Sci-fi thriller Misteri zve do podivného města plného záhad

Ukázky z knih / 17.5.2018 /

S nedávno zesnulou první dámou české fantastiky JANOU REČKOVOU se čtenáři mohou rozloučit na stránkách jejích posledních dvou knih, které pod názvy Kvalita života a Misteri vydalo v květnu Nakladatelství Epocha.

Kvalita života obsahuje tři povídky propletené s autorčinými vzpomínkami na těžké období její nemoci.

MISTERI je pak sci-fi thriller, ve kterém Rečková uplatnila vše, pro co její dílo čtenáři milují – originální nápady, nečekané zvraty, pozoruhodné postavy a podmanivou atmosféru. Najdete v něm klony, umělou inteligenci, bohy, zmutované bytosti, ale především příběhy o lidech, kteří se nikdy nevzdají svých snů…

 

ANOTACE:
Město je svět. Nebo aspoň vše, co z něj jeho obyvatelé znají. Vědí, že mimo domy a bezpečí se pohybují divné, pokřivené bytosti. Vědí, jak se udržet v bezpečí. Ovšem jsou i lidé, kteří vyrážejí na výpravy, zabezpečují informace i všemožné výhody. Říká se jim valkeři a jsou jiní. Jenže i oni pouze přežívají. A někdy dost krátce. Ale ve stínech se kromě nich pohybují i tajemní misteri – ti, kteří chtějí dát vše opět do pořádku. Odstranit mutace, vyléčit zemi i duši města. Několik odvážných se rozhodne následovat jejich příkladu, a tak začíná cesta za odhalením všech tajemství Města.
Napínavý román nekorunované královny české fantastiky je plný záhad, ale nakonec i odpovědí. Je to příběh o mutacích, klonech, umělých inteligencích i bozích. Ale především je to příběh o lidech a jejich srdcích, která se nikdy nevzdají svých snů ani pravých citů.

Kniha Misteri je k dostání na pultech knihkupectví od května 2018. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace. E-knihu si můžete zakoupit za 199 Kč na Palmknihy.cz 

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Horyk významně zakašlal. „Povím ti tajemství, chceš?“

Kývla a vykulila oči. „Tajemství?“

„Jo. Vím, jak se lidi rozmnožují.“ Chraptivě se rozchechtal a Verna ho bouchla do zad.

„Moulo,“ řekla mu přátelsky.

„Pojďme se rozmnožit!“ zaprosil posměšně Nork a zalomil rukama.

Kraječka se urazila, odvrátila se, ale neodešla. Stejně teď mohla jen čekat, jestli ji přidělí do rybárny nebo ke kravám nebo… to je fuk, zkrátka k nějaké nekvalifikované dřině.

„Valkeři pocházejí z pater a věží,“ dokončil už vážně Horyk. „Já myslím, že jsou to ti, co nedostali kvalifikaci, tak radši zdrhli.“

Všichni se nad tím zamysleli. Pak je vyrušil Igmen. Potácel se od vládních výtahů na heslo, očividně byl opilý nebo zkouřený a mumlal si pro sebe něco neslušného. Uviděl jejich skupinku, rozloženou na plastových lavičkách před skladem Hadrů, a vyrazil k nim.

„Proč piješ, Igme?“ oslovil ho Nork a koketně si prohrábl vlasy. „Přece jsi dostal kvalifikaci.“

Igmen se připotácel k němu a malátně mu položil ruku na rameno. Vždycky takhle na kluky sahal – na ženy jenom když na ně šil. „Máš ty vůbec ponětí…,“ začal a dramaticky vzlykl. „Ne, nemáš ponětí. Nikdo z vás nemá nej -men -ší před -sta -vu, pro jaké obludy mám navrhovat šaty! Krabice! Kredence! Kisny! K -kraksny…“ Došla mu slova na K, umlkl.

„Korpulentní krasavice,“ pomohla mu Verna.

„Kubické klobásy,“ přidal se Nork.

„Kombajny!“ vyhrkl Horyk jedno ze zapomenutých slov.

„Jo,“ broukl Igmen. „Vážení k -kamarádi, je to k… k prdu!“

Zatleskali mu a dostali každý po jedné zelené cigaretě a Nork placatku podezřelé nahnědlé tekutiny. K -karamelový líh, řekl Igmen, než se kymácivě vzdálil směrem ke svému ateliéru, kumbálku na samém konci chodby.

Horyk si zamyšleně měřil cigaretu. „Vím o jedné místnosti…,“ začal.

„Tajné?“ přeptala se Verna.

„V podmračném patře,“ dopověděl. „Blbě se tam leze, musíš dírou do šachty výtahu a chytit se lana a…“

„Vedle je tajná koupelna,“ ozvala se Kraječka, kterou během Igmenova projevu přešlo trucování. „Chodí tam valkeři.“

„Tys tam byla?“ zašklebil se Nork. „Ty divoško!“

„S kým?“ zeptala se Vesna věcně. „S valkerem?“

Kraječka trhla hubeným ramínkem. „No a? Žádné rozmnožování nebylo, abys věděla. Jenom mě…“ Zarazila se.

„Osahával?“ navrhl Horyk s významným odkašláním.

„Ocumlával?“ To řekl Nork a zasvítily mu oči.

Vesna mlčky spráskla ruce. Ti kluci!

„To i to,“ přiznala Kraječka se špatně tajenou pýchou. „Je to fajn a bez rizika.“

„Leda by měl spermie na jazyku,“ zamumlala Verna a její sestra se tiše zasmála. Nečetly jenom doporučenou literaturu, naopak, bavilo je spíš zakázané čtivo – a některé komiksy umějí být náramně instruktivní.

„Tak pojďme,“ pobídl všechny Horyk a strčil si cigaretu do kapsy košile. „Hlavně neztrať tu flašku, Norku. Jo, až dostanou holky mince za ten svůj textil…“

„Koupí si čokoládu,“ pravila úsečně Verna a Vesna energicky přikývla. A vyrazily za Horykem k jižnímu schodišti.

Tudy chodili valkeři nahoru oficiálně. V mračné vrstvě se přesunuli na západní schody, z větší části zastavěné různým harampádím, vyřazeným nábytkem, odranými koberci a rozbitými bednami, kvůli tepelné izolaci – západní větry jsou nejstudenější a nejostřejší. Strážci pater tušili, že se tudy tajně protahuje mládež, když se chce dostat mimo dohled vychovatelů a kamer, ale pokud šlo o plnoleté, nepátrali příliš pečlivě. Možná šlo z jejich strany o takovou malou vzpouru za zády eugenické komise. Strážci nebyli na žebříčku genetické užitečnosti příliš vysoko.

*****

Pak našla první mrtvolu. Spíš mrtvolku; nejdřív ji napadlo, že je to dítě, ale mělo to svraštělý obličej s tuhými vousy a kůži flekatou a posetou černými bradavicemi, jaké mívají starci. Cáry a hadry odhalovaly seschlé, křivé tělíčko. Kolem uvážlivě kroužily mouchy, jejich pomalý, hluboký bzukot zněl jinak, než byla zvyklá; výhrůžně. Jedna jí sedla na tvář, Máďa ji zaplácla, vzápětí se na ni vrhla další, ucítila bodnutí, (au!) a sání, no vážně, ta potvora jí cucala krev jako komár, a tak lačně, že to bylo fakt cítit!

Máďa se honem dala na ústup. Do města, mezi lidi. Hledám přece normální lidi. Obyčejné, nenafoukané, slušné. Bez rasistických předsudků.

Jenomže město, které znala, nikde.

Prostě nebylo. Narazila na spáleniště. I dál v té ulici, kterou zaručeně včera procházela, byly samé ruiny, vykotlané, zasypané prachem, zarostlé plevelem. Utrhla jednu rostlinku s mrňavým žlutobílým kvítkem, ale nějak ji nepoznávala. Vzápětí po ní sousední kytka chňapla. Chlamst! Skoro jako by cvakla zuby, samozřejmě to nebyly zuby, ale nějaké ty rostlinné chlupy nebo háčky, a když Máďa ucukla, ostré listy se zklamaně stáhly. Tak vy jste masožravé, potvory! Zjistila, že se nohama zamotala do šedivých šlahounů. Shýbla se, aby se vyprostila, jenomže ji nechtěly pustit. Táhly ji dolů, do hromádky kypré hlíny. Jako kořist.

Něco na ni kráplo jako prudký lokální déšť. Šlahouny se stáhly, zkroutily jako vzteklé pružiny, pustily ji. Dala se na útěk, ale zastavil ji hlas.

„Kde ses tady vzala, krasavice?“

U zbytku zdi stál muž, tedy spíš mužík o půl hlavy menší než ona, ale rozložitý, s čepicí kšiltovkou a pistolí v ruce. Později se dověděla, že je stříkací a že v ní má roztok, odpuzující masožravky. Měl normální, obyčejný vousatý obličej s hluboko zapadlýma, ale živýma a bystrýma očima a přátelským úsměvem.

„Já…,“ hlesla. „Kde to jsem?“

„No v Ghúlce,“ odpověděl udiveně. „Žrahouny jsi dost zaskočila, žes jim uhýbala. Jsou zvyklí, že jim maso někdo zabije. Je to pohřebiště. Sekřivci sem chodí umírat, když už mají všeho dost.“

„O ničem takovém jsem jakživa neslyšela.“ Nebýt té agresivní kytky, myslela by, že si z ní utahuje. „Jsem snad v Lyenně, v Novém Sadu, nebo ne?“

„To jméno už jsem dávno neslyšel. Ty jsi shora? Zabloudilas?“

Podívala se, kam ukazuje rukou v rukavici. Stál tam věžák, nebo spíš jeho zbytek – nedosahoval ani do mračen, a ta tu byla zatraceně nízko.

„Nebo tě vyloučili?“ pokračoval ve výslechu. Neznělo to nijak zle, zdálo se, že muž je na její straně. Pozorně si prohlédla jeho krátké vousy. Když si odmyslela prach, byly jemné. Nejspíš bude celkem mladý. „Vlastně jsme mysleli, že už tam nikdo nezbyl…“

„Ne, jsem šmudla. Utekla jsem z naší vily, protože se tam roztahovali misteri…“ Pochopila, že ten chlapík nemá ponětí, o čem to mluví.

Dívali se na sebe, každý z jiného světa, a Mádě docházelo, že je zaprvé málem zázrak, že se vůbec vzájemně domluví, a za druhé – v noci se něco stalo. S ní; protože tohleto (rozhlédla se po tom beznadějném zbořeništi) tady musí být už dlouho. „Propad,“ zamumlala, „to je zaručeně propad. Minus druhá úroveň.“

„Děvenko, kdybys nebyla tak pěkná, myslel bych, že ti hrabe,“ vyjádřil se ten chlapík.

Ale je možné, abych se propadla sama? Neuvěřitelné. „To nevím jistě,“ pravila věcně. „Ale vím, že sem jsem nechtěla.“

Pomalu pokýval. „Jo. To jsi na tom stejně jako my všichni.“

 

INFO O KNIZE:
Jana Rečková: Misteri
Vydalo: Nakladatelství Epocha, květen 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Formát: měkká vazba, 115×180 mm
Počet stran: 520
Cena: 359 Kč (na www.epocha.cz 269 Kč); e-kniha: 199 Kč
http://www.facebook.com/nakladatelstvi.epocha

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít