Z. Hloušková, F. Vrbenská (eds.): Žena s labutí

Ukázky z knih / 26.5.2018 /

Nakladatelství Fortna nachystalo čtenářům na letošní jaro závěrečnou porci ženské fantastiky v podobě posledního svazku antologie s názvem Žena s labutí. Je to čtvrtý svazek z dokončeného čtyřdílného souboru.

Pro krátké připomenutí – v čem tedy spočívá myšlenka celého projektu Lehké fantazijno? Jde o záměr vydat antologii fantastiky, do níž se zapojí české i slovenské autorky, s cílem sestavit reprezentativní a co nejrozmanitější výbor z díla předních i začínajících spisovatelek fantastiky. A protože každá správná antologie potřebuje nějaký klíč, naše pracuje s motivy tarotových karet.

U Ženy s labutí je to konkrétně karta Láska, vyobrazená jako zámecká paní s dítětem na loďce mezi labutěmi. Labuť reprezentuje lásku, harmonii a krásu. K symbolu labutě patří probuzení vlastní síly, půvab a vnitřní krása, nevinnost, věrnost, sebevědomí, porozumění symbolice snů, nahlížení do budoucnosti, štěstí, pochopení duchovního vývoje, rozvíjení intuice, věštění, laskavé jednání s druhými a odhodlanost splnit závazky, ale i vášeň a smyslnost (černá labuť). Později je také umělci (zejména básníky a hudebními skladateli) spojována se smrtí, resp. s něčím posledním, umírajícím, což vychází z domněnky, že labuť před smrtí zpívá.

Čtvrtý svazek antologie opět obsahuje 13 povídek reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (klasická, historická, městská, humoristická fantasy, sci-fi, alternativní historie, postapo, aj.) a zároveň zobrazujících schopnost hrdinek a hrdinů ctít především lásku, harmonii a krásu! Na koho se můžete těšit? Tady je výčet autorek a jistě si mezi nimi najdete tu svou:

Eva Hauserová: Vlčí tvář
Zuzana Hartmanová: Kruhy na hladině
Sanča Fülle: El Instigator
Emma Surdu: Labutí kámen
Anna Olejárová: Krakeniáda
Lenka Hnízdilová: Mezi světy
Veronika Salášková: Kožešina a hůl
Petra Štarková: Havraní rapsodie
Monika Kandriková: Ponechajte si
Dagmar Lachmanová: V pasti
Kristýna Sněgoňová: O lidech a nelidech
Radmila Tomšů: Za chyby se platí
Jana Plauchová: Po oblakoch nikto nechodí obutý

Editorkami svazku jsou opět Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková, které se dlouhodobě pohybují na scéně české fantastiky a díky svému přehledu i publikačním zkušenostem jsou zárukou dobrého vkusu, takže se můžete těšit na kvalitní četbu. Předmluvu napsal Martin Králik, šéfredaktor časopisu Jupiter a zástupce knihkupectví Martinus, a doslov sestavila známá televizní moderátorka a fantazácká aktivistka Silvie „draky“ Šustrová.

I třetí svazek doprovází sada 13 speciálních výkladových karet, vytvořených tak, aby seděly k povídce i k podobě samotné autorky. Všechny čtyři svazky nyní dávají dohromady 52 karet – celou výkladovou sadu – a lze s nimi nyní pracovat jako s jakýmikoliv jinými výkladovými kartami. Přiložený leták obsahuje popis posledních 13 karet a základní návod k jejich výkladu. Autorem originálních ilustrací je hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Obálku ilustrovala Jana Maffet Šouflová a opět můžete ve vyobrazení skupiny velmi zvláštních spisovatelek hledat celou řadu skrytých i zjevných vtípků.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fortna, květen 2018
Vazba: pevná
Počet stran: 352
Cena: 300 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Veronika Salášková: Kožešina a hůl (ukázka)
„Velká Matko, ty, která oživuješ zemi, rodíš ze sebe vše živé a dáváš růst rostlinám, vyslyš, prosím, prosby nás, svých dětí, které se tu před tebou sklánějí. Vyslyš naše modlitby, ó Velká,“ slova plynou ze rtů staré ženy.
Tvář pomalovanou popelem a červenou hlinkou má obrácenou k nebi. Na dlouhých, šedobílých vlasech jí sedí hlava lišky, kožešina pak splývá z ramen přes hrubě tkanou halenu. Na krku se jí pohupuje několik amuletů na šňůrkách. Ze dřeva vyřezaná figurka ženy, kulatý přívěsek pomalovaný červenými vlnovkami a čárkami, zuby dravce navlečené na zaplétané šňůrce spolu s hliněnými korálky.
Stařena stojí před skaliskem tyčícím se na mýtině nedaleko lesa a jeho oblé tvary připomínají lidskou postavu. Přímo u paty šedé skály vyrůstá vysoká, pokroucená bříza. Mírný větřík povlává s pírky a tenkými pruhy látek, které jsou na ní zavěšeny.
V první rozsoše tří větví je připevněna velká liščí lebka. Zbytek její kostry je rozvěšen po dalších větvích.
„Velká Liško, pramáti a ochránkyně našeho rodu, shlédni milostivě na nás, své děti,“ otočí se stařena a máchne rukou s holí směrem k hloučku, který klečí za ní a čely se dotýká země. „Přimluv se za nás u své matky, Velké Matky, zroditelky nás všech a celého světa,“ vztáhne k lebce na stromě ruce. V pravé drží vyřezávanou hůl ozdobenou liščími zuby a spletenými koženými řemínky se sojčími pírky.
Několik mužů s dřevěnými bubny mezi koleny udeřilo hlasitě do jejich napnutých blan. Chřestěním skořápek vylouskaných ořechů navlečených na tkanicích se k nim připojilo několik starších hochů.
„Velká Matko, přijmi, co ti přinášíme,“ pokývne stařena. Na ta slova se mlčky z davu zvednou tři postavy a chopí se připravených předmětů.
„Dáváme ti obilí, které jsme zaseli a vzešlo z tvého lůna. Dej, ať naše pole opět zezlátnou klasy,“ mladá žena se zrzavými vlasy, oděná v haleně bohatě zdobené vetkanými vzory, přikročí ke kmeni břízy u paty skály. Na přichystané liščí kožešiny položí snop obilí a figurku z pálené hlíny, která znázorňuje tlustou ženu s mohutnými boky. Pak poklekne, uctivě se ukloní, až se čelem dotkne země, a vrátí se mezi ostatní.
„Dáváme ti maso, které naši lovci skolili. Dej, ať je zvěře v našich lesích hojnost a ruce našich mužů jsou vždy silné a neminou.“ Statný muž na pokyn stařeny položí vedle snopu velký kus srnčího. Přidá jasanový šíp s broušeným kamenným hrotem a pazourkový nůž uchycený v jelením parohu zdobeném řezbou stojící laně. I on poklekne s úctou před skaliskem a v duchu vroucně prosí bohyni, aby milostivě přijala obětinu. Nůž pro ni sám pečlivě vyráběl a zdobil několik dní.
Poslední stojí už jen mladá dívka s vlasy černými jako uhel. Lehce se jí chvějí ruce, v nichž drží hliněný džbánek zdobený příčnými červenými pruhy. Snaží se držet zpříma. Hryže se zuby do dolního rtu, aby ovládla rozrušení. Poprvé jí při obřadu připadla role pomocnice, nerada by něco pokazila. Hledí na vrcholek posvátného skaliska a v duchu se modlí, bezhlesně přitom pohybuje rty.
Najednou se jí zdá, jako by se něco mihlo za vrcholkem skaliska. Nějaká tmavá mžitka. Na prchavý okamžik měla dívka dojem, že zahlédla hlavu ptáka. Ne, nezdálo, na skále se objevil velký černý pták. Podobal se trochu havranovi. Ne, vypadá jinak než havran, je mnohem větší a má úplně jiný zobák. Co by to tak mohlo být za ptáka?
Takového jsem tady ještě neviděla, dumala v duchu.
Pak jí projede poznání. Zamrazí ji. Ó Velká liško. To je krkavec! Pták v tom okamžiku zmizel za skaliskem. Krkavec. Mrchožrout. To je zlé znamení, prolétlo děvčeti hlavou.
Snad se mi to jen zdálo, utěšuje se.
Jenže pták znovu vykoukne zpoza skaliska a vyskočí na jeho vrcholek. Zapíchne ostrý pohled do očí dívky, kterou z toho až bodne u srdce a chvíli se jí nedostává dechu. Stěží protlačí sevřeným krkem polknutí. Krkavec pootevře zobák, jako by se jí i celému shromáždění dole chtěl vysmát. Skřek mu však z hrdla nevyjde. Namísto toho roztáhne křídla a zamává jimi. Poprvé. Podruhé. Potřetí.
„Dáváme ti mléko našich krav. Dej, ať prospívají, jsou tučné, rodí zdravá telata a mají vemena vždy nalitá mlékem,“ kývne stařena na tmavovlasou dívku. Ta však jako uhranutá zírá někam za skálu, aniž by si všimla, že přišla její chvíle.

Eva Hauserová: Vlčí tvář (ukázka)
Když vyšli ven, podlamovaly se pod nimi únavou nohy. Roman mrkl na hodinky, bylo už půl dvanácté večer.
„Já už nemůžu,“ hlesl slabě. „Musím si vzít prášek na spaní a na uklidnění a jít si lehnout, třeští mi hlava… Neboj, přijdu hned kolem sedmý ráno a dorazíme to.“ Nasedl do svého esúvéčka a odhučel do noci.
Tamara vyjela z parkoviště po něm, ale zabočila na hlavní ulici, směrem k agentuře. Jsem správně nabuzená, nějak to už dorazím, myslela si odhodlaně. V kancelářích bylo dnes kupodivu liduprázdno, a tak musela při příchodu vypnout alarm. Posadila se k počítači a zauvažovala, zda si nemá vzít dva aspiriny proti bolení hlavy a zapít je panákem vodky, aby vydržela… Než se stačila rozhodnout nebo se ponořit do náčrtů kampaně PRATOMu, které si vyvolala na monitoru, pocítila po celém těle zvláštní puzení. Volání měsíce.
Tvoje skutečná práce je jinde, znělo jí v hlavě. V tvrdosti tvých svalů a v síle tvých čelistí. Vypni zas počítač a vyjdi ven. Volám tě, volám tě, neváhej, pojď ke mně… Tak ji vyzýval úplněk.
Uvědomila si, že je právě půlnoc. Bylo jí krystalicky jasné, co dělá, vnímala to zostřeně, třebaže to tak úplně nechápala. Viděla se, jak zhasíná světla, zapíná alarm, vychází do studeného, čerstvého nočního vzduchu. Zahleděla se přímo na měsíc. Zavyla. Jako by tím zvukem – podobný kdysi vyluzovala na jedné skupinové psychoterapii, kam na zkoušku zašla – ze své duše vymývala nekonečný stesk po úplně jiném životě, divokém a spontánním. Plném lásky i nenávisti. A boje. Vyřídit si to! Vyřídit si to s nepřáteli!
Spoustila se na všechny čtyři a už neměla ruce, ale chlupaté tlapy s mohutnými drápy. Cítila, jak se jí celé tělo drátovitě zpevňuje, šlachovatí, hřbet se protahuje do ladné linie, celý trup i končetiny se chvějí touhou po vybití energie. Do nozder jí vnikla směs pronikavých pachů a vůní. Bylo v nich předjarní chvění… a někde v dálce příslib kořisti.
Moc dobře věděla, co dělá, vnímala to svým rozumem a svými mozkovými závity – změnila se v ohromnou vlčici, je vlkodlačice, a celý ten kancelářský život s nudným posedáváním a krotkým tlacháním jí teď najednou připadá k smíchu.
Zavětřila a rozběhla se jasnou nocí zpátky k sídlu PRATOMu, vzdálenému několik kilometrů, ale jí to zabere jen pár minut. Městská krajina se kolem ní míhala jako jednotlitá šmouha a ona se řítila za svými oběťmi. Před budovou ředitelství PRATOMu zvolnila, zastavila se a znovu zavětřila.
Měla štěstí. Šéfa PRATOMu se sekretářkou zastihla ve vstupních dveřích, právě odcházeli. Šéf plácnul blondýnku majetnicky po zadku a dívka se zahihňala, ale vypadala k smrti vyčerpaně… Jenomže to teď Tamaru opravdu nezajímalo. Vtáhla do nozder pach jejich živých, teplých, tepajících těl, nasáklých tukem a čerstvou krví.
Nejdřív se vrhla na šéfa. V krku mu zapraskalo, jak do něj zaťala tesáky. Věděla přesně, jak to udělat, aby celá akce byla blesková. Vytryskla teplá krev, sekretářka ani nestačila vykřiknout, jen se zhrozeně nadechnout, a Tamara už drtila tesáky její hrdlo, nořila je do něj a cítila na jazyku horkou tepennou krev.
Když sebou i druhá oběť přestala škubat, s požitkem se pustila do rozsápávání obou těl. Nepřestala, dokud se kousky mrtvol neválely všude kolem a ona neměla nozdry labužnicky zahlcené pachem krve a vnitřností.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít