu klopýtali a ujížděli na kluzkém listí, ale když se napojili na naučnou stezku, šlo se jim lépe.
„Musíme si pospíšit,“ zvýšila Bety hlas, aby přehlušila zurčení jarní vody.
Nepřeháněla. Od severovýchodu se blížila těžká mračna a hrozilo, že je znovu zastihne déšť. Bety se ani v nejmenším nelíbila představa, že bude muset řídit po klikaté stezce bez krajnice v lijáku a téměř potmě. A už vůbec se nechtěla zdržovat. Nela potřebovala vykoupat, píchnout, nakrmit a uložit do postele. Takže ji čekala ještě sisyfovská práce.
Táhla děvče za sebou a zezadu slyšela těžké kroky svého klienta. Pokaždé, když přelézali pařezy nebo se brodili promočenými roklinami, vzala dcerku na ruce. Nela ji objala kolem krku, nohy jí ovinula kolem pasu a Bety měla alespoň na chvíli dobrý pocit, že je svět v pořádku. Pak ji zase ovládl stres z očividně neúspěšného dne.
„Slečna je, zdá se, poněkud rozmazlená,“ neodpustil si muž poznámku. „Jste na ni odmalička sama?“
Nejraději by se otočila a flákla mu jednu přes pusu, ale nechala jeho otázku bez odpovědi. V té chvíli se před nimi otevřela louka a za ní už rudě svítily střechy domů. Les nechali za sebou a kráčeli mezi nízkými divokými šípky a trnkami, které střídaly tmavé kolonie kopinatých listů lilií. Pod temným příkrovem mračen vesnička obklopená kopci působila dramaticky. Nad řekou, která se vinula uprostřed, se vznášel opar. Pomalu se rozléval podél obou břehů a stoupal vzhůru, jako kdyby se chtěl co nejdříve sbratřit s kapkami blížícího se deště. Barevné fasády domů, které si pár osadníků stačilo zrekonstruovat, mlha zatírala jednotnou žlutošedou. Ta každým krokem, jak se skupinka přibližovala k vesnici, temněla.
„Mami, já už nemůžu.“
„Za chvíli jsme tam.“
„Bojím se, je skoro tma.“
„Ale prosím tě, už nejsi malá.“
Právě minuli zbouraný dům nad ohybem řeky, když se v mlze začaly rozsvěcet mdlé hvězdičky. Veřejné osvětlení sem znovu zavedli přednedávnem na žádost chalupářů a zejména po kampani, do které se zapojilo mnoho lidí z města. Domy ale zůstaly tmavé; jen za mostem, na opačném břehu, se Bety zdálo, že vidí jedno oranžové okno.
Přidala do kroku.
„Už vidím naše auto!“ zavýsklo děvče, pustilo se máminy ruky a rozběhlo se dopředu.
Na Bety dolehla únava a zklamání. Další den v prdeli, jenom ji z toho běhání bolí hlava. Inu, přiveze Párničana do města na parkoviště, podá si s ním ruku, vymění si jalové fráze typu „ozvěte se mi, jak jste se rozmyslel“ a už o něm v životě neuslyší. Zbytečně najeté kilometry a utracené peníze za benzín. Jen ať takových klientů není tento měsíc víc.
K felicii odstavené nedaleko mostu doběhli těsně před tím, než déšť ztratil trpělivost a utrhl se z řetězu. Jakmile za sebou zavřeli dveře, na střeše zapleskaly těžké kapky.
„To bylo o chlup,“ konstatoval muž a pohodlně se usadil na místě spolujezdce.
„Máš pás?“ otočila se Bety k dceři.
„Sa-mo-zřej-mě,“ zadeklamovalo děvče udýchaně. „Jako kdyby nestačilo, že musím být v dětské sedačce.“
„Kdybys neseděla v sedačce, uškrtila by ses pásem,“ poučil Nelu Párničan.
Ta vyplázla jazyk a napodobila smrtelné chroptění. Naštěstí už byla natolik rozumná, že svůj výstup nevěnovala muži, ale oknu, po kterém se jako hadi kroutily stružky vody.
Bety potlačila pulzující bolest v hlavě. Uvolnila ruční brzdu, zařadila rychlost a opatrně vycouvala z trávníku k místu, kde se kdysi otáčel autobus. Stěrače se rozběhly po čelním skle, bum-bum, bum-bum. Reflektory se opřely do vodních provazců, které jako by spojovaly nebe se zemí. Cestu mezitím pokryla vrstva loňského listí a polámaných větviček. Poryvy větru jimi házely, ale firemní felicie se zvolna probíjela mokrou tmou.
„Dokud se nedostaneme na výpadovku, pojedeme pomalu,“ upozornila spolucestující.
„Mně to nevadí, mám času dost.“
My zase tolik ne, odfrkla si Bety. Nerada by se příliš zdržovala. Opatrně se snažila udržet auto blíž ke středu cesty a v duchu se modlila, aby si nikdo v tomhle nečasu neusmyslel jet do osady. Nejen že by ji auto jedoucí proti ní oslepilo, ale bála se i vyhýbat se na úzké cestě, jejíž okraj plynule přecházel do rozmočeného příkopu.
Nad nimi zahřmelo.
„Vááááu,“ zavýskla Nela. „Ještě!“
„Za mých časů jsme říkali jejda,“ neodpustil si Párničan.
Bety protočila panenky a doufala, že tenhle trapný den už bude mít brzy za sebou. Na to, aby své dceři a klientovi dělala diplomatický kanál, už neměla sílu. Do auta se opřel prudký boční vítr a měla dost starostí, aby udržela volant. Nos přilepila ke sklu, po kterém se valily proudy vody.
Tentokrát prásklo tak blízko, že auto na cestě téměř poskočilo. Párničan se zavrtěl a Nela znovu vyjekla, tentokrát už ne tak uchváceně.
„Neměli bychom zastavit a počkat, dokud se to neutiší?“ nadhodil klient.
Bety zavrtěla hlavou. „Do sedmi musíme být doma.“
Muž svěsil koutky úst a pochybovačně ohrnul spodní ret, jako by chtěl říct: Tak proč sis vybrala takové zaměstnání, ženská?
Poryv větru vrhl oproti sklu suché snítky. Stěrače zaskřípaly, ale s křehkými větvičkami si po pár taktech poradily. Sotva si Bety stačila pomyslet „chválabohu“, zablesklo se znova. Po dunění hromu následovalo zlověstné zapraštění a předek auta olízl mohutný stín.
Bety dupla na brzdu. Kvílení kol provázel dramatický praskot a prostředek střechy se o něco promáčkl. Na vteřinu všechno ztichlo. Potom si uvědomila bubnování deště na střeše auta a tiché klení.
„Nelo, jsi v pořádku?“ otočila se k dceři.
Malá s vykulenýma očima přikývla, křečovitě se držíc okrajů dětské sedačky.
„Co se stalo?“ zahuhňal Párničan s nosem v dlani. Mezi prsty mu vytékala krev.
„Ublížil jste si?“ zaměřila pozornost na něj a snažila se nemyslet na ušpiněné potahy.
Klient zamžikal a pouze hlavou ukázal na palubní desku, kde se leskl otisk jeho nosu. „Blbý pás,“ zamumlal.
Pokrčila rameny. „Spadl na nás strom.“ Poohlédla se po rámu dveří. Za bočním sklem se pohybovaly větve rvané větrem. Zkusmo stiskla kliku a dveře povolily. „Nelo, zůstaň tady s pánem, jdu se na to podívat.“
Sáhla pod sedadlo pro baterku – vždycky ji tam schovávala, protože věřila pravidlu, že v případě potřeby má chodec na cestě vidět i být viděn. Nasadila si kapuci, rozsvítila a vystoupila do deště.
Jakmile udělala dva kroky, zaskřípaly dveře i na straně spolujezdce.
„To je nepříjemné,“ konstatoval Párničan, když obhlédl situaci a odhodil zkrvavený kapesník do stružky vedle cesty. Okamžitě ho vzala voda.
To je konečná, korigovala Bety v duchu jeho názor. Světelný kužel znovu přeběhl po kmeni, ale nic nového neobjevil.
„Ale měli jsme štěstí v neštěstí. Strom neleží na autě, zachytily nás jen menší větve. Horší je, že ty větší nás nepustí ani dopředu, ani dozadu.“
S vypětím sil se ovládla, aby ji při pohledu na auto zaklíněné v koruně mohutného buku nepřepadl hysterický záchvat.
„Pojďme zpátky do auta. Nastydneme.“ Otočil se, otřepal si kabát a usadil se dřív, než na jeho sedadlo stačila stéct voda ze střechy.
Bety napočítala do tří a jeho manévr zopakovala. Přitiskla se k opěradlu a otočila se k dceři.
„Vypadá to, že se odtud hned tak nedostaneme. Co je s tebou?“
Děvčátko se na ni podívalo. Do jejího pohledu se pomalu začalo vkrádat provinění. „Nnnnnic.“
„Jak to nic? Je ti zima?“
„Nnne.“ Nela očividně zbledla. „Sssi říkala, že do sedmé budeme zpátky, já… zapomněla jsem se najíst.“
„A kdy sis píchla?“
„Když jsem přišla ze školy…“ Na čele se jí zaperlila vrstvička potu. „A hned potom jsi pro mě přišla, že jedeme na výlet, zapomněla jsssem…“
„Tak se rychle najez teď. Co sis vzala s sebou?“
„Já jsem se tak těšila!“
„Máš sušenky?!“
Dcera stiskla rty a mlčky zavrtěla hlavou.
Panebože. Bety sáhla dozadu pro kabelku a kvapně ji začala prohledávat. Na auto hustě klepaly kapky a Nele se začala třást brada. Bety mrštila taškou zpátky na zadní sedadlo.
„Pane Párničane. Nemáte s sebou nějakou čokoládu, prosím? Nebo bonbony?“
Klient se studem vysmrkal krvavé hleny do dalšího kapesníku a po chvíli váhání jej zastrčil zpátky do kabátu. „Mám. Pastilky. Počkejte. Tady, dobrou chuť.“
Vytáhl z kapsy typickou umělohmotnou krabičku.
Bety ho zastavila. „Děkujeme. Jsou s aspartamem.“
„A co? Zuby se nekazí, dech je svěží.“
„Ale my potřebujeme cukr!“
Párničan pohlédl na bledou Nelu. Vzdorovitý pohled byl pryč, místo toho se jí třásl spodní ret. „Chápu. Má diabetes, že?“
„Ano.“
„Dovoluji si poznamenat, že to jen svědčí o vaší nezodpovědnosti. Všude se píše, že máte s sebou vždycky nosit…“
„Panebože, to teď neřešte!“
Na okamžik se zarazil. „Tak zavoláme hasičům a počkáme, dokud strom neodklidí.“
„Není tady signál, zapomněl jste? Vždyť proto se vám ta lokalita líbila!“
„Nemusíte se hned rozčilovat. Jen se snažím pomoci,“ urazil se.
„Mami, potím se.“
„To kvůli tomu, že jsi běhala po lese, zlatíčko.“
A fyzická námaha společně s inzulínem tě připravily o cukr, dokončila Bety už v duchu. Měla chuť bušit hlavou o palubní desku, ale tím by dosáhla jen toho, že by skončila s krvavým nosem jako její spolujezdec. Ještě jednou prohledala kabelku i všechny kapsy, ale kromě papírků od bonbonů nenašla nic.
„A co kdybychom se vrátili zpátky?“ nadhodil Párničan.
„Kam?“
„Nooo, do vesnice. Tam, kde se svítilo. Určitě mají s sebou nějaké jídlo, když tady přespávají.“
Bety se v hlavě rozběhl seznam nájemců a odhad pravděpodobnosti, že by se někdo z nich právě teď nacházel v osadě. Nedokázala si na nikoho vzpomenout. Instinktivně sáhla po mobilu a hned ho zase pustila.
„Nejsem si jistá… Možná to jsou bezdomovci.“
„Bezdomovci – tady? Tak daleko od města? A i kdyby, určitě budou mít něco na zub. A na zahřátí pro nás, jste celá promočená.“ Když viděl, že pořád váhá, dodal: „A já nejsem žádná muší váha, kdyby se náhodou nechovali slušně. Ehm.“
To jediné mu nemohla upřít. Párničan měl vysokou a od přírody pevnou postavu – až na to, že kolem pasu se mu nalepila léta strávená za kancelářským stolem a volantem drahého auta. Ale pochod lesem zvládl bez infarktu, snad…
„Jak ti je, Nelko?“
„Hodně se potím,“ píplo děvče plačtivě.
„Vydrž, dopadne to dobře.“ Bety se otočila dozadu. Zašilhala mezi stružkami vody, která se lila po čelním skle, a opravdu se jí zdálo, že v domě za řekou se svítí. Chválabohu.
„Musíme ale jít pěšky,“ povzdechl si Párničan.
„Není to tak daleko. Zlatíčko, dveře na tvé straně nejdou otevřít. Přelez ke mně, drobku.“
Děvčátko na ni upřelo pohled, který Bety dobře znala. Chvatně jí rozepnula pás, zatáhla zip na větrovce, vzala ji za obě ruce a dostala ven.
Párničan si beze slova sebral tašku a vystoupil.
„Kde jsssssme?“ zeptala se Nela zpomaleně, když kozačky pleskly do rozmočené hlíny.
„Jdeme na návštěvu, zlato. Vydrž.“
„Neeechciiii,“ tlačila se dívka zpátky do auta.
„Musíš. Jestli nepůjdeme, usneš cestou a nikdo ti nepomůže. Jak jsme si to vždycky říkaly? Musíme jít a najíst se.“
Zvedla ji, opřela si ji o bok, a když Párničan vytáhl z auta její věci, zamkla. Ze zvyku – pochybovala, že by někdo právě tady a teď měl zálusk na její otlučené autíčko. A stejně by potřeboval přinejmenším motorovou pilu.
„Neměl bych já…,“ navrhl, když viděl, jak se prohnula pod dceřinou tíhou.
Bety jen zavrtěla hlavou. „Pojďme.“
To, co z auta vypadalo blízko, bylo pěšky v poryvech větru mnohem dál. Bety už pod větrovkou zaléval pot, než se dostali k mostu.
„Musíme tudy,“ ukázala nosem k volně uloženým trámům, nad kterými se na třech místech vinuly zpevňovací železné lišty.
Znovu uhodil blesk a stará mokrá prkna osvítil.
„No nazdar,“ zavrčel si muž pro sebe. „Půjdu první.“
„Dobře.“
„Toho železného zábradlí se nechytejte. Blýská se.“
Přejít most trvalo věčnost. Opatrně kladla nohy na kluzké dřevo, místy tak zpráchnivělé, že se jí podrážky bořily centimetr hluboko. Snažila se rozeznat v štěrbinách mezi trámy kovovou nosnou konstrukci, kdyby dřevo náhodou povolilo. Ale byla už příliš tma a kužel světla z baterky bezmocně poskakoval po lesklém mokrém povrchu. Řeka pod nimi zlověstně šuměla a šumění splývalo s deštěm, který jí pleskal o promočenou větrovku.
Nevšímala si toho, oběma rukama pevně objímala dceru a s úlevou si uvědomovala její nohy omotané kolem boků. Ještě se jí drží jako klíště. Ještě na tom není tak špatně.
Dětské nožky v kozačkách ochably, až když konečně měly most za sebou. Bety se rozběhla za Párničanem po kluzkém chodníku nahoru k domu. Teď viděla, že stěny mají světle modrou barvu, jaká v tomto kraji nebývá zvykem. Z komína se nekouřilo, aspoň pokud to mohla rozpoznat, ale zpoza dvou zašlých oken pronikalo mdlé světlo.
Na dveře dopadla mužská pěst.
„Otevřete, prosím. Otevřete!“
Kromě šumění deště nebyl slyšet ani hlásek. Krátce před tím, než se Bety v hlavě zformovala představa vylomených dveří a dobře zásobené spíže, ozvaly se tiché kroky.
Klika se navzdory rzi pohnula naprosto nehlučně a po vnitřní straně zárubně se rozlil pruh světla. Škvíra se rozšířila jen tak, aby skrz ni mohlo nahlédnout jedno oko.
Zadívalo se na vysokého muže. „Čekám návštěvu. A vy to nejste.“
Bety si bolestně uvědomila, že Nela jí v náručí ztěžkla. „Máme tu dítě, které potřebuje pomoc! Prosím vás!“
Oko se nepatrně pohnulo, pomalu sklouzlo matce po obličeji a zastavilo se na dceřině hlavě.
„Pojďte dál.“
Dveře se pootevřely a odhalily útlou postavu oblečenou v džínách a starém svetru. Zřejmě nějaká ze studentek-aktivistek, které zachraňují vlky a srnky. Není divu, že je nedůvěřivá. Probůh, jestli je tady sama, a ještě v takovém nečasu, určitě má větší strach z nás než my z ní, pomyslela si Bety, když překračovala práh. Párničan se sklonil, aby nenarazil hlavou do zárubně, a následoval ji.
„Prosím, potřebujeme cukr a vodu, jestli tady máte, rychle.“
„Vody je všude dost,“ zamumlala žena a zamračila se. „Ale cukr nemám. Med by nestačil?“
„Stačil,“ přikývla Bety a rozhlédla se, kam by mohla Nelu uložit. V malé předsíni vhodné místo neviděla, a tak se odvážila jít dál za světlem do pokoje.
Žena mezitím zmizela v jiných dveřích, asi do kuchyně. Přestože v osadě obnovili elektrické vedení, pokoj osvětlovalo jen pár petrolejek v držácích na stěnách. Pod oknem stálo starodávné kanape přikryté zašlou přikrývkou, kdysi dávno ručně tkanou i vyšívanou – barvy však už byly vybledlé a příze místy rozedraná. Dřevěná postel s vysokým čelem se opírala o zeď a na matraci se povalovalo pár kusů oblečení. Skříň z tmavého dřeva, kterou bezpochyby vyrobil tentýž truhlář jako postel, se jednou stranou tiskla k posteli. Na stěnách viselo několik polic s talíři a se sklenicemi, každá byla jiná – jako u sběratelů s pochybným vkusem. V rohu stála na velkém kusu plechu kamna, klasické „petry“ s hnědým emailem. Dřevo bylo vzorně naskládané hned vedle v dostatečné vzdálenosti na to, aby průběžně schnulo, ale aby nechytilo od náhodné jiskry.
Oheň však nehořel. Bylo tady chladno.
Bety vyhekla, když ji pod Nelinou váhou píchlo v křížích, a položila dceru na kanape. Párničan udělal neurčitý pohyb, jako kdyby jí chtěl pomoct, ale rychle stáhl ruku zpátky.
„Nelko, jak ti je, slyšíš mě?“
Dítě neotvíralo oči. Z úst mu unikl neartikulovaný zvuk, spíše zvířecí než lidský. Svraštělou tvář mělo orosenou potem, ale ruce byly chladné. Bety zamrazilo – už si ani nepamatovala, kdy naposledy bylo Nele tak špatně. A to se musí stát právě teď, když jsou doslova odříznutí od civilizace. Kdyby se nezdržela s klientem, kdyby nevylezli ještě na kopec za ohybem řeky, kdyby s sebou vzala aspoň bonbon, kdyby raději nechala malou u sousedů…
Na sebeobviňování byla machr.
Za zády jí vrzly dveře. „Voda s medem,“ řekla domácí.
Bety popadla hrnek a sedla si na kraj kanape. Chvíli s Nelou zápasila a snažila se jí přitisknout okraj šálku ke rtům, ale když skoro polovina vody skončila na dceřině větrovce, vzdala to a požádala o lžičku.
„Ukažte, zkusím to já.“ Žena vzala hrnek a zlehka odstrčila Bety stranou. Nadzvedla Nele hlavu a přitlačila jí vodu k ústům. „Dobrá vodička, pij, malá.“
Ze studentčiny ruky dívce sladký roztok zachutnal. Přestala uhýbat hlavou a polkla – pomalu a malými doušky, ale přece. Tvářička lesknoucí se potem a medem se jí uvolnila.
„Voda ti udělá dobře, malá. Jen pij.“
Když žena vstala s prázdným hrnkem, Bety úlevou vyhrkly slzy. „Můžu… můžu ji otřít? Celá lepí.“
Žena přikývla, znovu odešla a vrátila se s vědrem. „Dešťová, ale pitná, ze zásobníku. Vodovod nemáme.“
Bety se nepozastavovala nad tím, odkud mají vodu, namočila pár papírových kapesníků a začala Nele utírat obličej.
„A co bude teď?“ zeptal se Párničan.
„Záchvat ji unavil. Bude spát, uvidíme dokdy, možná celou noc. Hned ráno, pokud strom neodklidí, zaběhnu k hlavní silnici, kde je signál, a zavolám do nemocnice, ať pošlou sanitku alespoň k tomu stromu. Nebo taxík, to je jedno. Snad do té doby bouře přejde a nebude už tma. Prostě ji musím co nejdříve dostat domů, a když bude zapotřebí, i k lékařce.“
„Chápu,“ přikývl klient. „Ale co bude – s námi? Víte,“ otočil se k domácí, „nebyli bychom vás obtěžovali, ale asi půl kilometru odsud je na příjezdové cestě spadlý velký strom a její,“ ukázal na Bety, „auto je pod ním zaklíněné. Momentálně se nedá jet do města a sem se také nikdo nedostane.“
„Ach tak.“
„Motorová pila a nějaký silný reflektor by se u vás nenašly?“
„Ani jedno, ani druhé.“
Venku zahřmělo, až zařinčela okenní skla. Bety si až teď uvědomila bubnování deště do taškové střechy a fakt, že Párničan stojí uprostřed pokoje a pod ním se sbírá kaluž vody stékající z kabátu. A že ona je stejně jako on promočená skrz naskrz.
„Řekla jste, že čekáte návštěvu,“ nadhodila opatrně. „Myslíte, že přijde i v tomto nečasu?“
„Žádný čas není špatný na dobrou návštěvu,“ odtušila domácí.
„Tak bychom vám tu neměli překážet…“
„O jednoho více nebo méně…“
Bety se na ženu opatrně usmála a poprvé se jí pořádně podívala do obličeje. Světlo svíček odhalovalo jemné rysy a bledou pokožku bez líčení, jak se dalo u těchto ochránkyň přírody čekat. Měla nazelenalé oči a zrzavé vlasy. Rozhodně nebyla tak mladá, jak si Bety zprvu myslela, a ze studentky ji přehodnotila na doktorandku. Patřila k ženám, které vypadají mezi dvacítkou a šedesátkou téměř stejně, alespoň z dálky, dokud si nevšimnete pavučiny vrásek kolem rtů a očí. Částečně geny a částečně životní styl, ale hlavně klid mysli. Takže já můžu o takové vizáži jenom snít, pomyslela si Bety trpce.
„Snad abyste se svlékli. Jste celí mokří. Zatopím v kamnech, ať vám věci do rána uschnou.“
„Děkujeme,“ v mužově hlase byla znát úleva. „Nejsem sice nadšený, že strávím noc tady, ale šlapat pěšky potmě a v takovém počasí až k hlavní silnici je, popravdě, nad mé síly.“
Domácí paní přikývla.
„A promiňte. Jsem Petr Párničan.“
„Ježíši, úplně jsem zapomněla na slušné chování. Jmenuji se Alžběta… Alžběta Franková a tohle je moje dcera Nela. Až se vzbudí, potřese vám rukou sama. Jsem vám velice zavázána za laskavost.“
„Mně říkají Tina,“ řekla žena a znovu se ztratila v kuchyni.
Zanedlouho v kamnech tiše praskal ohýnek a šířil kolem sebe teplo a pohodu. Hospodyně postavila na čaj a brzy se pokojem nesla vůně lípy a heřmánku.
„Abyste se nenastydli. Doslaďte si, medu mám dost. Vezměte si chleba s máslem k zakousnutí. A tady je něco na převlečení, sice vám to nebude, ale snad to bude stačit.“
Položila na stůl hromádku šatů, pletených ponožek a plstěné pantofle. Párničan se nejdříve zdráhal – všechno trochu páchlo zatuchlinou –, ale oblečení bylo čisté a jen tu a tam svítila záplata. Bety se šla převléknout do předsíně, a když ji klient vystřídal, vyměnila mokré věci za suché i Nele.
Tlusté vlněné ponožky hřály. Z bot, větrovek a riflí visících na hambálkách nad kamny stoupala pára a unikala štěrbinami mezi stropními prkny. Bety se pevněji zachumlala do nadrozměrného svetru. Se žaludkem plným chleba s máslem a čaje začala klimbat. Párničan také seděl otočený tváří ke kamnům a štěrbinou ve dvířkách pozoroval oheň. Obličej měl uvolněný, jakoby mladší.
„Hm,“ zamumlal. „Pozoruhodné.“
Tehdy se příběh znovu zauzlil, ale o tom Bety zatím neměla tušení. Zvenčí se ozval štěkot. Vrzly panty. Těžké kroky a cupitání drápů po dřevěné podlaze. Rozhovor příliš tichý na to, aby Bety rozeznala slova.
„Dobrý večer. Mohu se k vám přidat? Jsem hladový jako vlk.“
Muž, který vešel, působil průměrně, nenápadně a všedně. Vak hodil do kouta, rozprostřel svou větrovku k věcem na hambálkách a přisedl si ke stolu. Bety si uvědomila, že je ve skutečnosti vysoký, dokonce vyšší než Párničan, a pravděpodobně i ramenatý, jenže se hrbí a tlustá hnědá mikina úspěšně zakrývá svaly. Na okamžik na ni upřel zornice jako bouřková obloha a v koutcích očí se mu objevily vrásky úsměvu.
„Jsem Herald.“ Přitáhl si košík s chlebem. „A tamten je Elizej.“
Podivné jméno pro psa. Plemeno by bylo asi těžké určit, ale zvíře se pohybovalo tiše, s jistou grácií a jednoznačně mělo dobrý výcvik. Elizej bez příkazu zaujal místo na koberečku před kanapem, kde se stočil do klubíčka. Opřel si velký černý čenich o přední tlapy a zvědavě pozoroval lidi za stolem.
„Tohle je Alžběta. Její společník se jmenuje Petr. Přenocují tady,“ oznámila hospodyně a stručně vysvětlila nově příchozímu jejich situaci.
„Dobře. Takže plánovaný program odpadá,“ zhodnotil muž věcně a pustil se do chleba.
Bety rozbolela hlava. „Je mi velmi líto, že jsme vám narušili plány. Promiňte. Můžeme do rána přečkat v autě.“
„S tím děckem?“ ukázal ke kanapi. „V žádném případě. Neboj se, bude to v pohodě, nám s Tinou nic neuteče.“
Natáhl se přes stůl a přikryl Betyinu ruku širokou dlaní. Automaticky chtěla ruku stáhnout zpět, ale jeho dlaň byla těžká a důrazná stejně jako jeho pohled. Znovu se usmál, chvilka napětí se vytratila a Bety si uvědomila, že se po dlouhé době cítí bezpečně.
„Jste velmi milý,“ šeptla a koutkem oka zachytila, jak na ni Párničan mrkl.
Pleť toho muže prozrazovala, že se hodně pohybuje venku. Podle šlachovitého obličeje ho odhadovala na něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, sportovec, snad horolezec.
Rovné vlasy měl úplně černé, bez jediné šediny, o něco delší, než se dnes nosí, ale slušely mu. Na druhý pohled vůbec nebyl všední a nenápadný. Kdyby se trochu narovnal, mnoha z jejích přítelkyň by se podlomila kolena.
„Znáte se dlouho? S Tinou myslím.“
„Velmi dlouho.“
„Jaké je to plemeno?“ vložil se do rozhovoru Párničan.
Muž dožvýkal a zbytek chleba položil na stůl. „Pokud myslíte Elizeje, je to elfský pes.“
Párničan nadzvedl obočí. „O takové rase jsem v životě neslyšel.“
„Mnoho jich není, asi proto. A pročpak jste se tu vy dva tak zdrželi? V tomhle ročním období sem mnoho lidí nejezdí.“
„Chci koupit chalupu,“ přiznal Párničan. „Někde, kde je vodní zdroj, víte, na rybaření. To, že zde není signál, považuji za výhodu, hledám svatý klid. S paní Frankovou – ona je realitní agentka – jsme dnes byli obhlédnout několik lokalit, no, a tak jsme tady uvázli.“
„Jo, bouře. Ten strom přes silnici jsem viděl,“ přikývl Herald.
„Ale chalupy ve Slatince nejsou na prodej.“ Tina vešla téměř nehlučně a přisedla si.
Párničan pokrčil rameny. „Když se chce, dá se zařídit všechno. Uvidíme.“
Tina nadzvedla obočí. „Konexe?“
„O tom bych se teď raději nebavil.“
„Tak se bavme o něčem jiném,“ zasmál se Herald. „Noc je dlouhá a Alžběta stejně nepůjde spát, kvůli dceři. Televizi ani jiné vymoženosti tu nemáme, musíme se zabavit jen tak, postaru.“
„Ani karty nemáte?“ nadhodil Párničan.
„Já karty hrát neumím,“ přiznala Bety tiše.
„Netrap se, karty tady neprovozujeme. Mám ještě někomu nalít čaj?“
Bety si uvědomila, že Tina i Herald jí začali tykat, ale kupodivu jí to nevadilo, naopak. Natáhla se a pohladila Nelu po vlasech, ještě stále mokrých od vody s medem. „Vyprávějme si příběhy.“
„Cože?“ Párničan se odsunul od stolu.
Bety se zamračila. „Ráda čtu a mám dobrou paměť. Často Nele vyprávím pohádky, někdy k nám přijdou i její spolužačky a poslouchají také. Co je na tom?“
„Já souhlasím,“ ozvala se Tina. „Rychleji nám uběhne čas. Nevím, jestli jsem tak dobrá vypravěčka jako Alžběta, ale znám spoustu příběhů.“
„Mně to taky připadá jako dobrý nápad. Vždy je lepší trochu si popovídat, než jít v tomhle nečasu pěšky do města.“
Párničan se na Heralda zakabonil, jako kdyby ho trpce zklamal. „Doufám, že nikomu nebude vadit, pokud se nezúčastním.“
„Zúčastníš se jen tím, že budeš poslouchat, příteli,“ Herald začal tykat i jemu. „A pokud si mezitím zdřímneš, nic špatného se nikomu nestane.“
„Takže, kdo začne?“ zeptala se Tina.
„Ona s tím přišla, tak ať začne,“ ukázal klient bradou na Bety. „Já si zatím, s dovolením, jdu zapálit.“ Vstal a začal šmátrat ve vnitřní kapse kabátu.
„Počkej, Petře, ne tak zhurta,“ okřikl ho Herald. Párničan pod tlakem jeho šedých očí mimoděk couvl, ačkoli působil mohutněji než tento čahoun jako houžev. Závan testosteronové proxemiky Bety na okamžik pobavil. „Tak za prvé: Pokud příběhy, tak ne u čajíčku. Tino, podej něco k pití.“
Domácí se mlčky otočila k polici pro čtyři hliněné nádobky, jen tak vypálené, bez glazury, a postavila je na stůl. Herald zatím zalovil ve svém batohu a vytáhl odtamtud lahvičku s korkovým špuntem bez etikety.
„Medovinka. Fajnová.“
„Och, já nebudu,“ zavrtěla hlavou Bety a ohlédla se po spící Nele.
„Neboj se, z té tě hlava bolet nebude. Není z jarmarku,“ dodal čahoun a štědře nalil.
Kořeněná vůně se chviličku prala s čajovým aroma, a když zvítězila, obtočila se kolem nich v podobě neviditelného mraku.
„Už se tolik neupejpej, včely se urazí.“
Bety se usmála a pustila si malý lok na jazyk. Medovina byla opravdu výborná, slaďoučká, chutnala po slunci, květech. Ta troška hořkosti, jež se usadila na patře, ji dělala pikantnější. I Párničan po prvním doušku uznale zvedl obočí a sedl si – na cigarety zapomněl.
„Dobrá, co? No, a za druhé: Nehodí se, aby zábavu začínali hosté. Tina je tady doma, ať nejdřív vypráví ona.“
Žena trochu odtáhla židli od stolu, aby měla výhled na všechny, a konečně se posadila. „Tak dobrá. Jenže kde začít, když příběhů je tolik…“
„Já bych se bez nich obešel. Zejména bez takových, jak si dvě vyšly do města na nákupy, sedly si na kávu a rozebíraly své vztahy s muži,“ popíchl ji Párničan.
Tina položila ruce dlaněmi na stůl, naklonila se k hostovi a měkce mu pohlédla do obličeje. „Takové si poslechneš možná jinde a jindy. Ale ne tady a teď.“ Její pohled obsáhl celý pokoj – dítě spící na pohovce, ještě stále mírně roztřesenou Alžbětu, Heralda, který nedočkavě kýval nohou, jejich šaty visící na hambálkách i psa, co ležel u kamen a z kožichu mu stoupala pára. Na plameni, který prosvítal kolem litinových dvířek, se její zelené oči trochu pozdržely.
„Můj první příběh je o ohni. O takovém, co hřeje, pálí, ale i o takovém, co sídlí v duši. Jednu nasytí, jinou pohltí, inu, každý jsme jiný. Tak poslouchejte.“
